Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 4.část

06.02.2009 (22:00) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2662×

Další den ve škole jsem si dával dobrý pozor, abych jí zahlédl a přesvědčil se, že opravdu chodí do Forks. Nedávalo mi to smysl. Proč nechodila do rezervace? Všichni tam chodí... kvůli nám. Stálý kontakt mezi námi by nebyl nejlepší a akorát by nás dráždil.
Všiml jsem si jí. Chodila se mnou na trigonometrii a já jsem nechápal, jak jsem jí mohl kdy přehlédnout. Cítil jsem jí přes celou třídu, přece nebylo možné, abych to dřív nevnímal. Občas jsem zatínal ruce v pěst, jak mi byl ten zápach nepříjemný. Párkrát jsem se po ní ohlédl Nevypadala, že by jí můj pach vadil tolik jako mě její. Byla naprosto uvolněná s úsměvem na tváři. Ovšem myšlenky měla stále zmatené... alespoň pro mě.
Celou hodinu jsem se zabýval tím, abych alespoň něco rozmotal. Tak trochu jsem doufal, že se jí v hlavě objevím i já. Nic. Byl jsem mírně zklamaný... zajímalo mě, jaký má vůči mě postoj, nedokázal jsem to odhadnout. Nevěděl jsem proto, jestli mě mělo překvapit, když kolem mě prošla a ani na mě nepohlédla. Nedala jakkoliv najevo, že náš včerejší rozhovor proběhl a vypadala.. no prostě mě přehlížela. Byl jsem zmatený. Včera tolik přátelství a dnes nic? Nevymyslel jsem si to nakonec? Ne to ne, nemyslím si, že jsem až takový blázen, i když...
Pokukoval jsem po ní u oběda. Seděla sama u stolu, ale stále nedávala najevo, že o mě ví. Cítila můj pohled, to jsem viděl v její hlavě, ale nevnímala ho. Ani jednou se na mě nepodívala. Ne, že bych se jí divil, byl jsem včera tak zamyšlený, že jsem ani lovit nešel. Oči jsem měl tudíž stále černé jak úhel a moje hrdlo spalovala nesnesitelná žízeň kdykoliv kolem mě prošel někdo, kdo voněl lépe než ostatní.
„Co je ti, Edwarde? Jsi hrozně roztěkaný,“ dívala se na mě zvědavě a zárověn ustaraně Alice.
„Nic mi není, jen jsem dlouho nejedl.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou, „o to nejde. Když jsi hladový chováš se jinak.“
„No dobře,“ přikývl jsem nakonec. „Vidíš tu holku?“ Ukázal jsem na Sophii.
„Vidím,“ kývla a zřejmě netušila, co je na ní špatného.
„A...cítíš jí?“
Zatvářila se překvapeně, ale nasála vzduch. Chvíli vypadala jakoby necítila nic, ale po chvíli se jí tvář zkřivila odporem. „Vlkodlak?“
Přikývl jsem. „Ano...“
„Co dělá tady? Na střední ve Forks? Neměla by chodit do La Push?“
„Mě se neptej, nic o ní nevím, ale...“ chvíli jsem mlčel a rozvažoval každé slovo. Když začala Alice netrpělivě poklepávat prsty do stolu, tak jsem se odhodlal mluvit dál.
„Potkal jsem jí jednou v lese... jako vlka. No a pak jsem na ní narazil na benzínce. Což samozřejmě není nic zvláštního,“ dodal jsem, když se začala tvářit znuděně.
„Spadli mi klíče. Donesla mi je až do auta. Představila se mi, podávala mi ruku a celou dobu se chovala... přátelsky. Já to prostě nechápu. Včera takhle a dneska... nic.“
„Je to vlkodlak,“ zasmála se najednou Rosalie, která nás zřejmě poslouchala, „co bys od ní jiného čekal? Beztak chtěla určitě jen zjistit něco o nás.“ Odfrkla si.
Jen jsem povytáhl obočí. Nemělo cenu hádat se s Rosalií, vždycky měla svou pravdu.
„Kdyby chtěl něco zjistit, tak by se s ním bavila i tady, nemyslíš Rose?“ Ušklíbla se na ní Alice a já se vděčně usmál.
Není zač, oznámila mi Alice v myšlenkách a usmívala se.
Znovu jsem pohlédl ke stolu, kde seděla Sophie. Trochu jsem se zarazil, už tam nebyla. Pocítil jsem nepříjemné zklamání, které jsem nedokázal popsat. Mírně jsem zatřásl hlavou, abych dostal tyto myšlenky z hlavy.
Poslední hodinu jsem už jen přetrpěl a vůbec se nedokázal soustředit na výklad. Jakmile skončila škola a já dojel domů, vydal jsem se na lov.
Nechtěl jsem chodit nijak daleko, zítra byla škola a já tam chtěl jít. Zahlédl jsem poměrně velkého jelena, jak se klidně pase na kraji malé mýtiny. Vycenil jsem zuby, nakrčil se a připravil se k rychlému útoku. Byl jsem dokonalý stroj na zabíjení, to ubohé zvíře nemělo šanci. Vyrazil jsem z křoví a jediným výpadem mu zlomil vaz.
Přisál jsem se hladově k jeho krku a hltavě začal polykat jeho, ještě teplou, krev. Nebyla tím nejlepším, co jsem kdy pil, ale svlažila mi hrdlo, takže moje pálivá žízeň pomalu mizela.
Najednou jsem zaslechl hlasité zakřupání větviček. Prudce jsem zvedl hlavu a rozhlédl se. Než jsem stačil cokoliv udělat, něco chlupatého mě strhlo od jelena, až jsem se zkutálel do křoví. Ihned jsem se napřímil a přikrčil, abych se mohl bránit.
Neblázni a veř mi, zaslechl jsem v hlavě, když do mě, teď už něžněji, sněhobílý vlk strčil. Přikrčil jsem se, protože jsem si uvědomil, co se stalo. Polila mě vlna chladu, která neměla nic společného s okolním vzduchem a pronikla i přes moji ledovou kůži.
Přes svoji žízeň jsem si neuvědomil, kde jsem. Byl jsem na území rezervace. Čekal jsem, že mě Sophie napadne, ale neudělala to. Cítil jsem její horký dech na týle. Místo strachu mnou prostupovaly dosud nepoznané pocity. Téměř jsem se rozklepal, ale byl jsem si jistý, že zimou, ba ani strachy to nebylo.
Zůstaň tu. V tom okamžiku vyskočila ze křoví, za kterým jsem se krčil a přiskočila k jelenovi. Zaslechl jsem totiž to samé, co ona. Dopadání tlapek na zem a hlasitý dech. Zatajil jsem svůj a modlil se, aby se neotočil vítr.
Obdivně jsem sledoval, jak se i přes viditelnou nechuť zakousla zuby ostrými jako dýka do jelena. Ještě v něm naštěstí zbylo dost krve, která jí okamžitě zbarvila kožich v okolí tlamy do červena. Opřela se tlapou o jelena a trhla hlavou. Sledoval jsem, jak se otřásla a spolkla velký kus syrového masa. V tom se na druhém konci mýtiny vynořil obrovský černý vlk s hrozivě vyceněnými zuby. Přikrčil jsem se ještě víc, aby ze mě nic nekoukalo a zvažoval jsem, jaké by byly moje šance vyhrát nad dvěmi rozzuřenými vlky. Moc nadějně jsem to neviděl, a tak jsem se radši dál tiše choulil za hustým keřem.
Vlk došel až k ní. Poslouchal jsem v myšlenkách jejich soukromou hádku.
Sophie krucinál, co tu děláš?
Měla jsem hlad...
A to ses nemohla najíst něčeho normálního a musíš tu takhle lovit? Víš, že bys to neměla dělat. Zavrčel hlasitě černý vlk, který byl dvakrát větší, jak moje zachránkyně.
Promiň no... Jen se snažím ,,vžít se do role“ jak jsi nás učil, v jejím hlase jsem zaslechl podtón ironie a ztěží jsem potlačil zahihňání.
Obrovský vlk se nadechl, aby jí něco kousavého odpověděl a najednou ucítil můj pach. Nahrbil se, vycenil zuby a rozhlédl se.
Sophie nepatrně popošla do větru. Nechápal jsem co dělá, dokud jsem neucítil její pronikavý pach...smíšený s mým.
Co jsi proboha dělala s Cullenem? Víš že jsem ti zakázal s ním mluvit, vztekle na ní zavrčel a já konečně pochopil. To on jí zakázal se se mnou bavit. Tak proto na mě ani nepromluvila. Pocítil jsem nepochopitelnou úlevu, že to nebylo z její hlavy.
Vím, prostě jsem se s ním ve škole dala do řeči Same. Už se to nestane...slibuji.
To bych byl rád. Smyj ze sebe proboha ten smrad. Znovu zavrčel, ještě se rozhlédl a konečně odběhl.
Bílý vlk na okamžik obrátil hlavu ke křoví, kde jsem byl skrčený a poté odběhl z dohledu.
Za okamžik se vrátila... s rozcuchanými vlasy a v obyčejných věcech vypadala velice divoce a přece jí to slušelo. Teprve teď jsem pochopil, že její indiánská krev v ní je patrná mnohem více, než jsem si myslel.
Vylezl jsem z křoví a postavil se k mrtvému jelenovi. Sledoval jsem fascinovaně, jak si utírá krev z obličeje. Nechápal jsem... nic.
„Proč?“ na víc jsem se nezmohl.
„Jediný důvod... proč chodím do školy ve Forks... je moje tvrdohlavost. Nechápala jsem nenávist našeho kmene vůči vám ještě předtím, než jsem se stala tím, co jsem teď. A i teď mi to příjde... jen jako.. upjatost našich předků, před nějakými dvěmi generacemi. Ale starší zřejmě nezapomínají.“
Užasle jsem jí poslouchal. To proboha nemohla být sestra Sama Uleye. Není možné, aby tohle myslela vážně. Čekal jsem, kdy se mi pokusí ublížit sama, ale na její tváři se místo toho roztáhl pobavený úsměv, když hleděla do mé nechápající tváře.
„Neboj, vážně si nedělám legraci. Nikdy jsem o tohle nestála. Ráda bych s vámi vycházela dobře, ale jak jsi zřejmě slyšel... ostatním ze smečky se to moc nelíbí.
Pomalu se učím skrývat své myšlenky, ale zatím mi to dělá problém.“
Mluvila překvapivě otevřeně. Měla příjemný melodický hlas. Nechápal jsem, kde se v ní bere ta upřímnost... byl jsem její... nepřítel. Něco, co jim museli vtloukat neustále do hlavy. A přesto tu stála naproti mě, usmívala se a koukala mi do očí, které začaly chytat zlatavý nádech, i když stále byly velmi tmavé.
Chvíli jsme na sebe jen koukali. Uvědomil jsem si, že její pach sotva vnímám. Prohlížel jsem si její obličej. Nebyl přesně souměrný ani dokonalý, přesto jsem v něm viděl jiskru a její červeň v tvářích mě uchvátila. Měl jsem chuť dotknout se její tváře a znovu cítit její horkou kůži pod mojí, chladnou. Přesto jsem se k tomu neodvážil. Bylo to něco zapovězeného. Stále jsem ctil svoji rodinu a nechtěl jsem jim udělat problémy.
Znovu se usmála. „Mohla bych něco zkusit?“ zeptala se nevinně a já jí kývnul. Možná jsem to tehdy neměl udělat...

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 4.část: