Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 15. část

06.03.2009 (21:03) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2269×

Očekával jsem bolest, možná i něco horšího, ale nic z toho nepřicházelo. Všechno mi připadalo vzdálené. Tohle je smrt? Opravdu žádná bolest? Je tak klidná a lehká? Proč se lidé smrti bojí? Vždyť to není nic hrozného. Najednou do mých myšlenek začínaly pronikat zvuky. První jsem nedokázal identifikovat, co to bylo. Dostal jsem se do nebe? To není možné... nemám duši, nemůžu tu být. Ucítil jsem teplo něčí dlaně, která se dotkla mého předloktí a trochu se mnou třásla. Tak.. teď když otevřu oči, bude tu Sophie. Počkat, to není možné, nemůže být... mrtvá. Edwarde, Edwarde.. co to?
„EDWARDE," prudce jsem sebou trhnul, když se do mě slova najednou zařízla jako nůž, jak byla hlasitá. Otevřel jsem oči a pohlédl na toho vedle sebe, byla to Bella. Vyděšená Bella, která se mnou třásla a snažila se zjistit jestli reaguji. Viděl jsem paniku v jejích očích a vůbec jsem nevěděl, co se děje. Byl jsem naprosto dezorientovaný. 
Pomalu jsem otočil hlavu a rozhlédl se kolem. Boj všude ustal a každý hleděl jen do těsného kroužku ze kterého se ozývalo hlasité vrčení znějící jako burácení hromů. Občas k nebi zazněl hlasitý štěk nebo zavytí. 
Přitiskl jsem si Bellu k sobě, co nejvíce to šlo a i s ní jsem se šel podívat, co se děje. Moje rodina stála také kolem a všichni měli na tvářích překvapený výraz. Bella se v mém náručí třásla jak osikový list a mě pohlcovala zvědavost, co se mohlo stát takového, že to přinutilo ukončit boj. 
Protáhl jsem se blíže ke kroužku, kde dokonce někdo ustoupil, abych měl prostor a viděl odkud vychází hrdelné mručení. 
Moc jsem toho nepozoroval, kožichy zapletené do sebe, kdy nebylo ani možné rozeznat jakých jsou barev. Drápy drásající kůži toho druhého, až občas dokonce vystříkla teplá krev kolem. Dlouhé tesáky snažící se zasadit rozhodující úder, který by rozhodl zápas. Nevěděl jsem, co se děje ani proč se to děje, ale bylo mi jasné, že souboj je mezi dvěma vlkodlaky. Nechápal jsem proč, byl jsem zmatený, jen jsem k sobě tiskl vyděšenou Bellu. Nevypadalo to, že by nějaký z ostatních vlků chtěl zasáhnout, zřejmě šlo o něco důležitého. Možná to byl souboj na život a na smrt mezi dvěma členy smečky o prvenství v boji. Nebo se možná někomu nelíbili rozkazy a vzepřel se jim. 
Vrčení bylo čím dál hlasitější a boj byl prudčí, rychlejší a surovější. V trávě kolem byla spousta krve, tekoucí z otevřených ran vlků. Zaostřil jsem pořádně na bojující dvojici a polila mě vlna chladu, až jsem zapomněl dýchat. Rozeznal jsem černý Samův kožích s hlubokými ranami od dlouhých tesáků. Měl roztrhlý bok drápy druhého vlka, jehož čistě bilý kožich byl nyní zbarven rudou krví téměř na každém kousku těla. Krev mu odkapávala z tesáků, které se nehodlali vzdát, protože bojovali o život. Nikoliv však o svůj, ale o můj. Celý tenhle boj plný krve a hlubokých ran byla jen touha zachránit můj život. 
Vzedmula se ve mě vlna vděčnosti, kterou jsem nikdy nezažil. Zároveň mě však polil neuvěřitelný strach. Jaké měla Sophie šance proti dvakrát většímu vlkovi, než byla ona sama. Nemohl jsem uvěřit, že se postavila vlastnímu bratrovi, jen aby mě chránila. Proč byla tak pošetilá? Vždyť může zemřít, naprosto zbytečně, mě tím nepomůže. 
Hlavu jsem měl plnou zmatených plánů, jak se vložit do boje. V tom mě však pevně stiskl ruku Carlisle. Pohlédl jsem na něj a bylo mi jasné, že nesmím nic udělat. Musím jen stát a dívat se, jak kvůli mě trpí jedna z nejdůležitějších osob v mém životě. 
Bella jen nechápavě hleděla z jednoho na druhého a vůbec nic nechápala. Nikdo se ovšem neměl k tomu jí to vysvětlovat právě teď. Jen jsem jí konejšivě kolébal v náručí. 
Boj zkončil stejně rychle, jak začal. Zalapal jsem po dechu, protože nebylo poznat, kdo zvítězil. Oba byli obaleni krví, i když na Sophii to bylo - kvůli barvě jejího kožichu- vidět ještě víc. Na zlomek vteřiny jsem se bál toho nejhoršího, ale ten, co klesl na kolena, byl Sam. Ztěžka oddechoval a měl zavřené oči. Sophie stála ještě na nohou, ale vypadala, že se co nevidět zhroutí. Krev jí odkapávala z hlubokých ran, které se ještě nestihly zatáhnout. Myslím, že to byl vážně boj na život i na smrt, i když teď nikdo z nich nezemře. Kdyby ovšem nešlo jinak, zkončilo by to smrtí jednoho z nich. 
Rozhlédl jsem se po vlcích a čekal, až znovu zaútočí, ale nic se nestalo. Stáli, krotcí jako beránci na pastvě a sledovali Sophii. Nechápal jsem, co se děje, nevěděl jsem, co znamená, když porazila Sama. Možná oddálila bitvu, ale to přece nic neznamená nebo ne? 
Pak mi svitlo, když jsem viděl Sama sklonit před ní hlavu. Porazila jejich Alphu, získala tim vůdcovství nad smečkou, i když to možná nezamýšlela. Sledoval jsem jí, jak zvedla hrdě hlavu a podívala se po celé smečce. Pak zakotvila svým uhrančivým pohledem na mé tváři. Ty modré oči, musel jsem do nich koukat také. První jsem přemýšlel, že pustím Bellu, ale neudělal jsem to. Mám teď jiný život, nemůžu udělat nic, čím bych ublížil tomu ubohému člověku, který mi pomohl v těžkých chvílích, které bych bez ní nezvládl. Jen jsem si jí k sobě přitáhl blíž a políbil jí do vlasů.
Pohlédl jsem znovu do očí Sophie, viděl jsem v nich bolest, ale i odhodlání. Věděl jsem, že je dost silná na to, aby to zvládla. Nikdy jsem neviděl silnějšího člověka, než je ona. Nezlomilo jí tolik věcí, tak proč by mělo tohle? Nechtěl jsem jí způsobovat bolest, ale musel jsem. I když kvůli tomu krvácelo srdce i mě. 
Jen trochu šťouchla čumákem do Sama, kterému se již rány pomalu zacelovaly a dokázal se držet na nohou. Vypadal zničeně, ale nemohl nic dělat. 
Sophie na mě ještě jednou pohlédla a já se málem utopil v jejím pohledu. Toužil jsem jít k ní a podrbat jí v kožichu, když už nic jiného. Dotknout se jejího teplého těla byť jen konečkem prstu. Ne! Nemůžu. Odvrátil jsem od ní pohled a ona i se zbytkem smečky zmizela v lese. Viděl jsem jejich obrysy dokud i ty nepohltila tma. 
„Už je to dobré," zašeptal jsem Belle do vlasů. Stále se třásla, tak jsem jí začal znovu konejšívě kolébat a broukat jí do ucha.
Poslední zvuk, který se ozval z lesa byl táhlý vlčí pláč, který mi zalézal až do morku kostí. Pohlédl jsem směrem do lesa a zašeptal tiše, že to ani Bella nemohla slyšet.. „sbohem Sophie."

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 15. část: