Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 12.část

25.02.2009 (17:19) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2121×

Jak se asi cítí někdo, koho opustil důvod jeho bytí? Zřejmě tak jako já. Přál bych si mít slzy a plakat. Dostat ze sebe všechny pocity, které mě zaplavovaly jako vlny narážející na útes. A já nemohl, nemohl jsem je ze sebe dostat formou jako normální člověk a tak sem hledal nějakou náhradu. První co mi padlo pod ruku bylo roztomilé sněžítko, co jsem dostal k Vánocům od Belly. Chytil jsem ho, napřáhl se a hodil s ním o zeď, všude se rozletěly střepy a rozlila voda. Dokonce se udělala i puklina ve zdi... bylo mi to jedno. Všechno mi bylo jedno. A ani to, že jsem uvolnil emoce vztekem mi nepomohlo, akorát to přilákalo pozornost všech v domě. Skoval jsem si hlavu do dlaní a modlil se, aby mě všichni nechali na pokoji. Nechtěl jsem vidět nikoho, mluvit s nikým ani jsem nechtěl poslouchat, jak moc je to mrzí a že to přejde. Neměl jsem na to sílu.Chtěl jsem být jenom sám, proto jsem nereagoval na Bellinu ruku na mém rameni. Navíc, co ona mohla vědět. Ani neví, že jsme spolu se Sophií chodili, že jsme byli zamilovaní. Nic nevěděla. 
Po chvíli mého mlčení to vzdala a zmizela ve dveřích. Poprvé jsem byl rád, že tu není. Chystal jsem se utopit v sebelítosti a vzpomínkách. 

Seděli jsme na trávě před naším domem. Svítilo sluníčko a dodávalo mému tělu třpyt. Opírala se o mě hlavou a já se jí probíral ve vlasech. Nastavovala tvář se zavřenýma očima slunečním paprskům a snažila se chytit každý kousíček tepla, který byl možný. Její stále opálená kůže byla jemná a bez kazu. Byla jako anděl a byla jen moje.

Nikdy nezapomnenu, jak sem se tenkrát cítil, když mi tam venku usnula v náručí a mě stačilo sledovat, jak tiše oddechuje a vdechovat vůni jejích vlasů.

Nikdy bych netušil, že se k tomu nechám přemluvit. V Port Angels byla na Díkuvzdání velká pouť. Však to znáte: střelnice, atrakce, cukrová vata. Všude spousta lidí, že se dá ztěží hnout. Vedl jsem Sophii za pas mezitím co jedla už druhou cukrovou vatu. Kam ta to dávala. Pak jsem jí ve střelnici po pár pokusech vystřelil plašového upíra - málem jsem přitom zastřelil toho, co tam obsluhoval - Plyšák byl fialový, měl velé uši a chlupatá křídla. Na nohou měl dokonce tenisky a v puse dlouhé upíří zuby - taková urážka upírů - ale Sophii se líbil. 
Pak se událo něco strašného, šel jsem s ní na nějakou atrakci, která se točila i vzhůru nohama a přitom se točily i vozíčky. Nikdy jsem netušil, že může být upírovi špatně, spletl jsem se. Celou dobu jsem měl zavřené oči a i přesto se mi motalo úplně všechno. Když jsme z té zatracené mašiny slezly myslel jsem, že se zkácím. Sophie mě se smíchem podepřela a ještě týden na to si ze mě kvůli tomu utahovala.

Přísahám, že už nikdy nepůjdu na žádnou pouť. Tohle byl nejhorší zážitek za celý můj lidský i upíří život, vážně. Ale stačilo mi vidět radost v jejích očích a nadšení se kterým pobíhala kolem a hned mě to zahřálo u mého ledového srdce. Byla trochu jako dítě, kterému dáte novou hračku. 
Podíval jsem se na stranu mé nové postele, kde spávala Sophie. Na stolečku stál plyšový upírek, kterého jsem jí tam vystřelil. Sevřel se mi krk, jak jsem se snažil zadržet další vlnu smutku hluboko ve svém nitru. 
Uvědomoval jsem si, že dodávala mému životu nejenom smysl, ale i zábavu, jako tehdy, když mě donutila jít si s ní zaplavat do aquaparku v Seattelu. Ale to nakonec nebylo tak strašné. 

Stál jsem na kraji vody v oranžových kraťasových plavkách, které mi prý ladily k vlasům - to byly zase vtipy - a uvažoval jestli tam mám vlézt nebo ne. Vtom do mě Sophie zezadu strčila a já měl po rozmýšlení. Skočila hned za mnou. Chvíli jsme se ve vodě jen tak přetahovali. Pak jsem jí vzal na ramena a šel s ní skočit ze skokánku. Za to nás plavčík málem přizabil. Musel jsem uznat, že bazény byly krásně udělané. Po stranách byly i jeskyně, kde byla voda po prsa a v kamenných zdech plavaly v akváriích rybičky. Do jedné z tmavších jeskyní jsme se se Sophií na chvíli také vytratily - byl to docela adrenalin.

Trochu jsem se uchechtl, když jsem si uvědomil, že to ona mě vlastně zkazila a donutila ke všem šílenostem, které jsem v poslední době dělal. Naučila mě, jak si užívat život a za to jsem jí musel být vděčný, i kdybych jí už v životě neviděl, což jsem si ovšem samozřejmě nechtěl přiznal. Věřil jsem, že jí uvidím...brzy. Měl bych se jít omluvit Belle za to, že jsem si jí nevšímal, zvedl jsem se a šel dolů.

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 12.část: