Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zakázaná láska - 11.část

22.02.2009 (18:09) • Weri • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2420×

Můj život byl v poslední době zmatenější, než kdykoliv dřív. V hlavě mi zněly hlasy, které neměly nic společného s myšlenkami jiných lidí a přesto byly vtíravější než oni. Smečka stále neútočila a držila se za hranicemi, což mě naplňovalo neuvěřitelnou nejistotou, jakou jsem už velmi dlouho nezažil. I když neútočili, všude se vznášel opar napětí a nadcházejícího střetu, který nutně musel přijít. Byl jsem zmatený i ve svých citech. Věděl jsem jistě, že Sophii miluji víc než kohokoliv na světě, ale přesto tu byla Bella. Roztomile nemotorná a já měl neuvěřitelnou potřebu být jí stále na blízku a chránit jí před nástrahami života. 
Stále jsem byl ale spokojený. Zrovna jsem seděl na posteli v tureckém sedu a díval se na svého anděla, který si právě kartáčoval svoje lesklé hnědě vlasy. Měla na sobě moje tričko, které jí bylo velké, takže jí výstřih téměř padal přes jedno rameno. Její nádherné tělo se v něm ztrácelo a schovalo by jí i pár kilo navíc, kdyby ovšem nějaká měla. Chodila tu v mých tričkách stále, kdybych jí neznal řekl bych, že nechce ukazovat svoje výstavní křivky, ale pak jsem usoudil, že volná trička jsou zřejmě pohodlnější, než upnutá. 
„Miláčku?" podíval jsem se na ní a vpíjel se do ní očima. 
„Ano?" otočila se na mě a přestala si česat vlasy. 
„Bude ti vadit, když si dojdu na lov? Mám vážně hlad." 
„Nebude, chtěla jsem si stejně skočit do obchodu. Dochází nám jídlo v ledničce," usmála se na mě a to i mě donutilo povytáhnout koutky úst do úsměvu. 
„Dobře, budu brzy zpátky. Slibuji," zvednul jsem se a došel k ní. Políbila mě na rty a přitom mi prohrábla vlasy. Dal jsem jí jemně ruku na zátylek a nechával splynout naše ústa v polibku. To byly chvilky, kdy jsem nemyslel na boj, na Bellu ani na nic jiného, chvíle, které mě naplňovaly štěstím a přesto jsem si nebyl jistý, jak dlouho bude trvat. 
Ustoupila odemě, „Jdi už, nebo mě tu zakousneš," zasmála se a já jí objal. 
„Brzy budu zpátky a pak... no, to se eště uvidí," usmál jsem se a zmizel oknem ven. Běžel jsem v šeru lesem a hledal nějaké zvíře, které by mi padlo za kořist. Zahlédl jsem vlka, který se míhal za keři a chystal jsem se k útoku. Měl jsem rád šelmy, jejich krev byla lepší, než býložravců. 
Nakonec jsem se ale zarazil. Měl bych zabít vlka? Jak bych to mohl udělat? Je to tvoje přirozenost, našeptával mi hlásek v hlavě, ale já se ho snažil ignorovat. Chvíli jsem sledoval vlkovy ladné pohyby, když běžel. Jeho hustou lesklou srst a tmavé oči, které vše sledovaly s neuvěřitelnou bystrostí. Nemohl bych ho zabít. Trhnul jsem sebou a odběhl jinam, kde jsem chytil statého losa, popásajícího se na nízkých listnatých stromech. 
Mým očím se vrátila barva rozteklého zlata a já necítil žádnou pálivou žízeň. Setřel jsem si krev ze rtů a rozhlédl se. Už se začínalo stmívat, tak jsem se vydal domů. Doběhl jsem tam téměř závratnou rychlostí a vrátil se zpátky do pokoje oknem, kterým jsem odešel. Místnost byla tmavá a prázdná, nikde nikdo. Tak jsem otevřel dveře a sešel do obýváku. Narazil jsem tu na Emmetta s Jasperem, kteří zarytě sledovali baseball v televizi a hlasitě povzbuzovali Severní Dakotu. Zavrtěl jsem hlavou a došel do kuchyně. Stejné tíživé prázdno jako v mém pokoji. Sophie zřejmě ještě nebyla doma, ale to nebyl důvod k obavám, všude jsou kolony a zácpy, není důvod se znepokojovat. A přesto mi hruď svírala obava... obava o milovaného člověka. 
Došel jsem zpátky do obývacího pokoje a posadil se vedle Jaspera na gauč. S nezaujatým výrazem jsem sledoval, jak se banda chlapů honí po hřišti za baseballovým míčkem. Přitom mi v mysli běhaly zmatené myšlenky. Žádnou z nich jsem nedokázal udržet tak dlouho, abych zjistil, co je jejím smyslem. Edwarde, znělo mi v hlavě. Proboha ten stres mě jednou zničí. Edwarde, bože, už bych neměl přemýšlet. „Edwarde," trhnul jsem sebou. Aha, nebylo to v mojí hlavě. Kouknul jsem na Jaspera, „no?" 
„To je dost, že vnímáš, co ti proboha je?"
„Nic, co by mělo být? Jsem v pohodě."
Jasper si mě podezíravě změřil. Kruci, nedokázal jsem udržet své pocity na uzdě, aby nepřišel na to, že mi něco dělá starosti. 
„Edwarde?! Můžeš nám prosimtě říct o co go?" kouknul na mě Emmett a já jsem rezignoval. 
„Mám strach o Sophii, ještě se nevrátila," založil jsem uraženě ruce, když se Emmett rozesmál.
„Je pryč tři hodiny a ty už vyšiluješ, jak kdyby jí někdo unes."
„No tak mám strach no," zavrčel jsem na něj a on konečně ztichl.  
„Tak jí zavolej," navrhl Jasper. 
„Budu vypadat, jak stíhačka," ušklíbl jsem se na něj. Za chvíli jsem ovšem nevydržel a musel jít zavolat, abych se ujistil, že se nic nestalo. Odešel jsem do kuchyně a posadil se na linku. Na display jsem nacvakal devět čísel, která si pamatuji nazpaměť. Chvíli jsem vyčkával a pak div nepraštil mobil o zem. 
„Volaný účastník je dočasně nedostupný. Opakujte prosím volání později." 
Zavrčel jsem a začal být ještě víc nervózní, než předtím. Že já jsem vůbec volal, to byl nápad.
Vrátil jsem se zpátky do obýváku s ještě větší starostí, než předtím. Jasper se na mě jen tázavě podíval a já zavrtěl hlavou. Chápavě kývnul hlavou a díval se dal na televizi.  
Po zápase se oba zvedli a odešli. Nechali mě tam samotného, za což jsem byl vděčný. Upřímě, už mě jejich přítomnost unavovala. Díval jsem se stále nehnutě jen na stěnu před sebe a nevydal ze sebe ani hlásku.
Nehnul jsem se dokonce ani když se vedle mě posadila Alice a položila mi ruku na koleno. Seděla mlčky a dívala se mi stále do obličeje, dokud jsem neztratil svou vůli a nepodíval se na ní taky. 
„Jasper mi to řekl, bude to v pořádku Edwarde. Není důvod se znepokojovat. Sám víš, že se o sebe umí postarat i bez tvojí pomoci."
„Já vím, Alice, prostě mám jen strach," podíval jsem se na ní a věděl, že mě chápe. Ona ano. 
Jen kývla hlavou a chytila mě za ruku, což mě uklidňovalo. „Děkuju," usmál jsem se na ní. Byla mojí největší oporou v rodině, jako pravá sestra. 
Seděli jsme tam mlčky, nikdo z nás nemluvil. Já jen cítil tu podporu, která z Alice sálala a mě naplňovala klidem. Cítil jsem se o něco lépe, když tam byla. Za okny už les pohltila nepropustná tma a Sophie stále nebyla doma. Nejhorší byla ta bezmoc, že jsem nemohl nic dělat. I kdyby se něco dělo nebylo v mých silách to zatavit. Jsem nejobávanější predátor na světě a přesto se cítím zranitelný jako myška na poli, nad kterým krouží káně. 
Teď bych dal cokoliv za to, abych mohl spát a utěšovat se sny o tom, jak jsme se Soph zase spolu a představovat si, že až se vzbudím, bude zase tady a obejme mě. 
K ránu se zvedla i Alice a nechala mě tam opět o samotě. Teď už se mi honilo hlavou, že jí půjdu najít, ať je kdekoliv, ale přesto jsem dál seděl na místě a nehýbal se. Ostatní už vzdaly pokusy přimět mě k hovoru nebo k jakékoliv činnosti. 
Bylo asi poledne, když mě do ramene začla hřát cizí ruka. Bylo mi jasné, že Sophie to není, ale přecejen mi nálada trochu povyskočila.
„Ahoj Bello," otočil jsem na ní hlavu.
„Ahoj," zamumlala a prohlížila si mě. 
„Co je?" nelíbil se mi její pohled. Myslím, že byl způsobený mým stavem. Neusmíval jsem se a můj tón byl strohý. 
„Nic, jen jsem ti něco přinesla," podávala mi tenkou obálku, i když trochu zmačkanou. 
„Co to je?" nechápavě jsem se na ní podíval. 
„Ráno jsem byla za Jacobem v La Push. Dal mi to, prý je to pro tebe. Tvářil se ale celkem spokojeně, takže to snad nic zlého nebude," dívala se na mě a mě polil studený pot. Ruce s dopisem se mi třásly. 
„Omluvíš mě na chvíli?" podíval jsem se na ní a ona přikývla. Vyběhl jsem schody a narazil na Alici, „je tu Bella, můžeš jí chvíli... zabavit, než budu mít čas? Děkuju." Nečekal jsem na odpověď a zmizel ve svém pokoji. 
Posadil jsem se na postel a roztřesenýma rukama otevřel pomačkanou obálku. Vytáhl jsem z ní stejně zmačkaný papír, který byl popsaný neúhledným písmem, jak se ho snažila pisatelka napsat, co nejrychleji. Místy byla slova téměř nečitelná, rozmazaná kapkami vody.. nebo možná, slzami. Nedokázal jsem to identifikovat. Netušil jsem jestli to vůbec chci číst. Chvíli jsem jen seděl s rozloženým papírem, zavřenýma očima a nasával jsem vůni jehličí, která se linula z dopisního papíru i obálky. Nakonec jsem oči otevřel a pohlédl do dopisu. 

Milý Edwarde, 
Omlouvám se, ale tenhle dopis píši ve spěchu. Potkala jsem včera pár lidí z La Push. Neměj jim nic za zlé, měli nařízeno od Sama, aby mě dostali zpátky domů. Nemohla jsem nic dělat. Nesmím nikam chodit, jsem tu jak ve vězení a myslím, že se to jen tak nezmění. Sam zatím nemá v úmyslu zaútočit, ale buďte připravení, je dost podrážděný. 
Hlavně se netrap, Edwarde, budu vpořádku. Netuším, jestli se ještě někdy uvidíme, nikdy není nic dáno předem a já sama si nejsem ničím jistá. Je tu ale něco, co bys měl vědět. Je to jeden z důvodů, proč se odsud nedostanu, nemůžu.

Přimhouřil jsem oči, ale dalších pár řádků bylo přeškrtaných tak, že se nedalo nic rozluštit. Byl jsem si jistý, že to bylo něco důležitého, ale teď jsem nad tím nemohl přemýšlet. Nešlo to. Další odstavec byl pokrytý spoustou mokrých stop od pláče. I mě do něj bylo, kdybych jen mohl plakat... 

Hlavně Tě prosím, neudělej nic, čeho bys pak litoval Ty i tvoje rodina. A netrap se, žij dál. Pevně doufám, že se ještě uvidíme a to brzy. A i kdyby ne, vždycky budeš mít moje srdce, Edwarde. 
Navždy Tvá
Sophie

Autor: Weri (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zakázaná láska - 11.část: