Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabít, nebo milovat?

21.08.2009 (10:30) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2834×

Normální den. Normální odpoledne. Seděla jsem se svojí nejlepší kamarádkou Jessicou na lavičce v Port Angeles. Nudila jsem se tak šíleně moc, že jsem kopala do prázdné plechovky od piva a snažila se najít nějakou správnou otázku, abych přerušila to nesnesitelné ticho. Jessice to bylo jedno. Vytáhla si mobil a psala si s Mikem. Začala jsem přemýšlet, jestli je Jessica opravdu moje nejlepší kamarádka.

„Mmm..Ty, Jess…Jak ti to jde vůbec s Mikem?“ zeptala jsem se a ona jen povytáhla obočí a nespustila oči z mobilu.

„Normálka. Byli jsme už spolu venku. Pětkrát. Nechápu co se stalo, že má najednou o mě takový zájem.“ Chvíli se zahleděla do dálky a potom ještě dodala: „Ale jsem za to mooc ráda, že si mě začal všímat.“ Nemohla jsem si nevšimnout jejího úsměvu.

„Potkala jsem nějakýho kluka.“ Řekla Jess a když jí zapípal mobil, lehce sebou trhla a psala zase další smsku.

„Počkej, takže ty tady básníš o Mikovi, ale chceš někoho jinýho?“ Divila jsem se.

„To jsem vůbec neřekla Bello! Poslouchej mě taky trochu.“ Vyčítavě se na mě podívala a zase mlčela.

„Tak kdo je to?“Zeptala jsem se po chvíli. Docela ji potěšilo, že jsem aspoň o něco projevila zájem.

„Už jsem si začínala myslet, že se nezeptáš. Je vysokej, krásnej a není zadanej!“ Stručně řečeno: Vysokej, krásnej a brzo zadanej.

„Aha.“ Odkopla jsem plechovku a vytáhla si z kapsy cigaretu.

„Ještě kouříš? Jen tohle tě ten blbec Paul mohl naučit.“ Pronesla Jess podrážděně. Nabídla jsem ji taky jednu. Chvíli váhala, ale nakonec si ji vzala.

„Nějak se nervy krotit musí.“Zasmála jsem se a zapálila jsem si. Zapalovač jsem jí podala.

„Proč jsi se s ním vůbec rozešla?“

„Nerozešla. On se rozešel se mnou. Angela byla vždy dospělejší než já- v těchhle věcech, jestli chápeš. Kývla hlavou a potáhla.

„Nechápu, jak ti něco takového mohla udělat.“ Zavrtěla jsem hlavou.

„Já to chápu. V tomhle světě je těžké najít lásku. Myslím tu pravou. Můj názor je takový, že pravá láska je jen v pohádkách. Tam tě nikdo nepodvede, nezradí, neublíží ti, jak to dělá každý tady na tomto světě. Tady se neschováš za kouzlo zlé čarodejnice a ani za zlé rodiče, co chtěji pro svou princeznu toho nejlepšího prince.“ Ani jsem si nevšimla, že mi začaly slzet oči.

,Taky tu není místo pro citlivky, jako jsem já‘ pomyslela jsem si.

„Ale když někoho máš a miluješ ho, jsou to nejkrásnější chvíle tvého života. Nemyslíš?“ Řekla Jess a vytáhla z kabellky papírový kapesník. Podala mi ho a s děkovným výrazem jsem si utřela obličej.

„Ted‘ se mi rozmaže řasenka.“ Klela jsem a Jessica se uchechtla.

„Vždyt‘ žádnou nemáš.“ Dost mě to rozesmálo. Líčidla jsem si nikdy moc neoblíbila.

„Dostala jsem opravdu úžasný nápad.“ Tázavě jsem se na ni podívala. Její nápady mě vždy vytáčely. I když nebyly zase tak originální, jak se zdály.

„Bells. Když skončí jeden vztah, musí začít nový, aby se na ten starý zapomnělo.“ Začátek zněl docela chytře. Jak nevídané u někoho, kdo neumí poradit ani sám sobě.

„A tak mě napadlo, že potřebuješ….Menší změnu.“ Nevím, jestli jsem na ni civěla tak, jako ona na mě, ale rozhodně jsem byla v šoku.

„Změnu. Jasně a jakou ?“ Myslím, že jsem civěla stále dál.

„Takovou, jaké bývají v těch filmech. Nové hadry, nový sestřih, nový obličej.“

„Jo a za rok silikony a liposukce a plastická operace nosu.“ Řekla jsem sarkasticky. Zamračila se a pronesla: „Jak chceš. Chtěla jsem ti pomoct. Ale když to vidíš takhle.“

Trochu jsem se zamyslela. No nevypadala bych líp, kdyby se mi do duše vrátilo trochu života? Změna chování, stylu, reakcí….Představila jsem si dvě Belly vedle sebe. Jedna byla zakřiknutá, škaredá, bílá jako smrtka a oblečená jako bezdomovec. Vedle ní stála sebevědomá, usměvavá a přitažlivá dívka, se zvýrazněnýma očima, v krátké černé sukýnce, s mnoha náramky na rukou, nalakovanýma nehtama a piercingem v obočí. Musela jsem se tomu zasmát.

„Zkus to, ale tvé představy, že ze mě uděláš krásnou holku, jsou opravdu nulové Jess.“ Prudce se otočila a pohlédla mi dlouze do očí.

„Uvidíme.“ Pronesla a mrkla na mě.

Začalo se stmívat. A kolem nás prošel obímající se pár. Drželi se za ruce a já doufala, že jednou to potká i mě.

***

Měl jsem strach, že mě tu někdo uvidí. Nebyl jsem moc zvyklý zabíjet v menších městech. V Chicagu to bylo jiné. Nikdo si mě nevšiml. Našel jsem temnou uličku a občas nějakého bezdomovce. Někdy jsem přilákal hezkou holku. Ale tady? Tady mě může vidět tolik lidí, i když na ulici je jen jeden.

Měl jsem pocit, že na mě kouká každý, kdo kolem mě prošel. A pak mě udeřila do nosu tak krásná vůně. Lákala mě tak, že jsem skoro běžel, abych jimohl najít. A pak jsem ji uviděl. Byla tam ještě s někým jiným. S další holkou. Byla to ta, se kterou si dnes ráno povídal Emmet před školou. Jistě. Ukecaná Jessica. Ale ta dívka vedle ní…Nikdy jsem nikoho nechtěl tolik jako ji. Ale nemohl jsem se k ní přiblížit. Byla dokonalá. Každý pohyb který udělala. Každé gesto, úsměv. A ta vůně…Prudce jsem se otočil a hledal nějakou jinou obět‘. Ne, tuhle holku nemohu zabít.

„Edwarde vzpamatuj se! Ani ji neznáš, tak přestaň!“ křičel jsem na sebe a nějaká postarší paní se na mě podívala. Myslela si, že jsem blázen. Asi opravdu jsem.

Koutkem oka jsem zahlédl opilého muže, jak zabočoval do temnějšího podchodu. Zamířil jsem k němu. Dnes tu zemře někdo jiný.

***

„Už bychom měly vyrazit Jess. Charlie bude mít strach.“

„Minutku!“řekla a dopisovala další sms. Když ji konečně odeslala, zaklapla mobil a hodila ho do kabelky.

„Je docela zima.“ Strčila jsem si ruce do kapes. Pomalu jsme mířily k mému náklad’áčku. Zafoukal vítr. Zhluboka jsem se nadechla, ale najednou jsem se rozkašlala. Dnes to nebyl ten čerstvý vzduch, jako pokaždé. Otočila jsem se k Jessice. Cítila to samé.

„Smrdí to jako zhnilé maso.“ Zkonstatovala a zadržela dech.

Později jsme tomu nevěnovaly pozornost a nastoupily do auta. Nevím čím to bylo, ale řídilo se mi hůř než obvykle. Pořád jsem se musela dívat do zpětného zrcátka. Samozřejmě ne na sebe.

„Děje se něco?“ Ptala se Jess a přitom si přepudrovávala nos.

„Divný pocit. Jinak nic.“

Dojela jsem k jejímu domu. Byl skoro stejný jako ten náš. Možná trochu větší. Rozhodně tam neměli jednu koupelnu.

„Tak zítra Bells. Vemu si svý nádobíčko a k večeru z tebe bude nová Isabella Swanová.“ Zasmála se. Lehce jsem ji objala a ona vystoupila z auta. Otočila se a ještě mi zamávala. Čekala jsem, až vejde do domu. Chtěla jsem se ujistit, že tam opravdu vejde. Ten pocit, který jsem měla, byl neúnosný. Znovu jsem nastartovala auto a jela domů. Pustila jsem si nahlas rádio, abych na to nemusela myslet. Aspoň ne tak moc.

Když jsem přijela domů, Charlie čekal u příjezdové cesty.

„Ahoj Bells. Musím do práce. Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku, tak jsem počkal až přijedeš domů.“ Řekl a pomalu mířil ke svému policejnímu autu.

„Charile, existují mobilní telefony.“ S úsměvem jsem zamávala tím svým. Vůbec ho to nerozesmálo.

„Co se stalo?“zeptala jsem se.

„V Port Angeles zabilo někoho nějaké zvíře.“ Nastoupil do auta a zamával.

Dívala jsem se, jak jeho auto odjíždí a pak jsem si šla dát něco k jídlu.

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabít, nebo milovat?: