Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabít, nebo milovat?5.

04.09.2009 (16:30) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1315×

Uběhlo pár týdnů. Zatím to byly jedny z těch mých nejšt’astnějších období. Většinu času jsem ted‘ trávila s Jacobem a můj otec byl radostí bez sebe, když viděl, že jsme spolu velcí kamarádi. Kdyby jen to. Byla jsem do něj zamilovaná až po uši. A on do mě. Když jsme šli do kina, pozvali jsme i Jess s Mikem. Další super strávené odpoledne s lidmi, které mám ráda a je mi s nimi dobře.

„Ty Jess? Nemáš nějak moc těsné ty kalhoty?“ ptal se Jacob a vyloženě bylo vidět, jak si z ní zase utahuje. Jess ho ale tentokrát nepraštila kabelkou a ani ho nekopla do nohy.

„Nechápu to. Moje číslo! A prodavačka mi slibovala, že se vytáhnou, když je jednou dvakrát vyperu! A ono nic. Jsem z toho zoufalá. A když jsem je přišla vrátit, prodavačka si všimla, že se mi na zadní kapse udělala malá dírka, tak mi je odmítla vyměnit!“ vztekala se zoufale. To už se ani Mike nedokázal ovládnout a vyprskl popcorn na lidi ve spodní řadě. Ti to v celku ignorovali, ale všichni jsme se řehtali ještě víc.

„Abys nebyla těhotná.“rejpla jsem si a lehce do ní št’ouchla. Když se zatvářila jak kyselý citrón, smála jsem se ještě víc.

„Bells. To mi nedělej!“ Jacob byl na zemi. Myslela jsem, že mu něco spadlo, ale nic nehledal. Válel se tam v křečích smíchy. Tohle bylo opravdu skvělé odpoledne.

„A co ty Miku, už jsi vymyslel nějaké jméno?“ ptala jsem se dál.

„Emm…Zatím jsem o tom nepřemýšlel, ale jestli to budou dvojčátka, tak určitě vyberem něco ujetýho. Třeba Fiona a Shrek, nebo tak něco.“ Zasmál se.

„Jasně! Fiona a Shrek! To je doobrýý.“ Jake měl opravdu dobrou náladu. Druhou vlnu smíchu už nezvládal.

Najednou obraz na plátně zavrčel a zhasl. Celá místnost potemněla. Vlastně tam byla taková tma, že jsem neviděla ani na svou ruku.

„Co to?“ ozvala se Jess. Měla panickou hrůzu z tmy. Vlastně nebyla sama. Strachem jsem se zachvěla a nahmatala Jacobovo rameno. Když ji ucítil, vzal ji do svých rukou.

„Možná se na nás vykašlali, protože se nám to nelíbilo a nedávali pozor.“ Pronesl Mike a trochu uvolnil atmosféru.

„Tak to abychom šli protestovat a žadonit o vrácení vstupné ne? Přece mé děti se nenarodí ve tmě!“ strachovala se Jess. Jacob se zase tiše zachechtal.

„Je to dobrý, máme ještě popcorn. Hlady neumřeme.“ Řekla jsem ted‘ už o něco tišeji. Nikdo se nesmál. Napadlo nás to asi ve stejný okamžik. Zdá se mi to, ale jsme tu úplně sami?

„Lidi, asi bychom měli najít východ. A to rychle!“ zašeptal Mike a s hlasitým bouchnutím jsme slyšeli, jak odhodil popcorn, který dříve pevně svíral v rukou. Leknutím jsem trhla.

„Miku! Jsi normální? Mě chceš snad vyděsit k smrti ne?“pištěla Jess a slyšela jsem jak vráží do někoho vedle ní. Mike tiše syčel a snažil se nevnímat její fackování.

„Lidi klid! Musíme najít východ!“ zařvala jsem. Kéžby to slyšelo celé Port Angeles. Opatrně jsem vstala. Jednou rukou jsem pevně svírala Jacoba a druhou rukou jsem se přidržovala sedadla podemnou.

„Jess vstávej! Nebo tě tu necháme. Pokud si dřív o tebe nezlomím nohu.“ Pronesla jsem, když jsem o ní dvakrát zakopla.

„No jo. Vždyt‘ už jdu.“

Plazili jsme se k východu, jak nejvíc to šlo, ale stejně jsem cítila pohledy cizích lidí. Jako tehdy, když jsem jela domů s Jessicou. Byl to úplně stejný pocit.

Nahmatala jsem tenký závěs, který byl pověšený před dveřma s východem.

„Sakra! Nemůžu najít kliku…“ Šmátrala jsem o dveřích a snažila se, jak nejvíc to šlo, ale klika tam prostě nebyla.

„Zkusím do toho vrazit.“řekl Jacob a na chvíli pustil mou ruku. V té chvíli jsem se cítila tak bezmocná, že jsem couvla o krok dozadu. Někomu jsem jsem šlápla na nohu. Ucítila jsem dlouhé kalhoty.

„Promiň Miku.“ Špitla jsem. Jacob mezitím vrážel do dveří, které se ani nehly.

„Co je Bello?“ ozval se Mike úplně z jiné strany. V té chvíli jsem úplně celá ztuhla. Mike není ta osoba, kdo za mnou stojí…

„Jess?“ Se zlomeným hlasem jsem zase chtěla udělat krok vpřed, ale za paže mě chytly něčí ruce. Projel mnou obrovský chlad. Najednou mi byla taková zima, že jsem se toužila natáhnout po Jaekovi, který bušil do dveří .

„Tady jsem Bells. Je ti něco?“ Jess to taky nebyla. Ruce mě chytly ještě pevněji, ale ted‘ mi jedna ruka překážela před mými ústy.

„Ty dveře jsou snad z oceli. Bells nevíš jestli tu je jiný východ?“ Jake se mi vzdaloval. Nevěděla jsem, kdo mě táhne a kam mě to vlastně táhne. Ztratila jsem hlas. Ztratila jsem v pěti minutách vše, na čem mi záleželo. Do očí mi vhrkly slzy. Ale ani na vzlyky si moje mysl nedokázala vzpomenout. Nezmohla jsem se na nic.

„Bells? Kde jsi? Bells?“ křičel Jacob. Ted‘ už vystrašeně a plný zoufalství.

Ted‘ už jsem brečela jak smyslů zbavená. Moje tělo se konečně vzpamatovalo z toho neskutečného chladu. Začala jsem se vrtět a kopat do stran, ale bylo to zbytečné. Kousla jsem tu osobu do ruky. Jiný by aspoň zařval bolestí, nebo tak. Ale jako bych kousala do tvrdého kamene.

„Přežijou to, pokud budeš hodná.“zašeptal tak povědomý hlas. V té chvíli jsem si ale nedokázala nic vybavit. Okamžitě jsem sebou přestala mlátit. Ted‘ už jsem věděla, že by to nemělo ani smysl.

„Hodná holka.“ Řekl hlas a ne už tolik šeptem. A najednou mi to docvaklo. Edward?

Nevěděla jsem, kam jdeme, ale pořád byla stejná tma. Šmátrala jsem levou rukou, kterou jsem měla volnou a snažila se najt něco, o co bych se aspoň mohla na chvíli zachytit. Ale zaskočená jsem byla zase víc jánež on. Vmžiku mě zase držel za paže a táhl přede mnou.

Využila jsem toho, že mám tentokrát volná ústa a s knedlíkem v krku jsem ze sebe vyhrkla: „Edwarde, proč?!“ Zastavil. Bud‘ to byla pauza na odpočinek, nebo byl zaskočen, že jsem ho tak rychle poznala. Otočil mě tak, abych mu hleděla přímo do očí. Nebo aspoň tím směrem, kde měl oči.

„Bells…myslíš si, že jsem zrůda, když jsem toto udělal?“ řekl se smutkem.

„Ne! Nemyslím…Mám tě ráda, ale proč toto děláš? Děsíš mě k smrti!“ chraptěla jsem.

„Snažil jsem se….Já…Snažil se ti vyhýbat jak nejvíce to šlo…Namluvil si, že mě nezajímáš. Že jsi mi naprosto ukradená.“ Možná čekal na reakci, ale já mlčela. Tak pokračoval.

„A když jsem viděl, jak jsi s ním št’astná. Radši bych zemřel, než abych se na to díval.“

„Eeh…Ty…Chceš kvůli mně umřít?“ Nechápavě jsem zírala do tmy před sebou. Tiše se zasmál.

„Tak já ti v podstatě řeknu, že nechci abys byla št’astná a ty se mě zeptáš na tohle?“

„Edwarde…Nemusíš to dělat. Pokud teda nechceš, abych strachy umřela já! A oni se strachují kde jsem! Hledají mě, nechápeš? Jacob se zblázní při pomyšlení na tom kde-“

„Miluju tě Isabello Swanová.“ Zašeptal a než jsem vůbec stihla zareagovat, hrubě mi přitiskl na ty mé. Chvíli jsem se bránila, ale pak jsem se chovala jako omámená. Vjela jsem mu rukama do vlasů a nechala se unášet proudem dotyků, které na mě spočívaly. Unášela mě touha. Touha ho mít, vlastnit jeho tělo. Objal mě kolem pasu. Zarýval mi prsty do zad. Vytvářel v nich malé ledové cestičky, které mě unášely od okolního světa. Naše jazyky se proplétaly ve všech směrech.

„To nesmíme.“ Šeptla jsem, když jsem popadala dech mezi dalším polibkem.

„Mám někoho jiného Edwarde…“ Moje poznámky naprosto ignoroval. A já se už nebránila dalšími argumenty. Najednou se mi ty polibky začaly hnusit.

,Chováš se jako Angela, nevšimla sis?‘pomyslela jsem si. Prudce jsem se od něj odtrhla.

Prudce jsem oddechovala.

„Edwarde Cullene. Já nejsem nějaká děvka, která by tě utěšovala v zoufalých chvílích.“vyjekla jsem. Ale opravdu byl zoufalý on, nebo já?

„Promiň. Nevěděl jsem, že to pochopíš takhle.“V jeho hlase opět zazněl ten zžíratelný smutek. Opravdu ho to tak zranilo?

„Tak…Proč toto všechno?“ Rozmáchla jsem rukama. Jako bych si myslela, že mě vidí. „Proč jsi prostě nepřišel a neřekl mi narovinu, co ke mně cítíš? Proč jsi z toho musel udělat horor s detektivkou dohromady? Proč jsi mi vyhrožoval, že pokud nebudu hodná, tak zemřou mí přátelé?“ zhroutila jsem se na zem. Opravdu jsem byla já ten člověk, co byl zoufalý.

„Jsem ochotný zabít každého, kdo mi bude stát v cestě.“ Řekl. Znělo to dost přesvědčivě. Naskočila mi husí kůže a opět jsem se rozbrečela.

„Děsíš mě natolik, že se tě opravdu zaínám bát.“

„Já sebe taky.“Cítila jsem jak se odvrátil a pak jsem uslyšela vzdalující se kroky.

„To mě tady jen tak necháš? Jsi normální?“ Schoulila jsem se do klubíčka.

,Z té tmy se zblázním….Z něho taky…Co mám dělat?‘

***

Nemohl jsem myslet na nic jiného, než na její polibky. Na to jak se na mě bezhlavě vrhla a já cítil, že mé srdce začne opět bít. Sáhl jsem si na rty a ještě jednou vzpomínal na to, jak byla Bella moje. Co jsem jí to udělal? Když mě doted‘ měla ráda, ted‘ mě už určitě nenávidí z celého srdce.

Miluje tě.

Ne. Miluje Jacoba Blacka. Prohrál jsem to na celé čáře.

Kdyby tě nemilovala, nelíbala tě.

Nemyslím.

Opravdu z ní chceš udělat jen hloupou děvku, která dá všechno každému, co si zamane? Jsi hlupák!

Jsem a stydím se za to.

To bys měl.

Zazvonil mi mobil. Samozřejmě volala Alice. „Edwarde co se stalo? Měla jsem…Vidinu že zabíjíš Jacoba!“ pištěl.

„Málem jsem to udělal. Místo toho jsem se zmohl jen na polibek s Bellou. A řeknu ti…Bylo to stokrát lepší, než zabíjet toho…psa.“ Nenechal jsem ji na to vůbec něco říct. Chtěl jsem být sám. Tak jako nikdy předtím. I když jsem sám pořád.

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabít, nebo milovat?5.: