Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabít, nebo milovat?13.

20.09.2009 (10:00) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1625×

Bella:

Výčitky, které jsem náhle měla ovládly mou mysl. Místo toho, abych se zajímala o Jacoba, čekám na Edwarda a je mi všechno úplně jedno. Vzpomínala jsem na ty dny, kdy jsem chtěla jen trochu štěstí a víc jsem si ani nepřála. Ta hodná nevinná holka se během pár měsíců změnila v bezcennou lhářku. Lhářku, potvoru a bůhví, v co ještě jiného. A stejně se mi splnilo to, po čem jsem tak toužila. Zamilovat se. Však i ty dva slova zahrnují celé mé štěstí. Štěstí v tomhle neštěstí.

Při mých myšlenkách mi běhal mráz po zádech. Chtěla jsem být zase ta obyčejná holka, nebo jsem chtěla být tam, kde ted‘ jsem? Milovat upíra, který mě může kdykoliv zabít, nebo milovat vlkodlaka, který by pro mě zemřel?

Najednou mi něco zavibrovalo v kapse. Leknutím jsem sebou trhla a pár chvl mi trvalo, než mi došlo, že je to jen pouhý mobil.

„A-ano?“ řekla jsem do něj a na druhé straně se ozval Mike.

„Jsi v pořádku? Jessica se zhroutila!“ V půlce druhé věty se mu zlomil hlas a zbytek už dořekl šeptem.

„Cože? Co se stalo?!“

„Víš…Bells, já…Nesměl jsem ti to ted‘ říct, když jsi v takovém stavu, ale…Jacob…“ Odmlčel se. Nebyla jsem schopná slova. Mlčky jsem držela mobil u ucha a snažila se nevnímat slzy, které mi proudem tekly z očí.

„Jacob je…“ Rychle jsem zamrkala, abych zabránila dalším slzám stékat mi po obličeji.

„Je mi to líto Bells. Dostal krvácení do mozku…Už…Už se nedalo nic dělat…“

Ani jsem si nevšimla, že jsem mobil hodila někam do trávy a s bolestí se rozbhěla do lesa. Nechtěla jsem křičet. Nechtěla jsem brečet, ale nemohla jsem zastavit vzlyky. Doufala jsem, že se třeba unavím a pak na slzy nebude čas.

Po chvíli jsem se opravdu zastavila. Ale všechno mělo opačný účinek. Schoulila jsem se do klubíčka a opřela o kmen nejbližšího stromu. Vybavovala jsem si všechno. Jeho úsměv, když jsme se poprvé setkali, jeho polibky, jeho teplou kůži, jeho hlas…

„Ne…To nemůže být pravda!“ Možná jsem tomu mohla zabránit. Možná jsem mohla být prospěšná oběma stranám, kdybych třeba nechtěla ani jednoho. Ale byla jsem sobecká.

Nebreč. Nevrátíš ho.

Nevrátím…Nevrátím…

Byla jsem tam přibližně hodinu. I když jsem neměla pojem o čase, nepřipadalo mi, že bych truchlila moc dlouho. Když jsem vstávala, někde vzadu za mnou praskla větvička. Nemohla jsem se pořádně otočit, takže jsem později došla k závěru, že to bylo nějaké zvíře.

Nevěděla jsem kam mám jít. Možná mě už Edward hledal. Rohlížela jsem se na všechny strany, jestli náhodou neuvidím nějakou pěšinku, nebo aspoň náznak cesty, kterou jsem běžela. Nic. Rozhoda jsem se tedy jít pořád rovně. Slunce už pomalu zapadalo, ale přes stromy jsem ho stejně pořádně neviděla. Až po pár krocích jsem si uvědomila, že jsem strašně unavená a mám hlad. A taky děsnou žízeň.

Další prasknutí větvičky za mnou. Když jsem se konečně celá otočila směrem, kterým se ozval zvuk, nic tam nebylo. Začínala jsem to brát jako fatamorgánu. Zvuk se za mnou ozýval stále častěji, ale přestala jsem si ho všímat. Zatímco myšlenka na kapku vody, se tlačila ven rychleji, než jsem doufala. Zastavovala jsem čím dál víc a podpírala se rukama o nejbližší strom. Zhluboka jsem vydechovala a snažila se zapomenout na události dnešního dne.

Popár minutách odpočinku jsem se opět dala do chůze. Bolest zad jsem vnímala slaběji, za to moje ledviny mě chtěly zabít. Píchalo mě v boku a plíce nevnímaly kyslík, který jsem jim snaživě poskytovala. Zamotala se mi hlava. Pokoušela jsem se zachytit nějaký kmen, nebo pařez, když jsem padala. Ale dříve než jsem stihla udělat jakýkoliv výpad, chytilo něco mě. Jemně jsem přistála na zemi. Pořád jsem skoro nic neviděla, ale chvílema jako bych zahlédla bytost, která se nade mnou skláněla.

Když se mi konečně vrátl zrak, rychle jsem zamrkala. Opravdu se mi to nezdálo.

„Není ti něco?“ zeeptala se dívka, která mi ustaraně hleděla do tváře.

Zavrtěla jsem hlavou, ale zase mi hlasitě ruplo v zádech a já tiše sykla. Přistoupila ke mně trochu blíž a chytla mě za rameno. Cukla jsem sebou a ona se odtáhla.

„Nevadilo by ti, kdybych se na to podívala?“ Opatrně překračovala z nohy na nohu a čekala na mou reakci.

„Kdo jsi?“ Věděla jsem, že když jsem tu bolest vydržela do ted‘, chvíli to ještě vydržím.

„Řeknu ti to, až ti uzdravím záda,“ namítla a opět se ke mně přiblížila. Ted‘ jsem už bez odporu přikývla.

„Lehni si na břicho. Zvládneš to?“ Mlčky jsem se překulila na břicho a pomalu si lehla. Když jsem ležela, záda bolela méně.

Vyhrnula mi tričko a hledala to bolestné místo. Když se trefila, bolestně jsem vykřikla.

„Zlomený obratel..,“ mumlala si a já si uvědomila, že její prsty jsou velice jemné a pečlivě mi masírovaly okolní místa u zlomeniny. Poté jsem ucítila nějakou velmi silnou, ale ne moc dráždivou vůni.

„Co je to?“ zeptala jsem se. Chvíli mlčela.

„Tajný recept. Dvanáct květin, se dvanáct dlouhých měsíců suší a potom dvanáct dlouhých let jsou zakopané na vzdáleném místě. Potom se z toho vyrobí léčivá mast.“

„Aha.“ Víc jsem nepotřebovala. Možná mi ji dokonce i dvanáct dlouhých minut masírovala. Při této myšlence jsem se zasmála. Najednou jsem měla divný pocit. Pichlavá bolest byla pryč.

„Můžeš si zase sednout,“ řekla a opět se zase postavila na místo, na kterém stála předtím.

„Tak…Řekneš mi jak se jmenuješ?“ naléhala jsem. Až ted‘ jsem si mohla všimnout, jak krásná je. Měla dlouhé hnědé vlasy, které na konci tvořily malé vlnky. Tvář měla kulatou a jednu třetinu zahrnovaly pouze její oči. Byly šedé jako kámen, ale plné života a radosti. Řasy měla hodně dlouhé, takže vzbuzovaly jako celek velký dojem. Nos měla drobný a rty plné. Na této tváři se nedalo vůbec nic vytknout. Plet‘ měla zdravou a jemnou na dotek. Byla o pár centimetrů vyšší než já a na sobě měla letní šatky na ramínka, a tenký vlněný svetřík.

„Rachel,“ odpověděla a bylo vidět, že si všimla jak na ni koukám.

„Emm…Bella.“ Natáhla jsem ruku a ona ji přijala.

„Bello, mohu mít na tebe taky jednu otázku?“ Se zamyšleným výrazem se mi upřeně dívala do očí.

„Co tak krásná, mladá dívka, se toulá v tomto ošklivém, na půl děsivém a nebezpečném místě skoro v noci?“

Pohlédla jsem směrem k obloze. Po slunci nebylo ani památky, ale stále bylo ješě dobře vidět.

„Nevím. Já…Já…Čekala jsem tady na…To je jedno.“ Mávla jsem rukou a sklopila hlavu.

„Edward? Myslíš Edwarda?“

Překvapeně jsem na ni pohlédla.

„Promiň, jestli to bylo netaktní, ale slyšela jsem, jak jsi říkala jeho jméno.“ Lehce se usmála a elegantním způsobem si ke mně přisedla.

„Ano…On…Měl si jít něco zařídit a potom přijít zase zpátky za mnou. Nějak se to všechno zvrtlo…“

Zvrtlo…Jake tu nebude…Nikdy…

„Nebreč Bello. Všechno jednou přebolí. On se určitě vrátí. Možná tě ted‘ hledá.“ Objala mě kolem ramen a druhou rukou mě hladila po tváři.

„Ne…Tady…Nejde o něj..,“ vzlykala jsem.

Vyprávěla jsem jí celý příběh snad hodiny. Jak jsem toužila po někom, pro koho bych byla vším. A jak jsem najednou našla dvě osoby, se kterýma bych strávila celý život. Rachel jen tiše naslouchala a občas přikyvovala. Nevěděla jsem, co dělám. Prostě jsem mluvila. Nikdy jsem tolik neřekla ani Jess. Možná Rachel měla chápavý smysl, který ona nikdy neměla.

Když jsem skončila, požádala jsem ji o trochu vody.

„Zavři oči.“ Má důvěra k ní mě převládla. Nebo chut‘ na vodu, na spálení žár a hořkosti, kterou jsem ted‘ v sobě měla.

Pár chvil se nic nedělo. Chtěla jsem vykřiknout její jméno, ale bála jsem se.

„Můžeš,“ šeptla.

Když jsem otevřela oči, držela v ruce něco jako misku, tesanou ted‘ přímo čerstvě ze dřeva. Byla naplněná průzračnou tekutinou až po okraj. Oči se mi rozzářily a začala jsem ji s chutí hltat. Připadala jsme si jak pes, který je zdolaný po dlouhé túře. Pila jsem tak dlouho a voda stále neubývala. Až když jsem se jí cítila být nasicená, pomalu se začala vytrácet.

„Taky kouzlo?“ Dostala jsem ze sebe, když jsem popadla dech. Rachel se jen usmála.

„Přijde čas, kdy tato tajemství bude znát celá země. Včetně tebe Bello.“

Podala jsem jí prázdnou misku a začala si protahovat unavené nohy.

„Chtěla bych ti za všechno poděkovat Rachel. Nebýt tebe, tak tady ležím vysílená a umírám na velké bolesti.“ Když jsem se jí pokusila dotknout, trochu se odtáhla.

„Doufám, že mě za tohle neodsoudíš, ale nepomáhám každému, který tady zabloudí. Některé lidi vidím i umírat žízní, hladem, ale nepomohu jim.“

Zamračila jsem se. „Proč? Proč jim nepomůžeš a mě si například pomohla?“

„Vidím tvou naději a vůli žít. Když jsi s odhodláním postupovala v před, toužila jsem mít takovou kuráž, jakou máš ty. Tvé odhodlání. Moc ti závidím.“ Při poslední větě se tiše uchichtla.

„Chápeš? Já, která má všechno, závidí holce, která nemá skoro nic. A přitom má víc než já.“ Zahleděla se někam do dálky.

„Měla bych jít,“ usoudila jsem. Spát se mi tady rozhodně nechtělo.

„Ty chceš po tmě jít domů? Být tebou, tak to nedělám. Jsou tady i jiní…Horší.“ Ted‘ se na mě dívala vážným pronikavým pohledem.

„Kdo jsi, Rachel?“ Její velké oči, se zmenšily na polovinu.

„Bála jsem se, že se zeptáš. Jsem…Vlastně ani nevím, co jsem, ale jiní nás označují jako Strážce lesa.“

„Vás je tady víc?“ Překvapeně jsem se ohlédla za sebe, jestli neuvidím někoho dalšího.

„Je nás…Dost. Ale čím míň je lesů, tím více nás ubývá,“ řekla smutně.

Nepřekvapilo mě to. Upíři, vlkodlaci, lesní nymfy…Co mě ještě potká?

„Kdo jsou ti horší?“ zeptala jsem se po chvíli.

Ruce se jí napřímily a ona se vyhoupla do stoje. Rozhlížela se splašeně kolem. Postavila jsem se taky a čekala na její reakci.

„Horší- bezejmenní, jsou všude. Všude kam se podíváš, tě sledují a čekají na nějakou osudnou chybu, kterou uděláš. Zničí tě. A zničí i všechny tvé milované. Vědí o tobě všechno, tvé touhy, obavy, myšlenky…“ Šeptala tak tiše, že jí skoro nebylo rozumět.

„Všude?“ zděsila jsem se. „Kde všude? Proč jsi mi to neřekla? Mohli jsme se odsud dostat! Proč jsi nic neřekla?“ vzlykala jsem. Ne, ted‘ jsem opravdu nechtěla umřít. A taky jsem nechtěla, aby umřela ona.

„Nechápu to…Nechodí sem! Nikdy sem nechodí!“ mluvila si sama pro sebe a chytla mě za ruku.

„Lákáš je…Zajímají se o tebe. Musíme rychle zmizet, rozumíš?“ Nervózně jí těkaly oči ze mě na les a zpátky. Křečovitě mi svírala zápěstí a táhla mě směrem doleva.

„Musíme běžet. Bello, vím že dneska už toho máš dost, ale jestli si chceš zachránit krk, běž jako o život.“

Kývla jsem. Nečekala na další mou reakci a rozběhla se. Držela jsem se těsně za ní a slyšela, meluzínu, která se za námi ozývala.

„Neotáčej se!“ křičela po mě Rachel. Chtěla jsem zavřít oči, protože jsem stejně neviděla na cestu a zakopávala o každý vystouplý kořen stromů, ale pud sebezáchovy mi to nedovolil. Běžela jsem, nevěděla jsem kam. Ale za to jsem moc dobře věděla, že jsem v moc velkém průšvihu.

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabít, nebo milovat?13.: