Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabít, nebo milovat?12.

14.09.2009 (16:30) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1611×

Edward:

Snařil jsem se jet opravdu opatrně, abych jí její zlomeninu ještě nezhoršil. Ale copak to ještě šlo? Ležela na zadním sedadle a mlčky koukala před sebe. Jako by viděla něco zajímavého na dveřích od auta. Když jsem se na ní díval ve zpětném zrcátku, připadala mi jiná, než byla předtím. Předtím, než se před jejíma očima roztříštilo okno, z kterého jsem se psem vypadl. Byla odhodlaná jít si za svým cílem. Nemohl jsem jí číst myšlenky. Ale tohle jsme věděl. Chtěla se dozvědět pravdu. Pravdu o nás všech. Jak o upírech, tak o vlkodlacích. Nevěděl jsem, jestli by celou pravdu unesla. Už tak toho na ní bylo moc a já ji nechtěl dál zraňovat. Už ne.

Věděl jsem přesně kam jedeme. Nejel jsem domů. Sice jsem od Jessicy vyčetl, že chce jít za Alicí. Nechápal jsem proč. Proto jsem tam taky ted‘ nezamířil. Alice umí mlčet, ale neumí moc lhát. Proto jsem zvolil jiné místo. Zajel jsem trochu více do hor. S rodinkou jsme tam párkrát hráli baseball, ale to bylo všechno ještě jiné. Byla tam krásně zelená tráva a přitom ne dost vysoká na to, aby se v ní zadržovala rosa.

Sjel jsem z cesty a projížděl mezi kmeny stromů. Nebyly nahuštěně těsně u sebe, takže se tam menší auto dostalo naprosto v pohodě. Když jsme dorazili na místo, ubral jsem plyn. Nechtěl jsem zastavovat úplně na kraji. Rose s Emmetem si někde poblíž udělali lavičku ze dřeva, tak mě napadlo, že bych tam Bellu mohl posadit když má ten úraz. Po chvíli jízdy jsem si té lavičky opravdu všiml. Už z dálky jsem viděl vyškábaná srdíčka a iniciály mých sourozenců. Tiše jsem se zasmál.

„Už tam budeme?“ zasípala Bella a já na odpověd‘ zastavil.

„Jsme tady.“ Otočil jsem se k ní a usmál se na ni. Ona mi ale úsměv neopětovala, jen jí začaly nervózně cukat koutky. Začala se sápat po dveřích naproti sobě a snažila se je otevřít.

Rychle jsem se zvědnul a otevřel dveře za ní. Trochu jsem ji zatáhl za nohy, abych si ji přiblížil a pak jsem ji opatrně zvednul. Když se pokoušela došlápnout na vlastní, lehce zavrávorala, ale ustála to. Ukázal jsem směrem k lavičce. Pomalu k ní dobelhala a opatrně si sedla, aby to nějak neuškodilo jejím zádům.

„Tak. O čem jsi se mnou chtěla mluvit?“ zeptal jsem se. Tušil jsem, na co se chce zeptat, ale ne na kteoru otázku se zeptá jako první.

Chvíli se odmlčela a potom řekla: „Můžeš mi to nějak vysvětlit?“ V polovině věty se jí zlomil hlas a ona zbytek jen tiše došeptala.

„Záleží na tom, Co chceš vysvětlit.“

„C-co to mělo celé znamenat? Ta hádka mezi váma a potom Jacob,“ při myšlence na Jacoba se zamyslela.

„Potom to okno. Jacob…A tys nikde nebyl!“ zahleděla se do dálky, jako by někoho čekala.

„Myslím, že hádku si pochopila sama Bello. Jacob…Jacob je prostě vlkodlak a chtěl mě zabít. Patří ke Quiletské smečce, se kterou ses mohla seznámit včera večer před úrazem. Nebo vlastně i po. Okno, z okna jsme vypadli,“ zasmál jsem se, ale Bella mě spražila pohledem. V její tváři byly stopy po vyděšení. Možná ted‘ hledala nějakou cestu, kterou by co nejrychleji mohla utéct hodně daleko odsud.

„Říkal jsem ti. Nepokoušej se mě zabít. Nemůžeš to udělat. Smrtelný člověk mě nemůže zabít, kromě vlkodlaka a jiného upíra.“ Zděšeně se na mě podívala.

„Já se nedám,“ dodal jsem a pozoroval, jak si začíná kousat nehty. Tento zlozvyk jsem taky měl, když jsem byl hodně malý.

„Ale…Jacob, když je vlkodlak, tak by se měl měnit jen při úplňku ne?“ Dýchala tak pomalu, že jsem ji skoro necítil.

„To jsou jenom povídačky. Copak sis nevšimla, že na mě nepůsobí ani ten stříbrný náramek, co máš na ruce?“ Ukázal jsem na prostý řetízek na její levé ruce. Vykuleně se na něj dívala.

„Proč, jsi ho nechytil?“ Ted‘ to zahrála do autu. Vlastně jsem ani popravdě nevěděl, proč jsem to neudělal.

„Měl jsem na takové rozhodnutí moc málo času.“ Nic lepšího mě nenapadlo.

„Aha.“ Položila si hlavu do klína a pozorovala svoje nohy. Rozhodně to ale neulevilo jejímu zranění.

„Copak si chceš ještě ublížit víc, než jsi na tom ted‘?“ zavrčel jsem a ona se posadla do vzorného sedu. Posadil jsem se vedle ní a objal ji kolem ramen. Položila mi svou hlavu na rameno a zavřela oči.

„Víš. Možná tak ještě před dvěma měsíci jsem si říkala, že na světě jsem sama jen já. Že jenom mě nemá nikdo rád a že za chvíli umřu.“ Při posledním slově se zachvěla.

„Ale…Já byla št’astná. Poslední dva měsíce byly mé nejšt’astnější v životě. Až dodnes. Jako bych měla do smrti zůstat úplně sama. Asi jsem prokletá, nebo mám špatnou karmu. Nevím. Ale můj život nemůže skončit št’astně.“

„Já už si to říkám přes devadesát let. A štěstí mě konečně potkalo.“ Pohlédl jsem jí do tváře. Oči měla stále zavřené. Pomalu je otevřela a hleděla mi do těch mých.

„Ale ty budeš žít věčně.“

„Nikdo nežije věčně Bello. Nikdy nevíš, co se stane zítra. Dnes můžu být stále nesmrtelný, ale zítra už mohu být roztrhaný a spálený někde v lese.“ Hrozná představa. Ale kdyby mi ještě někdo stál v cestě, tak to nepřežije stejně, jak sjem to ted‘ popsal.

„Nevíš co bude zítra, ale víš, co bylo včera a na to nikdy nezapomeneš.“ Do očí jí vhrkly slzy.

Nezasloužila si nikoho. Ani mě a ani Jacoba.

„Kdybych, kdybych to jen nehrála na obě strany!“ fňukala dál a já ji v tom nedokázal nijak zabránit.

„Není to tvoje vina, rozumíš?“

„Edwarde, proměň mě. Proměň mě v upíra a já přísahám, že už oba dva budete mít ode mě pokoj! Navždy!“

„Když to řekneš, budeš o mít, ale ty od nás, protože se neuhlídám a zabiju tě.“ Nechtěl jsem chodit kolem horké kaše. Doznal jsem to takové, jaké to doopravdy je. Nedokázal bych ji nezabít. V té chvíli mi došlo, že začínám mít hlad.

„Kam chceš, abych tě odvezl?“ zeptal jsem se. Nechápavým výrazem na mě pohlédla.

„Já chcu tady zůstat s tebou! Ty někam jdeš?“

„Je mi to trapně, ti to říkat, ale…Dostal jsem hlad.“ Ucukla pohledem.

Chvíli mlčela.

„Tak…Tak běž tady do lesa…Já ještě nechcu jít domů, Edwarde!“

„Bello, já nejsem vegetarián, abych lovil zvířata! Já musím pít lidskou krev! A jediný, kdo ji tady má jsi ty! Takže jestli nechceš, aby se ti něco stalo, řekni, kam tě mám odvézt!“ zakřičel jsem. Celá ztuhla a vykroutila se z mého objetí. Opatrně vstala a co nejrychejším krokem se ode mě dostávala dál. Když byla v dostatečné vzdálenosti, otočila se zpátky směrem ke mně.

„Nikam nejdu Edwarde. Klidně mě zabij, ale já nemůžu jít domů!“ pronesla rázně a mě bylo jasné, že je to s ní beznadějné. Vyskočil jsem z lavičky a zamířil do lesa. Když jsem byl u prvního stormu, zakřičel jsem.

„Počkej tady. Sedni si na lavičku a čekej. Opovaž se nějak naklánět, nebo tak něco.“ Přikývla. Divil jsem se, že se nebála zůstat sama. A divil jsem se sám sobě, že jsem ji tam nechal.

„To zvládne…Když se někdo přiblíží, tak to ucítím,“ uklidňoval jsem se a docela to zabíralo.

Hlad mě naprosto ovládl. Najednou jsem se rozběhl velkou rychlostí a směřoval jsem hlouběji do lesa.

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabít, nebo milovat?12.: