Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zabít, nebo milovat?11.

13.09.2009 (17:30) • Rochelle • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1684×

Bella:

Z postele jsem se snažila dostat k oknu, ale ani jsem se nezvládla zvednout. Marně jsem volala jejich jména a pokoušela se uslyšet nějakou odpověd‘. Byla jsem tam jako přibitá a volala tlačítkem někoho, kdo by mi pomohl. Byla jsem rozrušená tak moc, že jsem ani nezvládla brečet. Počátek hysterie.

„Ááá…vlk!!!“ zaslechla jsem někde v dálce. Udělalo se mi z toho nevolno. Představa, že je ztratím v jeden okamžik najednou, mi připadala tak děsivá, že jsem hlavu zabořla do polštáře, jak to děla pštros s pískem. Snažila se umlčet ty nekonečné vzlyky, ale nedokázala jsem je přemoci.

„Bello?! Co je to tam venku?“ ptala se Jess a koukala z okna. Svitla mi menší naděje, že se tu zrovna ted‘ objevila.

„Jessico….Okamžitě, mi řekni….Co se venku děje!“ ječela jsem bezmocně.

Podívala se z okna a vyjekla.

„ On…On…Bells…“ Hlas se jí zlomil a já myslela na nejhorší. Představovala jsem si sama sebe jako černou vdovu, která jednou ranou zabila dva své nápadníky.

„Bože, ne!“ Škrábala jsem se ve vlasech a pak jsem si je chtěla nakonec vytrhnout z hlavy.

„Řekni mi, co vidíš…,“ naléhala jsem, když jsem se uklidnila. Jess stála jako přilepená k podlaze. Jen na mě zírala s obrovským údivem a strachem v očích.

„Jess!“

Vykoukla podruhé z okna.

„Vidím…Vidím nějaké zvíře…Vypadá to na vlka…Všude kolem něj je krev-“

„Krev?“ zděsila jsem se. To není možné…V duchu jsem si zase přehrála celou tu scénu. Hlavně tu, když se Jacob změnil ve velkého vlka. Já jen nechápavě mlčela pozorovala ten stupidní boj. Boj, který byl kvůli mně!

„Kolem něj..,“ zašeptala Jess a když se znova na mě podívala, byla bledá jak stěna. Vzala židli, na které seděla i předtím a opatrně si sedla. Zírala na protější stěnu a doufala, že z ní vyčte nějakou rozumnou odpověd‘.

„Edward?“ ptala jsem se dál. Zatínala jsem bolest, kterou jsem cítila v mých zádech a dýchala hodně zhluboka, abych se uklidnila. Jenže při pomyšlení na Edwarda, se stal pravý opak. Srdce mi bušilo třikrát rychleji a dech se mi nezrychlil o mnoho víc.

„Neviděla jsem ho tam...,“ pronesla nakonec Jess podrážděně. „Kde je vůbec Jake?“

Bum, bum, bum, ticho. Mé srdce se ozývalo v dálce. Už jsem ho vůbec neslyšela. A před mýma očima se objevila stará známá tma.

***

Edward:

„Carlisle!“ zaječel jsem, přes půlku nemocnice. Hleděl jsem na tu spoušt‘. Krev byla všude, i na mých botách. Hleděl jsem do smutných očí svého soupeře a pozoroval, jak se z něj postupně vytrácí život. Chvíli mi ho bylo líto.

Ve dveřích směrem k parku se ale neobjevil jako první Carlisle, ale nějaká starší žena, která se chtěla projít a házet kachnám chleba. Když spatřila Jacoba, vykřikla a snažila se dostat co nejrychleji zpět. Byl jsem jí vděčný za to, že zbytečně moc nepanikařila a nesnažila se zavolat veterinární ordinaci.

Pak už jsem ho viděl běžet lidskou rychlostí přímo k nám.

„Co se děje?“ Pozoroval Jacoba, který už měl oči zavřené a celé tělo se mu nervově vrtělo.

„Je šance na záchranu,“ odpověděl o setinu sekundy později.

Jacobovo tělo se začínalo vracet do lidské podoby. Neměl už dostatečně velkou sílu, aby tělo udržel v podobě vlka. Byl celý poškrábaný a asi měl hodně zlomenin. Věděl jsem, že to půjde. Ale opravdu jsem ho chtěl zachránit, aby mi dál kazil život? Přece by mě zabil, kdybychom si vyměnili na chvíli role. Nechal by mě tady ležet samotného a bez pomoci utekl.

„Edwarde, musíš zmizet. Nikdo nesmí vědět, že jsi tady byl, rozumíš?“ naléhal a já kývl a snažil se rychle vytratit. Míjel jsem samé nemocné pacienty, když jsem procházel nemocnicí. Východové dveře jsem ani nehledal. Potkal jsem pár sestřček a ty mě zdravily a usmívaly se na celé kolo. Ale když viděly můj znuděný a zkrvavený výraz, trochu je to vystrašilo. Aspoň jednou jsem se necítil tak neodolatelně krásný, za kterého mě Bella považovala.

Bella…Vzpomněl jsem si, jak křičela jeho jméno. Ne moje. Nikdy by mi neodpustila, kdybych jí ho vzal. Kdybych nehledal všechny možnosti, jak ho zachránit. Nikdy by mi to neodpustila.

Když jsem opouštěl nemocnici, uviděl jsem malého dvouletého chlapečka, který se maminky držel za ruku a brečelo. Jeho mysl byla zmatená, ale dokázal jsem vyčíst z jeho myšlenek, proč tak nezkrotně brečí. Někdy v minulosti mu umře tatínek a on si vzpomněl, jak si spolu hráli na pískovišti.

Možná bych se rozbrečel taky, když jsem si uvědomil, že i to dvouleté dítě má stejný rozum, jako my všichni ostatní. Jen ho má trochu omezenější, ale city projevuje stejně.

Bella by taky brečela. Věděl jsem, že brečela už ted‘, ale když by na to v budoucnu vzpomínala, rozbrečelo by ji to vždycky. Ted‘ si určitě myslela, že ho zabila ona. Že to byla její vina, když se rozpoutala ta hádka.

Vypadl jsem z nemocnice a snažil se najít způsob, jak se uklidnit. Měl bych jít lovit, nebo přečíst asi nějakou knihu? Stejně mě všechny myšlenky táhly za Bellou.

Nastartoval jsem auto a hledal nějaké řešení. Řešení nevřešitelné rovnice. Zuřivě jsem bouchl do volantu,že se zachvělo celé auto.

Bella:

„Už je u něj doktor?“ ptala jsem se nervéozně Mika, který přiběhl celý zadýchaný. Jen kývl hlavou a snažil se popadnout dech.

Spadl mi kámen ze srdce.

„Jak u vlka může být normální lékař?“ divila se Jessica. Mike se na ni vyděšeně podíval.

„Jaký vlk? Vždyt‘ ta byl Jacob!“ Oba pohlédli na mě a já jen pokrčila rameny. Stejně jsem to do ted‘ nechápala. Byla jsem až moc rozrušená, abych o tom stihla přemýšlet ve větší míře.

„Musím odsud,“ vyhrkla jsem najednou.

„A vy mi musíte pomoct.“ Ukázala jsem na ně prstem a oni se nedůvěřivě na sebe podívali.

„Bello! Ty musíš odpočívat! Charliemu jsme slíbili, že tě pohlídáme! Co asi udělá, když sem přide večer a ty už tady nebudeš? Zabije nás, a ne tebe!“ ječela přes celou místnost Jess. Ignorovala jsem její hysterický výstup a pohlédla na Mika. Ten se tvářil úplně klidně.

„Dobře,“ řekl po chvíli.

„Ale musíš mi říct důvod, proč se chceš odsud dostat.“ Proč bych jim to měla říkat? Copak jsem povinná jim to říct?

„Miku, nemusíš vědět všechno!“ Promyšlené jsem to měla.

„Chci navštívit Edwardovu sestru.“ Jess převrátla oči.

„V tomhle nejedu. Zapomeň! Emmeta-“ zasekla se, když si uvědomila, že je tu i Mike.

„Emmeta a Rose nemůžu vystát! Jsou tak povechní! Doufám, že nejdeš za ní,“ dořekla. Mike sice zaregistroval její menší výpadek, ale moc si ho nevšímal.

„Nejdu za Rosalií.“ Oba chápavě kývli. Bylo jim jasné, že chci jít za Alicí, ale nechápali proč. Já to vlastně taky nechápala, ale něco mi říkalo, at‘ poslouchám svůj instinkt. Instiknt, který jsem měla jednou za rok.

Mike vyběhl na chodbu a za minutku byl zpět i s vozíkem. Nikdo nevěděl, jak mě na něj naložit.

„Můžeš si sednout Bello?“ ptala se Jessica. Pihlédla jsem na vozík a potom si představila, jak na něm trpím. Zkřivil se mi obličej bolestí.

„Zvládnu to. Nejsem zase takový slaboch.“ Falešně jsem se zasmála a pokoušela se dostat z ležící pozice. Jess mě trochu nadzedla, takže jsem to nakonec zvládla. Hlasitě mi ruplo v zádech, ale nebolelo mě to. Opatrně jsem nasedla na vozík a Mike se do mě opřel.

„Snad si nás nikdo nevšimne,“ strachoval se Mike a co nejnenápadněji mě tlačil před sebou.

„Můžeme jim říct, že jdeme na procházku, nebo tak.“ Napadlo mě a usmívala jsem se na všechny kolemjdoucí pacienty.

„U východu tohle asi těžko budeme tvrdit,“ pronesla Jess jízlivě a plížila se za náma.

„Na, pujč si můj kabát Bells,“ zašeptala, když jsme se blížili k východní aule. S děkovným výrazem jsem ho přijala a přehodila si ho kolem ramen.

„Můžeš chodit?“ Mike měl opravdu trefn otázky.

„Nevím,“ zamumlala jsem a rukou mu naznačila at‘ zastaví. Pokoušela jsem se vstát, ale nohy mi po tom dni tak ztuhly, jako bych ještě na nich ani nestála. Záda reagovala ještě hůř. Nemohla jsem se otočit ani doleva ani doprava, protože celé jsem to měla zpevněné stahovacím krunýřem. Tiše jsem sykla.

„Když se nás budeš držet, proklouznem jednoduše.“

„Nebude jim to moc nápadné? To by mě ani nenechali vyjít ven a už by mě tahali zpět dovnitř,“ namítla jsem a dál se nechala tlačit Mikem až úplně k chodbě, která mířila k aule. Tam se Mike zastavil a čekal na nějaký nápad, který spadne ze stropu, nebo ho vykouzlí Jessica v rtěnky.

„Prostě se vás budu držet a hotovo.“ Jiná možnost ani nebyla.

Pomohli mi pomalu vstát a já se snažila vzpamatovat z nehybnosti mých nohou. Mike tiše odsunul vozík na stranu chodby, aby to nevypadalo moc nápadně. Potom mě zase podepřel celou silou, kterou ještě měl. Jessica na druhé straně dělala to samé.

Když jsme se pomalu táhli, začal se mi do nohou vacet cit, takže to ted‘ bylo jednodušší pro nás pro všechny, protože já nemusela být závislá na nich a oni si zbytečně nemuseli vyčerpávat energii a opatrnost, aby mi neublížili.

„Musíme se tvářit, jako bychom tu byli za někým an návštěvě, nebo tak.“

Však lhát ti jde dobře!

Ticho.

Jen se nedělej!Ani tě nezajímá, jestli bude Jacob v pořádku!

Zajímá.

„Zvládneme to,“ řekla Jess odhodlaně a všichni jsme z chodby vykročili pravou nohou. V aule bylo rušno.Nějakcí vysocí muži se hádali s paní schovanou téměř pod stolem. Když mi konečně došlo, že je mezi nima i Sam, zrychlila jsem krok. Nikdo se mě na nci neptal, jen se přizpůsobili mému tempu. Hodila jsem si pramen vlasů přes obličej, aby mě náhodou nepoznali.

Když jsme s úlevou vyšli ven, všichni tři jsme si oddechli.

„Nebylo to zase tak těžké,“ přiznal Mike.

„Ale rozhodně to už nebudeme podnikat!“ I na Jess dopadla úleva, ale stále ne dostatečná.

„Díky,“ řekla jsem a poplácala oba dva po rameni. Dělalo mi to problém, ale ta námaha za to stála.

„Sama bych se odtamtud nikdy nedostala.“

„Tobě nevadí, že až to Charlie zjistí, tak nás všechny zastřelí, až nás najde?“ řehtal se Mike.

Zavrtěla jsem hlavou.

„Přimluvím se za vás. Na mě dá. Teda doufám.“

„Bello?“ volal na mě něčí překvapený hlas. Pohlédla jsem stejným směrem, kterým se ozvalo mé jméno. Nejprve jsem nemoha nikoho najít a potom jsem si všimla osoby, která stála vedle stříbrného Volva.

„Musíme se rozoučit. Myslím, že to vypadá na dýl. Dáte mi potom vědět, co je s Jacobem?“ ptala jsem se naléhavě.

„Napíšu ti. Všechno ti do podrobna popíšu.“ Jess mě pohladila ve vlasech a já zamířila směrem k Edwardovi. Namáhavě jsem se naposled otočila k Mikovi a Jessice a zamálvala jim. Teda, pokusila se jim zamávat.

Když jsem se konečně dostala k Edwardovi, opatrně mě chytil za paži, ale já se z ní vyvlíkla.

„Myslím, že si máme o čem promluvit,“ řekla jsem tiše a on na souhlas kývl hlavou.

„Vím o správném místě, kde nás zaručeně nikdo neuslyší,“ řekl klidně a otevřel mi dveře, abych si mohla sednout. Když ale uviděl, jak se tvářím, opatrně mě vzal do náručí a položil na zadní sedadlo.

„Pojedu pomalu.“ Usmál se a nastartoval auto.

Autor: Rochelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zabít, nebo milovat?11.: