Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Za svitu luny - 27. kapitola - Slzy, strach a bezmoc

06.05.2009 (13:00) • Luna • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2261×

SLZY, STRACH A BEZMOC

Otočila jsem se za bratrovým zavrčením a všimla jsem si že z každé strany mu po boku stál jeden Hale. Calebovy myšlenky na mě přímo křičely. „Co sis prosím tě myslela? Šes magor? To ses úplně pomátla?" takhle náštvaného jsem ho viděla poprvé. Styděla jsem se, ale na druhou stranu jsem na sebe byla hrdá, a on byl hrdý také, i když se ten pocit ve své mysli snažil ukrýt, všimla jsem si ho. Jediným ladným pohybem se vymrštil do vduchu přímo proti upírům, kteří mě drželi ve své náruči. Srazil je k zemi a oba je přirazil k podlaze svýma obrovskýma tlapama. Pod předníma je držel jako ve svěráku, síla jeho stisku jim nedovolovala žádný pohyb. Zatím co je ostrými tesáky trhal na kusy, Jasper s Rose se pustili do dalších soupeřů. Chvilku mi trvalo než jsem se zmátořila natolik, abych jim opět mohla pomoci, do té doby mi poskytovali dostatečnou ochranu. Jasper s Rose můj sebevražedný pokus o záchranu Carlislea a ostatních nijak nekometovali.

Po několika minutách se nám povedlo do krbu vhodit další rozcupované kusy dvou upírů. Musela jsem připustit, že já Caleb a Haleovi jsme byli celkem dobře sehraný tým, navzájem jsme si kryli záda. Spolupráce s jejich rychlými útoky, Calebovými silnými čelistmi a mými vizemi byla naprosto přirozená. Jeden upír opět skončil mrtvý na zemi díky mé krvi. Zůstali jsme proti sobě jeden na jednoho, když mě zaplavila nová vize.

Drobná blonďatá Jane se hádala se svým bratrem Alecem. „Jsou naprosto neschopní, už tu měli být. Jako vždy, když něco potřebuju, to budu muset zase udělat sama. Nechápu, co jim tak dlouho trvá na tom, aby tu okřídlenou potvoru zlikvidovali. Jdu zpátky." Její dětinský vzhled doprovázený takovou zlostí by mě téměř rozesmál, nebýt dábelsky rudých očí, které podtrhovaly její zrůdnost. „Jane uklidni se, určitě jsou s ní dávno hotový a zaujali své pozice na hlídkách." Zorničky se jí vztekem rozšířily. „Měli o tom podat hlášení!" vykřikla rozzuřeně. „Jdu," otočila se na patě a zamířila si to rovnou zpět do přijímací haly. Bratr celou vizi sledoval společne se mnou, hned jak vize skončila jsem mu ukázala, jaké má Jane schopnosti. Výpomoc Rose a Jaspera pro ná byla smrtelně důležitá, nemohli jsme si dovolit je ztratit.

„Musíme jí zničit dřív než zjistí, kdo je tady s námi," přemýšlel Caleb, ale hned mu došlo, že při její rychlosti dorazí dřív než se o její likvidaci pokusíme. „Vím, kdo nás zachrání!" Viděla jsem zděšení, které proběhlo jeho myslí, když jsem mu ukázala hrůzu nahánějící Bells s bledou kůží a krvavě rudýma očima. „Co když je na jejich straně," blesklo mu bezmyšlenkovitě hlavou a vzápětí se za to zastyděl. Uvědomoval si nakolik miluje Edwarda a že by nikdy nedopustila, aby se jemu nebo někomu z jeho, z naší, rodiny něco stalo. „Leť," rozkázal a já se vydala na cestu, nezbýval čas Haleům cokoliv vysvětlovat.

Nad městem nastala hluboká tma, proto jsem si mohla dovolit vyletět ven z hradu. Rozkopla jsem ozdobné okno a vyletěla rovnou do temné noci. Přibližně jsem tušila, ve které části Voltery Bellu věznili, ale přesto je tohle sídlo příliš prostorné. Pohybovala jsem se mezi okny téměř nadzvukovou rychlostí, a pečlivě kontrolovala jednotlivá okna. U jednoho jsem se zastavila. Nešlo to jinak. Byli tam oni... Přistála jsem na parapetě. „Carlisle," zašeptala jsem a slzy mi stékaly po tvářích, i když by mě jeho ostrý sluch měl zaregistrovat vypadalo to, jako by byl hluchý. A ten jeho pohled. Prázdný, tupý, bolestný výraz mi rval srdce na kousky. Moje dlaň sjela po okení tabuly, jako by hladila jeho tvář. „Vydrž lásko, dostaneme vás ven," otřela jsem slzy a vyrazila rychle k dalšímu hledání.

„No tak Bells, kde si? Kde si?" Zoufala jsem si. „Bells?" ovládala mě bezmoc.

Jane rozrazila dveře do přijímací haly. Netrpělivě se rozhlídla kolem. „Kde je?" zakřičela nepřijemným, vysoce posazeným hláskem, hledala mě. Všichni v místnosti na vteřinu zkoprněli. Caleb se k ní pohotově otočil. Srst na zádech se mu při pohledu na její drobnou postavičku naježila. Cítil z té detinské tvářičky mnohem větší nebezpečí než jaké by mohl v boji vyzařovat Emmett, ona byla malá zákeřná potvora. Vycenil své ostré dlouhé tesáky a připravil se ke skoku. Jasper a Rose už neměli moc času. Ve chvíli, kdy se bratr odrazil, aby jí sejmul se naši spojenečtí upíři skáceli v bolestech k zemi, v bolestech jaké jsem viděla u Edwarda. Příliš blízká budoucnoust, teď se nesmím vzdát. Touha po pomstě mě držela při vědomí. Jinak už bych se asi zhroutila. Myšlenky na bolest, kterou mučila mého manžela, jsem se snažila potlačit. Mé psychické vyčerpání se blížilo k hranici únosnosti.

Minula jsem okno, ve kterém se mihly dlouhé hnědé lehce zvlněné vlasy. „Bells," bezmyšlekovitě jsem prokopla okení tabuly a vletěla dovnitř. Bella se nakrčila do útočné pozice. „Klid, Bello, to jsem já." S úlevou mi padla do náruče. „Luno," v jejím pohledu se odrážel hluboký žal, kdyby mohla, jistě by ronila slzy. „Musíš nám pomoci Bells, docházejí nám síly. Jane a Alec jsou pro nás příliš velkým soustem," vychlila jsem na ní příliš mnoho informací. Z jejího výrazu jsem pochopila, že neví jakým způsobem by nám proti dvojčatům mohla pomoci. „Tvůj štít Bells, tvůj štít, který chraní tvé myšlenky před Edwardem, musíš ho roztáhnou i na ostatní." Vytřeštila nechápavě oči. Rozrazila jsem dveře od její cely. „Tak poď," v půlce kroku se zarazila. „Nemůžu, když to udělám budou ho mučit," její hlas se zlomil. „Bells, slibuju, že když si pospíšíme, nikomu se už nic nestane. Věř mi." „Kde jsou?" „Hala," rozběhly jsme se obě maximální rychlostí.

Její rychlost byla neuvěřitelná, dorazila tam o několik vteřin dříve než já. Rosalie a Jasper už se váleli na zemi v bolestech. Caleb ležel na boku několik metrů od nich. Z ramene se mu valil proud horké karmínové tekutiny. Krvácel... jak to, že se to nehojí, vyděsila jsem se... I jeho tělem otřásaly svalové křeče. Jane se na tváři leskl vítězný úsměv, ovšem jen do chvíle, než si všimla, kdo za ní stojí. „Zab jí," zakřičela jsem na Bells, ale ta ještě nevěděla, jak na to. „Isabello," ani nevíš jak jsem se na tento okamžik těšila. Obě se soustředily. A pak si vyjely po krku. „Bello štít!" na mě se vhrli zbylí dva upíři. Jane srazila Bellu na zem. Pak se to ale stalo... Bells v hlubokém soustředění zavřela oči a Jasper s Rose byli volní. Schopnost Jane na ně přestala působit. Povedlo se. Rose mi hned přiběhla na pomoc, zatímco Jasper společně s Bells tu mrchu zničili. Konečně zavládl na chvilku klid. První vítězství bylo naše...

Na kolena mě však srazila úplně nová, neznámá bolest. Proměnila jsem se v člověka. „Néééé," můj srdceryvný řev se nesl hradem. Teprve teď jsem si všimla dvou protiskusů v srpkovitém tvaru. Z očí se mi řinuly proudy slz. Z posledních sil jsem se doplazila k bratrovi. „Cale," vzala jsem jeho mohutnou tlapu do svých dlaní. Cítila jsem jak se v ní napínají jednotlivé svaly. Bojoval s jedem, který se mu rozproudil krevním oběhem. „Bráško," choulila jsem se vedle něj do klubíčka a hleděla do jeho bolestí přivřených očí. „Tohle mi nedělej Calebe, vydrž. Dostaneme tě z toho, musíš bojovat, bojuj" šeptala jsem přes vzlyky. Zakňučel a z tlamy se mu řinula krev. V hlavě mi hučely jeho myšlenky na smrt, ale já je nechtěla poslouchat. „Nezvládnu to Lou, to víme oba, na ten jed není lék. Jsem na tebe pyšný sestřičko. Tvá rodina je úžasná, pozdravuj Carlislea, je to správnej chlap," z jeho slov jsem cítila neuvěřitelnou bolest, která ho zevnitř spalovala. „Nééé, Calebe prosím tě, neumírej mi," mým skřehlým, bolavým tělem otřásaly přidušené návaly pláče. „Vyřiď Leah, že jí miluju, že jsem se bil jako vlk do poslední chvíle. Že ...," odmlčel se. Neměla jsem sílu otevřít ústa, náš rozhovor už zůstal v soukromí našich myslí. „Řekneš jí to sám, uvidíš, že se nad tím ještě zasmějeme," ani jeden z nás tomu nevěřil. Z jeho hrdla se vydralo přidušené zakňourání, měl to být úsměv. Jeho mysl utichla, propadl se do sladkého bezbolestného bezvědomí. Jeho hruď se stále nepravidelně zvedala a srdce nepřestávalo bojovat...

Zůstala jsem ležet přitisknutá na ledové zemi vedle bratrova bezvládného těla. Tolik moc jsem si přála plakat, ale už to nešlo. Mé slzy vyschly. „Calebe," šeptala jsem do ticha jeho jméno. „Zůstaň se mnou," pukalo mi srdce. On byl mou součástí a teď mě opouštěl.

Něčí ledové ruce mě zvedli do vzduchu. Nebývala jsem se. Ruce mi zůstaly viset. Vypadala jsem jako hadrová panenka a tak jsem se cítila, jako opuštěná nepotřebná a otlučená hračka, kterou někdo odhodil. Kdyby to byl kdokoliv, měl perfektní šanci mě zabít, nebránila bych se. Už ne, můj boj skončil. Už jsem prostě nemohla dál... Zvedla jsem svůj krví podlitý, ubrečený pohled a nevěřila svým očím... Vůbec mi nedošlo, jak dlouho jsem tam s bratrem ležela. Ta náruč nepatřila nikomu jinému, než mému manželovi. Přesto, že jsem ho nade vše milovala pohled na něj mi úlevu nepřinášel. Jeho černé oči, temné kruhy pod nimi a zmučený výraz jasně vypovídal o tom, kolik toho všichni museli vytrpět. „Carlisle," šeptla jsem a on padl vyčerpáním na kolena. Políbil na čelo. Z hrdla se mi draly další vzlyky. Těžce jsem zvedla ruce a chytla ho kolem krku. Tvář jsem zabořila do jeho ramene. „Zachraň ho, Carlisle prosím tě, záchraň mi ho," můj pláč se změnil v histerický řev. „Musíš ho zachránit!" dusila jsem se. „Prosím!!!"

MUSE - NEW BORN

Předchozí díl - SOUKROMÁ VÁLKA

Další díl - BOJ O ŽIVOT

Autor: Luna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Za svitu luny - 27. kapitola - Slzy, strach a bezmoc: