Prolog a 1.část k víceautorské povídce o Volturiových.
Do čeho jdete?
07.08.2009 (00:34) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3096×
Song a video pro inspiraci
Prolog
Felathri*, Itálie
zřejmě 1000 př. n. l.
Tři koně pořehtávali a vyčkávali na povel svých jezdců. Tři bratři hleděli na své rozlehlé panství, které jim nemohl nikdo vzít. Jedině společně byli silní a neporazitelní. To moc dobře věděli. Vládli neuvěřitelnou silou. Uměli skvěle bojovat mečem, na koni, ale ani v pěstním souboji neměli konkurenci. Avšak nebojovali mezi sebou. Jenže brzy měl přijít čas kdy jim tyto dovednosti nepomohou k přežití.
Jeden z bratrů pobídl svého koně a vyrazil. Měl dlouhé jako uhel černé vlasy, spletené do jednoduchého copu, co mu splýval na zádech krytých zbrojí. Stále ještě zbývaly dvě dlouhá století na stavbu největšího a nejslavnějšího města světa, Říma. Muž měl zelené oči, pronikavé, že Vám dokázaly proniknout až na dno duše a když se dotknul ruky, viděl vše. Tím si podrobil mnoho vesnic bez krveprolití.
Tento muž a vůdce těchto nepřemožitelných bratří se jmenoval Aro. Vznešený a vážený vojevůdce, který byl vždy v čele vojska. Nebál se nikdy vyrazit jako první a bil se za čest a slávu. Avšak o jeho dotyku se roznesly již mnohé zvěsti, že dokáže zabít, že o Vás zjistí vše. Takové různé povídačky. Nikdo však nezjistil pravdu. V tom si Aro udržoval svoji tajemnost a strach ze své osoby.
Postupně se za ním vydávali jeho bratři. Nebyli si tolik podobní, protože každý měl jinou matku. Prvého otce neznali, ale bylo jim to vcelku jedno. I kdyby to věděli, neznamenalo by to pro ně nic.
Blonďatý Caius, co vypadal jako přidrzlý mladíček s divokýma modrýma očima, ale zdání mohlo klamat. I ten největší silák na něj neměl. Caius ho skolil během krátké chvilky na lopatky aniž by se u toho zapotil.
Jako poslední z bratří byl Marcus. Věčně zamlklý a zamračený, ale vynikající stratég. Vždy rozmisťoval vojsko na nejstrategičtější místa. Díky němu bratři pokaždé vyhráli.
Tato spanilá jízda na niž se vydaly však byla pro ně poslední. Začalo se stmívat, ale slunce stále ještě vládlo. Bylo období míru a většina mužů byla u svých rodin. Bratři se vydali na obhlídku svého obrovského panství sami, ale nevěděli, že je obchází daleko horší netvor než krvelační válečníci proti kterým bojovali.
Tento netvor byl krvelačnější a dravější. On se krví živil. Vysával z lidí život a vyhlédl si nové oběti. Vyčkával skryt ve stínu, až se k němu přiblíží.
Jako první nebezpečí vycítili koně. Začali být neklidní, řehtali a nechtěli se uklidnit. Bratři tahali marně za uzdy, ale ani to nepomohlo. Seskočili v plné zbroji, pod náporem třech těl země zaduněla, ale nebylo to nic proti tomu co následovalo. Ve stínu zpozorovali mladou nádhernou ženu. Vypadla jak bohyně ve svém bílé tunice, která sestoupila jakoby z posvátné hory.
Byla tak dokonalá, měla dlouhé blonďaté vlasy, plné rudé rty, bílou pokožku. Při chůzi nevypadala, že by se vůbec dotýkala země. Spíše jako by se vznášela.
Marcus a Caius byly ženou naprosto okouzleni, ale Arovi se na ní něco nezdálo. Koně byli stále neklidní. Neklidně podupávali, ale nechtěli se od svých pánů vzdálit. Pak žena konečně promluvila. Arovi připadalo, že umřel a je v nebi.
„Moc ráda Vás vidím.“ Její hlas byl tak jemný jak ševelení větru. „Už jsem si myslela, že tu nikoho nepotkám.“ Přiblížila se k bratrům blíž. Přímo do zapadajících slunečních paprsků. Začala jiskřit jako diamant. Koně vyděšeně zařehtali a utekli. Marcus s Caiem hleděli na ženu s ústy dokořán. Aro vytasil meč, když si všiml jak jeho bratr Caius se k ní začal pomalu přibližovat.
Žena se na Ara usmála a střelila pohledem po Caiovi. „To není zdvořilé. Je to přímo neslušné.“ Aniž to Caius postřehnul žena se po něm vrhnula. Snažil se s ní bojovat, ale měla nadlidskou sílu. Ozvalo se hlasité křupnutí. Hlasitě zařval. Zlomila mu ruku. Povalila ho na zem během několika vteřin. Jednou rukou ho držela přitlačeného k zemi a druhou mu zajela do vlasů a prudce trhla. Odhalila mu krk. Nosem mu přejela po krku a blaženě při tom vrněla.
„Připrav se na bolest.“ Zasyčela a zakousla se mu do krku. To byl spouštěč pro Marcuse a Ara, ale bylo pozdě. Caius cítil jak mu ženiny zuby protrhly kůži na krku. Cítil jenom šílené pálení.
Marcus udělal prudký výpad proti ženě a mečem ji bodl, ale nic jí neudělal, spíše popudil. Odhodila Caia svíjejícího se v křečích a mocným skokem skolila Marca na zem a zakousla se mu do krku. Jen krátce se napila jeho krve, když ji vyrušil Aro. Vzal si na ni kopí.
„Myslíš, že když mi tví společníci neublížili tak, že ty to dokážeš?“ zasmála se žena. Aro se na ni podíval.
„To asi ne, ale můžu to zkusit.“ Udělal prudký výpad dopředu. Rozběhl se proti ženě s kopím před sebou a bodl, ale docílil jen toho, že kopí se roztříštilo a třísky se mu zaryly do kůže. Žena ho chytila pod krkem neuvěřitelně silně. Aro bojoval ze všech sil, ale nemohl se vykroutil. Nechápal jak žena může mít v sobě tolik síly. Stahovala mu hrdlo.
„Kdo jsi?“ zachroptěl. Docházel mu vzduch. Naposledy se podíval po svých bratrech, kteří se váleli na zemi v šílených křečích.
„Kdo jsem? Proč všichni lidé musejí mít tak hloupé otázky? Já jsem upír. Tak jako budou tvoji společníci a ty.“ Nepatrně se usmála a přitáhla si Ara k sobě. Přisála se mu ke krku. Prudce se odtrhla a odhodila ho na zem. Aro se na ni podíval. Ta bolest byla nepředstavitelná. Rozlévala se mu po celém těle jako by se nořil do žhavé lávy nebo ještě horší. Žena si k němu přisedla. Hladila ho po tváři. Byla tak studená, ale vůbec to na tu horkost nepomáhalo.
„Tohle bude trvat tři dny. Až to skončí, až jed doputuje k srdci tak se stanete upíry, tak jako já, ale tady jsou rady, které by se Vám mohli do budoucna hodit. Nechoďte na slunce. Budete zářit jako já.“ Opět ten smích. „Vaše potrava jsou lidi. Tedy jejich krev. Tak si to užijte. Možná by bylo dobré kdybych Vás alespoň odtáhla do keře, takhle by Vás hned našli. Možná by se hodilo říct, že jediné jak nás zabít je tak, že roztrhat na kusy a ty kusy spálit. To je vše.“ Žena se usmála a bratry postupně odnesla do keře.
Tak započala proměna bratrů Ara, Caia a Marcuse.
(*později Volterra, byla jednou ze tří významných měst prosperujících za doby Etrusků, významná těžba alabastru)
1. část - Eleazar
Volterra, Itálie
399 n. l.
Aro seděl na svém trůnu v novém sídle ve Volteře. Ve městě v němž se narodil před více jak čtrnácti sty lety. Nové sídlo bylo jeho chloubou, chloubou i jeho bratrů, kteří seděli hned vedle něho.
Marcus stále zachmuřený i přes jeho dokonalost. Jeho bledou pleť. Jeho karmínové oči po nedávném jídle. Chvíli to trvalo, ale po přeměně se u něho projevila jistá schopnost. Chvíle nebylo to správné slovo. Třicet let a více jak tisíc mrtvých lidí, protože je vysál dřív, než ji mohl použít a než Arovi došlo, co bratrova schopnost přesně obnáší.. On dokázal rozeznat vztahy mezi nimi. Sice nevěděl, jak to zatím využít, ale určitě nadejde doba kdy toho využije. Má přeci na to celou věčnost. Nepatrně se pousmál.
Po jeho levici seděl blonďatý Caius, kterému vlasy po proměně přímo zběleli. Neměl žádnou schopnost, ale jeho mladická síla a rychlost mu zůstala.
Aro vstal. Procházel se lidským krokem po obrovské místnosti. Čtrnáct století byl upír. Miloval tu rychlost, sílu a nespoutanost, která mu dávala tolik moci. Zůstali tady v Itálii, přímo ve Volteře. Nechtělo se jim pryč, když tu měli tolik síly, ale museli zůstat skrytí.
„Aro?“ z trůnu sestoupil Marcus.
„Bratře co se děje?“
„Doneslo se mi, že se v okolí potuluje upír. Živí se z našich zásob. Naši zvědové ho prověřili a není to jen tak obyčejný upír, šíří se o něm mezi našinci různé zvěsti.“ Aro zaujatě zvedl oči, které se tolik lišili od těch bratrových. Měl je také karmínové, ale ještě jakoby mléčně zamlžené.
„Jaké zvěsti Marcusi?“
„Že to není zrovna obyčejný upír.“ Marcus se neparně usmál. Aro se na něj překvapeně podíval. Neviděl na jeho tváři úsměv několik století.
„Tak to bychom se tam měli vydat.“ Ujal se slova Caius. „Dlouhou dobu jsme nebyli venku a už mě docela nudu živit se lidmi, kteří mi dovedou až pod nos. Poslední vzrušení bylo, při naší cestě do Rumunska.“ Aro se na bratra přísně podíval.
„Caie tohle je jen skoro obyčejný, osamělý upír. Není jako ty v Rumunsku.“ Zasyčel na něj Aro.
„No tak jo, hlavně klid bratře. Klidná projížďka s vyzvednutím jednoho osamělého upíra.“ Zasmál se Caius a už se rozběhl upíří rychlostí do stájí. Tolik toužil vyjít ze sídla.
Bratři vyjeli do tmy a díky dokonalému zraku jeli tryskem. Aro jel jako vždy ve předu, jako vůdce. Tím byl vždy. Zavětřil, ucítil neznámý pach. Otočil se na bratry. Ti přikývli. Vydali se po stopě. Za malou chvíli dojeli za Volterru k malé jeskyni ze které se právě ozýval křik.
„Nás přítel právě večeří.“ Zavtipkoval Caius.
„Zmlkni.“ Zavrčel Marcus. Všichni seskočili z koní a uvázali je u stromu. Pomalu se plížili k jeskyni. Křik mezitím umlknul.
„Kdo je tam? Já vím, že jste tam.“ Upír zavrčel a přicházel do ústí jeskyně. Aro, Marcus a Caius zůstali stát a čekali až upír k nim přijde. Upír vyšel do měsíčního světla před bratry stále ještě s krví na ústech. Prohlížel si je dosti kriticky. Nejvíce se mračil na Ara.
„Jsme přátelé.“ Ara natáhl ruku na pozdrav. Jak se sluší. Upír k němu přišel blíž. Všimli si jeho dokonale řezaných rysů jako měli oni sami. A černých krátkých vlasů, které měl do všech stran. Upírovy karmínové oči, které svítili po jídle zkoumali každičký záhyb Arovy dlaně.
„Myslíš, že jsem tak hloupý, abych ti podával ruku a ty jsi se mi mohl prohrabat v hlavě?“ Arovi se tváři roztáhla do mocného úsměvu.
„Tak je to pravda, jsi výjimečný. Jen nevím jak. Prozradil by jsi mi to, prosím?“
„Nebyla by prvně slušnost se představit?“ Caius se zasmál.
„Já jsem Caius a tohle jsou moji bratři, Marcus a Aro.“ Marcus vztekle zavrčel.
„Mé jméno je Eleazar.“
„Velice nás těší Eleazare. A bude nám ctí, když se k nám připojíš. Dole ve městě máme své sídlo. Tak pokud nechceš zůstat zde rádi tě tam uvítáme.“ Eleazar se otočil po jeskyni a zpět na bratry.
„Vy máte stále místo? Nejste kočovníci?“
„Ne, ale bylo by lepší kdybychom si promluvili, až v sídle.“ Eleazar přikývla, ale stále nedůvěřivě hleděl na Ara, který celou dobu mluvil.
Bratři i s novým přírůstkem nasedli na koně a jeli zpět k městu. Eleazara uvedli do sálu s trůny.
„Tak Eleazare pověz mi jak víš co je moje schopnost?“ Aro obcházel Eleazara kolem dokola. Pečlivě si ho prohlížel. „A řekni jak dlouho jsi upír?“
„Tak co chcete slyšet dřív?“ zasyčel nazlobeně Eleazar a složil si ruce na hrudi.
„Samozřejmě tvoji schopnost. To mě fascinuje.“
„Dokážu rozeznat schopnosti jaké má upír.“
„Ohó. To je opravdu zajímavá schopnost.“ Zajásal nadšeně Aro. Nadšeně tlesknul. „Něco ti nabídnu Eleazare. Pár upírů tu už je. My tři, kteří dá se říct to tu vedeme,“ Aro ukázal na sebe a své bratry. „Dá se říct, že jsme tady v Itálii taková upírská vládnoucí vrstva.“
„Vážně? Ale nějak mi uniklo Vaše jméno.“ Aro se na něj ostře podíval.
„Máme v rukou celou Volterru a její okolí a naše pravomoc sahá dále, nikdo nesmí lovit na našem území.“
„A to se Vás ještě někdo nepokusil zničit?“ Aro se zastavil a začal přemýšlet.
„Pár upírů se ze msty pokoušelo, ale neměli jsme s nimi problém, protože ještě když jsme byli lidmi jsme uměli se o sebe postarat.“
„Já se k Vám přidám, ale pod jednou podmínkou.“
„Podmínkou?“ zavrčel vztekle Marcus. Caius to všechno jenom pobaveně ze svého místa sledoval.
„Poslouchám Eleazare.“ Odvětil Aro.
„Přidám se k Vám. Ale ta podmínka je spíše návrh, když máte takovou moc, proč ji nerozšířit a nenechat některé věci na poskocích?“ upír pohlédl na jednoho z bratrů.
„Stále tě poslouchám.“
„Když budete mít moc, proč se neobklopit upíry, kteří mají nějaké zvláštní schopnosti? Schopnosti, které by Vás tři chránili.“ Caius se nahnul blíže. Marcus začal lépe poslouchat. „Když budete mít více upírů rozšíříte tím svá území a moc. Po celém světě jsou našinci. A mezi lidmi jsou někteří, kteří mají schopnosti o kterých ani nevědí. A já Vám je mohu pomoci najít.“ Aro si Eleazara prohlížel.
„Tvoje taktika se mi líbí. Jak ale najdeme upíry s těmi schopnostmi?“
„Ne všichni upíři musejí mít schopnosti. Dokážu je zjistit i u lidí, ale to jsou jen latentní schopnosti. Po přeměně se buď ještě změní nebo zůstanou.“
„To je skvělé. Tak kdy začneme?“ Odvětil nadšeně Aro.
„Klidně hned Aro.“
Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Vládnoucí coven - Prolog a 1.část:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!