Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládnoucí coven 9

25.09.2009 (17:32) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2679×

Běžela už několik dní bez toho, aby se najedla. Okolí jí splývalo do barevných skvrn, které ji nic neříkaly a pojem o čase už dávno ztratila.

Jistě, její bratr byl v Americe, moc dobře znala jeho touhu po jejím poznání, vždycky si toužil splnit svůj Americký sen. A proto tam nemohla, běžela na druhou stranu, na místo, kde byla osoba, která ji mohla pomoci.

Bylo tomu už pár let, co ho poznala. Tenkrát to byl malý upír bezhlavě zamilovaný do své svobody. Tenkrát ho Jane zachránila a dala mu svobodu. Nikdy se o tom Aro nedozvěděl, ani nikdo jiný z gardy, a teď za to byla vděčná.

Dluží jí, to ona věděla a on také. Když odcházel, sám jí řekl, že až ho bude potřebovat, ať přijde. I když byla pro něj svoboda vším, tenkrát zaváhal, kvůli Jane a toho si ona byla vědoma.

Když bude chtít couvnout, nabídne mu i něco na oplátku. Nevadilo by jí to, nechtěla si to přiznat, ale tenkrát ho pustila, protože nedokázala unést myšlenku, že by se mu něco stalo, že by byl nešťastný.

Běžela a nezastavovala, ani když ji žízeň pálila v hrdle tolik, že měla potíže se ovládat. Za normálních okolností by nevydržela a okamžitě se nakrmila, ale teď šlo o čas. Teď byl v sázce život jejího bratra. Jediné osoby, kterou milovala... i když milovala i jinou, ale nedocházelo jí to stejně jako to, že ho možná tím odsoudí k záhubě.

A teď, konečně ucítila jeho pach, nad čímž se zarazila. Jeho pach by neměla cítit, uměl ho mistrně skrýt, ovládal pachy a dokázal je měnit. Když přišlo nebezpečí, prostě se stal někým jiným a díky tomu přežil. Díky tomu mohl pořád svobodně putovat po světě. Tak proč ho teď cítí?

Nedocházelo jí to a málem si nevšimla přítomnosti jiného upíra. Byl blízko, jen pár desítek metrů od ní, nevšimla by si ho, kdyby ji neoslovil.

Vzduchem se nesla ozvěna jejího jména a ona se zastavila, ztuhla a kdyby mohla, skočila by mu kolem krku. Ale nemohla, byla příliš slabá a propadla se do temnoty.

Ani si nebyla jistá, jestli to byl opravdu on... vždyť, zná talenty, které jsou v gardě, mohla by to být past. Na víc ale myslet nestihla, dlouho nejedla a teď si to vybralo svoji daň.

***

Seděla v klubíčku opřená o zeď a v ruce žmoulala Edwardovu košili. Chtěla ho, chtěla cítit jeho rty na svých, slyšet jeho smích a zase se mu moct podívat do očí. Jenže to teď už nešlo, věděla to, ale nedokázala se s tím smířit.

„Edwarde, odpusť mi. Kdybys mě nikdy nepotkal, žil by jsi.“ Šeptala s pohledem upřeným kamsi dopředu, její oči byly karmínově rudé, ale naprosto nepřítomné.

Tohle byla její poslední chvilka s Edwardem. Pak odejde a až se vrátí,  a tím si byla jistá, nebude tu už nic, co by jí ho mohlo připomínat. O to se Aro určitě postará, hořce se usmála a vzhlédla ke dveřím.

„Isabello?“ Ani se neobtěžoval zaklepat, s trhnutím otevřel dveře a s úsměvem se podíval na Isabellu.

„Vyrážíme do Mexika, pospěš. Nechceme přeci Ara naštvat.“ Úkosem se na něj podívala, nechápala ho, nikdy nebyl tak bezcitný. K ní byl milý, protože byla jedinou, která se k němu chovala jako k sobě rovnému, když tu začínal. A on teď... vysmívá se jí, baví se její bolestí. Tiše zavrčela, ale nakonec vstala a prošla kolem něj, jako by byl vzduch.

Netrvalo to dlouho a skupinka přenádherných lidí v tmavých pláštích se za deštivého večera přemístila do přístavu. Každému by to přišlo divné, ale teď je nikdo neviděl, jediný, kterého potkali, byl řidič lodi. Člověk, který už pár let sloužil Volturiovým. Isabella ho nechápala, chtěl se dobrovolně stát upírem... ale co hůř, chtěl se dobrovolně stát otrokem vůle Ara a jeho bratrů. Pokud ho vyberou, pokud dostane to privilegium stát se upírem, nejspíše bude litovat. Nebo se možná dostane do gardy a jeho práce se mu stane životem, po zbytek věčnosti. Hořce se usmála a sledovala Tristanův stín.

„Isabello.“ promluvil na ni, ale ona ho nevnímala, odmítala s nim mít cokoli společného.

„Isi... Chtěl bych, aby ses s někým potkala.“ Řekl ji Isi, to v ní vzbudilo staré emoce, bolest se ještě zvětšila, skočila by po něm, ale pak si všimla osoby stojící vedle něj. Měl na sobě plášť, ale ta postava, pohyby... to, nemohla to být pravda, vždyť Aro ji řekl, že je mrtvý.

„Edwarde?“ Nemohla tomu uvěřit, sotva slyšitelně ji jméno jejího milovaného vyklouzlo z úst. Vzápětí myslela, že sní. Tajemný si sundal plášť a opravdu před ní stál Edward.

„Co...? Jak?“ Zmateně koktala na Tristana. Nechápala, jak je to možné? Dívala se Edwardovi do očí a nemohla je odtrhnout, jako by se bála, že když se podívá jen na pár vteřin mimo něj, uteče jí. A tentokrát na vždy.

„Nemohl jsem se koukat na to... co se děje ve Volteře. Nejdřív ty s Edwardem a pak Alec s Jane.  Vážně jsi mi uvěřila, že jsem se tolik změnil?“ hořce se na ni usmál a pak pokračoval.

„Znáš přeci Alexe, ne? Je v gardě dva roky, spolu jsme mu hodně pomohli.“ mluvil pomalu, jako by se bál, že Isabella nevnímá, bál se o ni, aby toho na ni nebylo moc. Chvilku mlčel, dával ji čas vstřebat její slova, pak ale zase pokračoval, stejně pomalu.

„Pomohl nám, dokonce i Aro uvěřil jeho iluzi, že Edward nepřežil. Ale povedlo se nám ho dostat pryč. Sice pak spotřeboval litry lidské krve, ale už je víceméně v pořádku jak vidíš. Říkám ti to proto, že bys to vědět měla. A taky, tobě Aro myšlenky číst nedokáže a já s Alexem... tvoříme iluze, naše mysl je tam zmatená, že se v ní nevyzná.“ Radostně se pousmál a Isabella už nečekala. Skočila Edwardovi do náruče a kdyby mohla, brečela by. Ale nemohla, byla upír. Objímala Edwarda a šeptala slova tisícerých díků k Tristanovi a Alexovi, který byl nedaleko od nich. Nikdo jiný z gardy je nemohl slyšet, Alex se o to postaral jednou ze svých iluzí.

„Musim odejít. Půjdu do Austrálie, je tam velký upíří klan, který Volturiovi zrovna v lásce nemá. A dokonce je i Aro nechává v klidu, bojí se jich. Počkám tam, za dva roky bys měla být volná. Aro nejspíš počítá s tím, že zůstaneš, když jsem vlastně mrtvý... ale já budu čekat. Budu čekat, klidně celou věčnost. Jmenují se Cullenovi a prý se postavili Arovi a jsou vegetariáni. Šílené, nemyslíš? A nejsou sami, následují je další upíři a nenutí nikoho přejít na zvířecí krev. Je to takový azyl... bezpečné místo dál od Volturiových. Není to skvělé? Počkám tam na tebe, ale každý den bude utrpením. Miluju tě.“ Poslouchala co říká a nemohla tomu uvěřit. Cullenovi? Ale... pokud to není vtip... je to skvělé. Edward žije a bude v bezpečí.

„Až dorazíme do Mexika, Edward se nalodí směr Austrálie. Cullenovi už o něm nejspíš vědí, prý mají mezi sebou upírku, která předvídá budoucnost. Chtěl bych tam dostat i Aleca, ale... uvidíme, jestli to půjde. A i Jane, ale vůbec nevím, kde může být.“ Povzdychl si a pak zmlkl, bezpečná chvilka, kdy byli skryti před ušima ostatních upírů byla u konce. Už se museli chovat tak, jako vždy.

***

„Jane?“ Nesměle se ozvalo z druhého konce místnosti. Ležela a pod sebou cítila měkké vyhřáté přikrývky. Bylo jí příjemně, dokonce ani neměla žízeň, její hrdlo teď nepálilo...

Zmateně se posadila a zaostřila na osobu, která tu byla s ní.

„Thomasi?“ Nejistě se na něj dívala. Byl jiný jak předtím, tmavé otrhané oblečení vystřídalo nové, které mu na první pohled padlo. Ve tváři nebyl špinavý a vlasy měl sčesané do úhledného copu.

„Jsem to já, neboj. Ale, proč jsi mě vyhledala? Mám splatit dluh?“ Když mluvil, usmíval se.

Byl připravený splatit dluh, ale to teď nehrálo roli, byl ji připraven pomoci, i kdyby ji nic nedlužil.

„Thomasi. Potřebuji varovat Aleca, ale to nejde, protože garda určitě sleduje můj pach.“ Nejistě ho provrtávala pohledem, byl její jediná šance. Vlastně i Alecova jediná šance, nebo si to ona aspoň myslela.

„Takže jen prohodit pachy? To zvládnu.“ Zářivě se na ni usmál a ona mu úsměv musela vrátit. Měla ho ráda, i když se bála o bratra, on ji dokázal uklidnit a rozveselit.

„Tak jdeme na to, Jane. Připrav se. Jakmile to udělám, musíš odtud zmizet. Daleko a jak nejrychleji to půjde. Čím blíž u mě budeš, tim dřív se ti začne vracet tvůj pach.“ Nebo jakmile zemřu, takže i proto rychle uteč, protože jestli se to dozvíš, mohlo by tě to zviklat. Ale tvůj bratr tě potřebuje a já... já už stejně měl být mrtvým. Prolétlo Thomasovi hlavou, ale nedal na sobě nic znát, usmíval se.

Trvalo to jen pár vteřin, když bylo vše hotovo. Usmál se na ni.

„Běž, nemeškej, Alec možná nemá moc času. A... sbohem Jane.“ Díval se na ni a byl si jistý. Jestli má svůj život pro někoho obětovat, tak pro ni. Přeci jen... miloval ji od prvního okamžiku kdy ji spatřil.

„Žádný sbohem, ale na viděnou, Thomasi.“ Šťastně vyrazila vstříc Americe, měla určitou představu, kde by bratr mohl být. Znala ho a věděla, o jakých místech sníval, ale už si nebyla jistá, jestli o nich neví i Aro.

Thomas tam stál, cítil přibližující se skupinku upírů.

„Dám ti co nejvíc času, Jane.“ Její jméno řekl s takovou láskou, že to i jeho překvapilo. Věděl, že už moc dlouho žít nebude, ale nemyslel na to, stejně by nedokázal žít bez Jane, ne teď, když ji znova potkal.

Vyrazil směrem od skupinky upírů, nezastavoval se, byl si jistý, že půjdou za ním. Nikdy nedokázal ovládat dva nebo více cizích pachů... vždy dokázal ovládat jen svůj a další osoby. A teď, když měla Jane jeho... on voněl po růžích jako ona.

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládnoucí coven 9: