Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vládnoucí coven 8

17.09.2009 (19:23) • Nikol18 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2235×

Zíral na dokumenty před sebou, ale neviděl je. Jeho myšlenky plynuly, spíše se hnaly, a nenechaly mu jediné volné místečko v mysli. Vztekle odhodil papíry ve svých rukou a ty se rozsypaly po kamenné zemi. Kdyby v místnosti nebyl pouze samotný Aro, jistě by už dávno byly posbírány, nyní však přijímací sál zel prázdnotou až na hlavu Volturiů.
Vztekle vstal ze svého vyvýšeného trůnu a začal přecházet po sále.

Proč chce tolik upírů pryč z Volterry? Co jim tu, sakra, chybí? Jistě, chápal Edwardovu a Isabellinu touhu po rodině, ale co Alec? Co chybělo jemu? Pocit naprosté svobody? Byl tedy až tak nevděčný? Ať to bylo cokoliv, bude platit.

A ta cena bude stejně vysoká, jako ta, kterou mu zaplatil Edward. Za svou věrolomnost zaplatil vlastním životem a jeho popel byl rozházen v bývalé Volturiovské studni, jako popel všech zrádců. Při tom mu sám Aro slíbil svobodu a on by ji někdy v budoucnu, možná za pár staletí, určitě dostal! Jenže on a jeho ženuška nemohli čekat, museli být neustále neposlušní a pokoušet se o útěk! Aro vztekle nakopl jednu z kamenných židlí stojících po obvodu sálu, ta bývala Jane.

Její ztráta pro Volterru znamenala o mnoho více, než ztráta Alecova a Edwardova daru. Obešli by se bez zmražení svých obětí, protože byli stejně silnější než kdokoliv, kdo by se jim rozhodl postavit. A čtení myšlenek ovládal sám Aro, sice méně mocné, přesto však stejně účinné. A ten hlupák Tristan si Jane nechal vyklouznout mezi prsty a neudělal proti tomu naprosto nic! Ona ovšem neměla tak důkladné krytí jako Alec, Demetri ji mohl velice snadno vystopovat.
Přesto mu to ještě nenařídil. Doufal, že bude tak bláhová, že půjde za Alecem. Nevěděla sice kde je, ani se o tom podle všeho nedohadovala, přesto věřil, že jako jeho sestra ho najde rychleji než jeho garda.

A také doufal, že Isabella bude v Mexiku rozumná.

Podíval se na dokumenty rozházené po podlaze. Neměl ne ně sebemenší chuť, takže se k nim raději otočil zády a odešel do ložnice své manželky.

***

Seděla stočená do klubíčka s hlavou na kolenech v rohu malinké místnosti vyplněné pouze dřevěnou manželskou postelí a malou skříní u dveří. Ale i kdyby ten pokoj byl prázdný sebevíc, nemohl se rovnat s prázdnotou uvnitř ní. Kdyby mohla, plakala by žalem až do vyčerpání. Jenže ona nemohla ronit slzy ani spát. Nemohla utéct, mohla se jen utápět ve svých
citech. Neměla jeho ani své vysněné “šťastně až na věky.“ Neměla ani možnost konce, byla vězněm ve vlastním těle.

Rozhlédla se po pokoji, který ji připadal chmurný a stísněný. Dokud v něm ale nebyla sama, byla to zanedbatelná maličkost… v porovnání s jeho přítomností. Všechno jí ho připomínalo a nic nemohlo nahradit.

Byla si jistá, že Arova slova jsou pravdivá, protože hrozba jeho smrti by pro ni byla lepší motivací, než její jistota. Díra v její hrudí se znovu roztáhla, ale ona se jí nebránila, bylo jí jedno, jestli ji pohltí nebo ne, možná si to i přála. Chtěla být s ním. Jakkoli.
Na druhou stranu věděla, že nejdřív musí něco dokončit. Měla pocit, že se v Jane probudil cit a pochopení a nemohla ji v tom nechat, byla rozhodnutá nenechat umřít tu sourozeneckou lásku mezi ní a Alecem. A také tu byl jistý slib, který musela splnit…

***

Vysál tělo bezejmenné mladé ženy až do poslední kapičky, trochu se odtáhl od jejího krku a zadíval se jí do tváře. Mohlo jí být něco přes dvacet, měla kudrnaté hnědé vlasy, sympatický obličej a docela hezkou postavu. Nelíbila se mu, nebyla jeho typ. Mohl se do ní zamilovat? Ne, to určitě nemohl, vždyť byla člověk. Věděl sice o jednom případě, kdy se upír zamiloval do člověka a nedopadlo to nejhůř… do té doby než Edwarda a Isabellu získal Aro. Volterra pro ně byla zlatou klecí, tím samým, čím se postupně stala pro něj.

Alec odtáhl tělo ženy do hloubi lesa, který se prostíral u malé vesničky, kde se právě nacházel. Byla hluboká noc a na nebi bylo vidět tisíce hvězd, kterým dominoval dorůstající Měsíc. Poté co zahrabal její tělo, vydal se opět dál. Putoval pouze v noci, protože ve dne obvykle svítilo slunce a byla větší možnost, že ho někdo uvidí. Dosud nenarazil na jediného upíra, nebo alespoň stopu po něm. Věděl však, že ani Amerika nebyla před jeho druhem uchráněna.
Vybral si tu zemi, protože sám žil v době, kdy ji Kryštof Columbus objevil, pro lidi to byl nečekaný objev, o kterém se velice diskutovalo. Mnoho z nich tu našlo své štěstí jak v dobách kolonizace, tak nyní. A i on, upír, doufal, že by se tu pro něj našlo nějaké místo… a třeba i láska.
Láska, o které toho přečetl tolik ho neodolatelně vábila. Jane se mu občas posmívala, že je to nevyléčitelný romantik, ale copak to nebyla přirozená věc po které baží všichni lidé i upíři? Ne, všichni ne, opravil se v duchu. Jane to slovo nic neříkalo a předpokládal, že mnohým
z gardy také ne.

Brzo našel malou pěšinu, která vedla dál do útrob lesa a vydal se po ní. Užíval si ten pocit svobody a příjemného vánku ve svých vlasech. Tato příjemná nálada mu však dlouho nevydržela, protože se znovu ozvaly jeho pochyby. Pochyby, zda měl utéct. Pochyby o osudech jeho sestry.

Na druhou stranu však věděl, že to bylo nevyhnutelné. Strávil ve Volteře spoustu šťastných dní, dokud se do jeho srdce nezačaly vkrádat neodbytné myšlenky na víc, než měl a mohl dostat. Volterra ho začala dusit a on musel pryč, na čerstvý vzduch. A tak se nyní musel vyrovnat s dopady svého chování. A Jane se o sebe vždy uměla dobře postarat.
S myšlenkou na ni a její nezdolnou vůli se rozeběhl ještě rychleji tam, kam jeho oči nedosáhly, za jeho vysněným cílem. Za jeho americkým snem.

***

Běžela tak rychle, jako ještě nikdy. Ona vlastně nikdy od té doby, co byla přeměněna, utíkat před něčím nemusela, nikdy jí nic vážného nehrozilo. A nyní? Nyní běžela vstříc Evropě se špinavými vlasy, potrhaným oblečením a strachem v srdci.

Neměla je jak setřást, přesto měla dojem, že kdyby chtěli, už by ji měli. Nechali si utéct dar, který ji jako jediný chránil před smrtí, protože je pro ně neocenitelný. A jak z ní rychlost a jakási radost z pohybu smývali paniku, napadl ji jediný důvod pro toto chování. Alec. Mysleli si, že je tak hloupá, že je za nimi zavede? Ne, to nebyla.

Právě proto běžela do Evropy, kam by se nikdy nevydal, jistě nechtěl být nikde blízko Itálie. Odhadovala ho na… Ne! To nesmí! Jestli ji chytí před tím, než ho stihne varovat před jistou smrtí, která mu hrozí při dopadení, nesmí Arovi ve své mysli nechat žádné vodítko. K čemu by pak její útěk vůbec byl?

Jenže jak ho má vůbec najít? Jak ho má varovat a zároveň tím nezpůsobit jeho dopadení? V hlavě se jí začal rodit plán…

Autor: Nikol18 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vládnoucí coven 8: