Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčný život - 30. kapitola - Závěrečná

18.06.2009 (19:30) • Terkaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2642×

30. Kapitola - závěrečná

Pohled Belly:

Stála jsem naproti vrčící Elizabeth. Upírala na mě své černé oči plné nenávisti. Rameno mě pořád bolelo. Její zuby se dostaly až ke kosti. Divím se, že ji nezlomila.

„Zabiju tě." Vykřikla a vrhla se na mě. Na poslední chvíli jsem ji stihla uhnout, a tak proběhla kousek ode mě.

Začala kolem mě kroužit jako predátor kroužící kolem své kořisti. Když se začala přibližovat, hněvivě jsem na ni zavrčela. Jen se na mě nebezpečně usmála a znovu se na mě vrhla s napřaženýma rukama.

Když byla už blízko u mě, chytila jsem ji za obě zápěstí a přehodila jsem ji přes rameno a zároveň jednou rukou trhla dopředu. Docílila jsem toho, že jsem jí s hlasitým praskáním utrhla ruku.

Hlasitě zaječela. Podívala se na svou vlastní ruku v mých rukách. V jejich očích jsem zahlédla stopu strachu. Věděla, že může zemřít a ona se tak bála smrti.

A potom se na mě vrhla s ještě hrozivějším vrčením. Ohnala se rukou a tím mi rozsekla polovinu břicha. Opět jsem vykřikla. Začaly jsme bojovat ještě zuřivěji.

Každá z nás dostala ještě spoustu ran. Obě jsme už byly na pokraji svých sil. Boj měl brzy skončit, ale ani jedna nevěděla, která z nás z něj vyjde vítězně.

Ale náš boj přerušily zvuky z lesa. Někdo se k nám blížil. Elizabeth znepozornila a toho jsem hbitě využila. Jednou rukou jsem jí utrhla hlavu a druhou jsem odtrhla její ruku od toho, co zbylo z jejího těla. Sledovala jsem trajektorii letu hlavy a když spadla na zem, uviděla jsem Edwarda.

Tvářil se vyděšeně. Takhle jsem ho ještě neviděla. Chtěla jsem se k němu rozběhnout, skočit mu do náruče a uklidnit ho. Udělala jsem jeden vratký krok, ale i ten mě neskutečně vysiloval. Věděla jsem, že mi dochází síly, ale bylo mi to jedno. Zachránila jsem svou rodinu.

Jemně jsem se usmála a natáhla ruku k Edwardovi. Potom všechno zčernalo...

Pohled Edwarda:

Okamžitě jsem k ní přiběhl. Byla tak nehybná! Na sobě měla tolik škrábanců a modřin, že se ani nedaly spočítat. Ach má ubohá Bella! Všechno je to moje vina!

Co nejjemněji jsem ji vzal do náruče a rozběhl se domů.

„Alice, volej Carlisleovi, ať okamžitě jede domů!" zakřičel jsem přes rameno.

V myšlenkách všech ostatních jsem nalezl jen strach a paniku.  Měl jsem stejné pocity jen mnohem silnější. Uháněl jsem domů tak rychle, jak jsem jen mohl.

V domovních dveřích jsem se málem srazil s Carlislem.

„Edwarde, co se dě-." Začal, ale když uviděl Bellu v mých rukou, zbledl ještě více, než bylo u upíra normální. „Panebože co se stalo??"

Rychle mi uvolnil cestu, a tak jsem mohl projít. Jemně jsem položil Bellu na sedačku. Carlisle si k ní klekl a začal s prohlídkou. Během pár sekund přiběhli do domu všichni ostatní. Esmé kdyby mohla, měla by slzy v očích. Ostatní jen tiše stáli a smutně koukali na Bellu.

„Jak je na tom?" nevydržel jsem to po pár minutách.

Carlisle chvíli mlčel. „Já nevím." Vypadlo z něj nakonec.

„Jak já nevím?" ptal jsem se zuřivě. On musí vědět co s ní je! Začal jsem propadat panice.

„Já nevím. Je upír, nemůžu ji nahmatat tep ani zkontrolovat dech. Upíři neomdlévají ani neupadají do kómatu. Nevím jestli je-..." zaváhal „mrtvá nebo živá." Dopověděl nakonec.

„Ne!" zakřičel jsem. „Nemůže být mrtvá!! Musíš něco udělat! Carlisle!! Prosím!"

Chvíli přemýšlel. „Rose, Emmette, můžete zajít pro nějakou krev? Zkusíme ji doplnit energii. Snad se probere."

Začal jsem nervózně chodit po místnosti tam a zpátky jako lev chycený v kleci. Rosalie a Emmett se během pár vteřin vrátili s pytlíky krve. Krev jsme tady měli schovanou pro případ nouze.

Carlisle chvíli váhal, jak má Belle krev dát, ale nakonec zvolil tradiční způsob. Jemně jí rozevřel pusu a pomalu jí vléval krev do úst. Jasper se napjal a rychle utekl pryč. Nedokázal vydržet v místnosti, kde je čerstvá krev.

Ostatní přestali dýchat, ale jinak na sobě nedali nic znát. Tiše jsme čekali a doufali, že se Bella probere. Carlisle nechal do jejich úst dopadnout posledních pár kapek krve.

Žádná změna. Stále ležela nehybně.

„Carlisle!" zaúpěl jsem.

„Dáme ji další krev." Zašeptal. Vypadal tak zničeně. Bella byla jeho dcera tak jako Rose a Alice. Ale jeho bolest se ani zdaleka neblížila k té mé.

Esmé začala tiše vzlykat a po chvíli se k ní přidala i Alice s Rose. Emmett se je všechny snažil utěšit, ale sám na tom nebyl nejlépe. Já jsem jen stál jako ledová socha uprostřed obývacího pokoje.

„Není mrtvá." Zašeptal jsem. „Já to vím." Stále tady byla. Nevím, jak jsem na to přišel, ale věděl jsem to.

Padl jsem na kolena vedle sedačky a opatrně jsem vzal Bellu za ruku.

„Ty to zvládneš." Šeptal jsem ji. „Nemůžeš mě tu nechat samotného. Bojuj, Bello, bojuj!"

Nastalo plíživé ticho.

„Alice, nemůžeš se podívat do její budoucnosti?" zeptal jsem se mrtvým hlasem. Alice jen tiše přikývla a zavřela oči, aby se mohla lépe soustředit.

Na několik sekund strnula, ale poté otevřela oči s provinilým výrazem.

„Já...- Já nic nevidím... Jen tmu." Zašeptala a začala znovu vzlykat. Sklopil jsem oči Bellininému obličeji. I přes šrámy byla andělsky krásná.

„Vím, že to zvládneš." Prohlásil jsem pevně.

Pohled Belly:

Tma. Tma byla všude. Kolem mě i v mé mysli. Neviděla jsem si ani na špičku nosu.

Snažila jsem se přijít na to, kde to jsem, ale nedokázala jsem se soustředit.A tak jsem jen čekala na nějakou změnu.

A za nějaký čas jsem si uvědomila, že už zase dokážu souvisle myslet. Temnota z mé mysli pomalu ustupovala, ale temnota kolem mě stále zůstávala nedotknutá. A s ustupující temnotou z mé mysli přibývalo bolesti.

Nechápala jsem, kde se ta bolest bere. Nedokázala jsem ani identifikovat ze které části mého těla vychází, protože jsem ani nevěděla, kde jakou končetinu mám.

Bolest se stále stupňovala, a když jsem si už myslela, že to nevydržím, začala se mírně zmenšovat. Byly to nepatrné změny, ale i přes to byly vítané.

A v jednu chvíli jsem uslyšela tiché hlasy.

„Je to už týden, Edwarde. A stále žádná změna. A navíc, pořád vidím jen tmu!" slyšela jsem ženský hlas. Věděla jsem, že ho znám, ale ještě jsem si nedokázala přiřadit ani jméno ani tvář.

„Já vím." Ozval se mužský hlas smutně. „Ale ona to přežije. Nemůže mě tu nechat samotného." Věděla jsem, že ten hlas patří někomu důležitému v mém životě. Jak mu říkala ta žena?? EDWARD! Vzpomněla jsem si najednou. Před očima mi proběhl celý můj život a já si vzpomněla na všechno. Ten hlas předtím musela být Alice a Edward sedí přímo u mě. Ale kde jsou ostatní? Esmé, Carlisle, Emmett, Rose a Jasper??

Po chvíli klaply dveře. Ucítila jsem lehký dotek na dlani.  Edward mě jemně chytil za ruku a začal tiše zpívat moji ukolébavku. Zaposlouchala jsem se do jeho melodického hlasu. Zpíval mi velmi dlouho a já za to byla vděčná.

„Edwarde." Uslyšela jsem hlas Carlislea. „Musíš jít na lov. Už to je týden.

„Ne." Řekl pevně a pohladil mě po vlasech. Po chvíli se ozvalo hlasité zalapání po dechu. „Carlisle, pojď sem!"

Uslyšela jsem tiché kroky, jak se ke mně blížil. „Co se děje?" ptal se Carlisle vyplašeně.

„Ona se regeneruje!" ozvalo se radostně. „Ty jizvy jsou mnohem světlejší! Ona se uzdravuje!"

Ucítila jsem Carlislovy ruce, které prováděly rychlou kontrolu.

„Panebože! Rychle zajdu pro další krev!" Rychle se zvedl a během sekundy byl zpátky. Otevřel mi pusu a naléval mi do ní krev. Já jen mechanicky polykala.

„Bello, Bello! Slyšíš mě?" ptal se mě s nadějí v hlase Edward. „Pokud mě slyšíš, stiskni mi ruku. Prosím."

Pro ten hlas jsem schopná udělat cokoliv, a tak jsem se snažila stisknout jeho ruku. Ale byla jsem tak slabá, že jsem dokázala jen lehce pohnout prsty, ale i to Edward zaregistroval.

„Bello, neboj se, jsem tu s tebou" Od té doby se Edward ode mě nehnul. Často za mnou chodili i další členové mé rodiny, ale vždycky po nějaké době odešli.

Já jsem postupně nabírala síly. Každý den do mě nalili přinejmenším 5 litrů krve. Zezačátku mi dávali lidskou krev, ale teď už jsem dostávala krev zvířecí. Byla jsem jim za to vděčná. Nechtěla jsem po probuzení mít zase ty strašidelné červené oči.

Edward mi říkal, že jsem už tři týdny mimo. Tři týdny! Každý den jsem se snažila otevřít oči nebo alespoň pohnout nějakým svalem. Postupem času jsem začala hýbat prsty na nohou. Edward se poté radoval snad několik dní.

Edward mě nikdy neopouštěl, protože mu Emmett vždycky nosil krev navíc.

Po dalších dvou týdnech jsem byla schopná stisknout Edwardovu ruku. Od té doby jsem se snažila otevřít oči.

A jednou se mi to povedlo. Tma mě opustila a vystřídalo ji zářivé světlo. Prvně jsem téměř nic neviděla, ale po chvíli jsem si zvykla.

Nade mnou se skláněl Edward.

„Bello? Miláčku!"

„Edwarde?" zaskřehotala jsem. Svůj hlas jsem dlouho nepoužívala, a tak zněl hrozně divně.

„Ach, Bello! Ani nevíš, jak mě to všechno mrzí! Je to moje vina! Kdybych ti já hlupák věřil, nic z toho by se nestalo. Já-„

„Ššš." Přerušila jsem ho. „Nic není tvoje vina, tak se prosím neobviňuj za něco, za co nemůžeš. A prosím, nebavme se už o tom." Poprosila jsem ho.

„Dobře." Souhlasil. A v tom do pokoje vtrhla celá rodinka. Všichni se na mě přímo vrhli a objímali mě snad hodinu.

A já celou dobu byla neskonale šťastná. Zachránila jsem svou rodinu. Konečně budeme žít normální upíří život.

Všichni pohromadě. Jako rodina. Věčně.

Autor: Terkaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný život - 30. kapitola - Závěrečná: