Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčný život - 25. kapitola

09.05.2009 (18:00) • Terkaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3209×

25. kapitola

V úžasu jsem koukala na tu upírku. Kudrnaté blond vlasy se ji vlnily do půlky pasu. Oči jako dvě karamelky upírala na Edwarda.

Moment! Na Edwarda?  Otočila jsem se a tím se mi naskytl pohled na celou mou rodinu. Všichni stáli s pusou dokořán. Dokonce i Edward!

Přemítala jsem, proč na ni všichni tak zírají. Ano, byla krásná. Ale ne zas tak krásná. S Rose se rovnat nemohla. A proč na ni takhle zírají i holky? Nic mi v tuhle chvíli nedávalo smysl.

„Ehm...Edwarde? Zavři tu pusu." Zamračila jsem se na něj.

„Cože?" řekl, ale neotočil se na mě. Stále zíral na tu upírku jako všichni ostatní.

Násilně jsem se mu postavila do výhledu.

„Jdeme?" zeptala jsem se se zřetelnou stopou žárlivosti v hlase.

„Jistě." Odpověděl mi a konečně se na mě podíval, ale ve tváři měl nepřítomný pohled.

Chytila jsem ho za ruku a táhla ke škole. Když jsme vešli do třídy, Edward se konečně vzpamatoval.

„Co se děje, Bells?" zeptal se mě naštvaně a vysmekl se mi.

„Nic." Zavrčela jsem tiše.

„Přestaň se prosím chovat jako žárlivá manželka." Utrousil. Otočila jsem se na něj s vytřeštenýma očima. Vážně to řekl? Takhle se nikdy nechoval. Měla jsem co dělat abych se nerozvzlykala.

„Fajn." Snažila jsem se použít dostatek sarkasmu, ale znělo to spíš, jako kdyby někdo topil bezbranné koťátko.

„Promiň, Bello. Moc se omlouvám. Ty víš, že jsem to tak nemyslel." Omlouval se mi. Rychle se ke mně přiblížil a uvěznil mě ve své náruči. Jemně mě kolébal ze strany na stranu.

„V pohodě." Špitla jsem.

„Ne, to není v pohodě. Chovám se jako hlupák. Odpusť mi, prosím."

„Nemám Ti co odpouštět." Letmo jsem se na něj usmála.

Sedli jsme si spolu do lavice, ale Edward se stále tvářil kajícně. Pohladila jsem ho po tváři a lehce ho políbila. Okamžitě roztál a usmál se.

Edward se během dopoledne dostal do normálu. Uvolněně jsme si povídali, letmo se dotýkali a házeli po sobě zamilované pohledy. Ale jako na potvoru se to muselo všechno zkazit.

Na obědě jsme si sedli k našemu obvyklému stolu. S Edwardem jsme si koukali do očí. Byla to naše soukromá chvíle, ale vyrušil nás zpěvavý hlásek téměř u mého ucha.

„Můžu si k Vám, prosím, přisednout?"

Otočila jsem se na původce této věty. Vedle mě stála naše nová spolužačka. Zraky všech studentů se na nás upíraly zdrcující silou.

Než jsem stihla otevřít pusu, celá rodina sborově vyhrkla hlasité „ano". Nevěřícně jsem se podívala na Edwarda, který měl oči jen pro nově příchozí upírku.

„Mimochodem, jmenuji se Elizabeth, ale přátelé mi říkají El." Andělsky se na nás usmála.

„Těší mě, El." Řekla Alice, vyskočila ze židle a vřele objala Elizabeth. Kdyby to bylo možné, vařila by se ve mně krev.

Všichni se na ni srdečně usmívali. Já jediná jsem se mračila jako sto čertů.

„Nepovíš nám něco o sobě?" zeptala se se zápalem v očích Rose, jakmile si Elizabeth sedla  - až moc blízko Edwarda.

„Ehm.... Nevím, jestli je zde to správné místo na tento rozhovor." Ostražitě se rozhlédla po místnosti.

„Ach, jistě!" přitakala Rose. „Nechceš přijít k nám domů? Tam to můžeme rozebrat." Spiklenecky na ni mrkla.

„Moc ráda.... Tedy pokud by to nikomu nevadilo." Řekla a hodila na mě významný pohled, ve kterém jsem zahlédla stopu nenávisti. Její pohled jsem ji oplatila a už už jsem se nadechovala, abych něco řekla, ale Edward mě předběhl.

„Samozřejmě, že to nikomu nevadí!" řekl a věnoval ji pokřivený úsměv. V tu chvíli by se ve mně už krev nevařila. Teď jsem viděla rudě. Začala jsem pomalu počítat do deseti, abych se uklidnila. Nevím, jak by se líbilo ostatním studentům, kdybych hned teď namístě roztrhala naší ,milou' El.

„V tom případě přijdu."

Zbytek polední přestávky strávila Elizabeth s námi u stolu. Všichni, až na mě, s ní přátelsky konverzovali. Elizabeth byla samý úsměv. Chtělo se mi z ní zvracet. Věděla jsem, že na nás něco hraje.

Vždycky když jsem měla nějakou jízlivou poznámku na její osobu, má rodina mě okřikla. Nechápala jsem, že nevidí tu faleš, která z ní čišela na každém kroku.

Po několika úmorných minutách jsem se zvedla od stolu.

„Edwarde, nepůjdeme už na hodinu?" zeptala jsem se tak milým hlasem jak jen to bylo možné. Mé podráždění z Elizabethiné přítomnosti bylo ale dost znát.

„Jo." Řekl neochotně a vstával.

„Edwarde?" ozval se pisklavý hlásek patřící Elizabeth. „ Nedoprovodil bys mě do mé učebny? Ještě to tu neznám a asi bych se tu ztratila..." Vyvalila jsem na ni oči. To snad nemyslí vážně! Edward se už nadechoval k odpovědi, ale tentokrát jsem ho předběhla.

„Ne." Řekla jsem naštvaně. „Už musíme jít." Popadla jsem Edwarda za ruku a táhla ho co

nejdál od té blonďaté skety.

Když jsem šla po chodbě táhnouc Edwarda, všichni mě zděšeně obcházeli. Dnes jsem musela vypadat jako pravý upír. Po chvíli se Edward ozval.

„Neměla bys takhle strašit všechny spolužáky... Myslí si, že jsi masový vrah." Uchechtl se.

Odpověděla jsem mu tichým zavrčením. Po zbytek dne jsem ho trestala mlčením.

Na parkovišti, když jsme čekali na naše sourozence, už to nevydržel.

„Bello! No tak! Mluv se mnou!" zapražila jsem ho dalším vzteklým pohledem, ale věděla jsem, že už se na něj nedokážu moc dlouho zlobit. Na to ho až moc miluju.

„Prosím." Zašeptal a upřel na mě pohled plný lásky.

„Dobře." Kapitulovala jsem. Pokřiveně se na mě usmál a vtiskl mi něžný polibek. Během chvilky se k nám připojili ostatní, a tak jsme mohli jet domů.

Domů jsme se dostali v rekordním čase, protože řídil Edward a ten jezdí jako šílenec.

„Edwarde, musíme si promluvit." Řekla jsem, když jsme vstoupili do našeho pokoje.

„O čem?" zeptal se.

„O Elizabeth. Něco mi na ní nesedí."

„Bells, nebuď paranoidní. Měla by ses naučit důvěřovat jiným lidem a upírům."

„O to nejde! Já... zdá se mi, že Vás ovládá... Prostě z ní nemám dobrý pocit. Měli bychom být opatrnější."

„Bello, klid. El je v pohodě." Snažil se znít klidně, ale já jsem poznala, že už to v něm vře.

„Edwarde!"

„Ne!" skočil mi ostře do řeči. „Tahle debata nikam nevede. O tomhle se s tebou nemíním dohadovat." Křikl na mě. Otočil se, vyběhl ze dveří a práskl s nimi tak silně, že málem vyletěly z pantů.

Chvíli jsem stála jako opařená. Nikdy jsem neslyšela Edwarda křičet. Na mě ne.

V tuhle chvíli jsem potřebovala něco rozbít. Potřebovala jsem do něčeho praštit. Netuším, kde se ve mně ta agrese vzala, ale má touha byla tak silný, že mé tělo pracovalo bez povolení mého mozku.

Popadla jsem skříň a hodila jsem ji na druhou stranu pokoje. Ozvala se obrovská rána. Kusy dřeva, zdi a obsahu skříňky létaly všude kolem.

„Bello?" vpadla do dveří Alice. Rychle jsem se otočila a vyskočila z okna.

Bylo mi jedno, kam běžím. Jediné co jsem v tuhle chvíli potřebovala, bylo být daleko od Edwarda... Alespoň na chvíli....

Autor: Terkaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný život - 25. kapitola: