Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Věčný život - 24. kapitola

07.05.2009 (08:30) • Terkaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2672×

24. kapitola

Jako celá rodina jsme se rozhodli, že bych se měla naučit ovládat svůj štít, a tak teď všichni uprostřed noci stojíme na mýtince v lese. Carlisle je zvědavý na to, co všechno dokážu. Musím se přiznat, že jsem taky zvědavá. Možná už nejsem zas tak obyčejná.

„Tak.“ Řekl Carlisle „Zavři oči, Bello, a snaž se soustředit na svůj štít.“

Poslušně jsem zavřela oči. Nevěděla jsem, jak se mám soustředit na svůj štít, ale ono to přišlo samo. Cítila jsem, že je mou součástí stejně jako má ruka či noha. Věděla jsem, že ho dokážu ovládat.

„Cítíš ho?“ zeptal se netrpělivě Carlisle.

„Ano.“ Odpověděla jsem mu, otevřela jsem oči a radostně se usmála.

„Výborně!“ zavýskl. „Cítíš rozdíly mezi psychickým a fyzickým štítem?“

Zezačátku jsem necítila žádný rozdíl. Věděla jsem, že kolem mě je nějaká neviditelná hmota, ale nedokázala jsem ji pořádně rozeznat.

„Nespěchej.“ Zašeptal mi u ucha Edward. „Hlavně se soustřeď.“ Jeho hlas mi dodal sílu.

Snažila jsem se co nejvíce soustředit. Po chvíli jsem začala rozeznávat dvě struktury té neviditelné hmoty, která mě zahalovala.

Jedna byla jakoby uvnitř mě, za to druhá hmota byla něco jako moje druhá kůže.

„Mám je!“ vykřikla jsem.

„Jde ti to skvěle, Bello.“ Usmála se na mě Esmé.

„A teď zkus před sebe roztáhnout svůj fyzický štít.“ Dával mi další pokyny Carlisle.

Edward ode mě pár kroků ustoupil. Začala jsem se soustředit na štít, který byl uvnitř mého těla. Cítila jsem, jak se natahuje jako guma a lehce prochází mou žulovou kůži. Snažila jsem se ho upravit do tvaru malé bubliny.

„Už to asi mám.“ Ozvala jsem se po pár minutách hrobového ticha.

„Emmette.“ Kývl můj adoptivní otec na mého bratra.

„Tak to jsem zvědavý…“ mumlal si pro sebe Emm a na tváři mu pohrával uličnický úsměv.

Rychle se přibližoval k místu, kde by měl být můj štít. Připravovala jsme se na náraz. Emmettův úsměv ztuhl v okamžiku, kdy narazil do mé neviditelné ochrany. Ozvala se dutá rána následována další, protože Emm spadl na zem.

„Krucinál! To je síla!“ vykřikl.

Všichni se zasmáli. Znělo to jako zvonkohra. Emmett se rychle zvedl ze země a začal útočit na můj štít. Kopal, bouchal a dokonce i kousal. Můj štít se však ani nehnul. Sice jsem cítila lehké brnění v celém těle, které nebylo zrovna příjemné, ale dalo se to zvládnout.

Po hodině to Emmett konečně vzdal. Byla jsem na sebe náležitě pyšná. Pokud bude potřeba, dokážu ochránit svou rodinu. A to je hlavní…

Po zbytek noci jsme trénovali můj psychický štít. Snažila jsem se obalit svým štítem někoho ze své rodiny. Edward poté říkal, od koho z rodiny neslyší myšlenky.

K ránu jsme se vraceli domů. Carlisle odjel během chvíle do práce a my „děti“ jsme se začali chystat do školy.

Celý školní den proběhl klidně. Otravných pohledů začalo mírně ubývat. Někteří kluci se mě sice stále snažili sbalit, ale buď mé nebo Edwardovy výhružné pohledy je vždy odradily.

***

Týdny plynuly. Už jsem nebyla taková senzace. Všichni studenti mě už nechali vydechnout. Už se kolem mě nemotaly ty hektolitry teplé, voňavé krve. Sice jsem na svém ovládání značně zapracovala, ale stále jsem si nebyla sama sebou stoprocentně jistá.

Jeden z důvodů, proč už jsem nebyla téma číslo jedna, bylo možná to, že do školy má zítra nastoupit nová studentka. Všichni jsou plní očekávání.

Ptali jsme se Alice, kdo to bude, ale ona nic nevidí. Tvrdí, že ještě musí padnout nějaké rozhodnutí.

V tuhle chvíli všichni míříme k jídelně. Nikdo sice nebude jíst, ale musíme si hrát na „lidi“.

„Kruci.“ Řekla jsem.

„Co se děje?“ ptal se vyděšeně Edward.

„Ehm… Nějak jsem si zapomněla učebnici ve třídě.“ Šeptla jsem. Emmett se zuřivě rozesmál.

„T-ty jsi za- zapomněla učebnici??“ vykoktal hlasitě mezi záchvaty smíchu. „Zrovna ty?! Jsi přeci upír! Ti nezapomínají!“ řekl už tišeji, abychom ho slyšeli jen my.

„Ha ha ha.“ Udělala jsem na něj obličej, což značně přispělo k jeho záchvatu smíchu. Ostatní studenti se začali za námi otáčet. „Nemůžu myslet na všechno. Buď si nezapomenu učebnici, ale povraždím celou školu anebo mi prostě něco z hlavy vypadne, pokud se mám hlídat.“ Zamračila jsem se na ně.

„Jistě, Bello. Mám tam zajít s tebou?“ usmál se na mě Edward.

„Není třeba. Za chvíli vás doženu.“ Odpověděla jsem mu, otočila se a spěchala zpátky do třídy.

Ve třídě už nikdo nebyl, a tak jsem popadla učebnici a spěchala zpátky za Edwardem a zbytkem rodiny.

Když jsem chtěla vyjít ze dveří, objevil se v nich nějaký student. Jakmile mě spatřil, v očích mu zaplápolaly jiskřičky a na tváři se mu usadil úsměv.

„Nazdar! Jsem Mark. Nechceš si vyrazit?“ zeptal se mě sebevědomě. Nejspíš nečekal zápornou odpoveď.

„Ne.“ Řekla jsem pouze. Sama sebe jsem se ptala, kdy je to konečně přestane bavit. Teď už jsem plně chápala Edwarda. Je to hrozné, když si na vás pořád někdo dělá zálusk.

„Cože?“ ptal se překvapeně.

„Říkala jsem ne.“ Odpověděla jsem mu s ledovým klidem.

„Mně ne nikdo říkat nebude!“ zamračil se na mě a zatarasil mi cestu. Byla jsem nucena přitisknout se na stěnu a toho on využil. Opřel se rukama o stěnu, takže jsem nemohla odejít.

„Radím ti, nech toho.“ Zavrčela jsem mu do obličeje. Polekaně sebou trhl, ale zůstal na místě. „Nevíš, s kým si zahráváš.“

„Pusť ji.“ Zahřměl vedle mě sametový hlas. Podívala jsem se do Edwardovy nádherné tváře, ve které byla čistá zloba. Upíral své nyní černé oči na Marka.

Mark zavrávoral a ustoupil několik kroků zpátky. Edward mě popadl kolem pasu a vytáhl ze dveří.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se mě, když už jsme stáli na chodbě.

„Samozřejmě.“ Odpověděla jsem mu. Jeho oči se opět proměnily v tekuté zlato a já se vážně přemáhala, abych se na něj nevrhla. Ale Edward udělal něco nečekaného.

Naklonil se ke mně a před zraky všech studentů mě vášnivě políbil. Celá chodba ztichla. Slyšela jsem několik studentů, kteří překvapeně zalapali po dechu, ale bylo mi to jedno. V tuto chvíli neexistovalo nic jiného než Edward a jeho rty.

Po dlouhé chvíli jsme se od sebe odtrhli a rozhlédli se kolem. Většina studentů stála s pusou dokořán. Nedokázala jsem skrýt uchichtnutí.

„Co tak najednou?“ zeptala jsem se Edwarda, když jsme kráčeli v objetí po chodbě. Věděl, o čem mluvím.

„Nemohl jsem vydržet, jak tě všichni kluci zvali na rande. Teď už všichni vědí, že patříme k sobě.“ Usmál se na mě a přivinul si mě ještě blíž. Neprotestovala jsem a objala ho pevněji.

V okamžiku, kdy jsme vstoupili do jídelny, všichni zmlkli. Někomu dokonce vypadl z ruky příbor a spadl na zem s hlasitým řinkotem. Zamířili jsme k našemu stolu. Ve tváři naší rodiny se dalo vyčíst jen pobavení. Emmett v sobě ne zrovna úspěšně dusil smích.

Posadili jsme se. Tedy spíš Edward se posadil a mě si strhl na klín. Učitelé nás pozorovali s pohoršenými pohledy.

„Tak co ta nová studentka?“ vytáhla jsem žhavé téma.

„Pořád nic nevidím.“ Zabrblala Alice. Nebyla zvyklá být v tomhle ohledu slepá.

„Vypadá to, že se budeme muset nechat překvapit.“ zkonstatovala Rosalie.

***

Další den všichni netrpělivě očekávali novou studentku. Studenti čekali shromáždění na parkovišti. My jsme tam stáli pro jistotu také, protože jsme nevěděli, co nás čeká.

Ze zatáčky se vyřítil luxusní Rolls Royce. Elegantně zaparkoval a z místa řidiče vystoupila nová studentka. Tentokrát jsem stála s otevřenou pusou já. Kolik upírů se ksakru do tohohle prťavýho města ještě vleze?!

Autor: Terkaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Věčný život - 24. kapitola: