Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 27.kapitola

29.09.2009 (09:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2565×

27. kapitola – Podmínka

Dny ve Voltéře ubíhaly stejně líným tempem, jako když jsem tady byla poprvé. S Chiarou a Emem jsme chodili na lov a cvičili moje a jejich schopnosti při boji. S Arem jsem dál probírala historii, cizí jazyky a vlastně všechno co uměl, čehož bylo opravdu hodně a někdy mě to nudilo, ale pokaždé mě dokázal rozptýlit nějakou veselou historkou, o dotyčném člověku, se kterým se někdy v minulosti setkal. Bylo to zajímavé poslouchat, jak se ten člověk choval, natolik jiné než ve školních knížkách.

Přestože všechno probíhalo hladce a pomalu jsem si na každodenní rutinu zvykla, pořád mě nepřestávalo pronásledovat takové divné tušení, že ten poklid je jen zdánlivý klid před bouří, že se má něco stát. Něco, co se mi nebude vůbec líbit. Ten pocit mě pronásledoval už dva týdny, od chvíle, kdy jsem Alici řekla o svém trestu.

„Ahoj Bello.“ pozdravila mě až s protivně dobrou náladou Jane, když jsem ji míjela na chodbě. Počkat. Ona mě pozdravila? Co se stalo, nejdřív jsem to chtěla nechat být jenom tak, ale nakonec mi to nedalo a já se zastavila a obrátila se na odcházející postavu.

„Ahoj Jane.“ asi nečekala, že jí pozdrav oplatím.

„Už ses dozvěděla tu novinku?“ pokračovala, když se vzpamatovala z počátečního šoku, že jsem jí odpověděla na pozdrav.

„Ne, jakou?“ musela to být hodně dobrá novinka. Jane jen tak něco nepotěší.

„Budeme mít návštěvu a potom se konečně budu moct zbavit jednoho protivného upíra. … Jé promiň, to jsem ti neměla říkat, Aro ti to chtěl říct osobně. Už musím jít.“ otočila se a pokračovala ve své cestě. Já jsem chtěla pokračovat taky, ale ještě jsem se musela Chiary na něco zeptat a tak jsem šla k ní do pokoje. To co mi Jane řekla, přece nemůže být pravda. Je možné, aby Edward s Alicí neposlechli a přece jen přijeli? A co myslela tím zničením jednoho protivného upíra? Chiara musí něco vědět, když, kdyby něco věděla, určitě by mi to řekla.

Zaklepala jsem na její dveře a čekala, až mi otevře. Netrvalo to vůbec dlouho, nejspíš mě musela čekat.

„Víš, koho jsem potkala na chodbě?“ zeptala jsem se, když jsem zavřela dveře. Už jsem se mohla po hradě pohybovat trochu volněji a hlavně bez stráží, což bylo jen dobře.

„Ne, koho?“

„Jane!“ skoro jsem to jméno vyplivla z pusy, tak moc jsem ji nesnášela.

„Co ti zase udělala nebo řekla?“ zeptala se a poklepala na místo na sedačce vedle sebe. Já jsem to hned odmítla a dál přecházela po místnosti jako lev v kleci, pořád mi to nechtělo dojít. Proč by Edward chtěl přijet, když jsem mu to zakázala?

„Prý má přijet návštěva. Ty o tom něco víš?“ zeptala jsem se jí a zastavila se.

„Ne, kdo má přijet.“ pořád se tvářila nechápavě, takže asi nic neví.

„Jane, řekla ještě něco jiného, prý konečně bude moct zničit jednoho protivného upíra a já z těch jejích slov mám takový divný pocit.“ rezignovaně jsem si sedla za Chiarou.

„Určitě si z tebe dělala jenom dobrý den.“ snažila se mě uklidnit.

„Myslím, že tentokrát ne. Ten divný pocit mám už dva týdny a po dnešním rozhovoru s Jane ještě zesílil. Něco se stane a já tomu nedokážu zabránit.“ Byla jsem jako na trní. Doufám, že mi Aro všechno řekne, jak tvrdila Jane, jinak se asi zblázním a to bych chtěla vidět celou Voltéru, co by dělali se šíleným upírem.

„Jsi si jistá, že si z tebe nedělá jenom legraci?“

„To ne, ale zeptám se na to Ara, podle ní mi to chtěl stejně říct.“ Zvedla jsem se ze sedačky a zamířila ke dveřím „A zeptám se ho na to hned, stejně s ním mám další hodinu.“ A bylo rozhodnuto, vyšla jsem z pokoje a vydala se do Arovy pracovny, kde na mě jako obvykle čekal. Tentokrát, ale neměl moc dobrou náladu. Mohla jsem jenom hádat, co to způsobilo.

„Isabello“ tak to bude určitě něco vážného, vždyť už si zvykl mi říkat Bello „sedni si. Než, ale začneme dnešní hodinu, chci s tebou o něčem mluvit.“ Promnul si tvář jako by ho do ní někdo uhodil a já jsem na první pohled viděla, že neví jak začít.

„Taky jsem s tebou chtěla mluvit, ale myslím, že to bude o tom samém.“

„Samém?“ zeptal se překvapeně.

„Ano, potkala jsem Jane a ta mi něco řekla a já chci vědět něco víc.“

„Co ti řekla?“ oddaloval chvíli, než bude mluvit sám.

„Mluvila o nějaké návštěvě a zničení upíra, vůbec jsem nechápala, o čem mluví.“ Po mých slovech se Arova tvář zachmuřila ještě víc, objevili se mu na ní dokonce vrásky a vypadala jako nějaký stovky let starý papyrus.

„Zakázal jsem všem se o tom před tebou zmiňovat.“ takže měla pravdu, ať tím myslela cokoliv „Opravdu sen někdo přijede a také je pravda, že za určitých okolností bychom museli zničit jednoho upíra.“

„Koho? A za jakých okolnosti?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„Víš, myslel jsem, že ti to nebudu muset nikdy říct, ale Caius měl ještě jednu podmínku u tvého trestu …“ čekala jsem, že dopoví jakou, ale jenom seděl a nic neříkal.

„Jakou podmínku?“ slova ze mě vycházela rozechvělým a nejistým hlasem.

„Teď bych si nejradši nafackoval za to, že jsem na ni přistoupil …“

„Tati, jakou podmínku si ještě Caius vymyslel?“ začínala jsem mít znovu strach, jako pokaždé když mi všechno neřekl rovnou.

„… pokud nesplníš podmínky svého trestu, budeme tě muset zničit.“

„Takže, je to pravda, přijedou Cullenovi?“ tušila jsem, že Jane neměla radost jen tak z nějaké návštěvy, která do Voltéry zavítá a moje zlé tušení se začalo naplňovat. Aro neodpověděl, jenom na znamení souhlasu pokýval hlavou. „Dobře po celou dobu jejich přítomnosti zůstanu v pokoji.“ Rozhodla jsem nakonec, přestože bych dala nevím co, abych mohla Edwarda a rodinu naposledy vidět, i kdyby mě to mělo stát život, ale viděla jsem, jak moc to Ara ničí a tak jsem mu to slíbila.

„Můžeme tedy pokračovat ve výuce?“

„Počkej, ještě jednu otázku.“ něco mi pořád nešlo do hlavy.

„Tak mluv.“ vybídl mě klidně.

„Jak jste se dozvěděli, že Cullenovi sem přijedou? Pochybuji, že vám dali dopředu vědět o své cestě sem.“ Tohle mi bylo víc než jasné, pokud jedou pro mě, rozhodně jim to dopředu neřekli.

„Máš pravdu, oni nás o svém příjezdu neinformovali, ale během tvé nepřítomnosti posílil naše řady jeden upír s velmi zvláštní schopností, ono se to vlastně nedá ani pořádně popsat ani James pořádně neví, co je to za dar a ten nás o jejich příjezdu předem informoval.“ takže další upír se schopností vidět do budoucnosti a to se říká, že každý upír má jedinečný dar tak jako otisky prstů a ono se to pořád opakuje. Ale kdyby měl schopnost vidět do budoucna Aro by to prostě řekl, asi to bude nějaká složitější moc. Rozhodla jsem se nad tím, ale dál nepřemýšlet.

„Myslím, že už vím všechno, co jsem potřebovala.“

„Dobře, tak tedy začneme s výukou. Dneska bych ti rád něco řekl o …“ a zase začal ten sáhodlouhý monolog, ze kterého jsem si bohužel všechno pamatovala. Vnímala jsem Arův výklad, ale zároveň jsem přemýšlela nad svou druhou rodinou, která se rozhodla neuposlechnout mé přání a přijede sem. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo, mohlo mě napadnou, že se pokusí mě dostat zpátky, i kdyby je to měla stát třeba život, ale vůbec je nenapadlo, že by naše shledání mohlo stát život mě. Ve svém nitru jsem byla smířená s věčností bez Edwarda, ale díky Caiusově podmínce mám také jinou možnost, než jenom sedět a trápit se nad rozlitým mlékem. Můžu ještě naposledy vidět svou lásku a rodinu, potom v klidu umřít. Vím, určitě bych tím mnohé zarmoutila, ale možná to tak bude lepší, nebo se Arovi podaří nějak Caiusovi rozmluvit mé zničení. Nic nebylo jisté stejně jako můj celý život. Nikdy jsem si nebyla ničím jistá. Vlastně ano, jednou věcí jsem si jistá byla a to, že miluji Edwarda a nikdy ho milovat nepřestanu.

„Bello vnímáš mě vůbec?“ zeptal se mě v průběhu svého výkladu, Aro.

„Vnímám, proč se ptáš?“ musela jsem vypadat jeho otázkou zmatená.

„Vypadalo to, že jsi duchem nepřítomná.“

„Jenom jsem se nad něčím zamyslela.“ asi na mě bylo opravdu vidět, že jsem se toulala někde jinde než v téhle realitě, jinak by se Aro neptal.

„Myslím, že se dneska moc nesoustředíš a proto dneska naši hodinu ukončíme, můžeš jít.“ Tak za tuhle jeho větu jsem byla strašně vděčná, bylo mi jasné, že bych se na výklad nesoustředila ani o trochu víc než před chvílí a tak jsem vstala a odešla z pracovny. Nejdřív jsem chtěla jít k sobě, ale nakonec jsem si to rozmyslela a šla za Chiarou, musím jí říct co jsem se od Ara dozvěděla.

„Dále!“ ozvalo se, když jsem u ní zaklepala na dveře. Byla tam společně s Emíliem a o něčem se bavili. Když mě Em viděl ve dveřích, začal vstávat a chtěl odejít, ale zastavila jsem ho.

„Nemusíš odcházet, kdykoliv přijdu. Jsme snad pořád přátelé ne?“

„To víš, že jo. Jenom jsem měl takový pocit, že si chceš s Chiarou promluvit o samotě.“ Řekl a znovu se posadil. Já jsem přešla místnost a posadila se vedle něj, Chiara seděla na posteli a pořád mě ustaraně pozorovala.

„Mluvila jsi s Arem?“ zeptala se, když už tichu v místnosti překročilo snesitelnou hranici a všichni jsme si připadali hloupě, že nevíme, o čem se máme bavit, přestože jsme bývali jedni z nejlepších přátel ve Voltéře.

„Zrovna jdu od něj.“

„O čem jste spolu mluvili?“ bylo vidět, že ani Em neví nic o příjezdu Cullenových.

„Je to přesně tak, jak jsem si myslela. Přijedou a já jim v tom nijak nezabráním.“

„Můžete mi říct, o čem se bavíte? Nějak to nechápu, kdo má přijet a proč jim v tom chceš zabraňovat? Bello? Chiaro?“ byl z nás úplně zmatený.

„Přijedou Cullenovi.“ odpověděla místo mě Chiara.

„Ale Bella se přece s nimi nesmí vidět, nebo se pletu?“ snažil se pochopit smysl toho, co mu Chiara řekla.

„Nepleteš a v tom je právě ten problém.“ Zase odpověděla za mě a já si nadále snažila trochu utřídit myšlenky. „Tak co, Bello, co ti řekl?“

„Je to jednoduché, prostě se s nimi nesmím vidět. Když přijedou, zůstanu v pokoji a budu tam zavřená do té doby, než odjedou.“ řekla jsem jim přesně to samé co před chvílí Arovi. Nechtěla jsem jim lhát, ale kdybych jim řekla pravdu pokusili by se mě zastavit a pokud by se jim to nepovedlo Arovi by se to povedlo určitě. Nesmím na to myslet, nesmím myslet na to, že by se mi to nepovedlo.

„Dobře o jejich příjezdu se určitě dozvíme dopředu a potom s tebou můžu zůstat v pokoji.“ navrhla Chiara. Tak to ne! Chtělo se mi vykřiknou, vždyť by tím všechno, co plánuju, pokazila.

„Budeš hodná, ale byla bych raději, kdybys šla do sálu a potom mi pověděla, co se tam dělo. A taky chci, abys poznala mou rodinu, kterou už nikdy neuvidím.“ Musela jsem vypadat opravdu přesvědčivě. Chiara odstoupila od dalšího přemlouvání a jenom tiše souhlasila.

„Dobře uděláme to, jak chceš a jakmile odjedou tak přijdu za tebou a všechno ti povím.“ Zřejmě mi chtěla udělat aspoň malou radost, trochu mě potěšit v mém doživotním vězení.

„Moc děkuju i tobě Em, že stojíte při mně.“ Potom jsme se jenom zvedla a pomalu šla pryč. Nechtělo se mi jít do pokoje, bylo deprimující být pořád ať dobrovolně nebo ne mezi čtyřmi stěnami i kdyby to bylo dočasně. Rozhodla jsem se jít se trochu projít.

Začínala být noc a tak jsem vyšla ven z hradu. Bylo mi jasné, že mě ven bude někdo sledovat a tak jsem se rozhodla zajít si na lov, už jsem dlouho necítila tu lepkavou tekutinu zaplavující můj hořící krk. Potřebovala jsem se napít. Bylo mi jedno, jestli to bude šelma nebo jenom nějaká srnka. Potřebuju nějaké zvíře a to teď hned.

Vyběhla jsem z brány a jeden ze strážců se vydal za mnou. Zamířila jsem si to k nejbližšímu lesíku a zaběhla do něj. Okamžitě jsem zavětřila a vydala se za vůní čerstvé krve. Nic kromě té lahodné vůně jsem nevnímala. Běžela jsem jako o závod a když jsem zahlédla stádo srnek klidně se pasoucích na malé mýtince, na nic jsem nečekala a vyrazila jsem po nejbližší srnce. Ani trochu jsem nezaváhala a hladově jsem se jí zakousla do krku. Její krev mi pomalu svlažovala mé pálící hrdlo přesto, když jsem skončila, ještě zdaleka jsem nebyla dost nasycená. Stádo však stačilo už prchnout a tak jsem musela znovu zavětřit a vydat se po nové stopě.

Tentokrát jsem měla víc štěstí, kousek za lesem se blížil k rodinnému domku vlk. Chystal se zřejmě zredukovat počet místních slepic nebo jiného domácího zvířectva, a aniž by to čekal, rozhodla jsem se mu dnešní plány trochu zkřížit. Znovu jsem vyběhla, když jsem si byla jistá, že mě nikdo z lidí nemůže vidět. K vlkovi jsem doběhla během jedné sekundy, bránil se, a protože dělal docela hluk a já nechtěla, aby zbudil místí lidi odtáhla jsem ho do lesa a v klidu a labužnicky ho vysála do poslední kapky.

Tohle by pro dnešek mohlo stačit. Nechtělo se mi vracet, a proto jsem se zpátky vydala procházkovým krokem. Vůbec jsem nepospíchala a prohlížela jsem si místní krajinu, nikdy jsem na to neměla čas, pokaždé jsem tu byla buď s Chiarou nebo s Emem. Les byl tak jiný od toho ve Forks a vlastně v celé Americe. Nebyli tu žádné jehličnany, na které jsem byla zvyklá, pouze několik listnatých stromů a dokonce jsem je také dokázala všechny pojmenovat.

Nevím kolik času mi zabrala moje malá procházka ani nemůžu říct, že to bylo hodně jako člověka by mě dozajista bolely po tak dlouhé chůzi nohy, ale mě nebolelo nic. Nic kromě mého srdce, mého krvácejícího srdce. Rozhodla jsem se na to však nemyslet a opět pomalým krokem jsem se vydala k městu. V posledním asi kilometru jsem ovšem musela trochu přidat, procházka mi zabrala celou noc a začínalo svítat. Nikdy jsem sebou nenosila ten odporný šedivý plášť, ale teď bych ho kvůli prodloužení mojí procházky asi i uvítala a přijala s povděkem. Rychle jsem tedy doběhla k bráně. Strážní mě poznali a bez ptaní mě pustili dovnitř. Můj noční průvodce se opět připojil ke stráži a jistě jim vyprávěl o mém divném nočním chování. Vůbec jsem to, ale neřešila, nezajímalo mě co si o mě všichni upíři z Voltéry myslí.

Kvůli hezkému počasí, které je v Itálii snad pořád, jsem se musela chtě nechtě vrátit na hrad a do svých komnat. Odpoledne jsem se měla s Chiarou a Emem cvičit v boji i když jsem vůbec nechápala, proč to dělám, nevěřila jsem, že někdy budu moct opustit Voltéru bez stráží natož, aby mě poslal někde bojovat. Přesto jsem se těšila na nějaké rozptýlení od té věčné nudy. S mými přáteli jsem se nikdy nenudila, ať už jsem dělala cokoliv, byli prostě senzační a dávali mi zapomenout na moje trápení, spojené s mým trestem, byla jsem jim za to vděčná.

„Už se zase potkáváme, není to náhoda dvakrát za dva dny?“ to jsem potkala na chodbě Jane, neodpustila si malé rýpnutí. Jelikož jsme se nikdy moc rády neviděly a většinou jsme se navzájem si vyhýbaly. Opět měla jednu z těch výjimečně dobrých nálad, tedy výjimečně od mého příjezdu do Voltéry.

„Ahoj Jane.“ pozdravila jsem ji naprosto nevzrušeně a pokračovala v cestě.

„Už jsi tedy mluvila s Arem?“ zeptala se jakoby nic.

„Ano, už jsem s ním mluvila.“ bylo mi stejně jasné, že to už musela vědět dávno dopředu, než se mě na to zeptala.

„A?“ rozhodně se nedala jen tak odbýt, musela čekat na nějakou konkrétní odpověď, jinak by tu už dávno nebyla a neztrácela se mnou svůj drahocenný čas.

„Co myslíš tím, A?“ nějak jsem nedokázala přijít co by ji mohlo ještě potěšit.

„Jistě půjdeš svou rodinu náležitě přivítat, nebo ne?“ zase ten nevinný kukuč.

„No původně jsem to v plánu měla …“ nad touhle větou se jí její andělský obličej ještě více rozzářil, ale já ještě neskončila „… ale potom jsem se to rozmyslela, Aro by se zbytečně trápil a dělat radost jenom tobě se mi moc nechce.“ a její obličej se zase stáhnul do té tvrdé masky s andělským výrazem, který nasazovala, když chtěla někoho zničit a já nepochybovala, že kdyby mohla, už by mě zničila.

Jane se, po mé odpovědi, už nezmohla na pokračování naší konference a naštvaně odkráčela, přesto jsem si nemohla odpustit a zavolala na ni „Tak tedy pěkný den!“ když to zaslechla, okamžitě přidala ještě víc do kroku a v několika sekundách mi zmizela z očí. Je to zvláštní, ale naštvat Jane mě trochu uspokojilo, měla jsem z toho dobrý pocit a dokonce i dobrou náladu. S těmito pocity jsem se znovu vydala ke svému pokoji.

Když jsem za sebou zavřela dveře, všechna dobrá nálada ze mě jako mávnutím kouzelného proutku zmizela a já se zase propadla do svého dokonalého světa s Edwardem. Často mě tento svět dokázal utěšit a dodat trochu odvahy snášet tenhle úplně jiný svět, dneska to, ale moc nepomáhalo a tak jsem se přesunula do mé malé knihovny, z police vybrala jednu ještě nečtenou knihu, zabořila jsem se do pohodlného křesla a dala se do čtení.

Přečetla jsem celou knihu a nebýt upír určitě bych mohla říct, že naprosto netuším, o čem vlastně byla. Četla jsem úplně automaticky a nevnímala slova napsaná na papíře, prostě jsem jenom potřebovala trochu zabít čas, než budu moct jít pro Chiaru a Ema, abychom se trochu procvičili v boji. Dokonce si i myslím, že se mi to docela povedlo, kniha, kterou jsem četla, byla opravdu tlustá a čas při jejím čtení vážně utíkal, za což jsem byla vděčná.

Asi kolem druhé jsem se zvedla a zamířila si to za Chiarou. Společně jsme potom šly pro Em. Zaklepala jsem na dveře.

„Pojďte dál!“ vyzval nás a my vešly.

„Ahoj Emílio!“ pozdravila jsme ho společně a on pozdrav opětoval.

„Víš, napadalo nás, jestli bys s námi nešel cvičit boj, co ty na to?“ zeptala se ho Chiara. Myslím, že k Emíliovi dokonce začíná něco cítit.

„To je dobrý nápad, zrovna jsem se začínal nudit.“ Vstal z křesla, na kterém do teď seděl, trochu si upravil plášť a přešel k nám „Tak jdeme, nebo tady budeme jen tak celou dobu postávat?“ zeptal se pobaveně.

„Jasně, že se jde bojovat!“ zavelela jsem okamžitě a společně jsme vyšli z pokoje. Dokonce jsme měli i to štěstí, že jsme měli prostranství, na kterém se pokaždé trénuje, jenom pro sebe a tak jsme tedy začali trénovat všechny možné způsoby boje, jaké jsme každý znali. Myslím, že nám to šlo docela dobře.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 27.kapitola: