Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 25.kapitola

23.09.2009 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2709×

25. kapitola - Zločin a trest

René už měla konečně volno v práci a tak jsem přemýšlela, jak ji vysvětím nenadálou návštěvu z Itálie a mou případnou cestu. Nakonec jsem se rozhodla, že bych jí řekla, kdybych musela do Itálie opravdu jet, že je Aro nemocný a přál si mě mít u sebe. Doufala jsem, že mi takovou lež spolkne a neobtěžovala jsem se vymýšlením nějaké jiné, přece jen jsem j skoro pokaždé říkala pravda a tak neměla důvod mi nevěřit.

Návštěva se zde ukázala dřív, než jsem čekala, už v osm hodin zvonili na zvonek u dveří. René ještě spala, ale zvonek ji zbudil. Šla jsem tedy dolů a otevřela jsem mé návštěvě dveře. Podle Aliciny vize jsem nepoznala, o koho z gardy se jedná, ale mohlo mě to napadnout. Byla to Jane a Felix. Aro sice věděl, že na mě Janina moc nefunguje, ale asi si myslel, že by mi chtěl někdo pomoct, tak by ho Jane zdržela.

„Dobré ráno, Bello,“ ozval se jako vždy zdvořilý Felix.

„Dobré jak pro koho, ale jinak ahoj Jane, Felixi,“ pozdravila jsem.

„Myslím, že víš proč nás sem Aro poslal.“ Bylo vidět, že má Jane upřímnou radost z toho, že mi může nějak uškodit, přece jen jsem ji nahradila na místě Arova oblíbence.

„Ano, jsem si vědoma, co jsem udělala i proč jste tady.“

„Bello, kdo je to tam?“ zvolala od schodů René.

„To jsou jenom kamarádi z Itálie,“ zavolala jsem do domu.

„Z Itálie?“ ptala se, když scházela schody, ještě jsem zaslechla, jak se sama sebe ptala, co tady můžou dělat, vždyť tu byl nedávnou Paul a teď aby si zařídila hotel pro všechny moje kamarády. Musela jsem se jejím slovům v duchu pousmát.

„Takže můžeme hned vyrazit?“ navrhl Felix, očividně se mu tu nechtělo déle zůstávat. Přesto jsem ho musela ještě zastavit.

„Počkejte tu, musím ještě mluvit s René,“ a odešla jsem zpátky do domu. René se moc o návštěvu nestarala a chystala si snídani. „René?“ oslovila jsem ji, když jsem vešla do kuchyně.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravila mě a bylo na první pohled jasné, že z téhle nečekané návštěvy má stejně malou radost jako já. „Proč přijeli?“ přešla hned k věci.

„Poslal je pro mě otec, mám prý, pokud to půjde, neodkladně přijet je na tom špatně a chce mě mít u sebe. Takže, pokud by ti to nevadilo, odjela bych s nimi a až bych se vrátila, oslavily bychom svátky společně.“ Po mých slovech jsem zaslechla z chodby tichý smích, nespíš od Jane. Bylo mi jasné, čemu se směje, Aro, upír, a nemocný? Pěkná hloupost.

„Já jsem myslela, že je oslavíme společně a ty mi chceš odjet do Itálie,“ řekla smutně René, „ale vím, že ti v tom nemůžu bránit a pokud tě otec chce vidět a ty jeho taky tak klidně jeď." Muselo pro ni být těžké tohle říct, plánovaly jsme si udělat krásné vánoce a místo toho budu muset odjet do Itálie a René nejspíš bude jenom s Alexe, navíc nevím, jak dlouho budu muset ve Voltéře zůstat.

„Jdu si nahoru zabalit pár věcí.“

„To už pojedete hned teď?“ zeptala se překvapeně.

„Ano, Aro poslal soukromé letadlo a to na nás v Seattlu čeká na letišti,“ říkala jsem jí během cesty po schodech. Do tašky jsem si toho stejně moc nenaskládala, jenom nějaké tričko a kraťasy na převlečení a pas. Potom jsem se šla ještě za René rozloučit a mohli jsme vyrazit.

Nasedla jsem do luxusního mercedesu se zatemnělými skly a vyrazili jsme směr letiště a Voltéra. Vyhlížela jsem z okna a pozorovala pomalu obíhající krajinu. Nejeli jsme sice tak pomalu, ale mě přišlo, jako bychom se ploužili jak hlemýždi. Vůbec jsem nechtěla být ve společnosti těchto dvou, pro mě velmi nepříjemných, upírů. Nikdy jsme si nepadli do oka a navzájem jsme se neměli rádi. Na letiště jsme dorazily asi za půl hodiny a vůbec jsem se nemýlila v tom, že Aro pro mě poslal soukromé letadlo.

Z letiště jsme vyrazili ještě před devátou hodinou a do Voltéry jsme přiletěli něco po odpoledni. Kvůli utajení jsem si musela obléct jeden z těch nenáviděných tmavě šedých plášťů a nasednou do dalšího luxusního auta, které nás zavezlo přímo do hradu.

„Konečně jsi doma, Bello!“ přivítal mě jak jinak než nadšeně Aro, když jsem vešla do hlavního sálu. Nebylo tu však tolik upírů jako vždy, pouze Arovi bratři a několik vysoce postavených upírů. Aro se na mě sice usmíval, ale viděla jsem, že ho to stojí hodně úsilí.

„Taky tě ráda vidím, Aro,“ odpověděla jsem naprosto bez zájmu.

„Slyšel jsem o té neblahé události, která se stala ve Forks,“ divila jsem se, že přešel rovnou k věci a nedělal zbytečné okolky.

„Ano, byla to opravdu neblahá událost,“ snažila jsem se znít smutně. Nedalo mi to ani moc práce, přece jen jsem Paula nechtěla zabít, ale nedal mi jinou možnost, když napadl Kate.

„Můžeš nám říct, co se tam vlastně stalo?“ připadala jsem si jako u soudu.

„Já myslela, že už všechno víš, když jsem tady,“ tvářila jsem se udiveně.

„Něco vím, ale rád bych to slyšel od tebe.“ No dobře, řeknu mu svou verzi.

„Když jsem se s Alicí vrátila do Forks, přijel tam za mnou Paul, nedokázal pochopit, že miluji Edwarda. Proto jsem se rozhodla dělat, že mu dávám šanci, abych se s ním mohla normálně rozejít. Potom by to mohl konečně pochopit.“

„Já myslel, že budeš mluvit o jeho zničení, ne o vztahu?!“ ozval se Caius.

„K tomu se hned dostanu. Začala jsem s Paulem naoko chodit. Nedávno za mnou přijely kamarádky z Phoenixu a Paul se mi svěřil, že jen těžko odolává krvi jedné z nich. Řekl, že se kvůli mně pokusí držet co nejdál. Nepovedlo se to a Paul na Kate zaútočil, nemohla jsem dopustit, aby ji zabil a tak jsem se mu to snažila rozmluvit, ani to však nepomohlo a tak jsem ho zničila.“

„To všechno kvůli jednomu člověku?“ zeptal se nevěřícně Caius.

„Ona všechno viděla?“ ozval se i Aro.

„Ano, Paula jsem zničila kvůli Kate a ano Kate všechno viděla,“ odpověděla jsem zároveň na obě otázky.

„Víš, že jsi nás tím, že zůstala na živu, ohrozila? Že jsi ohrozila i sebe?“

„Nemyslím si, že bych nás jakkoliv ohrozila. Kate si myslí, že se jí všechno zdálo a tak na to jako na jeden z těch snů zapomněla.“

„Ale i přes to je pro nás hrozbou,“ stál si na svém Caius.

„Jak jsem řekla, Kate pro nás nepředstavuje žádnou hrozbu a ani v budoucnu představovat nebude.“ Byla jsem rozhodnuta se za Kate postavit a do posledního zbytku síly ji bránit. Když jsem si ubránila před Paulem, nenechám ji přece zemřít rukou dalšího člena mé vražedné rodiny.

„O tom jestli je pro nás tvoje kamarádka nebezpečná nebo ne si promluvíme později. Caius si přeje, abych tě nějak potrestal, zatím jsem, ale nevymyslel vhodný způsob, takže zde musíš zůstat, než něco vymyslím.“

„Takže jinými slovy mám domácí vězení?“ chtěla jsem si upřesnit, co řekl.

„No, dalo by se to tak říct. Felixi odveď Bellu do jejích komnat,“ znělo to tak vznešeně a přitom to nebylo nic jiného než obyčejné vězení pro princeznu. Ani jsem se moc nespletla, Felix nakonec před dveřmi do mých pokojů zůstal stát a přidal se k němu ještě jeden upír. Myslela jsem, že tohle by Aro nedopustil, ale asi nějak podléhá pod Caiuse a proto se řídí jeho přáním. Tajně jsem, ale doufala, že hlavní slovo má Aro. Caius se bude chtít za svého syna pomstít a vymyslí velmi tvrdý trest, pokud rovnou nebude požadovat moje zničení.

Blížila se už půlnoc, když jsem za dveřmi zaslechla povědomé hlasy, jak se hádají se stážemi. Byla to Chiara s Emíliem.

„Pusť nás dovnitř, Aro to dovolil,“ dohadovala se s Felixem Chiara.

„Aro říkal, že nikoho kromě něho nemáme pouštět dovnitř,“ trval se na svém.

„Dobře, zajdu pro Ara, aby ti to řekl osobně, ale jestli se tím naštve, že ti to musel přijít osobně říct poneseš si důsledky sám. Pojď Eme, jdeme za Arem.“

„To nebude potřeba, pokud vám to Aro povolil, můžete dovnitř,“ a v zámku zarachotil klíč, jak odemykal dveře a za chvíli na to se v nich objevili dva nejmilejší lidé v celém tomhle hradě.

„Chiaro, Eme ani nevíte, jak ráda vás vidím,“ a šla k nim, abych je mohla obejmout.

„Taky tě rádi vidíme, ale můžeš nám říct, proč je kolem tebe takový humbuk? Nechtěli nás k tobě pustit.“ Takže o Paulově smrti vědí jenom ti, co byly v sále, jinak to drží Aro pod pokličkou.

„Jsem tu kvůli Paulovi,“ řekla jsem neochotně a trochu smutně, v tuhle chvíli jsem už mohla být s Edwardem na naší louce, užívat si jeho blízkost a pozorovat hvězdy, takhle tu musím trčet a čekat, co Caiusem napadne.

„Ale ten je přece pryč. Odjel chvíli po tom, co jsem přijela z Milána a ještě se nevrátil. Pokud vím, nikdo ani neví, kam přesně jel,“ říkala zmateně Chiara.

„Jo já vím, že jel pryč, taky vím, kam jel a proč se ještě nevrátil a ani nevrátí.“

„Co tím chceš říct, že se nevrátí?“ zeptal se Em.

„Protože jsem ho zničila.“ Nemělo smysl si něco vymýšlet, stejně by se časem dozvěděli pravdu a potom by mi mohli vyčítat, že jsem jim nic neřekla.

„Ty jsi zničila Caiusova syna?“ zeptali se oba nevěřícně. Jenom jsem na souhlas zakývala hlavou a dál propalovala přikrývky na posteli.

„To se mi snad zdá! Jak, proč …“ ani jeden z nich to nechápal.

„Napadl moji kamarádku.“ Jak prosté a přitom tak složité.

„Proto tě tady drží zamčenou?“ zase jsem jen pokývala hlavou, nebylo mi do řeči.

„Co s tebou chtějí udělat?“ zeptala se Chiara.

„Tak to opravdu nevím, Aro čeká na to, co Caius vymyslí, ale vůbec netuším. Jak moc měl Caius Paula v oblibě?“ podle toho by se dal čekat přiměřený trest.

„Byl to jeho syn už skoro dvě století. Myslím, že byl u něj velmi oblíbený asi jako ty a Jane u Ara.“ Tak to mám asi problém a můžu skoro najisto čekat, že Caius bude chtít moje zničení a já už nikdy neuvidím svou milovanou rodinu ve Forks, nikdy neuvidím Edwarda jak září štěstím, pokaždé ho budu vidět s tou bolestí vepsanou ve tváří, když mě uviděl kuchyňským oknem líbat se s Paulem. Nikdy už nebudu šťastná.

Chiara jako by přesně věděla na, co myslím. „Nemyslím si, že by Aro dovolil Caiusovi, aby tě zničil, přece jen si mocnější než Paul a pokud by sis vzala Edwarda tak přivedeš do rodiny další mocné upíry. Jsi pro Ara moc cenná na to, aby tě nechal jen tak mávnutím ruky zničit.“ V to jsem také doufala.

„Tak my už půjdeme, ale zase přijdeme.“ Objala mě na rozloučenou a ještě mi pošeptala: „Aro nám to vlastně nedovolil, ale vidíš, že jsme to sehráli docela dobře.“ Tomu jsme se musela usmát, Chiara nikdy nezklamala a vždycky mi nějak zvedla náladu, už jsem se nemohla dočkat, až přijdou znovu. Třeba mi donesou i nějaké nové zprávy, co se se mnou stane.

Další návštěva přišla chvíli po tom, co Chiara s Emíliem odešli, ani jsem se nestačila začíst do knížky, kterou jsem se vybrala v té malé knihovně, co mám v pokoji a dveře do mého vězení se znovu otevřeli. Tentokrát to byl Aro, připadala jsem si jako na dni otevřených dveří, kdy se na vás chodí všichni dívat, přesto jsem byla ráda, že nemusím být sama, jinak bych se asi zbláznila.

„Tak co, vymyslel už Caius nějaký trest?“ to bylo jediné, co mě zajímalo.

„Ano, chce … chce tě zničit, ale vymluvil jsem mu to, teď čekám, co vymyslí nového.“ Vypadalo to jako by se sám bál, co jeho bratr vymyslí. Věděla jsem, že nějakému trestu rozhodně neunikni, ale když se bojí i Aro, bude to určitě něco hrozného.

„Co by mohl chtít?“ zeptala jsem se s obavou v hlase.

„To nevím a právě toho se bojím, kromě tvého zničení může chtít cokoliv.“

„Mám nějakou naději, že z toho vyváznu?“

„Caius má právo na pomstu a já mu ho nemůžu odepřít.“

„Já vím a to tu budu muset být celou tu dobu, dokud něco nevymyslí, zavřená?“ kdo ví, jak dlouho bude Caiusovi trvat, než vymyslí vhodný trest a já se tu snad zblázním.

„Myslím, že to nebude tak hrozné. Budeš moct chodit po hradě a stýkat se s ostatními, ale pokaždé u tebe bude buď Felix nebo Juan.“ Takže alespoň tu nebudu zavřená jako v nějaké kleci. Mohla jsem být vlastně spokojená.

„Budu mít k dispozici telefon nebo počítač?“ musela jsem přece dát vědět Alici.

„Proč?“ zeptal se podezíravě.

„Musím dát vědět Alici, že jsem v pořádku. Slíbila jsem jí to, když mi řekla, že pro mě pošleš gardu.“

„Dobře máš jeden telefon, půjčím ti svůj a můžeš jí zavolat hned,“ a podal mi telefon. Vyťukala jsem Alicino číslo a čekala, netrvalo to dlouho, přesto jsem věděla, že Alice neměla telefon u sebe, stihl totiž třikrát zazvonit.

„Ahoj Alice, to jsem já Bella,“ ozvala jsem se sotva to zvedla.

„Bello! To je dost, že voláš, už jsem měla strach.“

„Uklidni se Alice, jsem ve Voltéře a nějakou dobu tu i zůstanu.“

„Zůstaneš? Proč?“

„Budu nějak potrestaná za Paulovo zničení, ale nic to není, neboj se a nikomu nic neříkej. Hlavně ne Edwardovi, pokud se už vrátil.“ Strašně ráda bych s ním mluvila, ale nevěděla jsem, co bych mu asi řekla. „Pozdravuj doma, budu muset končit,“ rozhodla jsme se hovor ukončit, řekla jsem jí všechno, co jsem chtěla a před Arem jsem stejně nemohla mluvit otevřeně.

„Zavoláš ještě?“

„Nevím, ale snad už to nebude potřeba. Měj se pěkně Alice,“ rozloučila jsem se s ní a potom podala mobil zpátky Arovi.

„Jak se má Edward?“ zeptal se, když schovával telefon do nějaké skryté kapsy.

„Dobře, zrovna se vrátil od Eleazara, myslím, že ho znáš, ne?“

„Eleazar? To je ten z Denali?“ ujišťoval se.

„Ano, to je přesně on. Strávil u něho asi týden a teď se zrovna vrátil.“

„Takže jsme tě odvezli ještě před jeho příjezdem? To je mi, ale líto, že ses s ním nemohla rozloučit.“

„To nevadí, já se s ním přivítám, až přijedu do Forks.“

„Je dobře, že Paul nenarušil váš vztah, už se moc těším, až poznám i Alici a Jaspera. Myslím, že svatba by se mohla konat tady,“ začal plánovat.

„Ještě jsme s Edwardem o svatbě nemluvili, nebyl na to nějak čas. Byla jsem přece v Milánu a potom přijel Paul a Edward odjel pryč a teď jsem tady. Nevíš, kdy jsme to měli stihnout?“ brzdila jsem jeho nadšení.

„Máš pravda, máš pravdu. To jste opravdu nemohli stihnout,“ omlouval se.

„O svatbě budeme mluvit, až se vrátím a potom ti dáme všechno včas vědět. Musíme toho s Edwardem ještě hodně vyřešit,“ řekla jsem trochu smutněji.

„Copak se stalo, snad Paul přece jen nenarušil nějak váš vztah?“

„No, nemůžu říct, že jeho příjezd se nijak neodrazil na našem vztahu, ale snad to nebude tak hrozné jak se to jeví.“ Sama jsem se musela trochu uklidňovat, najednou nebylo poznat, jestli ta věta byla myšlená pro Ara nebo pro mě samotnou.

„To jsem rád,“ řekla a znělo to docela upřímně, „teď Felixovi změním jeho rozkazy a můžeš se jít klidně projít po hradě.“ Zvedl se z křesla, na kterém celou dobu seděl a přešel ke dveřím. Ještě než k nim došel, někdo je z druhé strany otevřel. Felix je opravdu moc úslužný, někdy až moc, pomyslela jsem si.

„Aro, někdo za tebou přišel,“ řekl, když ho spatřil u dveří. Také jsem vstala z postele a přešla k Arovi, abych zjistila, kdo za ním přišel až sem. Určitě pro něj má hodně naléhavou nebo důležitou zprávu jinak by počkal v sále.

„Posílá mě Caius.“ Takže konečně se dozvím jaký trest pro mě Caius vymyslel.

„Něco mi po tobě vzkázal?“

„Ano, pokud byste mě mohl následovat do sálu, potřeboval by s vámi nutně o něčem mluvit.“ Sotva dořekl, otočil se a jen tak odešel.

„Můžu jít s tebou?“

„Myslím, že to není dobrý nápad, nejdřív musím zjistit co Caius vymyslel a potom ti dám až vědět. Mohl vymyslet něco, s čím bych nesouhlasil a ty by ses jen zbytečně bála.“ No, kdyby jen věděl, jak se bojím právě teď, určitě by ho nenapadlo mě tu nechávat čekat a vzal by mě sebou.

„Dobře, jak myslíš, ale potom mi všechno řekneš,“ rezignovala jsem nakonec. Stejně se to dřív nebo později dozvím a nevím, jestli bude lépe, když se to dozvím dřív.

„Hned jak mi to Caius řekne, se za tebou stavím a povím ti to osobně,“ odpověděl a opustil můj pokoj.

Já se znovu posadila na postel a mohla se zase začít užírat zvědavostí, jaký trest pro mě vymyslel, jak dlouho tu budu muset zůstat sama bez přátel z Forks, bez Edwarda. Dny? Týdny? Nebo dokonce celé roky? To celé bylo k zbláznění, nedokázala jsem na to přestat myslet a čas navíc utíkal tak pomalu. Sledovala jsem ručičku na hodinách a snažila se ji posunout dopředu, jen abych už věděla co se, se mnou bude dít, ale ona si i nadále postupovala svým poklidným, pomalým tempem.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 25.kapitola: