Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 19.kapitola

05.09.2009 (14:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2869×

19. kapitola - Večírky a zábava

Nechtěla jsem o svém brzkém odjezdu nikomu kromě Ara říkat, chtěla jsem odjet tajně. Nesnáším loučené a myslím, že by to stejně nedopadlo dobře po tom, co se stalo v den mého příjezdu. Od té doby jsem se bavila pouze s Chiarou, Emem a Arem, nikoho jsem tam nepotřebovala. Přesto se mi to nepovedlo. Když jsme s Chiarou přicházeli k autu, čekal tam na mě Paul.

„Bell, prosím neodjížděj,“ žádal mě naprosto nešťastně a chytil mě za ruku, kterou jsem otevírala dveře do auta.

„Pusť mě, my se nemáme o čem spolu bavit,“ a ruku jsem mu vytrhla.

„Dej nám přece šanci.“ Cože? Slyšela jsem dobře nám?

„MY žádnou šanci nepotřebujeme, protože žádné MY nikdy nebude.“ Nasedla jsem do auta a zabouchla dveře. Chiara už seděla vedle mě tak jsme mohly odjed. Vyjela jsem z brány ani jsem se neohlédla, bylo mi jasné, že tam Paul pořád stojí a dívá se za mým autem, cítila jsem jeho upřený pohled. Ticho prolomila až Chiara.

„Vypadal, že je mu upřímně líto, co se stalo, a že tě miluje.“ Ještě aby se ho zastávala.

„Vypadal, ale mě je to jedno. Možná mi zničil mé štěstí s Edwardem.“

„Asi máš pravdu. Kdyby tě opravdu miloval jak říkáš, byl by spokojený, když by jsi byla šťastná ať po jeho boku nebo po boku někoho jiného,“ dodala nakonec.

Už jsem moc chtěla být co nejdál od Voliéry a všech jejích obyvatel tak jsem dupla na plyn a za necelou hodinku jsme byly na letišti. Akorát včas, koupila jsem nám letenky v první třídě, byly to totiž poslední volná místa v letadle a už jsme mohly nasednou a letět za Alicí.

„Vážně se nemůžu dočkat až poznám Alici,“ nadšeně povídala Chiara v letadle.

„Taky se na ni už těším, bude se ti opravdu líbit.“ Byla jsem ráda, že už jsem pryč z Voltéry i od Paula teď už jen záleželo na mém usmíření s Edwardem a na ničem jiném.

Alici jsem ještě před naším odletem psala zprávu v kolik přistaneme v Milánu a přesně podle očekávání na nás už Alice čekala. Málem jsem ji nepoznala, kdyby ke mně nepřišla, vypadala naprosto úžasně v jednom z těch špičkových modelů od místních návrhářů. Dokonce si nechala něco udělat i s vlasy. Už to nebyl ten malý skřítek, jakou jsem ji poznala, ale dokonalý dáma z vyššího okruhu lidí.

„Konečně si tady, Bello. Moc si to tu užijeme!!“ vítala mě nadšeně jen co mě na letišti zahlédla. Potom se, ale najednou zarazila a zůstala překvapeně stát. Chvíli jsem si myslela, že má další ze svých vizí, ale pak mi došlo, že se tak překvapeně dívá na Chiaru.

„Alice dovol, abych ti představila svou italskou kamarádku Chiaru. Chiaro tohle je Alice,“ navzájem jsem je představila. Alice k Chiaře natáhla ruku na pozdrav a ta ji přijala.

„Moc jsem se těšila, až tě poznám, Bella o tobě hodně vyprávěla,“ pozdravila Alici Chiara přátelsky.

„O tobě mi toho taky říkala hodně, ale neměla jsem vůbec tušení, že přijedeš taky, budeme tu muset zůstat déle, než jsem původně plánovala.“ Celá Alice, dostala do rukou další osobu, co může obléct tak si to náležitě užije, tím jsem si byla jistá.

„Mělo to být malé překvapení, ale myslím, že ti to vadit nebude nebo se mýlím?“

„Nemýlíš, ale už pojďte, dáte si tašky do hotelu a půjdeme nakupovat, musím vám toho strašně moc ukázat a večer jsme pozvané na přehlídku jedné kolekce.“ Alice byla v jednom kole, ale bylo vidět, že ji to ani v nejmenším nevadí. Vyvedla nás před letiště, naštěstí byla budova situována tak, že na nás v tuto chvíli slunce nesvítilo, kde na nás už čekalo luxusní žluté Porsche skoro stejné jako má Alice doma. Nasedly jsme do auta a mohli jsme vyrazit.

Přesně jak jsem si myslela, ubytovány jsme byly v jednom z nejluxusnějších hotelů na Palazzo Reale. Ani jsme si s Chiarou nestačili prohlédnout pokoj, ve kterém jsme byly ubytovaní, myslím, že to bylo dokonce prezidentské apartmá, a už jsme vycházely z budovy a mířili si to do prvního obchodu.

„Říkala jsi, že jdeme na nějakou módní přehlídku?“

„Ano a to mi hned připomíná, že nemáte co na sebe.“ A hned nás vedla do oblečení se společenskými šaty. Měli opravdu velký výběr a tak jsme si každá koupily aspoň tři, abychom měly v čem chodit na ty různé akce, kam jsme byly díky Alici pozvané.

Potom jsme prochodily ještě spoustu dalších obchodů, koupily jsme si k těm šatům také několik párů bot a pro dnešek jsme se mohly vypravit do hotelu se připravit na večer. Alice si pro dnešek vybrala vyzývavé černé šaty, já podle mého zvyku jsem si oblékla do modrých vzdušných a Chiaře jsme vybraly sexy červené. Alice nám ještě vytvořila perfektní make-up a účesy, za které by se nestyděl ani světově uznávaný kadeřník. Všechny jsem se ještě párkrát prohlédly v zrcadle a mohly jsme vyrazit.

Mladík, který obsluhoval výtah na nás mohl oči nechat a nebyl sám. V hotelové hale se podobně zachovali všichni muži a jejich drahé partnerky se na nás dívaly se závistí a jistým opovržením.

„Myslím, že jsme se všem líbily,“ poznamenala jsem šeptem a všechny jsme se tomu zasmály. Bylo neuvěřitelní jak jsme na všechny místní muže působily, ale bylo to naprosto úžasné. Vyšly jsme tedy z hotelu a už na nás čekala hostitelova limuzína. Jely jsme až kousek za Miláno do Bergama.

„Jsem rád, že jsi dorazila Alice,“ pozdravil ji Alessandro, hned jak jsme přijely.

„To já jsem ráda, že jsi nás pozval Alessandro, dovol, abych ti představila své dvě kamarádky Bellu a Chiaru,“ představila nás Alice, jakmile jsme vysedly z auta.

„Vítám vás na svém sídle a troufám si říct, že budete ozdobou dnešního večera.“ Lichotník jak se patří to se mu musí nechat, ale velmi nás potěšil. „Pojďte se tedy bavit, nebudeme stát venku, rád bych vás někomu představil,“ a tak jsme Alessandra následovaly dovnitř jeho vily, byla to úchvatná budova, byla jsem si jistá, že by okouzlila i Esme. V velkém sále, nejspíše tanečním bylo připravené provizorní molo a bylo zde již mnoho hostů, kteří se přišli na uvedení nové kolekce podívat.

„Je to tu opravdu velkolepé, je škoda, že nemohla přijet i Rose a Esme moc by se jim tu líbilo.“ Zrovna jsem myslela na to samé jako Alice.

„To je opravdu škoda, ale myslím, že je zastoupily osoby stejně tak půvabné,“ odpověděl jí a usmál se na mě a Chiaru. Opravdový gentleman, vůbec jsem se v něm nespletla. „Mohl bych vás představit svému synovi Luigimu?“

„Luigi je tady?“ zeptala se nadšeně Alice.

„Ano a jsem si jistý, že tě moc rád znovu uvidí.“

„To já jeho taky a je tady i Delanna? Moc ráda bych ji pozdravila.“

„Del bohužel nepřijela, má nějaké obchodní jednání až v Sydney a nějak to nestihla, ale do konce týdne by se měla vrátit, tak když se rozhodnete nějakou dobu zůstat určitě ji řeknu, že jsi tady.“ Během jejich rozhovoru jsme došli až hloučku mladých lidí.

„Luigi, podívej kdo se na nás přijel podívat,“ oslovil nejbližšího mladíka, ten se otočil a když spatřil Alici rozzářil se mu oči radostí.

„Alice!“ vůbec neskrýval své nadšení, že ji vidí a šel ji obejmout.

„Alice přijela i s kamarádkami tak doufám, že se mi o tak vzácnou návštěvu postaráš,“ a podíval se na hodinky, „Já už budu muset jít uvést novou kolekci, uvidíme se později,“ a odešel.

„Tak Luigi, tohle jsou moje kamarádky Bella a Chiara.“ Toho představování bylo už na dnešek trochu moc, pořád jsem někdy slyšela svoje nebo Chiařino jméno. Alice byla ze shledání s Luigim velkou radost a Alessandrova kolekce měla také velký úspěch, zdržely jsme se až do tří do rána a potom jsme musely hrát strašně unavené a jet zpátky do hotelu, přestože jsme se mohly bavit dál a klidně několik dní v kuse, ale někomu by se to nemuselo pozdávat. Bylo by asi zvláštní, kdybychom zůstaly vzhůru několik dní a vůbec se nám nechtělo spát a nebyly bychom ani unavené.

Být obyčejný člověk tak ráno nevstanu natož podstoupit celodenní nakupovací maratón, který nám Alice naplánovala. Krotit ji nemělo cenu, a když už si díky svým vizím o pohybu na burze vydělala tolik peněz proč ne prostě všechny ty zbytečné peníze neutratit. Podobným tempem probíhal snad celý týden. Během dne jsme byly v obchodech se zvučnými jmény jako je Dolce a Gabbana, Kappa a tak různě a večer jsme chodily na různé přehlídky a jiné akce pořádané v rámci Týdnu Módy. Ani mě nepřekvapilo, že se Alice takřka s každým významným návrhářem zná osobně.

„Alice, trochu brzdi, musím ještě koupit nějaké vánoční dárky a nemusí to být jenom oblečení.“ Tím jsem to řešila jenom tehdy, když jsem opravdu netušila co koupit.

„Jak myslíš a kam teda chceš zajít?“ tak tohle byla opravdu těžká otázka.

„Já nevím, ještě jsem nevymyslela co koupím, ale myslím, že René by se líbil nějaký zlatý řetízek tak se stavíme v klenotnictví,“ rozhodla jsem nakonec a tak jsme vyrazily. Chiara si také vybrala jeden náramek a rozhodla se mě napodobit s nákupem dárků a tak vymýšlela co koupí Emíliovi.

„Ty Bello, co mám koupit Emovi, aby mu nebylo líto, že jste se pořádně neviděli a nakonec jsme si na něj ani nevzpomněly?“ zeptala se mě už v hotelu.

„Netuším, ale něco rozhodně vymyslíme, máme na to ještě dva dny.“

„Bella má pravdu teď se tím netrap,“ a začala se přehrabovat v kufříku se šminkami, „teď si tady sedni a nehýbej se, musím tě připravit. Bello si na řadě po Chiaře.“ Divila jsem se, že ji ještě nemrzelo nás celý týden chystat na různé akce, ale jí to opravdu bavilo.

Byl to náš poslední společenský večer. Chiaře dělalo trochu problémy pohybovat se po městě a domech plných lidí, ale díky nám se jí to dařilo, na jeden týden dokonce přešla na zvířecí stravu, aby nás neohrozila, moc jí to nechutnalo, ale byly jsme jí za její oběť vděčné. Byla jsem tak zabraná do přemýšlení, že jsem si ani nevšimla, že je Chiara připravená a Alice se začíná věnovat mě, skoro jsem až vyjekla úlekem, když mi začala rozčesávat vlasy.

„Bell, klid to jsem jenom já,“ snažila se mě uklidnit, když si všimla, že jsem se jí lekla.

„Jenom jsem se trochu zamyslela,“ omluvila jsem se jí.

Asi po další hodině jsme mohli konečně vyrazit. Měli jsme domluvenou schůzku s Luigim a jeho dalšími přáteli. Společně jsme měli vyrazit do jednoho vyhlášeného nočního podniku, kde se měla konat poslední letošní přehlídka. Večer jsme si skvěle užili. Luigi se za ten týden ukázal jako skvělý společník, se kterým se nikdy nenudíte.

Opět to byl večer plný světel, barev a módy. Přidal se k nám dokonce i Alessandro s Del, která se konečně vrátila ze Sydney. Bylo mi až líto, že budu muset Miláno opustit a vrátit se do strastí mého běžného amerického života, přesto jsem se, ale na všechny moc těšila, zejména na Edwarda.

Poslední dva dny v Milánu uběhly tak rychle. Stále jsme chodily na nákupy, nebyla by to Alice, kdyby nevyužila té jedinečné příležitosti k nakupování, a já jsem vlastně byla ráda, že všechny ty nákupy odložili mé přemýšlené o budoucnosti na pozdější dobu.  Koupily jsme všem doma spoustu dárků, já jsem koupila dokonce jeden i Arovi a poslala jsem ho po Chiaře spolu s dopisem, kde jsem se mu omlouvala za všechny nepříjemnosti, které během mého pobytu ve Voltéře nastaly.

Ani jsme se nenadály a nasedaly jsme do letadel. Já a Alice do letadla do Seattlu a Chiara do Pise. Nechtělo se mi s ní loučit, ale její domov byl bohužel v Itálii ve Voliéře a můj zas za mořem v Americkém městečku Forks.

Alice cestou vzpomínala na všechny veselé zážitky, co jsme zažily, a bylo vidět, že nejsem sama, komu se z Milána nechce. Domů jsme musely některé věci poslat už předem, protože by nás do letadla s takovým množstvím kufrů asi nepustili. Byla jsem si ale jistá, že přes to všechno oblečení co dovezeme, pojedeme s Alicí znovu brzy nakupovat.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 19.kapitola: