Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Trest - 3. část

13.10.2009 (14:30) • Soren • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1572×

   Zbylých čtyřicet hodin života Belly uběhlo strašně rychle, alespoň se mi to tak zdálo. Ležela na posteli již v jejím pokoji a házela sebou v křečích. Když jsme u ní byli tak jedině potichu, protože jsme věděli, jak jsou její uši citlivé. Všichni jsme na ni tiše promlouvali a říkali jí, že to již brzy skončí. Nic jiného jsme nemohli dělat. A tak přišel čas, kdy proměna spěla do závěrečné rovinky. Její srdce bilo jako o závod, prohrávalo svůj souboj s jedem, protože i když se snažilo sebevíc, nemělo šanci uspět. Uhánělo, jako by tomu ohni uvnitř těla chtělo uniknout, prohrávalo, vynechávalo, až zcela utichlo. V tom momentě se místností rozeznělo naplno ticho. Všichni jsme sledovali Bellu. Alice, Rosalie i Esme stály u zdi a před nimi stáli na stráži ostatní. 
   Otevřela oči a strnula, určitě viděla každý detail vzduchu a jeho prachu. Moc dobře si pamatuji na svůj první pohled v tomto životě a taky na první hlasy, bylo to uchvacující a svým způsobem i stále je. Během té chvíle jsem se jí pokusil přečíst myšlenky, ale nenacházel jsem je. V místě, kde byla, jsem slyšel jen ticho, jako by tam ani nikdo nestál. Mohl jsem tušit, že ani teď nic neuslyším, ale nechtěl jsem na to ani pomyslet. Vždy zbývala nějaká naděje… Když se nadechla, zavětřila nás a postavila se do obranné pozice. Její pohyby byly tak… ladné, to je to správné slovo.
„Bello, klid. Mé jméno je Carlisle Cullen a toto je moje rodina.“představil se klidném hlasem a ukázal na nás.
„Támhletoho znám.“prohlásila, když se naše pohledy střetly a v tu chvíli se chytila za ústa. Nechápal jsem její reakci. To se nás tak lekla či co?
„Ano, my už jsme se setkali. Je mi vážně líto, co se stalo, ale neměl jsem ne vybranou. Omlouvám se ti.“řekl jsem kajícně.
„Za co se mi omlouváš?“zeptala se podivně vyděšeně.
„Za to, že jsem tě odsoudil k věčnému životu a k pálení v krku.“odpověděl jsem jí.
„A proč mě tak pálí v krku? Není to jako škrábání při chřipce, je to, jako bych měla žízeň.“mumlala.
„Protože jsem z tebe stvořil upíra, jako jsme i my ostatní. Za to se ti omlouvám.“odpověděl jsem jí.
„Cože?“zasmála se. „Upíři neexistují, to vám nikdo neřekl?“smála se dál.
„Řekl, ale my jsme výjimka potvrzující pravidlo.“mrkl na ni Emmett a smál se s ní.
„Emmette.“sykl jsem káravě.
„No co? Je s ní sranda.“hájil se.
„Ne, s váma je sranda. Prej upíři.“hihňala se dál.
„Nepřišlo ti divný, že vidíš tak dokonale, když jsi otevřela oči? Podívej se na svou ruku, jak je bledá. A na konec by ses mohla podívat do zrcadla.“poradil jsem jí a kývl jsem k Alici, aby přinesla z nějakého pokoje zrcadlo. Ta se vypařila z pokoje a během tří vteřin byla zpět i s velkým zrcadlem. Bella ji obezřetně pozorovala, a když viděla, že ho nese sama, doslova jí spadla brada.
„Klid, Bello, je to docela lehké.“usmála se na ni Alice. „Však to sama brzy poznáš, ale nejdřív se podívej na sebe do zrcadla.“
„Dobře.“odpověděla jí Bella a poslušně se postavila před zrcadlo. Jakmile do něj pohlédla, zalapala po dechu. „Ne, to nejsem já.“zašeptala přidušeně.
„Ale jsi.“odpověděl jí tiše Carlisle.
„Ne! Nejsem!“vykřikla rozrušeně a jediným pohybem uhodila do zrcadla. To se rozpadlo na tisíc kousků a ty se rozutekly po celé místnosti. „Já nejsem taková! Nejsem! A nejsem!“křičela na nás jako smyslů zbavená.
„Jaspere!“křikl jsem na něj. Museli jsme ji zkrotit, její emoce se musely uklidnit. Ihned to pochopil a začal jednat. Místností se roznesl klid a bylo zjevné, že začal působit i na Bellu. Přestala křičet a zůstala v klidu stát.
„Nejsem.“zašeptala.
„Bello, možná se změnilo tvoje tělo, ale uvnitř jsi stále stejná. A já bych tu vnitřní Bellu moc ráda poznala.“konejšila ji Esme.
„Takže abych si to ujasnila.“promluvila po chvíli ticha. „Jsem upír, jsem nesmrtelný tvor, který pije krev.“řekla truchlivě, ale pak se její tón měnil. „Tak i musím být rychlá a silná. Jak jsem viděla, jsem i krásná!“usmála se. „A už žádný hlídání bráchy, už žádný komandování! Můžu si dělat, co chci!“vykřikla již slastně a já se s hrůzou podíval na Jaspera. Ten z její nálady byl kompletně unešený, usmíval se blaženým úsměvem.
„Bello, ale i tento život má svá pravidla, kterými se musíš řídit.“začal Carlisle.
„No a? Na ty vám sere bílej tesák!“odsekla mu a šíleně se rozesmála.
„Bello, poslouchej mě, prosím. Když je nebudeš respektovat, můžeš zemřít. Jakmile porušíš pravidla naší komunity, tak tě musí potrestat. A to má na starosti ten upír v obleku z parkoviště, jestli si na něj pamatuješ.“skoro zaúpěl a Bella se poprvé otřásla.
„Dobře, poslouchám.“procedila skrz zuby.
„Než tě o nich budeme informovat, co si zajít na lov? To pálení v krku už musí být nesnesitelné.“navrhl Carlisle.
„Dobře. Jdeme, znám pár lidí, co bych chtěla zabít.“zasmála se a všem přeběhl mráz po zádech z jejích slov.
„Bello?“oslovila ji Esme.
„Hm?“otočila se k ní a její obličej byl ďábelský.
„Víš, my nepijeme lidskou krev. My chceme být jiní než ostatní, proto jsme se vzdali pití lidské krve a živíme se zvířecí. A byli bychom rádi, kdybys tyto stravovací návyky přijala taky.“řekla Esme shovívavě.
„Ale já nechci. Já chci ublížit tomu profesorovi, co mě osahával se slibem lepší známky a skutek utek.“zaskuhrala Bella a Emmett se rozesmál už na plný kolo.
„Emmette!“okřikli ho všichni, až na Bellu, ta na něj vykolejeně zírala.
„Co jseš sakra zač, že se mi tak směješ?“zavrčela na něj.
„Mé ctěné jméno zní Emmett, a když budeš na mě hodná, tak ti budu dělat staršího brášku.“zaculil se.
„Fujtajbl.“odfrkla si.
„Heeej, akorát jsi ranila mé city!“vykřikl a poklepal si na místo, kde se nacházelo jeho netlukoucí srdce.
„Asi málo.“dodala tiše a teď se smáli všichni ostatní, až na Emmetta.
„Ale no tak, buď na mě hodná a já pak budu hodný i na tebe.“navrhl jí.
„Proč bych měla?“odsekla mu.
„Protože by ses mě jinak měla bát.“vysmál se jí a vyplázl na ni jazyk. Jediným rychlým pohybem se k němu přiblížila a za ten jazyk ho chytla. Trošku ho za něj zatahala, až Emmett zapištěl a v obraně ji odhodil zpátky na postel. Bella na ni lehce dopadla, ale v ruce stále svírala Emmettův jazyk.
„Vlať mi ho! Edwalde, omoz mi.“zaskuhral a sápal se k Belle. Ta nelenila a vyskočila z okna.
„Za ní!“vykřikl jsem a vyskočil jsem taky. Vydal jsem se po jejím pachu skrz les a po zvuku jejího bezstarostného smíchu. „Bello! Stůj!“zavolal jsem na ni a snažil se ji předhonit. Rychlostí jsme mohli být nastejno, ale ostatní z rodiny za námi zaostávali. Už jsem pomalu zkracoval její náskok, až jsem ji skoro dohnal a skočil jí na záda, čímž jsem ji přišpendlil k zemi.
„Slez ze mě nebo na tebe zavolám policii.“přikázala mi a při tom se i snažila mě ze sebe shodit.
„Bello, uklidni se. Dej mi ten jeho jazyk, a když už jsme venku, tak tě rovnou vezmu na lov. Dobře?“navrhl jsem jí.
„Nedobře.“vyplázla na mě jazyk a obrátila nás, takže teď ležela ona na mně a já na zemi.
„Bello, prosím, nech toho už.“požádal jsem jí.
„Proč bych měla?“vysmála se mi a zkoušela se dál vyprostit. Za pár minut k nám konečně dorazil zbytek rodiny, Emmett ihned vypáčil z její ruky svůj jazyk, Rosalie se na Bellu dívala hněvivým pohledem a Jasper se snažil udržet svou schopností Bellu pod kontrolou.
„Hned lepší, když mám zpátky svůj jazyk.“zasmál se Emmett a ihned si ho vyzkoušel na Rosalii.
„Nechte si to na později.“okřikl je jemně Carlisle.
„No jo, porád.“odpověděl mu Emmett otráveně.
„Tak Bello, když už jsi v klidu, což takhle jít na lov?“navrhl jí Carlisle.
„Tak fajn, jdeme na to. Docela mě v tom krku už pálí.“s přikývnutím souhlasila a dělala, že se nic nestalo.
„Výborně, tak pojď za mnou. Jaspere, Alice a Edwarde jděte za námi, ostatní můžete jít domů.“přikázal jemně a vydal se hlouběji do lesa. My, jmenovaní, jsme šli za ním a Bellou, až jsme došli na místo, které bylo sto metrů od mýtiny, kde se páslo stádo jelenů. „Co cítíš?“
„Já nevim, všechno možný a všechno to nevábně voní.“odpověděla mu.
„Soustřeď se, Bello. Jak to voní?“ptal se trpělivě.
„Hm, fajn. Voní to nevábně, hlinitě a jako rajčata. Fuj, ty jsem jako člověk nesnášela. Nemůžete po mně chtít, abych jedla rajčata!“vypískla.
„Jaspere.“oslovil jsem ho tiše a ten znovu zapracoval se svojí mocí.
„Můžeme to po tobě chtít, protože i víme, jak moc ti to pomůže a ve výsledku jak ti to i zachutná.“utišil jí Carlisle. „Přejdeme dál. Co slyšíš?“
„Všechno.“zašklebila se. „To víš sám moc dobře, ne?“
„To sice ano, ale zkus se na něco zaměřit.“poradil jí Carlisle.
„Fajn. Slyším vodu, na kterou nemam chuť. Stejnak to není ani pivo. Slyším ptáky, jejich srdce. Slyším žvýkání nějakých býložravců tímhle směrem.“řekla a ukázala k mýtině.
„Výborně. Teď si spoj ten zvuk i s vůní. Co máš chuť dělat?“ptal se jí se zvědavostí v hlase.
„Otočit se a jít se napít něčeho lákavějšího, třeba toho piva.“vysmála se mu.
„To by ti moc nepomohlo uhasit to pálení.“reagoval jsem na její návrh.
„Většinou mi pomohlo.“namítla.
„Ale ne teď.“ukončil jsem začínající konflikt.
„Hm, super.“odsekla mi. „Tak já nevim, nijak moc mi nevoní. Nemám na to chuť.“zavrčela na nás.
„Tvoje vědomí možná ne, ale tvoje podvědomí určitě na to chuť má. Zkus ho nechat vyjít na chvíli na povrch, to ti ukáže skryté instinkty lovce.“navedl ji Carlisle.
„Dobře.“povzdychla si. Zavřela oči a čenichala, až se bez varování rozběhla k mýtině. Všichni jsme se vydali za ní a zůstali jsme na okraji mýtiny stát. Bella jediným skokem dopadla na vůdce stáda a zahryzla se mu do tepny. Sála jeho čerstvou krev a my radši nedýchali, abychom se nevrhli na její kořist. Její obličej se měnil, ze začátku k tomu měla dost silný odpor, ale jak jí krev tišila žízeň, tak se i její výraz změnil k slastnému. Po chvíli tělo jelena odhodila na zem a vydala se k dalšímu, skolila ho jediným skokem a zůstala sát. Lov byl docela klidný na její chování do té doby, než k nám přivál vítr čerstvou lidskou vůni ze severu, v tu chvíli lov nabral úplně jiný směr. Jakmile jí ucítila, Alice dostala vizi.
Bella odhodila tělo jelena a rozeběhla se za tou daleko lákavější vůní. My jsme se vydali ihned za ní, ale do svého běhu dávala všechnu svou sílu, kterou jako novorozená oplývala. I když jsem byl nejrychlejší z rodiny, nestačil jsem jí. Utekla nám až na místo, kde seděl na pařezu turista s rozbitým kolenem. Muž kolem třicítky a zalepoval si ho. Když spatřil Bellu, rozbušilo se mu srdce a to bylo pro ni pozváním. Bez řečí na něj skočila, povalila ho na zem a zahryzla se mu do krční tepny. Když jsme tam doběhli, Bella akorát dopíjela. Nestihli jsme ho zachránit, bohužel. Ale my jsme to museli dokázat, museli jsme změnit osud.

Autor: Soren (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Trest - 3. část: