Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » To, co byste nikdy nečekali 3.kapitola

05.10.2009 (17:45) • Adioma • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3453×

Isabella

Po chvilce se vrátili zpět a předali mi rentgen.

„Děkuji, tak se na to podíváme.“ řekla jsem a začla to zkoumat.

„Je to zlomené, já vás ted´ka pošlu n a sádrovnu a dostanete na to sádru a za 6 týdnů sem přijdete a já vás jí zbavím.“ řekla jsem mu a usmála se.

„Budu moci chodit do práce?“ zeptal se Mike.

„No, maximálně něco v kanceláři, ale žádný výjezd. A pozor, já si to zjistím!“ řekla jsem a kývla na sestřičku a ta spolu s ním odcházela. Táta tu zůstal.

„Jak se ti tu daří?“ zeptal se mě.

„Zatím to jde, ale jsem tu jen jeden den.“ řekla jsem mu.

„A kde bydlíš?“ ptal se znovu.

„Koupila jsem si dům a auto.“ odpověděla jsem mu.

„Bello, chci tě pozvat na oběd, zítra. Přijdeš?“ zeptal se a já začala uvažovat.

„Přijdu moc ráda. Ty budeš vařit?“ zeptala jsem se.

„Ne, ona je tu Renné.“ řekl mi a já se zarazila.

„Jak to?“ zeptala jsem se.

„Ona se s Philem rozvedla a ted´ jsme znovu spolu. Jsi překvapená, vid´?“ zeptal se a já musela přikývnou. Ještě chvilku jsme si povídali, ale potom už přišel Mike a oni dva odcházeli.

„Sestři, já půjdu k sobě, kdyby se cokoliv dělo, vzbud´te mě.“ řekla jsem jí a ona přikývla. Zrovna, když jsem přišla na pokoj tak mi zvonil telefon. Šla jsem k němu a zvedla ho.

„Primářka chirurgie, nemocnice Forks prosím?“ řekla jsem a čekala na odpověd´. Po chvilce jsem se přece jen dočkala.

„Ahoj Bello.“ řekl volající a mě se málem zastavilo srdce.

„Alice, jsi to ty?“ zeptala jsem se.

„Jo, Bello jsem.“ řekla mi a zdála se mi, že se snad i zasmála.

„Proč mi voláš. Pár let se neozvete a ted´ka mi voláš?“ zeptala jsem se.

„Bello, já tě chci jen upozornit. Dávejte si v budoucnu pozor, měli byste to zvládnout, ale raději si dávejte pozor.“ řekla mi a položila telefon. Tohle mě doslova zarazilo. Ona se mi 6 let neozve, nikdo z její rodiny a ted´ka mi volá a varuje mě?? Před čím? Neřešila jsem to a šla si lehnout. Do rána se už nic nedělo, tudíž jsem zažila klidný spánek. Ráno mě probudila Anne s tím, že už můžu jít domů. Byla jsem jí neskutečně vděčná. Po cestě jsem se ještě stavila v obchodě, abych doma něco měla a pak už jsem pádila domů. Doma jsem nákup sklidila a šla do sprchy. Potom jsem u sebe v pokoji vybírala oblečení, co si vezmu na oběd k rodičům. Nakonec jsem zvolila černou sukni ke kolenům, zlatý top a černé sako. Nechyběly samozřejmě ani legíny a na nohy jsem si dala černé páskové boty na podpadku. Okolo půl dvanácté jsem vyjížděla a o pár chvil později jsem brzdila u tátova domů. Ten se ůbec nezměnil. Máma byla hnedka venku a začala mě hned objímat.

„Renné, to už stačí.“ řekl Charlie a ona mě přestávala drtit ve svém náručí.

„Půjdeme dovnitř a ty nám toho musíš tolik vyprávět.“ řekla máma a už mě tahala dovnitř. Zatáhla mě do obýváku.

„Tak co, jak ses měla v LA?“ ptala se hned.

„Výborně, lidé na klinice byli skvělí.“ řekla jsem jí a usmála se.

„Takhle jsem to nemyslela, nenašla sis tam přítele?“ ptala se a já si všimla pohledu, který na ní vrhl táta.

„Ne a ani nikoho nepotřbuju, co ti na tom není jasné? Říkala jsem ti to už i v Jacksonville. Já se nechci hádat, ale prostě se o tomhle bavit nehodlám.“ řekla jsem jí a ona i Charlie kývli, že rozumí.

„A jak se ti líbí ve zdejší nemocnici?“ ptal se Charlie.

„Je to skvělé, sice se to nevyrovná klinice, ale nuda tu rozhodně nehrozí.“ řekla jsem jim a oni se zasmáli. Renné odešla do kuchyně a po chvilce se vrátila se smutným výrazem.

„Co se stalo?“ ptala jsem se hned.

„To maso, ono se to spálilo.“ řekla mi a vypadala, že se každou chvíli rozbrečí. Já a táta jsme se zasmáli.

„No tak si objednáme pizzu.“ řekla jsem a ona kývla. Táta ji hned objednal. Mezitím jsme si ještě povídali, než jsem se nadála byly dvě hodiny a já musela do nemocnice.

„Moc se omlouvám, ale já musím do práce. Bylo to moc pěkné, ale ted´ka musím být tam.“ řekla jsem a oni přikývli. Rozloučili jsme se a já vyjela směr nemocnice. Na recepci chirurgie na mě čekala Anne.

„Ahoj, dneska jsem přijala dceru Angely Weberové s otřesem mozku. Dej na ní prosím pozor a řekni to i Alexovi, který má noční, ano?“ zeptala se a já přikývla. Šla jsem k sobě, abych se převlékla a vyrazila do ambulance. Bylo tu hodně pacientů, ale většina z nich měla jen tržné rány. Nebylo tu nic vážného, k večeru už bylo poznat to, že je večer. Skoro nikdo tu nebyl a tak jsem se šla podívat na pokoj holčičky Weberové. Nebyla tam sama, ale byla tam i její matka. Angela.

„Dobrý večer, já jdu zkontrolovat Lisu.“ řekla jsem a Angela se na mě otočila.

„Bello, jsi to ty?“ ptala se a já přikývla. Následně jsem zkontorlovala Lisu a její tělesné funkce, vš bylo v normě.

„Angelo, neměla bys tu už být. Návštěvní hodiny skončily před 3 hodinami.“ řekla jsem jí a ona se podívala na hodinky.

„Máš pravdu. Promiň, ale mám o ní strach.“ řekla mi a já přikývla.

„Neboj se budu na ní dávat pozor ted´ já a v noci Alex. Bude to v pořádku. A co se vlastně stalo?“ ptala jsem se.

„Spadla ze schodů. Běžela z koupelny a měla mokré nožičky a prostě uklouzla a spadla ze schodů. Bude v pořádku, vid´?“ ptala se dál.

„Uděláme pro to maximum a ted´ už běž. Jestli chceš tak tu můžeš být od zítřka od deseti hodin. Vizita je v devět.“ řekla jsem a ona s úsměvem přikývla. Hned poté odcházela a já si oddychla. Její dcera na tom moc dobře nebyla, hrozilo to, že ztratila pamět´, ale Angele jsem nic říct nemohla. Obešla jsem ještě ty vážnější případy a šla k sobě. Za hodinu už tu byl Alex a já mohla vyrazit domů. Doma jsem se najedla, osprchovala se a šla se koukat na telku. Okolo půlnoci jsem zahučela do postele. Nebýt budíku, tak jsem ráno snad ani nevstávala. Oblékla jsem se a vyrazila do nemocnice. V automatu jsem si koupila kafe a šla k sobě. Okolo deváté pro mě přišla vrchní sestra a my společně s doktory vyrazili na vizitu. Obešli jsme všechny pokoje a zhruba za 30 minut jsme skončili u mě a rozebírali dnešní plán operací. Já měla s Petem operovat zlomenou ruku, ale nebyla zlomená normálně, nýbrž uvnitř byly zpřetrhané žíly. Bude to hodně krvavé, ale mělo by se nám to povést. Za chvilku jsme společně odcházeli na operační sál. Po operaci se nemocnicí rozlehl zvuk ohlašující problém. Nevnímala jsem nic a běžela do ředitelny, kde byly primáři a primářky ostatních oddělení.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„V nemocnici se objevil vir. Přenáší se vzduchem, zatím zabil dva lidi na ortopedii.“ řekla mi Ally.

„Máme protilátku?“ ptala jsem se a ona jen zakroutila hlavou.

„Na tohle nejsme připraveni.“ řekl jeden dokrot.

„Ok, každé oddělení, bude uzavřeno. Nejsou povoleny přechody mezi dděleními. Nic. Jsme v izolaci, nechám povolat hygienu a lidi z příslušných úřadů Nevylučuji ani to, že se už domů nedostanete živí. Je mi to líto, ale tohle je stav nouze.“ řekla Allyson a my jsme se odebrali každý na své oddělení. Doktoři už byly na recepci.
„Co se děje?“ ptala se hned Anne.

„V nemocnici je vir, který zabíjí. Nemáme protilátku. Oddělení jsou izolována, nikdo nesmí nikam. Jsme tu zavření. Máme se postarat o pacienty, uklidňovat je. Nemocnice je uzavřena, všichni musí do Port Angeles.“ řekla jsem jim.

„A co pacienti, které jsme měli operovat?“ ptal se Peter.

„Nesmíme nikoho operovat. Máme se hlavně starat o to, aby nám tu nikdo neumřel. Pro jistotu nepijte vodu z kohoutků. V laborce chirurgie by měla být balená voda, skočíme pro ni a z ní budete pacientům dělat pití.“ řekla jsem jim a oni kývli.

„Co jídlo?“ zeptala se Elizabeth.

„Máme tu automat.“ řekl Pete a šel k němu. Kolem ruky si obmotal plášt a rozbil sklo. Tímhle dnem se nemocnice ve Forks mění a nikdo není, jak to dopadne.

Shrnutí

Autor: Adioma (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek To, co byste nikdy nečekali 3.kapitola: