Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemství prokletých: Kapitola IV. - Že by přátelství?

29.05.2009 (14:00) • Zblunk • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2832×

Do školy jsem běžela jako o závod. Na parkovišti jsem trochu zpomalila a to hned ze dvou důvodů. Za prvé to vypadalo vážně divně, když se někdo po ránu žene na vyučování jako tajfun a za druhé jsem uviděla obě jejich auta. Porsche i Hummer stáli vedle sebe na obvyklém místě. Bylo to trochu uklidňující. Zdálo se, že ani jeden z nich neskončil v nemocnici. Vážně jsem si oddychla. Když jsem vstupovala do budovy, tak se mě zmocnil nejistý pocit. Až do včerejška jsem Edwarda potkávala vážně nerada, kvůli jeho nablblému úsměvu, ale teď jsem z něj měla dokonce strach. Setkání s ním se pokusím vyhnout, ale Emmetta jsem vážně vidět chtěla. Snad i potřebovala, abych se ujistila, že je vše v pořádku. Edwarda se na to ptát nehodlám. Škoda jen, že s Emmetem nemáme ani jednu společnou hodinu. Za to jeho bratříčka si užívám dokonce čtyřikrát týdně. To je vážně k vzteku.

Dopoledne bylo za mnou bez sebemenšího problému. Pondělí bylo právě tím jediným dnem, kdy jsem od otravného člena Cullenovic rodiny měla pokoj. Před vchodem do jídelny jsem se zastavila a chvíli přemýšlela. Existovala spousta alternativ toho, co by se v následujících chvílích mohlo stát. Třeba tam všichni budou spokojeně sedět u stolu a budou mě ignorovat jako doposud. Může se stát i to, že se Edward bude tvářit celou dobu přesně tak jako včera cestou domů a dá si záležet na tom, abych si toho všimla. Také tam nemusí být nikdo z nich. Právě tahle alternativa se mi líbila nejmíň ze všech. Hlavně proto, že by tam nebyl Emmett. Přála bych si aby mi to všechno bylo jedno, ale poprvé v životě nebylo. Sebrala jsem odvahu a vstoupila do místnosti.

Šla jsem rovnou k pultu a nedívala se okolo sebe. Vzala jsem si trochu zeleninového salátu a šla si sednout k mému stolku. Teprve tam jsem se odvážila vzhlédnout. Pohledem jsem se setkala s Edwardem. V obličeji měl napnutý výraz a z očí mu čišel vztek, ale také něco dalšího. Snad obavy? Rychle jsem zase sklopila zrak. Stihla jsem si ale všimnout, že jeho obličej nikde nezdobí modřina, alespoň něco pozitivního. Chvíli jsem se snažila jíst a pak jsem zase nenápadně nakoukla k jejich stolu. Předtím jsem si toho nevšimla, ale teď mi to neuniklo. Někdo mezi nimi chyběl. Třeba se vážně pohádali a teď spolu nemluví. Možnost, že by Edward Emmettovi fyzicky ublížil se mi zdála mizivá, byl přeci jen skoro o hlavu vyšší a svalů měl jednou tolik. Trochu mě zamrzelo, že se nedozvím, co se vlastně včera stalo. Pořád mi unikalo, co mohlo Edwarda tak rozčílit. Jídlo mi přestalo chutnat, tak jsem se v něm jen tak bezmyšlenkovitě přehrabovala a s opravdovým zaujetím jsem pozorovala jeden list salátu.

„Ahoj, můžu si přisednout?" Ozvalo se nade mnou. Leknutím jsem přímo nadskočila. Za normálních okolností bych nadávala, ale majiteli toho melodického hlasu prostě nadávat nešlo. Pomalu jsem zvrátila hlavu abych mu viděla do očí.

„Vážně si mě vyděsil," řekla jsem. „Jo jasně, sedni si." Usmála jsem se na něj.

„Promiň," omlouval se Emmett. „To jsem vážně nechtěl. Nechutná?" Ukázal na můj talíř.

„Ale jo, je to dobrý, ale nemám moc hlad." Odvětila jsem. Potom jsem mu otázku vrátila: „A ty držíš hladovku?" Chvíli přemýšlel.

„Ani ne, ale blafy, které se vaří ve školní jídelně vážně nejsou pro mě." Odpověděl s šibalským úsměvem na tváři.

„No jasný, z těchhle blafů bys asi neměl takovýhle svaly," konstatovala jsem. Chvíli jsem se mu koukala do očí a přemýšlela, jestli mám začít o tom včerejšku sama nebo jestli se zmíní on. Už jsem se chystala vyslovit otázku, ale předběhl mě.

„Jen tak mě napadlo, když máš tak ráda procházky, že asi i do školy chodíš pěšky, co?" Zeptal se mě a čekal až přikývnu na souhlas. „No a nechceš odvézt domů, když je venku takhle nevlídně?"

„No to by..." Chtěla jsem původně říct, že by to bylo skvělé, ale v půli věty jsem se zasekla a svou odpověď pozměnila: „...asi nešlo." Dořekla jsem sklesle.

„A proč ne?" Podivil se mé odpovědi. Určitě si všiml té změny v mém hlase.

„Víš, umím počítat," vysoukala jsem ze sebe.

„A co to s tím jako má společného?" Chtěl znát odpověď. Chvíli jsem koukala na vidličku, kterou jsem stále ještě držela v ruce a uvažovala jestli mu mám říct pravdu nebo lhát. Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu, protože jsem sama nesnášela, když mě někdo obelhával.

„Docela dost. Edwardovo Porsche je jen dvoumístné. Což znamená, že zbytek rodiny vezeš domů ty. Ne, že bych proti nim něco měla, ale Edward mi dal včera dost jasně najevo, že bych se vám neměla plést do života a tipuju, že ostatní to budou cítit podobně. Připadá mi, že na mě koukají skrz prsty. Nechci vám působit problémy a nerada bych se stala důvodem k vašim hádkám, to asi chápeš, ne?" Odpověděla jsem popravdě s těžkostí v hlase.

„Aha, Edward," zamyslel se nad svou odpovědí. „Na toho se vykašli. On je prostě takový. Tváří se zle, ale nemyslí to tak. Vůbec si s ním nedělej hlavu." Při poslední větě se na mě usmál.

„No," přemýšlela jsem jak to říct. „víš, včera to vypadalo, že je opravdu naštvaný, když si se rozhodl odvézt mě domů. Bála jsem se, že jste se kvůli tomu pohádali." Provinile jsem mu koukla do očí.

„Ne, to vůbec ne." Řekl a od srdce se zasmál. „Jen mu vadilo, že se vzadu nebude moct tolik roztahovat. Vážně těm jeho náladám nevěnuj pozornost."

„Když myslíš," pověděla jsem úzkostně a pak se odmlčela.

„Mám nápad!" Přerušil ticho. „Vadilo by ti, kdybych tě teda šel doprovodit?" Opět čekal na můj souhlas a já jen zavrtěla hlavou. Jeho společnost byla milá. „Tak fajn, dám klíčky Jasperovi. Stejně pořád žadoní, aby mohl řídit, tak mu aspoň udělám radost. Budeš to ještě jíst?"

„Už asi ne," řekla jsem a usmála se na něj. Chtěla jsem talíř odnést, ale vzal ho do ruky dřív než já.

„Odnesu to," oznámil mi. „Počkej na mě venku, jen jim dám ty klíčky." Beze slova jsem přikývla a odkráčela ven. Nebyla jsem si jistá, jestli je to správné. Říkal sice, že si z Edwarda nemám dělat těžkou hlavu, ale copak to šlo? Díval se na mě jako kdybych jim ničila rodinu nebo co. Ale já jsem nic nedělala. Za to, že si se mnou chtěl Emmett povídat, jsem přeci nemohla.

Netrvalo mu to ani minutku a už byl zase u mě. Šli jsme pomalu a klidně. Já jsem rozhodně neměla kam spěchat. Celou cestu se mě vyptával na všechno možné. Co moji rodiče, proč jsme se přestěhovali právě sem, na moje zájmy a tak různě. Chtěl vědět snad úplně všechno a já mu popravdě odpovídala. Napadaly mě na jeho adresu také nějaké otázky, ale mlčela jsem a doufala, že třeba příště se naše role otočí. Když jsme přišli k našemu domu, tak se usmál.

„Tak, už jsi doma," konstatoval. „Takže se uvidíme zase zítra v jídelně." Zvedl ruku na pozdrav a otáčel se k odchodu.

„Počkej," zavolala jsem na něj. Otočil se a bylo na něm vidět, že ho zajímá co mám na srdci. „A jak se vlastně dostaneš domů?"

„Projdu se," zase se usmál. „Tak zítra."

„Tak... Ahoj..." Zamumlala jsem skoro neslyšitelně. Trochu jsem posmutněla z toho, že mě už opouští a ještě chvíli postávala na příjezdové cestě k našemu domu.

Dalších pár dní bylo opět skoro stejných. Vyučování, oběd s Emmettem, pak mě doprovázel domů a po zbytek dne jsem se vždy učila nebo si četla a občas se vrhla i na nějakou tu domácí práci. Matku s Joshem jsem za tu dobu neviděla ani jednou. Zase se jen zastavili aby mi nechali na stole peníze a hned odjeli. Vždycky když přijeli, tak jsem zrovna byla ve škole. Typické. V sobotu odpoledne jsme si s Emmettem udělali výlet do přírody. Trval na tom, že mi bude dělat společnost, prý, aby se mi nic nestalo. Stejně jsem těm jeho historkám o pumách a medvědech nevěřila, ale těšilo mě, že stojí o to, být se mnou. Naše společně trávené chvíle byly pokaždé jiné, ale vždycky plné smíchu. Emmett znal spousty vtipů a já se neustále smála. Nejvíc mě překvapilo, že jsem mu i já připadala zábavná. Při jakékoliv mé grimase, když se mi něco nepovedlo nebo mě něco vytočilo, se začal opravdu od srdce smát. Rty se mu roztáhly do oslňujícího úsměvu a pak následovalo vždy to samé, jeho neuvěřitelný a hlasitý smích. Někdy mu to vydrželo i pár minut. Vážně jsem nechápala, jak mu mohlo připadat vtipné třeba to, že se mi v jednom kuse rozvazovala tkanička a já se co chvíli musela zastavovat a znovu ji zavazovat. Na to, že mě teď doprovázel domů denně, jsem si zvykla celkem snadno. Moje samotářství bylo najednou ta tam. Neznamenalo to, že bych se snažila spřátelit s každým, koho jsem potkala, ale jeho přítomnost mi dělala radost. Dokonce se mi i tím naším výletem zalíbily procházky ve dvou a už mi nepřipadalo existenčně důležité, slyšet každý zvuk, který mi les nabízel nebo si vychutnávat každou vůni, o kterou můj čich zavadil. Příroda pro mě měla stále stejné kouzlo, ale s ním po boku to bylo... Všechno bylo prostě jiné. Slíbil, že mi bude dělat společnost co nejčastěji to půjde. Začala jsem uvažovat o tom, že se z Emmetta nejspíš stal můj kamarád. Bylo to poprvé, co jsem někoho takového měla a bylo to celkem příjemné. S jeho rodinou k žádné změně nedošlo. Stále se drželi zpátky a Edward pořád vypadal dost nasupeně. Z nás dvou asi kamarádi nebudou.

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemství prokletých: Kapitola IV. - Že by přátelství?: