Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 41. Vzpomínky

25.07.2009 (14:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2001×

41. Vzpomínky

Tak klidně a dobře jsem se už dlouho nevyspala, teda alespoň jsem měla ten pocit, co já vím o minulosti? Edward se ode mě celou noc nehnul a držel mě za ruku a přesně to bylo to první, co jsem spatřila, když jsem otevřela oči. Jeho. Anděla, co mi šeptal „Dobré ráno“ a pak mě políbil na čelo. Konečně jsem se po těch strastiplných dnech ve Volteře, cítila dobře. Dokonce jsem se hned od ráda usmívala. Nebyla jsem jediná šťastná v tomto domě. Všichni působili uvolněně a vesele. Po snídani mě Edward vzal na projížďku po okolí, abych si na něco zkusila vzpomenout, což se mi povedlo. Vybavila jsem si tváře spolužáků: Angely, Jessicy, Mika, Erica a dalších. Zbytek dne byl v režii Alice a Rose, které mi nakoupily spoustu oblečení a já si je musela zkusit a pak zabalit. S Eileen jsme se dohodly, že se navečer vrátíme do našeho domu. Už jsem se těšila, ale Cullenovi ne. Bylo na nich vidět, že z toho mají obavy, ale nechtěli mi říct proč. „Hailey, vždycky se sem můžete vrátit, kdyby se cokoliv dělo, ihned volejte“ kladla mi na srdce Esme před odjezdem „Co by se mělo dít?“ nechápala jsem „Člověk nikdy neví…ani upír“ usmála se „Hele mluv za sebe Esme“ výskla Alice „Neboj se Esme, zítra mě tu zase máte“ uklidnila jsem jí a slíbila, že následující den přijdu.

Trvalo sotva dvacet minut, než jsme s Eileen dojely k našemu domu. Byl krásný, prostorný a útulný, ale…jen co jsem překročila práh, se ve mně všechno sevřelo úzkostí. Padla na mě zvláštní nálada. „Jsi v pořádku?“ zeptal se Alex, který tu měl bydlet s námi „Jo, jasně“ pokusila jsem se o přesvědčivý úsměv, ale vyšel z toho paškleb. Eileen mě zavedla do pokoje. Moje úzkost rostla s každým krokem. „Tak, tohle je tvoje království“ otevřela dveře a já jsem vstoupila „Nechám tě tu o samotě, aby ses rozkoukala, kdyby něco jsem s Alexem dole“ řekla Eileen a odešla. Přešla jsem k psacímu stolu a letmo po něm přejela prsty. Měla jsem divný pocit. Moje útroby se stahovaly úzkostí, dech se tajil a srdce tlouklo v panickém rytmu. Pátrala jsem pohledem po pokoji a zarazila se u postele. Mým tělem projela neuvěřitelná bolest a mysl mi ovládla vzpomínka. Byla jsem v ní já a byla jsem v tomto pokoji. Cítila jsem nesmírnou bolest a smutek. Vstala jsem od psacího stolu a zadívala se na noční stolek, kde byly léky. S obtížemi jsem došla k posteli a posadila se. Na ruku jsem si vysypala všechny léky, co byly na stolku a zapila je vodou ze sklenice, kterou jsem pak rozbila a střepem…střepem jsem si prořízla tepnu na krku. „Bože můj“ zašeptala jsem do ticha, když jsem se vrátila do reality. „Já jsem se…já“ koktala jsem tiše a sáhla si na jizvu, teď už mi bylo jasné, od čeho ji mám. Pocítila jsem nával paniky a další vlnu úzkosti. Nemohla jsem tu zůstat, dusila jsem se, musela jsem ven, pryč…Rozběhla jsem se ven z domu „Hailey…“ slyšela jsem za sebou volat Eileen, ale nezastavila jsem se. Běžela jsem dál, do lesa. Když jsem byla dost daleko od toho domu, od všeho, zvolnila jsem tempo. Zase jsem se mohla volně nadechnout, ale smutek a úzkost ve mně nadále přetrvávali. Procházela jsem lesem, aniž bych věděla, kam jdu. Hlavně, že jsem byla pryč a sama. Sama abych se mohla uklidnit a vstřebat tu vzpomínku. Tak tohle byla ta událost, proč jsme s Eileen a Alexem odletěli do Chicaga. Ale proč jsem to udělala? Les se začínal halit do tmy, ale já nepomýšlela na návrat. Ještě ne, ještě jsem nebyla dost připravená. Možná…možná bych se měla vrátit ke Cullenovým, jak mi nabídla Esme, ale to by nebylo řešení….

Došla jsem až na školní pozemky a zadívala se na školu. Vyjevil se mi první den tady, první den, kdy jsme  uviděly Cullenovy. Při té vzpomínce jsem se uklidnila a rozhodla se vrátit. V hlavě se mi zrodil nápad, že bych už zítra mohla jít do školy. Tak moc jsem chtěla…Nazpět jsem se vracela trochu jinou cestou. Připadala mi víc známá… Les už byl zahalen rouškou tmy, sem tam mezi stromy prostupoval svit měsíce a hvězd, listí šumělo ve větru a šeptalo si. Cesta mě zavedla na jakousi mýtinu. Byla mi povědomá, určitě se k ní váže nějaká vzpomínka. Rozhlédla jsem se a zatočila se kolem dokola, abych pohledem nevynechala jediné zátiší. V ten samý okamžik mnou projela bolest, ostrá jako dýka a zabodla se mi do srdce. Vzpomínka povstala ze tmy a vyjevila mi svůj obsah. Stála jsem tu s Eileen, Alexem a Cullenovými.  Všichni jsme byli slavnostně oblečení, vypadali jsme jak postavy z pohádkové knížky, která pojednávala o princích a princeznách, ale atmosféra nebyla jako v pohádce. Byla tíživá, jako tma, která nás obklopovala a ledová, jako sníh na zemi. Eileen a Alex oznámili Cullenovým, že se milují a zasnoubili se. Cullenovi se zlobili a nejvíc Edward. Snažila jsem se ho uklidnit a zastala jsem se Eileen. Snažila jsem se mu to vysvětlit, ale on mě neposlouchal. Zuřil, že jsem to věděla a neřekla mu to, nazval mě lhářkou. Prosila jsem ho, plakala. „Žádné ale Edwarde, ty jsi mi do očí lhala. V čem ještě? Třeba v tom, že mě miluješ?“ křičel „Edwarde, v tom bych ti přece nikdy nelhala…já tě miluju a chci s tebou prožít celý zbytek života“ „Jo?“ „Edwarde, prosím“ chytla jsem jej za ruku, ale on mě odstrčil „Nech mě. Jak jsi nám to mohla udělat, naší lásce…všechno jsi zničila. Nenávidím tě“ řekl a utekl do tmy. Stála jsem tam a plakala, volala do tmy jeho jméno, ale on se nevrátil. Vzpomínka skončila a já stála na té samé loučce. Po tvářích mi stékaly slzy a moje srdce bylo sevřené v bolestné křeči. Podlomila se mi kolena, klesla jsem do trávy a mechu. Nepřestávala jsem plakat, naopak, můj pláč sílil stejně jako všechny ty pocity ve mně. Všechna ta prázdnota, ten strach… Teď už jsem věděla, proč jsem se chtěla zabít, proč jsme s Eileen a Alexem museli odjet…Všechno to byla jeho vina. Všechno se mi to vracelo. Zase jsem cítila všechnu tu lásku a Edwardovi, ale také tu nesmírnou a neutěšitelnou bolest. Vzpomínala jsem si. Začínala jsem být sama sebou. Přestávala jsem tápat.

„Hailey…“ zašeptal Edward a já k němu vzhlédla. Stál je kousíček ode mě, ani jsem jej neslyšela přijít, tak moc byly moje smysly uvězněny bolestí, nenávistí, strachem a…láskou. Edward udělal pár dalších kroků ke mně a sedl si na zem. Pokusil se mě obejmout, ale já jsem se mu vysmekla. Vstala jsem a dala se do běhu. Nemohla jsem s ním být jedinou vteřinu. Jak mi to mohl udělat?  Cítila jsem v sobě vztek a nenávist… „Hailey, no tak…prosím…slíbilas mi, že mě nebudeš odhánět“ prosil Edward, který se z ničeho nic zjevil přede mnou a zabránil mi v běhu „A ty jsi mi slíbil, že mě nikdy neopustíš. Slíbil jsi mi lásku na věčnost a pak jsi mě klidně opustil. Nechal jsi mě samotnou! Jak jsi mi to mohl udělat?“ křičela jsem na něj a polykala slzy, které mi stékaly dál a dál „Hailey…Hailinko…lásko moje, odpusť mi…prosím tě odpust mi…já vím…byla to ta největší chyba, kterou jsem udělal. Tak moc tě miluju, nevím, jak jsem mohl…“ šeptal a natáhl ke mně ruku, aby mě pohladil po tváři. Neucukla jsem, místo toho jsem se sunula pláčem k zemi. Edward mě včas zachytil a pevně objal. Nebránila jsem se, naopak. Také jsem ho objala. Ačkoliv moje bolet byla silná, moje láska k němu byla silnější. Představa, že ho znova ztratím, byla mnohem víc bolestná. „Odpusť mi to miláčku, odpusť mi…“ šeptal mi do vlasů Edward a já věděla, že mu jednoho dne odpustím, ale zároveň jsem věděla, že nemůžu dělat, že se nic nestalo. Co když mě opustí znova? Už jednou mi slíbil věčnost a pak… „Neopouštěj mě“ zamumlala jsem a Edward mě objal ještě pevněji „Nikdy, lásko moje, už nikdy…“ přísahal a pak mě něžně políbil. Přestala jsem plakat, přestala jsem panikařit, také úzkost byla pryč. Byla jsem jen já, Edward a naše láska, která překonala první velkou zkoušku.

Bezvětří nikdy netrvá věčnost. V každém vztahu se občas vyskytnou bouře a vychřice. Důležité, ale je, neztratit lásku a víru. A já mám obojí...mám Edwarda. On je mojí životní láskou, kdyby nebyl, nikdy by mi nedokázal ublížit. Kdyby nebyl...asi bych nikdy nepoznala pravou krásu a chuť života. Díky němu vidím svět jinýma očima, díky němu mám víru, že se vše vrátí do starých kolejí...ne...všechno teď bude mnohem lepší a krásnější...a my dva....my dva už budeme navždy spolu a nikdo a nic už nás nerozdělí...

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 41. Vzpomínky: