Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 38.Polibek

20.07.2009 (11:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1597×

38. Polibek

Marcus mě vedl spletitými chodbami hradu, až se zastavil u jedněch dveří „Počkej tady“ řekl přísně a sám vešel. Po několika minutách se vrátil a s ním i dva muži a jedna žena. Představil mi je jako Felixe, Dimitriho a Heidi. Oba muži mi byli napohled nepříjemní, ne tak Heidi, která se na mě usmívala a dokonce mi na pozdrav podala ruku. Po seznámení s touto zvláštní trojicí jsme konečně zamířili ven z hradu. Chtěla jsem se jít podívat na trh, ale Marcus mi to nedovolil kvůli slunci. „Kam teda půjdeme?“ptala jsem se jej. Na moment se zarazil a nepřítomně se díval skrze mě. Pak se ale jeho ústa protáhla do úsměvu „Co třeba na lov?“ navrhl „Ale Marcusi…“ chtěla jsem protestovat, ale on mě přerušil „Já vím, já vím, ale slibuju, že teď nemám na mysli lov lidí“ „Myslíš zvířata?“ svitlo mi „A má snad ještě něco jiného v žilách krev? Když teda nepočítám lidi?“ „Ne“ „Tak vidíš“ zašklebil se a zamířil kamennou ulicí ven z města. Musela jsem se rozběhnout, abych mu stačila a Marcus si toho všimnul „Dovol, takhle to bude rychlejší“ Než jsem se nadála, vzal mě do náručí a rozběhl se. Nijak jsem na to nezareagovala, jen jsem měla pocit, jako bych už něco podobného zažila. Někde uvnitř mě, byla vzpomínka a jsem si jistá, že byla šťastná, jen jsem si ji nemohla vybavit. Tato myšlenka vykoulila úsměv na mých rtech. Když si toho všimnul Marcus, taky se usmál. Z ničeho nic se před námi objevil les, a když jsem se ohlédla za Marcusova záda, Voltera už nebyla ani v dohledu. „Jak daleko jsme od Voltery?“ zajímalo mě „Moc ne, proč?“ „Jen tak“ „Varuju tě Arletto, na útěk ani nepomýšlej“ zavrčel Marcus a jeho úsměv zmizel.„Mám snad nějaký důvod, proč bych chtěla utéct?“ „Ne…ne, to ne, odpusť“ uklidnil se „Fajn, ale už na mě tak nevrč“ zamračila jsem se a Marcus se rozesmál „Co zase?“ „Nic, jen jsi děsně roztomilá, když se snažíš vypadat naštvaně“ „Aha, tak díky“ mračila jsem se dál.

V hlubinách lesa mě Marcus postavil na mechem pokrytou zem. Kolem nás se rozprostíralo šero a paprsky slunce sem téměř neprostupovaly. „Tak…cítíš něco, na co bys měla chuť?“ zeptal se. Rozhlédla jsem se kolem sebe a zhluboka se nedechla. Cítila jsem toho…tolik vůní…tolik krve. Aniž bych moc přemýšlela, rozběhla jsem se za vůní srny. Když jsem ji skolila a dala svému tělu to, co už tolik potřebovalo, tedy krev, vrátila jsem se k Marcusovi, který na mě čekal na tom samém místě. „Je ti líp?“ zeptal se a já mu odpověděla úsměvem. Znovu jsem ucítila tu lahodnou vůni a pro jistotu si pochutnala ještě na jedné srně. Neměla sebemenší jsem představu, kdy budu mít další možnost si vyjít ven, na lov, tak jsem toho chtěla využít. „Musíme se teď vrátit?“ zeptala jsem se později Marcuse „Ty snad nechceš?“ „Ne nechci“ řekla jsem po pravdě a sklopila zrak k zemi „A co bys chtěla?“ „Chci si vzpomenout, vědět, kdo jsem, chci být volná a ne pořád zamčená a k tomu neustále sama stran ode všech…je…je mi smutno“ přiznala sem. Marcus ke mně přistoupil a pohladil mě po tváři. Jeho ruka, prsty byly tak chladné, ale mě to nevadilo. Opět jsem měla velice silný pocit, že tohle znám. „Jestli chceš, můžu tě brát ven častěji“ zašeptal „To bych moc ráda“ řekla jsem a pohlédla do jeho ohnivě červených očí. Marcus se ke mně sklonil a jeho ledové rty se setkaly s těmi mými horoucími. Políbil mě. V ten okamžik, kdy se naše rty spojily, se v mé mysli zjevil záblesk…obraz…chlapec s měděnými vlasy a jantarovýma očima…už jsem jej několikrát viděla ve svých snech. Vždycky ve mně vyvolal tolik pocitů. Stejné to bylo i teď…seděl na posteli a v rukou se mu leskl malý klíček. Neznámý nahlas přečetl rytinu z klíčku„Klíček od mého srdce. Miluji Tě. Navždy tvoje Hailey“. Pak obraz zmizel. „Dost“ vykřikla jsem vyděšeně a odtáhla se od Marcuse. I on se odtáhl a vypadal zmateně jako já. Jeho předchozí úsměv a vlídná tvář byla pryč. Přede mnou stál zase ten děsivý Marcus. Byl jako Dr.Jackylle a pan Hyde. V jednu chvíli je hodný, milý a usměvavý a pak…tváří se jako vrah, skoro jako ďábel. „Promiň, nevím, co mě to napadlo“ zamručel a zvedl mě do náruče „Musíme se vrátit“ zadrmolil a rozběhl se do Voltery. Kousek před městem mě přestal nést. Odvedl mě do hradu, zpět do mého pokoje. „Nezamykej prosím“ zašeptala jsem. Marcusovo obočí se svraštilo a jeho pohled byl smutný. Otočil se, bez jakéhokoliv slova odešel a zamknul za sebou dveře. „Do háje“ zaklela jsem a praštila sebou do postele. Příval slz hořkosti a zmatku na sebe nenechal dlouho čekat.

MARCUS

Proboha co jsem to udělal. Jsem to ale pitomec, takhle se neovládnout. Ale když ona byla tak…dost! Ať je jaká chce, nesmím ji líbat, nesmím na ni myslet. Copak to jde? A teď chudák malá zase pláče. Jak rád bych vídal každý den po zbytek věčnosti ten její roztomilý úsměv. Přesně takový, jaký měla, když jsem jí vzal ven. Vez z kamenného vězení, jak tomu tady říká. Chápu, proč se cítí osamělá a smutná. Co mám jenom dělat? Takhle to přece musí být. No…však už to tak dlouho nebude. Jen co Aro přijde na způsob, jak se dostane i tu druhou a pak…pak je obě čeká smrt. A já…já na ni zapomenu. Ne, tahle představa se mi ani za mák nelíbila. Třeba je nějaký způsob jak ji udržet tady…a živou. Rozhodl jsem se jít za Arem a probrat s ním tuto možnost. Ara jsem našel v zahradě. Seděl na lavičce a četl nějakou knihu. „Aro, máš čas?“ „Celou věčnost příteli, copak potřebuješ? Jak se má naše vězeňkyně? Felix říkal, že jsi ji vzal ven“ „Máš pravdu Aro, vzal jsem ji do lesa na lov a má se…no asi fajn. Máš už nějaký plán co dál? Jako s ní…“ „Možná, ale víc by mě zajímal ten tvůj“ řekl Aro a tázavě se na mě podíval„Co ji nezabíjet? Prostě urychlíme tu její přeměnu a pak…“ navrhnul jsem „Ano, ano…to mě již napadlo. Využít obě sestry v náš prospěch. Ovšem riziko je příliš vysoké“ „Vždyť si nic nepamatuje, a kdyby náhodou…je tu přece Heidy“ „A co její sestra, to vymažeme paměť i jí?“ „Jo“ „Marcusi…nechceš mi něco říct?“ tentokrát se v Arově pohledu zračila nedůvěra „Ne, proč?“ „To mi řekni ty, proč ji tady chceš mít“ „Sám si to řekl, mohli bychom využít její potenciál pro naše potřeby“ „A jsi si naprosto jistý, že v tom není nic jiného? Podej mi ruku“ „Ale Aro…tohle na mě nezkoušej“ naštval jsem se. Za žádnou cenu nesmí vědět co se mezi mnou a Hailey stalo, nesmí vědět, že ji…miluji „Dobrá, dobrá. Budu uvažovat o tvém názoru, chceš-li, můžeme se o tom poradit s ostatními, ale nyní běž. Nech mě samotného se svými myšlenkami“ „Jak chceš“ řekl jsem a odešel. Nevěděl jsem, co mám dělat. Nic se mi nechtělo a pak jsem si vybavil ten pohled Hailey, když jsem odcházel, ty její oči plné obav, rozhodl jsem se jít za ní. Já vím, bláznovství, ale nemohl jsem ji tam nechat plakat.

HAILEY

Ležela jsem na posteli a brečela. Sama nevím proč, emoce se draly z mého nitra a já jim nerozuměla. Všechno bylo tak zamotané. Cítila jsem se neúplná, jako by mě velká část chyběla a pak…vždy, když Marcusovy ledové ruce spočinuly na mé kůži a já vnímala jejich chlad, cítila jsem něhu, lásku…ale patřila opravdu Marcusovi? A co ten Neznámý? Proč je pořád v mé mysli? A co ta Hailey? Kdo je sakra Hailey?! Začínala jsem mít všeho po krk. „Vzpomeň si, vzpomeň si“ rozkazovala jsem si, ale nic. Moje paměť se nevrátila a jak by taky mohla. Jediný, kdo se asi po hodině vrátil, byl Marcus. Donesl mi nějaké ovoce a sedl si na židli „Zase nezdravíš?“ zavrčela jsem, byla jsem rozmrzelá z těch všech otázek a přívalu smutku „Odpusť“ zašeptal. V očích měl pořád ten samý stesk, jako když odcházel „Marcusi…Marcusi musíš mi říct, kdo vlastně jsem, já už to dál nevydržím“ vstala jsem z postele a přešla místnost. Padla jsem předním na kolena. „Marcusi prosím“ Marcus se sesunul ke mně na zem a sevřel mě v objetí „Nezáleží na tom, kým jsi byla. Minulost je dávno pryč, nevracej se k ní. Uvidíš, naše budoucnost bude lepší.“ šeptal mi do vlasů. „Naše budoucnost?“ „Ano…moje, tvoje a ostatních členů rodiny“ „Já přece nemám rodinu“ znovu jsem se rozplakala „Máš mě, já budu tvoje rodina, jestli chceš“„ Tak mi prosím tě řekni, kdo je Hailey? A kdo je Eileen. Prosím tě… mluv“ Marcus se zatvářil vyděšeně. Chvíli nehnutě seděl a nevěřícně mi hleděl do očí, pak pustil a vyběhl z pokoje. Pláčem znavená jsem klesla na studenou podlahu. Ten den jsem Marcuse už neviděla.

MARCUS

Kdybych měl krev, nespíš, by se jí teď nikdo nedořezal. Začínala si vzpomínat…už znala jméno Eileen a znala i svoje, i když netušila, že jí patří. Chtěl jsem být její rodina, dát jí svoji lásku, složit jí k nohám věčnost…kéž by nikdy nevyslovila ta jména. Jména, která mě donutila pohládnout pravdě do očí. V ten okamžik jsem přesně věděl, co musím udělat, co se má stát…Vstal jsem a běžel za Arem. Ten pořád seděl v zahradě a četl si. „Aro…máš pravdu. Musíme je zničit, obě je musíme zabít a čím dřív, tím líp…“

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 38.Polibek: