Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 35. Neznámá identita

08.07.2009 (10:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1546×

35. Neznámá identita

Probrala jsem se ve velké, vyřezávané posteli s nebesy v neznámé místnosti. Byla tma a nehostinný kamenný pokoj osvěcoval pouze pětiramenný svícen. „Kde to jsem? Co se stalo?“ nechápala jsem a nemohla se nikoho zeptat. Byla jsem sama. Vstala jsem z postele a všechno se semnou zatočilo. „Au“ sykla jsem bolestí. Asi jsem se někde uhodila do hlavy, protože mě bolela jako střep a pěkně se mi motala. Nejistým krokem jsem došla ke dveřím a sáhla po klice. Bylo zamčeno. Ale proč? Z jakého důvodu by mě někdo zamykal? Ničemu jsem nerozuměla. Lehla jsem si zpátky do postele, protože jsem se cítila slabá. Příliš slabá a v krku mě pálilo, ovšem příčinu jsem neznala…

Ráno mě probudil paprsek slunce, který oknem pronikal do pokoje a šimral mě na tváři. Hlava mě už nebolela, ale pořád jsem se cítila slabá. Znovu jsem se pokusila vybavit si, kde to jsem a jak jsem se v tom pokoji ocitla a pak mi došla mnohem horší a zásadní věc. Nemohla jsem si vzpomenout, kdo jsem. Ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem si vybavit vlastní jméno. Vstala jsem a přešla k zrcadlu v domnění, že mi můj obraz v něm, pomůže si vzpomenout. Zjevila se mi docela hezká modrooká bruneta. Tak tohle je moje tvář, přišla mi známá, ale jako by k ní nepatřilo žádné jméno. Zachvátila mě panika. Opět jsem se snažila otevřít dveře, ale pořád byly zamčené. Začala jsem do nich tlouct pěstmi a křičet: „Haló!!! Pusťte mě ven!!! Slyší mě někdo? Tak mě sakra pusťte!!!“ po chvíli jsem se únavou sesunula na chladnou kamennou zem. V dálce jsem zaslechla kroky. „Vida, zdá se, že mám dobrý sluch“ napadlo mě. Kroky se přibližovaly. Zastavily se u mých dveří. Pak zachrastily klíče a zapraskal zámek. Dveře se otevřely a v nich se objevil jakýsi děsuplný muž s rudýma očima „Tak Růženka se nám už probrala“ zachechtal se „Růženka? Já jsem Růženka?“ nechápala jsem, jak to myslí „Jestli jsi Růženka? Co je to za otázku? Děláš si ze mě legraci?“ podivil se ten muž „Ne, nedělám, já si nepamatuju svoje jméno a ani nevím, kdo jsem“ odpověděla jsem mu naléhavě „Cože?“ vykřikl, spěšně vyšel z místnosti a zamknul za sebou dveře. Zůstala jsem sama. Sama a bez jakékoliv odpovědi. Přešla jsem k oknu a otevřela jej, abych se nedechla čerstvého vzduchu. Naskytnul se mi pohled na nějaké staré městečko s křivolakými, kameny dlážděnými uličkami. Slunce jasně zářilo a pálilo, ale lidem dole to nevadilo. Na náměstí byl nějaký trh. Slyšela jsem, jak si ti lidé povídají, ale nerozuměla jsem jim. Mluvili nějakou cizí řečí. „Takže už nejsem v Americe“ blesklo mi hlavou. Ano, Amerika. Já jsem Američanka. Znovu jsem zaslechla kroky, ale patřily jiné sobě. Našlapovaly měkčeji, zřejmě patřily ženě. Nemýlila jsem se. Do místnosti vešla starší žena se snídaní na podnose. Přes ruku měla přehozené nějaké oblečení „Buon giorno madamigella. Portara La colazione e alcuno abbigliatura(př.Dobrý den slečinko, nesu Vám snídani a nějaké oblečení)“ řekla s úsměvem. Podnos položila na stůl a oblečení na postel „Děkuji“ poděkovala jsem, aniž bych tušila, co mi říkala a žena se otočila k odchodu „Prosím, řekněte mi, jak se jmenuji. Kde to jsem?“ požádala jsem ji, ale ona mi řekla pouze „Addio“ a odešla. Nejdříve jsem se najedla a pak jsem se oblékla, do připraveného oblečení. Byly to rifle a tričko. Kupodivu mi oboje padlo.

MARCUS

Když mi ta malá potvora řekla, že si nic nepamatuje, docela mě to vyvedlo z míry. Zamknul jsem ji v pokoji a šel jsem to říct Arovi. Cestou jsem poručil Marleně, aby jí donesla nějaké jídlo a něco na sebe. Aro byl u sebe a mluvil sám k sobě. „Ještě tak tu druhou holku. Musím se jich zbavit. Ano, zlikvidovat je. Ale je to škoda. Škoda jejich talentů, mohly by se nám hodit. Ano, ano, dokázaly by velké věci, ale taky by se mohly obrátit proti nám a zničit nás. Ne, to se nesmí stát. Musí být zničeny! „Ehm, Ehm“ odkašlal jsem si, abych jej upozornil na svoji přítomnost „Áá, Marcusi, tak co Hailey, už je vzhůru?“ „Ano, je, ale nic si nepamatuje. Neví ani jak se jmenuje. Asi jsme ji udeřili moc silně, však jí ta rána dlouho krvácela…“ „Povídáš, že si nic nepamatuje, to je dobře, moc dobře…ano, ano…to je skvělé, mám nápad. Výborný nápad“ přerušil mě Aro „Přiveď ji sem a zavolej ostatní“ „Jak poroučíš“ poslechl jsem jeho rozkaz a šel pro tu malou. Cestou jsem se zastavil u ostatních a vyřídil Arův vzkaz. Když jsem vešel do komnaty, pro Hailey, seděla u okna a pozorovala dění na náměstí. Netušila co ji čeká. Na vteřinu mi ji snad i bylo líto. Byla jako raněné ptáče, bezbranná a nevinná a stejně tak i ji, jako to ptáče, čekala smrt.

HAILEY

Seděla jsem u okna a pozorovala ruch města. Upoutalo mě tolik vůní a hlavně vůně krve. Moje pálení v krku zesílilo. Přišlo mi to zvláštní, jako bych snad nebyla člověk. Nemohla jsem si tu chuť na krev nijak vysvětlit. Děsilo mě, že neznám svoji identitu. Tušila jsem, že jsem Američanka a vypadala jsem tak na 18, ale to bylo všechno, co jsem si odvodila. Nevěděla jsem nic o rodičích, nebo jestli mám sourozence. Samozřejmě, každý má rodiče, jen jsem nevěděla, kdo jsou ti moji a kde jsou. A co se týče sourozenců, bylo to zvláštní, ale cítila jsem jisté pouto. Jako bych měla sestru, dvojče. Nevím, proč mě to napadlo, ale tak nějak jsem cítila, že mám někde velmi spřízněnou duši. Přála jsem si jí najít, aby mi řekla, kdo jsem. Ale kdo ví? Třeba je někde blízko a už brzy mě za mou rodinou vezmou. Zrovna, když mě to napadlo, jsem opět uslyšela kroky. Netrvalo to dlouho a ve dveřích se objevil ten samý muž jako ráno. „Vstaň a pojď“ poručil mi přísně. Poslechla jsem ho. Vedl mě spletitými chodbami, připomínalo mi ho hrad „Jsme na hradě?“ porušila jsem hradbu ticha „Jo“ odpověděl ten muž „A kam jdeme?“ „Uvidíš“ „Asi jsem přeslechla tvoje jméno“ „Marcus, ale to už jsem ti řekl“ „Vážně?“ podivila jsem se, vůbec jsem si na něj nepamatovala, kromě toho rána. Zastavili jsme se u velkých dveří se zdobným kováním. Marcus je otevřel a strčil do mě, abych vešla. Ve velké místnosti, která tak nějak podivně připomínala přijímací sál, sedělo několik lidí. Všichni měli červené oči jako Marcus. Měla jsem zvláštní pocit, který se znásobil, když se za mnou zabouchly dveře. Nebylo úniku. Připadala jsem si jako zvíře lapené v pasti a netušila jsem proč. Třeba je tohle moje rodina. Proč mám strach? „Vítej mezi námi“ pozdravil mě starší muž v bílém plášti. Vstal a přišel ke mně. Vzal mě za ruku a pak se odtáhl „Nic, ale jak to? To je zvláštní, podivuhodné…“ „Co se děje?“ „Nic nic…mé jméno je Aro a tohle je Caius, Jane a Alec Volturiovi. Marcuse už znáš“ „Ano“ souhlasila jsem a pohlédla na Marcuse. Mračil se, kéž bych mohla vědět, na co teď myslí, ale to vlastně nikdo nemůže. „Jistě tě zajímá, kdo jsi. Marcus mi už řekl, tu smutnou zprávu, že jsi ztratila paměť“ „Takže vy víte, kdo jsem?“ „Samozřejmě. Jmenuješ se Arletta a jsi jedna z mých nejlepších vojáků“ Arletta? To jméno mi připadalo tak cizí. Měla jsem pocit, že to nejsem já a voják? No to už vůbec ne. „Vojáků? Pane, jste si jistý, že si mě s někým nepletete?“ „Říkej mi Aro“ „Nic, vůbec nic“ rozčílila se Jane „Aro proč to na ni nepůsobí?“ „Klid Jane, na všechno příjdeme“ „Co na mě nepůsobí?“ „Nic Artetto. Pojď a posaď se, máme toho tolik, co ti musíme říct“ „Ano, to jistě ano“ souhlasila jsem a přijala místo k sezení. „Víš Arletto, jistě by tě zajímalo, co je s tvými rodiči. Musím tě ovšem zklamat. Oba jsou už léta po smrti“ „A sestra?“ zajímalo mě „Sestra?“ zamračil se Aro a pak tázavě pohlédl na Marcuse, který jen pokrčil rameny „Arletto, ty přece nemáš žádnou sestru.“ „Ale já měla takový pocit…“ „ Pocity, jsou sugestivní záležitost, nejspíš sis někdy přála mít sestru, ale bohužel, žádnou nemáš“ Bylo to zvláštní, ten pocit byl tak silný, opravdový. „A teď, než budeme pokračovat, se společně najíme“ téměř rozkázal Aro a pokynul na Marcuse. Ten na chvilku odešel, a když se vrátil, vedl sebou skupinu lidí, vypadali jako turisté. Znovu jsem ucítila tu zvláštní vůni. Vůni jejich krve. Moje hrdlo, které se v ten moment jakoby zmítalo v ohni, se stáhlo děsem. Lidé se tvářili nechápavě a vyděšeně. Byly mezi nimi i děti. Všichni, co jsme seděli, naráz jsme vstali. „Který ti voní nejlíp? Dnes si můžeš vybrat!“ řekl Aro „Cože? Jak vybrat? A co?“ „Nedělej, že to necítíš, tu omamnou vůni krve. Ano Arletto, jsi upír, tak se tomu nebraň, je to tvoje přirozenost“ Upír? Proto cítím tu krev a dokonce…dokonce mi voní…Tak tohle je příčina žáru, který mi spaloval hrdlo a zároveň lék, co jej utiší „Aro, já už mám hlad“ zamrčel Alec „Arletto, neváhej. Podvol se svým pudům, své touze..“ Měl pravdu. Tak krásně voněli a obzvlášť to dítě. Malá blonďatá holčička s copánky, která se krčila za matkou. Připadala jsem si jako smyslů zbavená. Jediné, na co jsem byla schopná myslet, byla krev té holčičky. Zaměřila jsem se na ni. Najednou mi přišlo všechno úplně normální, ano já jsem opravdu upír. A tak krev…to dítě…Nespouštěla jsem z ní oči. Přešla jsem místnost a blížila jsem se k ní. Matka ji k sobě přitiskla blíž, děvčátko se rozplakalo. V mém těle se probudilo spící zvíře. Zvíře, které bylo na lovu. Měla jsem zostřené všechny smysly. Slyšela jsem její zrychlený puls, viděla jsem stékající krůpěj potu, dřív, než jí stekla po jejím maličkém čelíčku. Byla jsem blíž a blíž…už jsem měla tu malou na dosah ruky. Její vůně byla tak omamná…Její matka začala křičet. Jediným rychlým pohybem jsem ji odstrčila. Teď už mě od té malé nic a nikdo nedělil. Ostatní byli ztuhlí strachem. Báli se o vlastní život, tak proč pomáhat děvčátku. Bylo mi z nich na nic. Přemýšlela jsem, kdo bude další na řadě, ale pak jsem se znovu zadívala na tu holčičku…. Chytila jsem ji za ruku a přitáhla si jí k sobě a pak….

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 35. Neznámá identita: