Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 18. Sen

07.05.2009 (17:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1861×

                                                                   18. Sen

    Měla jsem štěstí. Čas, po který byl Edward na lovu, ubíhal rychle. Po dlouhé době jsem si ve škole popovídala s takříkajíc starými známými. Ne, že bych nemohla, když byl Edward ve škole, ale Mikova parta Cullenovy pořád neměla v lásce. No...vlastně některé osoby ji měli v lásce až moc. Tím myslím to, co cítila Lauren k Edwardovi. Nebyla ovšem jediná ve škole, která na něj házela pohledy a jiným způsobem se o něj snažila. Ani když se po škole rozkřiklo, že jsme s Edwardem pár, jejich snahy neustaly. Někdy jsem žárlila. Možná i víc, než Edward na Mika.  Ovšem když byli Cullenovi pryč a zvláště pak Edward, vládnul ve škole relativní klid. Mimo školu mi zase dělala společnost Eileen, většinou s Alexem, protože ten se od ní málo kdy hnul. Slušelo jim to spolu. Měla jsem radost, že jsou oba šťastní. Co více si může sestra pro svoji sestřičku přát? Věděla jsem, že je s Alexem šťastná a v bezpečí. Víc jsem vědět nepotřebovala...

     Večery a noci byly bez Edwarda nejtěžší. Začínala jsem mít pocit, že je pro mě vážně jako vzduch, bez kterého nemůžu dýchat. Pokud jsem v noci vůbec usnula, nespala jsem dlouho. Někdy se mi zdály noční můry. V noci před jeho návratem tomu nebylo jinak. Nechtělo se mi jen tak ležet v posteli, když jsem stejně nemohla spát. Vstala jsem proto a šla jsem se projít. Edwardovi by se asi nelíbilo, že jsem se šla toulat nocí sama, ale já jsem se nebála. Vlastně mi to dělalo dobře...být sama. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Vyšla jsem tedy z domu zadním vchodem a vydala jsem se do lesa. Uklidňovala mě chůze po čerstvě napadlém sněhu. Po chvíli jsem si našla pěkné místečko u jednoho stromu a tam jsem si sedla. Vzpomínala jsem. Vybalovala jsem si šťastné okamžiky s Edwardem, jak jsem jej poprvé spatřila...jak mi bylo když se mě poprvé dotkl, poprvé políbil...Zase mi bylo tak moc smutno... Kéž bys tu byl semnou miláčku, posteskla jsem si. Bože... napadlo mě, kdyby rodiče nezemřeli a Eileen nenašla článek o Forks, asi bych se s Edwardem nikdy nesetkala. O co by byl můj život chudší. Je to zvláštní... moje štěstí bylo založeno na předchozím neštěstí. Edward se pro mne, za tu krátkou dobu co se známe, stal vším. Byl důvod proč žít, proč ráno vstát, těšit se do školy, těšit se ze všeho...Byl pro mě jako návyková droga. Nedovedla jsem si představit, jaké by to bylo jej ztratit. Pokud se to tak dá říct, už teď jsem měla abstinenční příznaky a to byl pryč jen pár dní...moje nálada se od jeho odjezdu den po dni blížila k bodu mrazu, byla jsem čím dál víc smutná a protivná. Už aby byl zase semnou. Napadlo mě, že až se konečně proměním, tak spolu budeme moct být pořád, když ani já nebudu moct vyjít před lidmi na slunce. Ale kdy už se to konečně stane? Ne, že bych se těšila na tu šílenou bolest, která prý spaluje celé tělo, ale být upírem mělo tolik výhod. Jednou z nich bylo, že přestanu stárnout. Nechtěla jsem být o moc starší než Edward. Jaké štěstí, že od malička vypadám mladší, než opravdu jsem. Kdysi jsem se kvůli tomu zlobila. Máma se mi smála a říkala, že mám být ráda, co by prý za to jiné ženy daly. Teď ráda jsem. Pořád vypadám na patnáct...

  Jak jsem tam seděla a dumala o svém životě - minulosti, přítomnosti a budoucnosti, pocítila jsem únavu. Chtělo se mi spát...tak moc...bylo to zvláštní, ještě před chvilkou jsem měla energie na rozdávání. To mě můj život tak unavil? Co to semnou bylo? Kolem mě, se začala rozprostírat tma...ale jiná než která byla v lese. Usínala jsem...

   „Zatraceně zase do školy!!!...Mamí nech nás dneska doma, máme přece narozeniny!!!!" „Ale no tak Hailey, o tom nebudeme diskutovat" „Ale já o tom chci diskutovat! Můžeme jít, alespoň dřív domů? Tati řekni něco" „Hailey maminka má pravdu a žádné chození za školu nebude" „To jsou ale krkavčí rodiče co Hailey?" „Eileen zdá se mi to, nebo pro ně naše narozeniny nic neznamenají?!" „Beruško, jak tě tohle napadlo? Den, kdy jste se vy dvě narodily, byl ten nejlepší  a nejúžasnější na celém světě. Nikdy jsme ani já ani tatínek nebyli šťastnější, než když jsme vás měli poprvé v náručí" „A to jste se nebáli Volturiových?" „Eileen...neřeš to" okřikl Eileen táta „Ale proč? Mě to zajímá?" „Volturiovi jsou daleko a to je dobře, moc dobře" odpověděla máma „Mami, jsi v pořádku?" „Ano Hailey, proč?" „Jen tak..., nějak jsi znervózněla" „To nic zlato, Volturiovi prostě nejsou moje oblíbené téma hovoru" stála jsem v kuchyni a dívala se na moji trošku roztřesenou mamku „Co to jen tají?" honilo se mi hlavou „Však se všechno dozvíš, až se vrátíte ze školy"odpověděla mi máma na moji nevyřčenou otázku „Ještě před oslavou?" „Když budete chtít" „Tak dobře mami" náš rozhovor přerušila Eileen, která pořád chodila za tátou a snažila se jej přemluvit, abychom nikam nemusely „Tak proč nemůžeme zůstat doma a udělat si pěkný den?" žadonila „Protože musíme s mamkou něco vyřídit a pak to tu nachystat na oslavu.A VY máte školu" „Správně taťuldo, bude to naše oslava a my vám chceme pomoct" řekla jsem za obě „Vy, máte narozeniny, a proto to necháte na nás..." „Tati? Co dostaneme za dárek?"změnila Eileen taktiku „Nech se překvapit Eileen" „A mně to řekneš?" „Ne, Hailey ani tobě to neřeknu" „Tak naznač...prosííím" žadonily jsme s Eileen „Holky je čas jet, nebo přijdete pozdě. Kamarádi na váš už určitě čekají"přerušila naše prosby mamka „No jo, no jo,vzdávám to! Jdeme Hailey" zavelela Eileen „Mami, tati mám vás ráda...těším se na to tajemství" zavolala jsem na rodiče cestou k autu, měla jsem divný pocit...mrazilo mě v zádech „Užijte si dnešní den holčičky, milujeme vás" loučili se s námi rodiče stojíc v objetí na zápraží domu. Obraz se náhle změnil. Stojíme s Eileen před hořícím domem. Žár je obrovský, pálí nás do tváří. Hasiči se snaží dům uhasit. Nějaký další hasič nám zrovna oznamuje, že nikdo nepřežil. Nechápu, nerozumím tomu. Rozhlížím se kolem sebe. Oči mi ulpěly na postavě stojící kousek od lesa. Muž v černé kápi. „Je někdo, kdo se o vás postará?" vyptával se hasič, pohlédla jsem na něj, ale nevydala jsem ani hlásku. Znova jsem se otočila k místu, kde stál ten zvláštní člověk, ale už tam nebyl...zmizel.... Obraz se znovu změnil...propadala jsem se mlhou...

    „Hailey?" „Mami?" z ničeho nic předenou stála máma. Měla na sobě to samé, jako když jsem ji viděla naposled. Měla i ten samý ustaraný výraz. Byly jsme v lese. „Hailey" řekla „nikdy se nesmíte s Eileen rozdělit...jednotlivě jste zranitelné, ale spolu se vašimi schopnostmi doplňujete. Musíte zůstat spolu. Slib mi to. Nesmí se vám nic stát." „Ale co by se nám mohlo stát? Jsou tu přece Cullenovi a Alex. Navíc co se týče mojí zvláštní schopnosti, nějak jsem si jí zatím nevšimla" „Já vím, beruško, já vím,v pravý čas se vše dozvíš a poznáš samu sebe... jen teď prostě zůstaňte s Eileen spolu. A pokud to půjde tak i Cullenovými." „Dobře, slibuju" a pak se máma otočila a odcházela pryč „Mám tě ráda" zavolala jsem na ni „Já tebe taky moje malá"

     „Mami!!!" vykřikla jsem do tmy. Chtěla jsem ji chytit za ruku a nenechat jí odejít, ale nikdo nikde nebyl... zmizela...Chvíli jsem nevěděla, kde to jsem...Nechápala jsem, co se stalo...A pak mi to začalo docházet. Jsem v lese, protože jsem nemohla usnout. Přemýšlela jsem a pak jsem asi usnula. Bože ten sen byla tak opravdový...Vlastně...to nebyl sen...to se stalo...to bylo ráno než... a pak, když jsme se vrátily ze školy...ale ten konec? To se nestalo... Proč se mi to zdálo? Proč máme s Eileen zůstat spolu? Pořád jsem musela myslet na ten sen. Měla jsem pocit, jako by mi chtěl něco naznačit. Abych si na něco vzpomněla...ale na co? A co ten muž v kápi? Na toho jsem si dřív nevzpomněla. Možná to byl jen nějaký blázen... Chtěla jsem jít vzbudit Eileen a všechno jí říct, třeba mi nějak pomůže si to srovnat v hlavě... Ale pak jsem si to rozmyslela, nebudu jí budit, kvůli hloupému snu. Sny přece nemusí dávat smysl... Snažila jsem se uklidnit, ale podvědomě jsem tušila, hlubší význam. Ten sen se mi nezdál jen tak...zase jsem měla ten divný pocit...jako by se měla něco strašného stát...

       Zvedla jsem se ze země a vydala jsem se domů. Začínalo svítat. Jaká krása...všude byl napadený sníh,od kterého se odrážel rodící se sluneční jas. Ani mi nebyla zima. Jakoby mě něco hřálo,možná to byl fakt, že dnes se Edward vrátí...konečně budeme zase spolu...

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 18. Sen: