Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná minulost - 10. Lov

23.03.2009 (18:35) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2144×

10. Lov

Sobota proběhla přesně podle plánu. Celý den jsme všichni strávili v Olympii nakupováním. Alice, Rose a Eileen běhaly po obchodech s oblečením a botami, já a Esme jsme byly snad věčnost v obchodě s nábytkem, Jasper a Edward zase v knihkupectví, Emmett v autosaloně a Carlisle v klenotnictví, kde vybíral dárek pro Esme k jejich výročí. Po nákupech jsme jeli k nám domů. Tentokrát jsme byly hostitelky já s Eileen. Celý den byl prostě perfektní a všichni jsme si jej užili. Večer, když Cullenovi odjeli a my jsme šly s Eileen spát se Edward vrátil. Skoro celou noc, až na pár hodin k ránu, jsme si spolu povídali u mě v ložnici. „Dokonalé zakončení dne" říkala jsem si, když jsem usínala v Edwardově náručí.

Když jsem se ráno probudila, nechtělo se mi otevřít oči, zdál se mi tak krásný sen... zašmátrala jsem poslepu po posteli, abych nahmatala Edwarda, ale on tam nebyl. Vylekaně jsem si sedla na posteli a spatřila jsem jej jak surfuje na internetu. „Copak?" trhnul sebou, když viděl jak jsem se vyděsila. „To nic, jen jsem se lekla, že jsi mi zmizel" Vstal od počítače a sedl si na posel. „Ale jdi ty, to bych ti neudělal" přitáhl si mě do náručí „Když spíš, připadáš mi tak bezbranná, klidná. Víš, že dokonce jsi chvílemi nedýchala? Vlastně nevím, jestli tě ještě někdy dokážu nechat v noci samotnou, trnul bych hrůzou, jestli dýcháš" šeptal mi do vlasů a hladil mě. „To máš teda pravdu, že bych nedýchala, kdybys tu nebyl. A víš proč?" nevěděl „Protože ty jsi můj vzduch, bez tebe bych umřela. Asi bys mě vážně neměl nechávat samotnou" vysvětlila jsem mu „Nikdy tě nenechám samotnou, slibuji, nedovolím aby se ti někdy něco stalo" slíbil mi a pak mě něžně políbil „A jen tak mimochodem dobré ráno Sluníčko" „Tobě taky miláčku" odpověděla jsem.

Kolem deváté přijeli ostatní Cullenovi. Emmett byl veselý, že si prosadil svou. „Co vy tak vlastně lovíte?" vyptával se nás „No obvykle srny, jeleny a tak podobně" odpověděla mu Eileen „Jéé, to je nuda! Co takhle si dneska ulovit medvěda nebo pumu? To by mohla být zábava" „Zbláznil ses Emmette? Vždyť by jim mohli ublížit, uvědom si, že holky nejsou tak silné a nerozbitné jako my" krotila ho Esme „ Ježíš, a co by se jim mohlo stát? Vždyť budeme s nimi a kdykoliv můžeme zasáhnout" stál si za svým „To sice můžeme, ale riskovat to nebudeme." ukončil tuto diskuzi Carlisle. „Kam vlastně pojedeme?" zajímala jsem se „Do oblasti Coast Ranges" odpověděl mi Emmett „tak už pojedeme, ne?" dodal netrpělivě a my mu neodporovali. Nasedli jsme do aut a vyrazili. Emmett, Rosalie a Jasper jeli v Jeepu, Carlisle a Esme v Mecedesu a já s Eileen, Alice a Edwardem v naší Audi. Tentokrát jsme se s Eileen nehádaly, kdo bude řídit, protože Edward, nás k volantu nemínil pustit.

Cesta do Coast Ranges netrvala tak dlouho jak jsem si představovala. Nebylo moc daleko a navíc když nedodržujete stanovenou rychlost, jste všude v mžiku a žádný z řidičů povolenou rychlost nedodržoval. Edward zpomalil až na lesní cestě, ale to jen proto, že jsme s Eileen protestovali, že nám tou rychlou jízdou zničí auto. Zastavili jsme na odlehlém palouku a vystoupili jsme. „Co na to říkáte? To je vůně co?" Liboval si Emmett, který zrovna ucítil medvěda. „Jak se rozdělíme?" zeptala se Alice a nevšímala si bratrovy netrpělivosti. „Já jdu s Edwardem jako vždy" ozval se Emmett. „No to teda nejdeš, já jdu s Hailey, máme takovou malou úmluvu..." „Ale jdi Edwarde, jestli chceš jít s Emmettem tak klidně běž, mě stačí, když vím, že jsi nablízku" zaprotestovala jsem, nechtěla jsem, aby kvůli mně měnili svoje zvyky. „Slečna by se mě chtěla zbavit? Tak to ani náhodou" oznámil mi Edward a objal mě kolem pasu. „Jdu s tebou" řekl Emmettovi Jasper, „bude legrace" „No my si půjdeme vlastní cestou" oznámila Esme. Carlisle se na ni usmál, vzal ji za ruku a než jsme se nadáli, byli pryč. „A my tři půjdeme spolu" dokončila rozdělování Rosalie. „Fajn, tak to bychom měli, jdeme" hořel netrpělivostí Emmett „Počkej Emmette, ještě jsme si nedomluvili sraz" zastavila ho Alice „To je jasný, jako vždycky se stmíváním tady a Esme s Carlislem na to taky určitě spoléhají" „Jasně máš pravdu Emmette" řekla Alice a popřála všem dobrou chuť a pak už se všichni rozutekli do lesa, teda kromě mě a Edwarda. My jsme zůstali stát v objetí na místě.

„Co byste si dala dobrého slečno Lawsonová?" zeptal se mě Edward s úsměvem „No a co máte na výběr pane Cullene?" pokračovala jsem v jeho hře. „No máme tu poblíž jednoho mladého medvěda a tři pumy" „Žádné srny? To je ale mrzuté" „Ale jděte slečno, ty máte pořád" „To sice ano, pane Cullene, ale jak jistě víte, není pro mne bezpečné lovit takovéto šelmy" „A kdo říkal, že je ulovíte vy slečno? Samozřejmě to necháte na mě" „Edwarde to nemyslíš vážně?" skončila jsem tu naši hru „Co se ti nelíbí?" „Já přece taky umím lovit a mám svoji hrdost!" „ Dobře, tak to zkus brát, jako bych tě pozval na oběd ano?" snažil se najít řešení, abych se nerozčilovala. „No tak Hailey, víš jakou mi tím uděláš radost?" „To není fér, copak ti můžu něco odmítnout, když na to jdeš přes city?" „Takže souhlasíš?" zeptal se s vítězným úsměvem. „Ano, ale jenom pro tentokrát" ustoupila jsem. „To se ještě uvidí" řekl s přidrzlým úsměvem a pak jsme se i my rozběhli do lesa směrem k pumám, protože ty má Edward raději a chtěl, abych je taky ochutnala.

„Tohle jsi mi neměl dělat Edwarde Cullene" trucovala jsem na oko, když jsme seděli po vydatném lovu na vyvráceném stromě „Jo a copak, já toho provádím" culil se jako andílek „Nedělej si legraci! Jsem tak přejedená, že se sotva hýbu, to za prvé a za druhé, už mi teď nebudou chutnat srnky tak, jako dřív" „A to je špatně?" provokoval mě. „Máš smůlu Cullene, já se s tebou škádlit nebudu" pronesla jsem vítězně a pohodlněji jsem se stulila v jeho náručí. „Škoda, líbí se mi jak se snažíš zlobit se a jak ti to nejde" pronesl zklamaně „Hele nech si toho, nebo napráskám Eileen jak mě zlobíš a ona tě zmasakruje" rozesmála jsem ho a sebe taky. Představa Eileen jak se pokouší něco provést Edwardovi byla komická a nerealizovatelná. „Mám takovou otázku?" řekl když  zkrotil svůj smích „Ptej se, ale neslibuju, že ti odpovím"  „ Běháš skoro tak rychle jako stoprocentní upír, šplháš a skáčeš taky tak dobře?" „Tak na to ti neodpovím" zakabonila jsem se. „Proč?" „Protože proto! Tohle téma se mi prostě nelíbí" „Ale, pověz, co mi tajíš, hm?" „Nic, hele nemáš pocit, že za chvíli začne pršet?" „Neodbíhej od tématu, proč mi to nechceš říct? Mně přece můžeš říct všechno" „Tak fajn, ale jestli se mi budeš smát, tak tě zmasakruju sama!" vyhrožovala jsem mu. „Dobře, souhlasím" „No..pravda je taková, že ne." „Co ne?" „Neumím pořádně šplhat, a skákat ze stromu na strom už vůbec ne" „Takže jsi v korunách stromů ještě nebyla?" „Ne" odpověděla jsem mu a on se usmál „Ty se mi směješ!" „Ne, nesměju, jen jsem dostal nápad" řekl a než jsem se stihla zeptat jaký přehodil si mě na záda „Pořádně se drž" nařídil mi a začal šílenou rychlostí šplhat na nejvyšší strom v okolí. „Pane Bože!" vydechla jsem úžasem, když jsme byli nahoře. „Líbí?" „Jasně že ano,  je to krása" rozplývala jsem se. Vážně to byl pohled pro bohy. „Kdyby nebyla mlha, šlo by vidět Forks" „A kterým směrem leží?" „Támhle" ukázal mi „Edwarde?" „Ano?" „Děkuju" „Za co?" nechápal „Za všechno, za tebe, za ten pocit co cítím, když jsem s tebou, za tuhle krásu...za to, že jsem díky tobě po dlouhé době šťastná" řekla jsem a dívala se mu do očí. Milovala jsem jeho oči, jeho úsměv... „Srdíčko moje, pro tebe udělám kdykoliv cokoliv. Ty jsi moje všechno, můj vesmír, moje Slunce, bez tebe si už svůj život nedokážu představit" „To ani já ne, miluju tě a vždycky budu." „Já tebe taky a po celou věčnost pro mě budeš existovat jenom ty, moje Hailey" A pak jsme se dlouze líbali v objetí, v koruně stromu a dokonce při západu slunce. Větší romantiku jsem v životě nezažila. „Měli bychom jít k autu, aby a nás nečekali" pokazil tuto chvíli Edward „Zase se pokoušíš být rozumný?" neodpověděl jen se usmál a pak mě snesl dolů na pevnou zem.

K autu jsme nijak zvlášť nepospíchali. Stačilo se jen rozběhnout a za chvilku bychom tam byli, ale my jsme nechtěli. Vychutnávali jsme si dozvuky našeho vyznání. Když v tom se Edward zarazil. „Děje se něco?" zeptala jsem se a pak jsem to uslyšela....ten hlas uvnitř mě....Eileen....křičela....

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná minulost - 10. Lov: