Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná budoucnost - 8. Srdce milující a srdce neexistující

09.09.2009 (21:00) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1602×

8. Srdce milující a srdce neexistující

„Hailey, ty mě vůbec neposloucháš“ stěžovala si Eileen u snídaně a bohužel měla pravdu. Neposlouchala jsem ji. Duchem jsem byla stále mimo. Musela jsem přemýšlet o včerejším večeru a Mattově polibku. Cítila jsem se zmatená. Od doby, co znám Edwarda, mě ani ve snu nenapadlo, že bych se mohla líbat s jiným klukem, protože žádný jiný kluk pro mě neexistoval, byl jen Edward a najednou…tu byl Matt. Milý, sympatický, krásný. Veselý společník, který mi pomáhal najít důvody, proč být zase šťastná. Svým způsobem mi pomáhal najít samu sebe. Čím víc jsem nad tím přemýšlela, tím víc mi docházelo, že bych jej mohla milovat. Ale co Edward? Byl mojí životní láskou a ani nejhlubší krize našeho vztahu to nemohla změnit. Ovšem ve vzduchu vyselo pár otazníků. Dá se náš vztah ještě vůbec zachránit? Má to vůbec cenu?

V tento okamžik, jsem neznala odpověď. Váhala jsem a po včerejšku ještě víc. Ne že by tohle všechno dokázal jeden polibek, ale nepopírám, že tomu napomohl. Díky němu se v mé zmatené mysli začaly rojit otázky, zda bych byla schopna jiného vztahu. Zda bych mohla milovat jiného muže, než Edwarda. A odpovědi? Se stoprocentní jistotou jsem je neznala, ale jako by mi něco napovídalo, že odpověď na obě otázky zni ANO.

EDWARD

„Ahoj Hailey“ snažil jsem se hned po příchodu do školy navázat hovor s dívkou, která byla mým životem, která pro mne byla vším, ale stejně jako v předchozích dnech se mi vyhýbala a nechtěla semnou mluvit. „Ahoj“ špitla smutně a zmizela v učebně. Už na první pohled na ní byl patrný smutek a já tušil, že jsem jeho příčinou. Nevěděl, jsem to s absolutní určitostí, protože její štít mi bránil, abych jí četl myšlenky. Přestože mi to tak moc vadilo, to snad bylo přece jen správné. Co když se v její mysli zračí odpovědi na moje otázky, které se točili kolem toho samého. „Tohle je opravdu konec? Vrátíme se k sobě někdy? Miluje mě ještě?“ nedokázal jsem myslet na nic jiného. Den po dni, jsem cítil, že ji ztrácím, ale nemohl jsem nic dělat, nechtěla to. Možná jsem si to opravdu zasloužil. Nikdy jsem neměl dopustit, aby se mezi nás vloudila žárlivost a pochyby, nikdy jsem neměl odejít…

Utápěl jsem se ve svých myšlenkách a myšleny ostatních lidí téměř nevnímal, když mě jedna z nich upoutala. Patřila Mattovi. Samozřejmě myslel na Hailey, jako už tolikrát, jenže dnes…dnes vzpomínal na jejich včerejší schůzku na to, jak ji políbil…On ji políbil!!!!!!…Chtělo se mi křičet a plakat, chtěl jsem ho zabít, ale místo toho jsem seděl na místě a očima propaloval lavici. Měl jsem co dělat, abych se ovládnul a bylo mi jasné, že moje selhání by mohlo znamenat definitivní konec mého vztahu s Hailey. V duchu jsem se okřikoval, ať neblázním, když jsem na sobě ucítil něčí pohled. Otočil se a pátral, komu ten pohled patří. Nevedla k němu žádná myšlenka, tak mi brzy došlo, o koho jde. Byla to Hailey, dívala se na mě se slzami v očích, zřejmě tušila, že už to vím. Tak proto byla dneska obzvlášť smutná. Když se naše pohledy střetly, vstala a svižně odešla. Musel jsem s ní mluvit, musel jsem vědět, že mě pořád miluje, protože bez jejího ujištění už bych to dál nemohl zvládnout.

Našel jsem ji ve školním parku, kde mi posledně řekla, ať ji nechám být a že jí mám dát čas. Seděla na zemi, opřená o strom s temně červeným listím, které se vanoucím větrem snášelo k zemi a její hnědě vlasy s červenými odlesky dokonale doplňovaly podzimní scenérii. Seděla skrčená s koleny u brady a tvář měla skrytou v dlaních. Její drobné tělo se otřásalo tichými vzlyky a já ucítil vůni soli. Plakala a její smutek mi do srdce vypaloval díry.

„Hailey“ došel jsem k ní, padl na kolena a pokusil se ji obejmout. Nebránila se a schoulila se mi do náruče. „Miluju tě“ zašeptal jsem, zatímco jsem ji hladil po vlasech. Hailey se odtáhla a podívala se mi do očí. V jejím pohledu bylo tolik bolesti, že to žádná slova nedokážou popsat. Zlehka přejela svojí hřejivou dlaní po mé ledové tváři a její modré oči uronily další slzy, které si razily cestu po jejím dokonalém obličeji. „Je mi to tak líto. Odpusť mi, jestli můžeš. Vždycky tě budu milovat“zašeptala a pak se její rty na kratičký moment setkaly s těmi mými. Naposled, jak mi došlo o několik okamžiků později. Na vteřinu, jsem doufal, že je to smíření, návrat, ale mýlil jsem se. Hailey se z ničeho nic zvedla ze země a utekla.

Zůstal jsem sám. Nejen sám v parku, ale sám. Opravdu sám. S Hailey odešlo vše, co jsem potřeboval k životu. Vždyť Hailey byla můj život. Nehnutě jsem klečel na tom samém místě a snažil se uvědomit si, co se vlastně stalo. Tohle má být definitivní konec? Nevěřícně jsem hleděl na své ruce, které se ještě před malou chvílí dotýkali Hailey, mé životní lásky. Než jsem ji poznal, žil jsem bezcílný a marný život, ale s ní po boku mělo všechno smysl. Moje existence měla smysl. Všechny barvy byly barevnější, vůně omamnější. Všechno bylo dokonalé a to jen díky ní. Co bude teď? Už mě nechce. Vybrala si Matta. Vlastně se není čemu divit. Hailey je stále ještě napůl člověk a kdo ví, jestli jím nezůstane navždy. Má před sebou celý život a vše, co jí nabízí. S Mattem se nebude muset pořád stěhovat a skrývat, on na rozdíl ode mě stárne a navíc…on jí může dát děti.

Ačkoliv jsem vědět, že to tak bude pro Hailey lepší, moje srdce to odmítalo akceptovat. Prahlo po té jedné jediné osobě, která jej zcela a bezezbytku uchvátila. Instinktivně jsem rukou zašátral v kapse a vyndal klíček. Klíček od Haileyiného srdce, jak na něm bylo vyryto. Mohl jsem si nalhávat cokoliv, mohl jsem dělat cokoliv, tvářit se, že se nic neděje, nebo naopak, jedno jsem věděl určitě. Miluju ji a navždy budu. Žádná jiná dívka se mého srdce nedotkne, žádné jiné nikdy nebude patřit. Bude jen a jen Hailey, celou věčnost, navždy…

NEZNÁMÁ

Skrytá stromy jsem sledovala tu trapně dojemnou chvilku, kdy jej ta malá mrcha opustila, a radovala jsem se, že můj plán tak dokonale vychází. Snažila jsem se Edwarda litovat, konec konců trpěl, ale moje srdce neznalo lítost…moje srdce. Musela jsem se začít smát…já přece žádné srdce nemám a slitování? To je mi cizí. Nepodléhám lidským emocím, neznám je a necítím, až jednou jedinou a to je nenávist, což je vlastnost přímo ďábelská, stejně jako já…

Edward ještě dlouho klečel na tom samém místě a snažil se pochopit, co se stalo. Měla jsem nutkání jít za ním a učinit další krok v mém plánu, ale to jsem nesměla. Ne dnes. Teď by mě odmítl, jeho bolest je ještě příliš čerstvá. Však já se dočkám. Už brzy mu zkřížím cestu, už brzy bude můj a na tu bezvýznamnou lidskou bytost, zapomene. Už nikdy nebudou spolu, i kdyby to znamenalo ji zabít, což bych opravdu ráda udělala.

Po hodině mě to už přestávalo bavit. Jindy mě pohled na trpící lidi bavil, ale dnes ne. Neměla jsem tu správnou náladu. Ale co s načatým dnem? Na lov je ještě brzy a hlavně moc světlo i na další moje koníčky. Bezcílně jsem bloumala městem a nakonec zašla do nemocnice a sledovala nemocné smrtelníky a jejich zkroušené příbuzné. Všude bylo tolik bolesti a utrpení. Zvedlo mi to náladu. „Jen ať trpí. Umřít se vám zachtělo? Tak to máte smůlu. Budete žít, protože život je mnohem horší. Smrt je vysvobozením, zatímco život, je trest. Ano, trest! Jak jen vás nenávidím.

Chvíli jsem se zdržela na novorozeneckém, kde to mám nejraději a přes sklo pozorovala čerstvou krev. „Hm, mňam, čerstvá a lákavá mňamka. Jak snadná kořist, počkejte, až trochu vyrostete, moje nový hračky“ říkala jsem si v duchu, zatímco jsem vdechovala tu omamnou dětskou vůni. Dětičky vždycky voněly nejlíp a taky nejlíp chutnali.

„Gabe“ „Ách, už zase ty?“ znuděně a otráveně jsem se otočila na nevítaného společníka. „Co to děláš Gabe?“ pokračoval muž s dlouhými černými vlasy po ramena a jasně modrýma očima. „Co bys řekl Miku“ „Neříkej mi tak“ ohradil se „A ty mi neříkej Gabe“ sykla jsem a chtěla odejít, ale on mě následoval „O co ti krucinál jde?“ „Rouháš se“ káral mě „No a? Komu to vadí, ty jeden svatoušku“ „Taky jsi taková byla, pamatuješ?“ stoupl si přede mě a dělal mi kázání „Jdi mi z cesty nebo tě z ní vlastnoručně odklidím“ „Gabe, vzpamatuj se…možná, že kdybys vykonala…“ „Možná bych měla zabít i tebe aha, ono to vlastně nejde, no, tak to si budu muset ulovit sváču někde jinde“ škodolibě jsem se zasmála a obešla černovlasého společníka, kterého jsem tak nenáviděla. „Určitě ho za mnou poslal on, o co jim sakra jde? Vždyť tohle ze mě udělali oni. Prý miluj bližního svého…já ho milovala, tak moc jsem ho milovala a oni mi udělali tohle…“ zuřila jsem.

Na město se začínala snášet tma, což mi poskytlo skvělou kulisu k lovu. Neměla jsem hlad, ale potřebovala jsem někoho zabít…potřebovala jsem si dokázat svoji moc, vládu nad těmi ubohými smrtelníky, ze kterých mi bylo na zvracení, a přesto jsem jejich krvi nemohla odolat…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná budoucnost - 8. Srdce milující a srdce neexistující: