Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná budoucnost - 6. Odloučení

26.08.2009 (13:30) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1627×

6. Odloučení

„Ahoj“ zdravil mě Matt, který už seděl v lavici a držel mi místo na naší společné hodině. „Ahoj“ pousmála jsem se a sedla si. Téměř celý týden jsem s ním nemluvila. Ne, že bych se mu vyhýbala, to ne, jen jsem nechtěla příliš dráždit Edwarda, který měl pořád velký problém Matta vstřebat. „Můžu mít dotaz?“ zeptal se mě Matt a já souhlasila. „Nešla bys na kafe nebo do kina?“ „Cožžee?“ snažila jsem se popadnout dech, teda ten na to jde pěkně rychle, vždyť mě ani nezná… „Neděs se prosím, jen bych tě rád poznal víc“ „Matte, já s tebou nemůžu nikam jít, já mám už skoro rok přítele, se kterým žiju“ objasňovala jsem mu stav věcí a doufala, že je teď Edward někde hodně daleko a příšerná rána na chodbě mi naznačila, kde teď asi je. „Promiň, hned se vrátím“ omluvila jsem se a šla se podívat, co se děje. „Kampak?“ srazila jsem se ve dveřích s profesorem „Omlouvám se, zapomněla jsem jednu knihu, hned jsem zpět“ „Fajn, ale rychle“ varoval mě a já jej odměnila úsměvem, za shovívavost.

Na chodbě se mi naskytl pohled na totálně zdevastovanou lavičku, která byla kousek od učebny. No…byla, teď tam byly jen třísky a pachatel nikde, bylo mi víc než jasné, že to udělal Edward v návalu zuřivosti, ale nemohla jsem si dovolit jít ho hledat. Dnes má prostě smůlu. Ač nerada, vrátila jsem se do třídy a sedla si na své místo. Profesor Thorwald už začal s výkladem, snažila jsem se jej poslouchat, ale duchem jsem bloumala jinde, u Edwarda. „Ani jako přátelé?“ zaslechla jsem a trhla jsem sebou. Byl to jen Matt, který to pořád nevzdával. „Co jako přátelé?“ snažila jsem se chytnout „No, že bychom si vyšli jako přátelé, poklábosili…“ „Matte, je mi to fakt líto, ale raději ne. Já toho teď mám hodně, to víš, zabydlujeme se a aktivity s naší rodinou mi taky zabírají dost času, navíc se musím učit, ta povinná četba…je toho víc než dost. Promiň, ale nejde to“ kladla jsem důraz na slovo „nejde“. „Aha…no až budeš mít čas, tak mi dej vědět, já počkám“ pousmál se a po zbytek hodiny nepronesl jediné slovo.

Po skončení vyučování jsem spěšně vyběhla na chodbu a doufala, že tam bude Edward čekat, ale nebyl tam a nečekal ani na nádvoří. Volala jsem mu, ale byl nedostupný. „Co se to s ním zase děje? Snad je v pořádku“ mumlala jsem si pro sebe „Neboj, jen se jel uklidnit“ ozvala se Alice, která se tu, nevím odkud, vzala a vyděsila mě „Copak straším“ zlobila se na oko „To víš, že ne Alice, já jsem jen mimo“ „No to vidím. Pojď, jedeme domů“ zavelela generálova žena a já jí neodporovala „Edward je už doma?“ „Ne, jel na lov“ „A to mi ani nenechal žádná vzkaz?“ „Řekněme, že to nestihl, jeho odchod byl…no však jsi viděla tu lavičku“ „No to jsem viděla. Nechápu ho. Vysvětlila jsem mu, že nemá důvod žárlit“ „A nejen ty“ zasmála se Alice „Holt tě miluje víc, než si kdokoliv z nás umí představit. Jasper říká, že je to téměř posedlost.“ „Alice nepojedeme za ním?“ cítila jsem se hrozně a chtěla být s Edwardem „Věř mi, bude lepší ho nechat, ale neboj, Jasper a Emmett se ulili z přednášek a jeli s ním“ uklidnila mě Alice.

Doma na nás čekala Eileen, která vyšilovala z chemie a kluci byli pryč, takže jí novou látku neměl kdo vysvětlit. „Hailey, vypadáš děsně, co se děje?“ všimla si, že není jediná, kdo má starosti. „Projdeme se?“ navrhla jsem jí, chtěla jsem se jí vypovídat, ale ne v blízkosti Cullenových. „Jasně“ souhlasila

Vyprávěla jsem jí o problémech s Edwardem, o jeho žárlivosti a mých pochybách. „Ale miluješ ho, že? Nebo se s ním snach chceš rozejít?“ „To víš, že ho miluju, ale děsí mě to. Podívej, jak oba vyvádíme. Edward neopodstatněně žárlí a já se chtěla zabít, když mě opustil. Přijde ti to normální? Já prostě nevím, co mám dělat. Miluju ho, ale zároveň mám pocit, že se dusím. Jako by nás ta láska ničila, ale takhle to přece nemá být, tohle bych neměla cítit“ „Možná jen potřebujete čas“ „Čas? Obávám se, že ten nám nepomáhá“ „Já myslela čas na oddych. Dát si pauzu“ překvapila mě Eileen, tohle mě nenapadlo a je dost možné, že měla pravdu „Má to jedinou vadu, bydlíme v jednom domě“ „A od čeho máš sestru?“ rozzářila se Eileen „Já ti nevím, musím to promyslet“ „Tak to je jasný, sama nevím, co bych dělala, kdyby nám to s Alexem skřípalo. Rozhodně to ale nevzdávej“ „To nemám v úmyslu. Edward je mojí nedílnou součástí. Chci náš vztah udržet, jen už nevím jak. Samotná láska už asi nestačí.“ „Neboj, zase to bude dobrý“ chlácholila mě Eileen a já se jí snažila věřit.

Večer ji pro Eileen dojel Alex „Nabídka platí“ ujistila mě a odjela „Jaká nabídka?“ nechápala Rose, ale mě se to nechtělo rozebírat. Zavřela jsem se do pokoje, a z postele pozorovala hvězdy. Hodiny plynuly a Edward s klukama pořád nikde. Několikrát jsem se mu snažila dovolat, ale matně. „Perfektní způsob řešení problému“ nadávala jsem v duchu a s pocitem hořkosti a vzteku jsem usnula. Ráno mě probudila Esme, jelikož jsem noci trávívala s Edwardem, nepotřebovala jsem budík. „Edward se ještě nevrátil?“ „Ne, ještě ne“ usmála se smutně Esme a nechala mě, abych se připravila do školy. Děsila jsem se, že zase potkám neodbytného Matta, ale nakonec jsem měla štěstí, protože i on chyběl.

Dny míjeli a Edward nikde, kluci se už vrátili, ale on pořád nic a nebral ani telefony. Začínala jsem toho mít opravdu dost. „Hailey“ vzbudil mě jedné noci smutný hlas. Edward. „Edwarde? Kde si sakra byl?“ „Byl jsem na lovu, Alice ti to neřekla?“ dělal jakoby nic „Jo to mi teda řekla a proč nebereš telefon? Uvědomuješ si, že jsi byl pryč skoro týden? Nenapadlo tě, že můžu mít strach?“ začínala jsem se chovat jako hysterka „Promiň miláčku“ pokusil se mě políbit, ale já jsem ucukla „Co se děje? Můžeš mi říct, co ti provedla ta lavička?“ nehodlala jsem to vzdát „Pozval tě na rande“ procedil skrz zatnuté zuby „A já odmítla, takže o co jde?“  „Já…prostě nemůžu, stačí, aby na tebe nějakej kluk pomyslel, a mám co dělat, abych se udržel“ „Edwarde pro boha vzpamatuj se! Co se to s tebou děje?“ „Já nevím…“ „Ale já vím, už zase utíkáš!“ vyhrkly mi do očí slzy „Co?“ nechápal, jak to myslím „Někomu se líbím a to je problém, nezáleží na tom, že mě je Matt ukradenej, ty to vidíš jako velkej problém a místo toho, abys to řešil, mluvil o tom semnou, snažil se to překonat, jako kdysi Mika, utečeš. Je to stejné jako předtím. Když jsem se zastala Eileen a Alexe, byl to problém, tak jsi utekl“ křičela jsem a slzy mi tekly proudem. Docházely mi síly, takhle to dál nešlo, potřebovali jsme pauzu. Vstala jsem, vylovila kufr a začala do něj házet věci „Hailey, miláčku co to děláš?“ snažil se mě Edward zadržet „Nech mě. Edwarde, já už dál nemůžu. Miluju tě, miluju tě z celého srdce, ale tobě je to viditelně málo. Proč bys jinak tak moc žárlil?“ „Hailey, slibuju, že se začnu ovládat, už před tím nebudu utíkat“ „To říkáš jen teď, abych zůstala. Edwarde, věř mi, bude lepší, když si dáme pauzu.“ „Hailey, ne, to ne…všechno nějak vyřešíme.“ „Já už to řeším“ „Utíkáš“ lámal se mu hlas. „Ne lásko, já ti jen dávám prostor. Dávám ho nám oběma. Jen se podívej, naše láska nás ničí, možná se milujeme až moc a možná, že málo, na to abychom to zvládli. Strašně moc ti chci věřit, ale ty jsi zase utekl. Tobě to tak možná nepřijde, ale pro mě je to prostě útěk“ naposledy jsem Edwarda políbila, vzala si sbalenou tašku a jen tak v pyžamu seběhla dolů, kde byla shromážděná celá rodina.

„Hailey, kam chceš jít takhle v noci?“ strachovala se Esme „K Eileen, neboj se, budu v pořádku“ snažila jsem se, aby se mi nezlomil hlas, ovládat proud slz už jsem nedokázala. Objala jsem Esme a vyběhla ven k autu. „Hailey, neodcházej, lásko, prosím tě“ bránil mi Edward v odjezdu, ale já jsem hodila zpátečku a objela ho. „Miluju tě“ zašeptala jsem a odjela.

Eileen se nedivila, když mě našla uplakanou u dveří bytu, vysvětlila situaci Alexovi a dokonce už měla připravený pokoj pro hosty. Netoužila jsem po ničem jiném, než sebou praštit do postele a plakat a přesně to jsem udělala. Proplakala jsem celou noc. Následující ráno jsem do školy nešla, nedokázala bych se tam s Edwardem potkat, sedět s ním v lavici a tvářit se normálně. Nešlo to. Vlastně jsem do školy nechodila celý týden. Edward mi každý den několikrát volal, ale já mu to nebrala. Párkrát se za mnou stavily Alice a Rose, aby mi řekly novinky a taky mi přiznaly, že večer co večer sedí Edward v autě před domem. Bylo těžká následující noc odolat a nepodívat se z okna, alespoň na vteřinku spatřit jeho tvář, ale zvládla jsem to. Usínala jsem s hlavou na polštáři promočeném slzami, jako každý večer a doufala, že další den, budu zvládat líp, ovšem každé ráno bylo stejné. Stejně bolestné, stejně šedé, bez chutě žít…

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná budoucnost - 6. Odloučení: