Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Tajemná budoucnost - 10. Nic, jako by ani nebyl...

30.09.2009 (10:15) • Krysteena • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1653×

10. Nic…jako by ani nebyl

Na letišti jsem si pronajala auto a spěšně se vydala do Denali. Nemohla jsem se dočkat, až Edwarda znovu spatřím, až mu budu moct všechno vysvětlit a poprosit jej za odpuštění. Ovšem jen co jsem se po chvíli bloudění a několika zajížďkách dostala do Denali, čekal mě šok.

„Ahoj, ty musíš být Hailey“ pozdravila mě žena s vlnitými, rezavými vlasy a medovýma očima, která vyšla z domu, u kterého jsem zaparkovala. Podle vyprávění Cullenových to musela být Tanya. „Ano, to jsem“ odpověděla jsem jí nejistě a pohledem pátrala po Edwardově autu, ale nikde ani stopa. „Možná si žádné nepronajal a celou cestu sem běžel“ chlácholila jsem se, ale něco mi napovídalo, že Edward tu není. „Jaká byla cesta, našla si to tu dobře?“ vyptávala se Tanya dál, zatímco mi vzala kufr a vedla mě do toho velkého domu, který mi tolik připomínal dům Cullenových ve Forks, ovšem tento nebyl tak moderní. Měl v sobě punc historie Aljašky. „Edward už dorazil?“ zeptala sem se šveholící a usměvavé Tanyi. „Ne, ještě ne. Víš, před pár hodinami mi volala Alice, ale bude lepší, když ti to poví sama. Měla by dorazit co nevidět, odlétala s Jasperem a Carlislem hned následující let po tobě.“ „Co mi má říct? Co se stalo? Něco s Edwardem…“ zlomil se mi hlas a celou moji mysl ochromovalo neblahé tušení. „Uklidni se, jen nepanikař, nebude to tak zlé, jak to vypadá. Třeba se vlastně nic neděje. Nemáš hlad? Eleazar ti nakoupil něco k jídlu, když nám Alice zavolala, že přijedeš.“ uklidňovala mě Tanya „Ne, díky“ odmítla jsem. Jíst bylo to poslední, co jsem chtěla. „Víš, že jsi vlastně první poloviční upír, kterého vidím a co kdy překročil práh našeho domu? Voníš vážně jako člověk“ usmívala se Tanya, které zřejmě nedocházelo, že ta poslední věta mi není dvakrát příjemná, zvlášť z úst upíra a zavedla mě do pokoje pro hosty, kde mě nechala o samotě, abych si mohla odpočnout. Cítila jsem se unavená, ale nemohla jsem si dovolit usnout, ne teď. Musela jsem počkat na ostatní. Co se jen stalo?

Ačkoliv jsem se přesvědčovala sebevíc, nakonec jsem spánku podlehla, a když jsem se o pár hodin později vzbudila, seděla vedle mě na posteli Alice. „Edward?“ zašeptala jsem rozespale, ale Alice místo odpovědi zavolala Carlisla. „Ahoj Hailey, jak ti je? Musíš být unavená, byl to dlouhý den“ „Jediné, z čeho jsem unavená je ta nevědomost. Řeknete mi konečně, co se děje? A kde je Edward? Alice co jsi viděla, tak mluv“ Posadila jsem se a čekala na ortel. Napadaly mě samé děsivé myšlenky, třeba, že se vrátili Volturiovi nebo nějaký problém s vlky ovšem nejhorší myšlenka, která se zmocnila mé mysli, byla na Edwardovu smrt…

„Nic jsem neviděla…“ řekla Alice „Nic? Tak proč ten poplach?“ nechápala jsem, o co jde, když nic neviděla, tak je všechno v pořádku ne? „Hailey já jsem NIC neviděla. Vůbec nic, jako by Edward ani nebyl…“ snažila se mi Alice vysvětlit, jak to myslí. „Nebyl?“ utkvělo mi v mysli zrovna tohle slovo a přehrávalo se mi znova a znova… „Hailey, uklidni se, ano? Nemusí to znamenat, že se Edwardovi něco stalo“ začal mě uklidňovat Carlisle a když viděl, že jeho slova nezabírají, přinesl mi nějaké prášky „Ne, díky“ odstrčila jsem jeho ruku. Moc dobře jsem si pamatovala, jak otupělá jsem si připadala, když mi dávali léky na uklidnění po Edwardově odchodu.

„Co dál? Co budeme dělat?“ chtěla jsem znát všechny možnosti, nejraději bych se vydala Edwarda hledat… „Jasper jel do Forks, aby zjistil, jestli se tam Edward nezastavil, přece jen k tomu místu chová silné emoce…“ „Jasně, třeba je s vlky, a ty přece nic nevidíš, když jsou v blízkosti vlci“ přerušila jsem ji a zoufale se snažila najít nějaké vysvětlení jejího zkratu. „Ježíš vlci…“ došlo mi, že ani tohle není moc dobrá varianta. „Pojď, půjdeme se projít, to ti udělá líp než tu jen bezmocně sedět a čekat“ vytáhla mě Alice z postele a já se ani nebránila.

Ani po několika hodinové procházce a všech těch povzbudivých úsměvech, kterých se mi od všech dostávalo, jsem se necítila líp. Doufala, jsem, že až se Jasper vrátí, přivede s sebou Edwarda, nebo alespoň bude mít nějaké dobré zprávy, ale nestalo se ani jedno…

„Jazzi, tak co?“ přiběhla ke dveřím Alice, jen co se v nich Jasper objevil. Všichni jsme k němu upínali zvědavé a napjaté pohledy a ve mně…ve mě začínala uhasínat i ta poslední jiskřička naděje. „Mám jednu dobrou a jednu špatnou zprávu“ začal Jasper vyprávět, co ve Forks zjistil. „Zdá se, že Edward je v pořádku, nebo alespoň byl, když jej viděli ve Forks. Druhá zpráva, ta špatná je, že tam nebyl sám“ „Volturiovi?“ napadlo mě „Vlci?“ typoval Eleazar, ale ni jeden jsme neměli pravdu „Nějaká dívka“ zašeptal Jasper a pohlédnul na mě se smutkem v očích, zřejmě čekal na moji reakci, jestli se nezhroutím nebo nevyskočím na gauč a nezačnu si v záchvatu šílenství rvát vlasy. Neudělala jsem ani jedno, neudělala jsem vůbec nic. Dál jsem seděla na gauči a s pohledem zabořeným země. Vlastně co jsem mohla dělat? Mohla jsem si za to sama, nebylo divu, že si Edward našel jinou dívku. Ublížila jsem mu, ublížila jsem mu tak, jak bych nechtěla ublížit ani svému nejhoršímu nepříteli. Zradila jsem ho, opustila jej… „Snad teď bude šťastný“ zamumlala jsem a odešla do ložnice. Začala jsem si skládat do kufrů věci, které mi Alice stihla vybalit. Nebyl sebemenší důvod, proč bych tu měla dál setrvat. Byl konec a teď už zřejmě definitivní.

Když jsem si dobalila poslední kousek oblečení, sedla jsem si na postel a jako by mi teprve teď všechen ten smutek, ta bolest a zoufalství došli, jsem propukla v bezmocný pláč. Schoulila jsem se do klubíčka a přála si, být neviditelná, nebo spíš být větrem, aby mě nikdo neviděl, abych já neviděla nikoho, abych nic necítila…Bylo mi ze sebe na nic.

„Kdy odjíždíme?“ zeptala jsem se Alice, která vešla ke mně do pokoje „Ty to chceš vážně vzdát?“ zašeptala do ticha „Zbláznila ses?“ sedla jsem si a hodila po ní vražený výraz „Co mám podle tebe asi tak dělat? Má jinou ženu! A víš co? Miluju ho tak moc, že mu to přeju! Přeju mu, aby byl konečně šťastný, aby ho milovala tak moc, jak si to Edward zaslouží. Já mu ublížila, nezasloužím si ho a nebudu o něj bojovat, jak by mi mohl odpustit? Jak by semnou mohl být šťastný? Bude lepší, když mu nebudu stát v cestě a zmizím mu ze života…“ zlomil se mi ke konci hlas a znovu jsem propukla v pláč.

„Hailey, no tak, vzpamatuj se, tobě to není ani trošku divný?“ vešel do pokoje taky Jasper „Hailey, Edward tě miluje tak, že to ani nejde vylíčit. Odešel, abys byla šťastná. Klidně by kvůli tobě zemřel…Bože Hailey, za celý svůj upíří život, co cítím emoce svého okolí, jsem nikdy necítil tak velkou lásku, jakou cítí právě Edward k tobě…“ „Tak ses ani spletl“ odcekla jsem mu. Tohle jsem nechtěla poslouchat… „Ne, nespletl a právě proto je mi divné, že by na tebe tak jednoduše zapomněl. Jak se za tak kratičkou dobu mohl zamilovat do jiné osoby a schválně říkám osoby, protože si vůbec nejsem jistý, že to byl člověk. Všech, koho jsem se ptal, z ní byli na větvi. Prý byla krásná jako anděl, dlouhé blond vlasy, modré oči a její chůze spíš připomínala tanec. Mluvil jsem i s Quileuty a ti si sou na sto procent jistí, že upír nebyla, ale nebyla ani člověk…Hailey, uvědomuješ si, že je Edward v nebezpečí? Vždyť právě proto, že je s ní Alice nemůže vidět jeho budoucnost“ „Jaspere jak by mohl být v nebezpečí, když ji miluje a že není člověk? To je spíš plus, našel si někoho sobě rovného… „Jak se ti snažím naznačit, nemyslím si, že to, co k ní cítí je láska…třeba je to jako ty a Matt, taky jsi byla jako vyměněná, jako by na tebe něco nebo někdo působil…“ dořekl Jasper a společně s Alice odešli. Znovu jsem se stulila do klubíčka a pozorovala měsíc, který brázdil hvězdnou oblohu. Musela jsem nad vším přemýšlet, nevěděla jsem, jak se mám zachovat. Jasper měl pravdu, až moc věcí do sebe nezapadalo, ale…

NEZNÁMÁ

„Chachachacháá je můj, jen a jen můj. Vyhrála jsem nad tebou Hailey Lawsonová, to já mám anděla. Teď je v mé moci a já se jej jen tak nevzdám…vlastně ani nemusím, má oči jen pro mě. Bylo to tak snadné. Konečně budu šťastná…“

Autor: Krysteena (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Tajemná budoucnost - 10. Nic, jako by ani nebyl...: