Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Svěrací kazajka - 14. Medvěd

16.10.2009 (14:00) • Mispulka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1430×

Alicin pohled.

Jsme na recepci a platíme za pokoj. Musíme zaplati postel  i ten rozbitý  gauč. Je šílené, co upír dokáže i s malou sílou rozbít. Jazz mi bere kufry a tašky a odnáší je do auta. Já jako madam nasedám do auta. Jasper také nasedá a vyjíždíme. Jedeme sami a mlčky.
Po 20 km zastavujeme u lesa, musíme si zalovit. Vyskakujeme a ženeme se do lesa. Já jdu vlevo a Jazz vpravo. Běžím chvilku. Mám vizi. Jasper se ocitá tváří v tvář medvědovi, medvěd se vrhá na Jaspera. Skončilo to. Lekla jsem se. Snad ho ten medvěd nezabije. Nesmí zemřít a nechat mě tu. Nesmí. Volám Jazze, když v tom slyším medvědí řev. Strachy se mi stáhlo celé tělo a jen čekalo na impulz. Bojím se pohnout, doufám, že ho nezabil. Bojím se o něj, je to moje láska, nechci ji jen tak ztratit. Jen tak ji nechat zabít. Impulz se dostavil a mým svalům dal hybnost. Strachy letím rychleji než světlo. Jasper se bije s medvědem. Medvěd ho poškrábal na hrudi, ale krev mu neteče. Vykřiknu, v tváři jsem bledší než normálně, strachy se mi  třesou kolena. Chci mu pomoci, velmi, ale nejde to. Jako bych přimrzla k místu kde jsem. Jasper se vrhá po medvědovo krku a s chutí se do něj zahryzne. Oddechla jsem si, ale pořád se třesu. Ten je silný.  Jdu k Jazzovi, abych mu zkontrolovala  ránu. On mě objímá, ví jak mi je a utěšuje mě. Jsem slabá.
„Bála jsem se, že umřeš," říkám mu tiše mezi vzlyky.
„Neboj, mě se nic nestane, pšššš, bude to dobrý, jsem tu u tebe," chlácholí mě .Přes vzlyky slyším jeho potěšení. Z čeho?
„Proč se směješ?“ zeptala jsem se.
„Ona bitka s medvědem je zábava,“ odpovědel mi.
On z toho měl srandu? Já tu letím po lese a bojím se o jeho život a on z toho má srandu? Ne nebudu se rozčilovat.
„Bolí?" ptám se ho se starostmi v očích.
„Ani ne, zažil jsem i horší," řekl „ Všimla jsem si, že máš hodně jizev, to máš od medvědů?" zeptala jsem se. Suše se zasmál:„Ne jenom, také od jiných upírů. "
Roztřásla jsem se:„Od upírů?"
„Bojoval jsem v s nimi a tam bohužel nějakou chytneš,“ řekl a vzal mě konejšivě kolem ramen, „Běž si zalovit jsi na řadě."  Vděčně jsem mu stiskla ruku a vydala se do lesa za stádem strnek. Nevím jestli jednu, alespoň jednu chytím. Snažím se sebrat. Jde mi to lépe, než jsem myslela, poddávám se pudům a vrhám se na stádo. Byla jsem tak žíznivá, že ho celé vysála. Vracím se k autu se zlatýma očima. Přemýšlím, Jasper a bojoval? Ne, to nemůže být pravda, vždyť sám mohl  být obětí. Jasper mi mává , ať pohnu. Všimla jsem si, že se plazím jak šnek. Jsem moc zaměstaná myšlením. Přidávám a za vteřinu jsem v autě. Startuje motor. Rozjíždíme se. Chvíli mlčky jedeme, přemýšlím nad vším, snažím si vzpomenou kdo jsem byla. Nejde mi to, je to těžké, přestávám se tím zaobírat a on se mě zeptá:
„Kdo jsi byla pře přeměnou?"
„Nevím, když jsem se probrala, nic jsem si nepamatovala.
„Vedle mě seděla holka-upírka a řekla mi kdo jsem a jak se jmenuji, ale jak jsem se tam ocitla mi neřekla," říkám mu.
„Víc o sobě nevím," ozvu se smutně. Jasper se na mě kouknul svýma nádhernýma hlubokýma zlatýma očima a já se uklidnila. Někoho uklidňuje stisk ruky, někoho čokoláda, ale mě Jazzovi oči. Má je nádherné. Já mám také zlaté oči, ale on, jeho oči mají v sobě něco víc. Něco jako cit, něhu, lásku, chápavost a jsou hluboké. Dostáváme se na místo. Mám vizi. Vidím místo, kde Cullenovi bydlí. Je tam les. Prší tam, je to malé město. Vize končí. někdy mě rozčiluje, že ty vize jsou tak krátké. Vše říkám Jasperovi. Ubytovali jsme se a probíráme zítřejší cestu na západ.

Jasperův pohled.

Už jsme vyklidili Aliciny věci. Nic proti ní, ale má jich opravdu  hodně. Platíme za pokoj, postel  i gauč. Pokoj jsme použili a postel s gaučem  a zničili při našem řádění. Pomáhám Alici do auta a pak si sedám já. Startujeme a vyjíždíme. Po 20km zastavujeme. Musíme uhasit svou dlouhodobou žízeň. Vyskakujeme a běžíme lesem. Rozdělujeme se. Já jdu vpravo a Alice vlevo. Utíkám a podávám se čichu. Snažím se ucícit něco k vysání. Už ho mám. Medvěda. Prozradil se svým pachem.
„Hm, pohrajeme si méďo," pomyslím si a vrhám se na něj. Chvíli zápasíme. Medvěd není velký a proto si s ním chci pohrát. Chvíli jen tak zápasíme. Už mě to nebaví. Vtom se přiřítila Alice. Nechápavě jsem se na ni podíval, nedával jsem pozor a medvěd mě poškrábal. Alice vykřikla. Neměl jsem už náladu na hraní a proto jsem medvěda vysál. Pustil jsem ho, vrhla se na mě s pláčem Alice. Bojí se ale proč?
„Bála jsem se, že umřeš," říká tiše mezi vzlyky. Proč, vždyť já jsem silný a upír. Láska dokáže mnoho.
„Neboj se, mě se nic nestane, pšššš, to bude dobrý, jsem tu u tebe," utěšuju ji.
„Proč se směješ?“ zeptala se.
„Ona bitka s medvědem je zábava,“ odpověděl jsem. Nahněvala se, proč? Ale nemusím se tím zabývat, každý máme nějaké pocity a Alici už to rozčilení opustilo.
Je celá roztřesená. Už nebrečí.
„Bolí?" ptá se mě a ukazuje na ránu.
„Ani ne, zažil jsem i horší," řekl jsem. Ona neví co je to boj, boj o holý život. A ani nechci aby to věděla nebo ještě hůř, zažila.
„ Všimla jsem si, že máš hodně jizev, to máš od medvědů?" zeptala se. Kdyby jenom od medvědů. Suše jsem se zasmál:„Ne jenom, také od jiných upírů ."
Roztřásla se:„Od upírů?"
„Bojoval jsem s nimi a  bohužel nějakou chytneš, řekl jsem a vzal ji konejšivě kolem ramen, „Běž si zalovit jsi na řadě."
Válka je krutá, bere životy, lásky a čest. Válka bolí, hlavně vás, když vám před očima umírají lidé. Kdyby jen lidé i příbuzní nebo nejlepší přátelé. Jdu pomalu k autu a přemýšlím. Zase je mi smutno po Josephovi. Byl to můj přítel a ve válce zahynul. Před mýma očima a já ho neuměl zachránit. Zlobím se sám na sebe. Po tváři mi stekla slza. Rychle jsem ji utřel. Posadil jsem se do auta a čekal. Alice už jde. Mohla by pohnout čeká nás dlouhá cesta. Alice nasedá a jedeme. Je tu dusno a ticho. „Kdo jsi byla pře přeměnou?" prolomím ticho.
„Nevím, když jsem se probrala, nic jsem si nepamatovala." řekla a pokračovala:„ Vedle mě seděla holka-upírka a řekla mi kdo jsem a jak se jmenuji, ale jak jsem se tam ocitla mi neřekla," říká mi. „Víc o sobě nevím," ozve se smutně. Chápu jí, ale možná je to dobře že si nic nepamatuje. Možná přežila něco traumatizujícího.
Dostáváme se na místo. Má vizi. Vidí místo, kde Cullenovi bydlí. Je tam les. Prší tam, je to malé město. Vize končí. Takhle mi to řekla. Nemůžu z toho nic vydedukovat ať se snažím jakkoliv. vzdávám to. Začínáme probírat zítřejší cestu.

<-Minulá kapitola                     Další kapitola->

Autor: Mispulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Svěrací kazajka - 14. Medvěd: