Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju - 6. kapitola

29.10.2009 (14:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2843×

6.Nechci se tam vrátit

Carlisle zavolal na letiště. Dani se šla nasnídat a já se vypařila. Šla jsem nahoru. Když jsem vyšla schody, rozeběhla jsem se a začala brečet. Věděla jsem přesně kam mířím, do Edwardova pokoje. Nechtěně jsem práskla dveřmi.

Vyběhla jsem na balkon a opřela se zády o skleněnou zeď. Sjela jsem na zem a rozbrečela se ještě víc. Ne, ne, ne, nemůžu. Ne, nechci tam. Ne! Vždyť už vlastně pravý domov ani nemám, znělo mi v hlavě. Pokoušela jsem se nadechnout, uklidnit se, ale vůbec mi to nešlo.  Zase to dělám, zase brečím. Nic jsem nevnímala, stále se mi v hlavě opakovalo, že nechci zpátky.

„Ty nechceš domů?“ Ptal se nechápavě ten známý sametový hlas.

„Nemám domov,“ odsekla jsem. Pak udělal něco, co jsem nečekala. Objal mě kolem ramen a pokoušel uklidnit. Bylo to poprvé, kdy mě někdo uklidňoval, koho zajímalo, co se mi děje.

„Chceš tu zůstat?“ Okamžitě jsem se na něj podívala.

„Ano,“ zněla moje odpověď. Chvíli přemýšlel.

„Možná bys tu mohla týden, dva zůstat.“ Když to řekl, přestala jsem brečet, zachvátila mě vlna radosti. Bez přemýšlení jsem se mu vrhla kolem krku.

„Děkuji. Díky,“ opakovala jsem stále do kola. Jak jsem byla šťastná. Ano, já byla šťastná. Všimla jsem si, že ztuhnul. Okamžitě jsem se odtáhla.

„Promiň,“ řekla jsem tiše. Jeho oči teď byly tmavší. A to o hodně. Mlčel.

„To nic,“ pronesl na konec a uvolnil se. Jeho oči o něco zesvětlaly, ale ne o moc. Fascinovaně jsem se mu do nich dívala.

„Jdu si promluvit s Carlislem, ty tu počkej,“ nakázal mi a odešel. Přesunula jsem se do pokoje. Teprve teď jsem si všimla další změny. Měl postel. Ale proč?

„Alice mě před týdnem donutila,“ ozvalo se a já nadskočila. Otočila jsem se na něj a vyčkávala verdikt.

Napínal mě a já myslela že ho vlastnoručně uškrtím, upír neupír. Mým myšlenkám se zasmál. Byla jsem na pokraji zhroucení.

„Můžeš tu zůstat dva týdny.“

Po těch slovech moje srdce poskočilo radostí. Bez rozmýšlení jsem se mu opět vrhla kolem krku. Zkameněl a mě došlo, co jsem znovu provedla. Pustila jsem se ho

„Promiň,“ hlesla jsem a běžela dolů.

Dani seděla na sedačce, hádala se s Emmettem, i on mluvil česky. Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak rychle to zvládají. Jasně, jsou to upíři, ale přesto ta rychlost byla neuvěřitelná. Pomalu jsem došla k Dani a sedla si vedle ní. Podle mého výrazu poznala, že se něco děje. Zhluboka jsem se nadechla.

„Dani, já... No, chci se ti teď omluvit za to, že jsi se kvůli mně táhla až sem, jen proto abys jela hned domů. A taky za to, že tu chci dva týdny zůstat, ale ty se můžeš vrátit zpět. Pochop mě, já se tu cítím jako doma. Ty víš, co to pro mě teď znamená, být někde jako doma. Zní to šíleně a je to šílený, ale je to tak.“ Vydechla jsem a čekala, co odpoví. Nevyznala jsem se v jejím výrazu. Povzdechla si.

„Nemusíš se mi omlouvat, to já jsem sem chtěla jet. A ano, chápu tě. Vím, co pro tebe znamená, teď být někde doma. A není to šílené, jenom se to neděje často. Ale já pojedu domů. Budu dva týdny u Marka doma a sejdeme se na letišti,“ navrhla.

Byl jsem tak ráda, že mě chápe a podporuje. Chtěla, abych byla šťastná. Objala jsem jí a děkovala. Byla jsem šťastná. Vše mi vychází. Zatím. Nemusím se bát dva týdny. Pak se objeví otec a bude vyčítat. Ale ne teď. Můžu se pokusit žít chvíli šťastně jako dřív.

Dani se rozloučila, venku na nás už čekalo Volvo.

„Splní se nám sen. Pojedeme v autě s upírem, co má rád rychlou jízdu,“ šťouchla do mě. Zasmály jsme se a nasedly. Dani si sedla na místo spolujezdce a já dozadu. Během jízdy jsme obě hypnotizovaly tachometr. Míň jak stopadesát nejel. Zastavili jsme jen u domu Míšků a vyzvedli tašky. Díky bohu, ve dvířkách pod schody tam stále ještě byly. Další zastávka bylo letiště.

Dost mě překvapilo, jak rychle jsem tam dorazili. Rozloučily jsme se. A já se ani necítila moc smutně. I když ona mi vždy chybí, jelikož je jediná, kdo mi pomohl a drží při životě. Vždy, když jsem byla v nemocnici mi nadávala, co to provádím. Ona jediná mi dávala naději, že se to může změnit. A já až do dnes nevěřila. Dlužím jí hodně.

Domů jsme jeli mlčky. V garáži jsem si všimla že chybí Jeep a Mercedes. Málem mi vypadly oči z důlků. Aston Martin stál zaparkovaný v zadním koutě garáže. Zírala jsem na to auto jako na boha. Málem jsem z toho slintala. Edward vedle mě se rozesmál.

Prohlížela jsem si jeho auto a přitom jsme si povídali, co vše o nich vím a tak. Do té doby než přijeli ostatní. Edward mě zatáhl do kuchyně. Čekal tam na mě oběd. Sice trochu pozdější, ale čekal. Byly to těstoviny od včerejška. Když jsem dojedla, chtěla jsem talíř umýt, ale Esme mě zastavila. Poraženecky jsem šla do obýváku. Slyšela jsem přijíždět auto. Byl to Carlisle.

Vyndala jsem z tašky zbývající knihy. Carlisle se usmíval jako dítě o Vánocích.

„Takže, Nový měsíc je dvojka, Zatmění trojka a Rozbřesk čtyřka,“ ukazovala jsem mu jednotlivé díly. Okamžitě přikývl a já mu je podala. Položil je na stůl a začal hned listovat v Novém měsíci.

Najednou přiběhl Emmett a čapnul jednu z knih. Rozbřesk. Zastavilo se mi srdce, mám ho po jedničce nejraději. Vyděšeně jsem na něj zírala a on propukl v šílený smích. A začal si s ním házet.

„EMMETTE PŘĚSTAŇ,“ zakřičela jsem. Dělal, že mě neslyší a utekl pryč. Bez rozmyslu jsem běžela za ním. Doběhla jsem do mého pokoje a Emmett skákal na posteli a házel si s knihou. Ozvala se rána. Emmett seděl na zemi a okolo něj se povalovaly kousky postele. Vykuleně se rozhlížel, co se stalo.

Využila jsem toho, vytrhla mu Rozbřesk a pádila dolů. Slyšela jsem nasupené hlasy zbytku rodiny, jak křičí na Emmetta. Když jsme byli dole, všichni se na něj sesypali. Nerozuměla jsem jim, mluvili anglicky. Jenom Alice se usmívala. Došlo mi proč křičí. Velice brzy.

„Kde budu spát?“ Zeptala jsem se, ale tušila jsem odpověď.

„U Edwarda,“ řekla radostně Alice. Zastavilo se mi srdce. Zírala jsem na ní. Stále se usmívala. Oni mě fakt chtějí zabít. To nepřežiji, ne. Edward po mě hodil nechápavý pohled.

Zklidnila jsem se a pokusila se na to nemyslet. Celkem se mi to i dařilo. Sedla jsem si na sedačku a koukala okolo. Začalo mi být poprvé horko a tak jsem si sundala mikinu.

Alice na mě zírala jako na blázna. Nechápala jsem, měla jsem černé triko s dlouhým rukávem, bylo až ke krku. Edward na ní zavrčel a ona odešla. Ani jsem si nevšimla kolik je hodin když mě Esme zavolala na večeři a tak jsem šla.

Snědla jsem vajíčka, co Esme udělala. Stále jsem seděla u stolu a koukala do zdi, když přišel Edward a sedl si vedle mě. Stočila jsem k němu svůj pohled.

„Proč na mě Alice před chvílí tak zírala?“ Nechápala jsem to. Chvíli jsem čekala než začal.

„Diví se, že nosíš takové oblečení, když máš tak hezkou postavu.“

Zrudla jsem. Co oni vědí o mé postavě. Teď jsem se dívala na stůl.

„Řekneš mi to?“ Byl až otravný s tím, jak ho vše zajímalo. Ještě víc jsem zrudla.

„Něco se stalo a já se rozhodla změnit. Začala jsem nosit volné černé oblečení. Cítím se v tom bezpečně, schovaná před ostatními, před mým já.“ Nestlačil na to nic říct, jelikož do kuchyně vtrhla Alice a odtáhla mě pryč.

Zastavila se až v koupelně. Nakázala mi jako malé holce, abych se osprchovala. Poslušně jsme se osprchovala.

Když jsem vylezla ze sprchy, moje oblečení bylo fuč. Místo něj tam bylo pyžamo. Tílko a kraťásky. Ne to si nevezmu. Vše bude vidět. Stačil pohled na to pyžamo a cítila jsem krev v obličeji.

Ale nezbylo mi nic jiného. Oblékla jsem si to a přemýšlela jak proběhnu do pokoje. Do oka mi padl župan. Moje záchrana! Vrhla jsem se po něm, jako by mi chtěl utéct. Rychle jsem si ho oblékla. Naštěstí byl až na zem. Lehla jsem si do postele a zachumlala se do peřin. Vytáhla jsem si přikrývky až pod bradu. V tom někdo zaklepal.

„Dále,“ zašeptala jsem tiše, ale bylo mi jasné že dotyčný to slyšel…

SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit, to co tolik miluju - 6. kapitola: