Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju - 23. kapitola

15.11.2009 (16:00) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2988×

23. Pojedu nebo uteču?

Byl další prázdninový den. Nevěděla jsem, kdy přesně přijedou. Když nastal večer, otec měl opět svou náladu a vyřádil se na mě. Jediné, co mě drželo, bylo, že si pro mě Edward brzy přijede. Ráno jsem se prohlížela v zrcadle a málem omdlela. Byla jsem celá fialová. Takhle jsem naposledy vypadala, když použil sklenici.

Na obličej jsem použila make-up. A vzala si staré šaty. Jako vždy jsem se šla projít se psem. Čekala jsem telefon od Edwarda ale nic. S ještě horší náladou jsem šla domů. Tam mě překvapilo cizí auto před domem. Asi další tátovi známí.

Ale čekalo mě překvapení v obýváku. Naše návštěva byl totiž Carlisle, Esme, Alice a Edward. Překvapeně jsme se zasekla ve dveřích. Všichni se na mě usmívali a pozdravili mě.

„Ahoj, co tu děláte?“ Hrála jsem si na blbou, ale já byla hlavně překvapená.

Alice vstala a okamžitě mě objala. Já sykla bolestí.

Omluvně se usmála a Edward si mě nespokojeně měřil a poté naštvaně otce. Viděla jsem, jak zaťal ruce v pěst a měl co dělat, aby po něm neskočil. Nenávistně si ho měřil a oči mu ztmavly, jsem si jistá, že i potichu vrčel.

„Přišli jsme ti udělat nabídku,“ zasmála se Alice.

„No víš, jelikož jsme si tě oblíbili a víme, že jsi chytrá, napadlo nás, že bys u nás bydlela a studovala v Americe. Jestli chceš?“ Zeptala se Esme.

Moje oči se rozzářily, jako když mi to řekl Edward poprvé, a usměv byl tak velký, že jsem se bála, že si roztrhnu pusu.

„Strašně ráda, pokud vám to nebude vadit,“ odpověděla jsem.

„Ale vůbec ne, zlatíčko, teď spíš jestli budou souhlasit tví rodiče,“ a otočila se na něj.

„Romano, co kdybys ukázala tady Alici a Edwardovi svůj pokoj a zbytek domu.“navrhla Milena. Přikývla jsem a oni šli za mnou.

Jen co se jsme vyšli na chodbu, Edwardovy ruce byly obtočeny okolo mého pasu. Cítila jsem, jak byl opatrnější než jindy. A vynutil si polibek, který jsem mu s radostí dala. Odvedla jsem je do svého pokoje.

Alice ke mně okamžitě přiskočila a vyhrnula mi triko. Kde byly krásně vidět moje modřiny. A v tu chvíli Edward vážně vrčel, měla jsem strach, aby neporušil svůj slib.

„Ježíši, doma tě okamžitě Carlisle zkontroluje,“ řekli oba nastejno. Bylo jasné, že se z toho nevyvlíknu, i když vím, že jsem v pořádku.

Alice si začala raději prohlížet můj pokoj a Edward mě objal.

„Jsi v pořádku?“ Políbila jsem ho jako odpověď. Tomu se jen usmál a dál mě líbal. Dokud jsem nebyli vyrušeni.

„Romano, pojďte dolů,“ křikla Milena. „A vezmi Jirku.“ Smutně jsem si povzdechla a šla do protějšího pokoje. Jirka se akorát probudil. Edward i Alice mě sledovali celou dobu. Vzala jsem ho do náruče. A pochodovali jsme dolů.

Jirku jsem podala Mileně.

„Dohodli jsme se s tvým tátou, že jestli chceš, můžeš s nimi jet. Ale letí už dnes.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Oni mě dobrovolně pustí? Zírala jsem na ně a poté objala Milenu.

„Děkuju, jdu si balit,“ oznámila jsem a vrátila se do pokoje. Alice mě následovala.

Vzala jsem si všechny osobní věci a nějaké oblečení i když Alice protestovala. Nakonec mi pomohla se obléknout.

Dole jsem se s rodiči rozloučila. A hlavně ze psem. Po tom se mi bude stýskat nejvíc.

Když jsem seděla v autě a byla v Edwardově objetí, byla jsem šťastna. Konečně mi něco vychází.

Jelo se rovnou na letiště a já mohla říct, že jedu domů. Spokojeně jsem seděla v první třídě vedle Edwarda a užívala se let, když mi došlo, že jsem se zapomněla rozloučit s mou nejlepší kamarádkou Dani. Mrzelo mě to, jelikož za tohle vše vděčím hlavně jí. Edward si všiml mojí změny nálady.

„Stalo se něco?“ Zeptal se mě zmateně.

„Jo. Nerozloučila jsem se s Dani,“ zašeptala jsem. Copak si můžu říkat nejlepší kamarádka, když na ní zapomenu? Pevněji mě objal a dal pusu do vlasů.

„Neboj, ještě jí uvidíš, slibuji,“ zašeptal a já doufala, že má pravdu. Až přiletíme, musím jí napsat email. Skoro celý let jsem prospala.

Na letišti v Seattlu čekal zbytek rodiny. Se všemi jsem se přivítala, dokonce i s Jasperem.

Doma jsem si začala vybalovat své věci v pokoji Edwarda.

Až do večera jsme si povídali o tom, co vše se dělo. I když jsme si volali denně, měli jsme si toho spoustu co říct. Ještě jsem napsala email Dani a doufala, že se na mě nebude zlobit, že jsem se nerozloučila.

V koupelně mě čekalo dilema. A to v podobě, mám si smýt make-up, nebo ne? Nakonec jsem se rozhodla, že jo. Pravda byla, že na obličeji jsem měla modřin málo. Jednou jsem ho měla fialový úplně celý.

S Alicí jsem se domluvila, i když protestovala. Mohla jsem nosit normální pyžamo, co zakryje mé modřiny. Ale jakmile zmizí, budu muset nosit zase její košilky.

Souhlasila jsem. Mně šlo o to, aby to neviděl. Když jsem přišla do pokoje, trochu ho překvapily moje modřiny na obličeji. Ale nic neříkal, jenom mi dal na každou pusu.

Překvapilo mě, že se nedrží až tak zpátky, jako když jsem odjížděla. Třeba konečně úplně vstřebal má slova.

Do konce prázdnin zbýval týden. Jelikož jsem potřebovala trénovat, mluvilo se doma jen anglicky. Edward slíbil, že budeme mít každou hodinu společnou a tak se nemusím bát. Kdyžtak mi to přeloží. To mě trochu uklidnilo. Ale přesto. Já nastoupím do třeťáku, budu se vydávat za sedmnáctku, přitom mi je šestnáct a mám chodit do prváku.

Ale dala jsem si slib, že vše zvládnu. Jasper se postaral o falešné doklady a taky řidičský průkaz, což mě překvapilo. Edward mi koupil auto. Víte jaké? Málem mě trefilo. Ferrari.

Myslela jsem, že ho na místě zabiju. Největší šok byl, že chtěl, abych se v něm učila řídit. Nechtěla jsem to auto ihned rozbít.

„Edwarde, jsi blázen? Vždyť to auto rozsekám na maděru,“ oponovala jsem mu.

„Neboj, nerozsekáš. I kdyby, je to jen auto, koupím ti nové.“ Vytřeštila jsem oči, on je vážně blázen.

„Zapomeň. Když ho zničím, žádné nechci.“ Ještě chvíli jsme se dohadovali, nakonec jsem polevila a nasedla do auta.

Stalo se to, co jsem nečekala. Nejen, že auto přežilo, ale přišlo mi, jako bych řídila odjakživa. A já si to uvědomila. To jsem zdědila po tátovi, dřív jezdíval s kamionem a taky jako kluk závodně. Ani jsem si nevzpomněla na tu nehodu.

S Edwardem jsem se dohodla, že první den ve škole až do oběda budeme dělat, že se neznáme a nekomunikovat. Jemu se to nelíbilo, ale já měla plán a ten jsem chtěla uskutečnit. A už vůbec se mu nelíbilo, že tak minimálně měsíc spolu jakoby nechodíme.

Dalo mi práci ho přemluvit, aby souhlasil. Ale nakonec zabralo, když jsem řekla, že se na sebe budeme na doma alespoň víc těšit a já budu jen jeho. No jo chlap. Co bych chtěla?

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání mi dalo život, já teď musím zachránit to, co tolik miluju - 23. kapitola: