Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 5. Slib

23.07.2009 (18:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2584×

Do oběda mi čas utíkal pomalu. Byla jsem strašně unavená, jelikož jsem toho v noci opravdu příliš nenaspala a neprobralo mě ani neustálé Jessičino brebentění. Ta holka je fakt živel. Jak dokáže neustále mluvit a mluvit, bez přestávky? Po obědě jsem si tedy dala kafe a doufala, že mě postaví na nohy.

Seděla jsem u stolu s Jessicou, Mikem, Erikem a ještě dalšími lidmi, jejichž jména jsem si stále nezapamatovala. Byly to dvě dívky a jeden kluk. Celý oběd jsem se snažila nedívat k rohovému stolu, kde seděli Cullenovi. Bála jsem se, že se na mě zase tak zle podívá. Proč se takhle chová?

Naštěstí jsem moc okolí vnímat nemusela, byla jsem totiž celkem zabraná do hovoru s ostatními. Povídala jsem si převážně s Mikem, který ze mě nespouštěl oči a stále mě zahrnoval historkami a informacemi. Tentokrát mi to ale nebylo nepříjemné. Bylo to takové uvolněné. Ne jako Erikův výslech při občance. Cítila jsem se, alespoň pro tu chvíli, dobře.

Ke konci přestávky jsem se, se všemi rozloučila a šla na biologii. Naštěstí jsem tam byla včas. Alice už seděla na svém místě, úplně v zadní lavici a nadšeně na mě zamávala.

„Ahoj, Bello.“ Rozzářila se, když jsem dosedala na židli.

„Ahoj.“ Usmála jsem se.

„Tak jaký byl den?“ začala se vyptávat.

„Strašný.“ Řekla jsem mdle. Proč ze slušnosti tvrdit, že jsem se měla fajn, když to tak nebylo?

„Co se stalo?“ V jejích očích se zračil, skoro až přehnaný zájem.

„Celý den div neusínám, v noci jsem toho totiž moc nenaspala, tak už se nemůžu dočkat konce školy.“

„To znám.“ Řekla s takovým zvláštním úsměvem. „A proč se pořádně nevyspíš?“

„Ráda bych, ale poslední dvě noci mám takové podivné sny a neustále se probouzím.“ Povzdechla jsem si.

„A co se ti zdá?“

„Není to nic speciálního.“ Snažila jsem se to zamluvit, ale Alice se nedala.

„Jen mi to řekni, ráda si to vyslechnu.“ Usmála se na mě mile.

„No, v tom snu, jsem v lese. Je tam ticho, já jsem tam úplně sama, obklopena až přízračnou zelení a mám takový nepříjemný vnitřní pocit.“ Zamyslela jsem se a pokračovala. „Tak tomu bylo první noc, ale tu druhou noc se stalo něco dalšího…“ Podívala jsem se Alici zhluboka do očí. Když v tom jsem se zarazila. Její oči měly tu samou zlatavou barvu jako Edwardovy. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vždyť nebyli pokrevní sourozenci? Co to mělo znamenat?

Alice vypadala, jakoby si nevšimla mé náhlé strnulosti. „Nenapínej mě, co bylo dál?“

„Tu druhou noc mě někdo pozoroval a potom na mě zaútočil.“ Zašeptala jsem.  Alicina rozzářenost opadla.

„Bello, mrzí mě to.“ Řekla smutně a já věděla, že její lítost se netýká mých snů.

„Jak to myslíš? Ty o tom, co se stalo, víš?“ Vydechla jsem v úžasu a nadzvedla obočí.

„Ano vím, ale prosím tě, na nic se mě neptej. Vše co ti můžu říct je, že Edward by ti nikdy vědomě neublížil.“

„Vědomě?“ Nechápala jsem její slova.

„Je to složité, prosím vyčkej času. Nic ti nemůžu říct. Alespoň prozatím. Věř mi.“ Propíjela se svýma karamelovýma očima do mých a z jejího hlasu přímo sálala naléhavost. „Na ty oči se mě teď také neptej.“ Dodala, jakoby věděla, na co jsem se v následujícím okamžiku chtěla zeptat.

„Dost dobře tomu nerozumím, ale poslechnu tě. Slibuješ, že se někdy dozvím, o co tady jde?“

„Slibuju.“ Odpověděla, a vřele se na mě usmála. Věděla jsem, že jí můžu věřit.

Tím náš rozhovor skončil, protože dorazil učitel a domáhal se pozornosti. Do konce hodiny jsme neměly už ani chvilku pro další konverzaci. Na konci jsem myslela, že mi upadne ruka, tolik poznámek, jako při biologii, jsem ještě nenapsala. Náš ročník byl ve skluzu a učitel, pan Banner, potřeboval dohnat, co se dalo. Naštěstí, kafe zabralo a tak jsem to vydržela.

„Jestli nebudeš mít po těl.. ehm po příští hodině co dělat, tak bychom mohly někam vyrazit ne? Třeba podívat se po krámech?“ Prohlásila Alice s nadšením, jen co zazvonilo. Potom hned její výraz pohasl. Opět jsem měla pocit, jakoby snad věděla, co jí řeknu. Nejspíš si to uvědomila a zase se usmívala.

„Já potom nemůžu. Nemám tu auto, jelikož se mi včera rozbilo a tak musím za tátou na stanici. Pojedeme společně domů.“

„My bychom tě pak klidně hodili domů.“ Nevzdávala se Alice, ale v jejím hlase už nezněla taková jistota. Při slově „my“, se mi zachvěl žaludek.

„Já vážně nemůžu, navíc mi má dneska někdo přijít opravit auto, tak bych u toho ráda byla.“ Zmařila jsem její poslední naděje.

„Dobře, tak se uvidíme zítra.“

„Fajn.“ Usmála jsem se. „Měj se, Alice.“

„Ty taky, Bello.“ Její zářivý úsměv byl přímo oslňující.

Tělocvik jsem přežila bez úrazu, pro tentokrát. Když jsem vyšla ze školy, poprchávalo a nebe bylo zatažené černými mraky. Zapnula jsem si svou novou nepromokavou bundu a vydala se do chladného odpoledne. Nešla jsem přes parkoviště, jako obvykle, ale vzala to zadní bránou, která vedla do města rychleji. Už jsem byla u poslední budovy, když jsem zaslechla hádku. Došla jsem na roh a uviděla ty dva.

„…ale Edwarde, já vím, co se stane!“ namítala Alice

„Budoucnost se může změnit!“ Řekl rozzuřeně Edward.

„Musíš si věřit!“

„Alice, je to riskantní! Nechci, aby ses s ní přátelila, rozumíš!?“ Jeho hněv neustále narůstal.

Pak se oba odmlčeli, když si uvědomili, že nejsou sami a ve stejný okamžik na mě upřeli svůj zrak.

„Co ty tu sakra děláš?!“ Vyštěkl na mě Edward.

„Já… Nezlobte se… Nechtěla jsem.“ Vykoktala jsem vylekaně a podívala se na špičky bot. Jeho pohled mi naháněl husí kůži.

„Edwarde, uklidni se.“ Říkala mu tiše, ale rázně, Alice.

„Isabello Swannová…“ jeho hlas zněl zase temně a v očích mu blýskalo. „kliď se mi z cesty, seč jen můžeš!“  Vyhrožoval mi snad?

„Nevěřím, že jsi tak zlý, jak se tváříš! A chci znát pravdu.“ Zmohla jsem se mu vzdorovat, i když bych nejradši vzala nohy na ramena. Moje srdce bilo tak zběsile, až jsem se bála, že mi vyskočí z hrudníku.

„Mám ti dokázat, jak zlý jsem?! Necháš mě pak konečně na pokoji?!“ Rozlítil se.

„Jen si posluž.“ Vyhrkla jsem vzdorovitě, aniž bych nad svými slovy přemýšlela.

„Řekla sis o to sama!“ Ukončil rozhovor. Věděla jsem, že v budoucnu bude mít pokračování, ale pro dnešek už to tak nevypadalo.

„Bello, raději bys měla jít. Tvůj otec bude mít starost.“ Řekla Alice smířlivě.

Jen jsem kývla a odlepila se od místa, kde jsem stála. Po cestě na stanici jsem přemýšlela. Co bylo tak riskantní, že se, se mnou Alice nesměla přátelit? Nebo co měla znamenat slova „budoucnost se může změnit“? Jak může Alice vědět, co se stane? Celý ten kratičký rozhovor mi ležel v hlavě a já hledala klíč k pochopení. Nenašla jsem ho. Když jsem dorazila na stanici, spustilo se z nebe obrovské množství deště.

Charlie už na mě čekal a ani se neptal, kde jsem tak dlouho. Nasedli jsme do auta, po cestě se ještě stavili v samoobsluze pro nákup a jeli domů.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 5. Slib: