Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 3. Tajemný útočník

18.07.2009 (16:30) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2770×

Hned po škole jsem si naplánovala výlet do Port Angeles, abych si nakoupila nějaké teplejší a pokud možno nepromokavé oblečení. Bylo tam velké obchodní centrum, kde jsem sehnala vše, co jsem potřebovala. Nakupování jsem nikdy příliš nevyhledávala, ale když už jsem byla ve městě, rozhodla jsem se, že to protáhnu a vydám se na nákup do knihkupectví, oživit svou malou zásobu knížek.

Vybrala jsem si nějaké místní povídky, jelikož vypadaly zajímavě a tajemně. Takové čtení jsem měla vždycky ráda.

Když už jsem myslela, že mám hotovo, napadl mě další skvělý nápad. Navštívím zdejší knihovnu. Ta ve Forks nebyla příliš rozsáhlá, tudíž jsem zkusila své štěstí tady. A byla jsem mile překvapena. Knihovna byla poměrně zásobená a já si mohla vybrat cokoliv, po čem mé srdce toužilo. Má volba byla jasná. Jana Eyrová od Charlotte Brontëové byla vždy má oblíbená kniha a teď, když jsem pociťovala samotu, se mi náramně hodila. Hlavní hrdinka je také zpočátku osamocená a prochází si různými úskalími a já se s ní dost často ztotožňovala.

Vyšla jsem z knihovny a už si to, se svou novou dodávkou, mířila zase zpět k domovu.

Autíčko vypadalo dobře, vevnitř bylo teploučko, a ačkoliv byly sedačky staré, bylo tam i pohodlně. Řídila jsem ráda, v autě jsem byla sama a tak jsem se nemusela hlídat v chování či výrazu své tváře. Bylo mi smutno. Stýskalo se mi po domově. Teda vlastně po Phoenixu. Můj domov byl teď ve Forks.

Charlie věděl, že pojedu nakupovat, jelikož jsem mu volala ze školy. Domluvili jsme se, že se vrátím co nejdříve, ale moc se mi to nepodařilo. Byla už docela tma, když jsem projížděla lesem nedaleko domova.

Jenže v tom se to stalo. Auto sebou začalo cukat a já po chvíli uviděla, že se mi kouří z motoru. No to snad ne! Prý dlouho vydrží, to jsem si mohla myslet. Šlápla jsem rychle na brzdu, avšak tím mi auto chcíplo úplně. Nechtěla jsem riskovat horší poruchu, nebo nedej bože výbuch motoru. O autech jsem toho příliš nevěděla, ale záběry z akčních filmů jsem si pamatovala moc dobře.

Rychle jsem vystoupila a vytáhla ven své věci. Už jsem musela být určitě blízko domova, tak jsem se rozhodla, že dojdu pěšky a pak se sem vrátíme Charlieho autem. Kdybych tak měla mobil, říkala jsem si.

Šla jsem už hodinu a stále nenacházela jediné povědomé místo. Pořád ta samá asfaltová silnice a noční les. Zaposlouchala jsem se hluboko do lesa a šla dál. Byly slyšet pouze poryvy větru v korunách stromů a chvílemi zahoukala sova. Začala jsem být unavená, a tak jsem se zastavila u padlého stromu a posadila se na jeho kmen. Zavřela jsem oči a opřela si obličej do dlaní. Je tohle možné? Že bych se snad ztratila? Nebo jsem prostě neodhadla cestu? Muselo být už dost hodin a já pořád bloudila lesem.

Zhluboka jsem se nadechla a opět otevřela oči. Najednou jsem se zděsila. Někdo mě opodál pozoroval. Znova jsem si promnula oči, abych se ujistila, zda se mi to nezdá a nezdálo. Zleva, asi dvacet metrů ode mě, stála nějaká postava. Ne, nestála! Teď už se pomalu přibližovala ke mně. Seděla jsem na kmeni toho stromu a nemohla popadnout dech.

V jednu chvíli jsem se zvedla a začala utíkat pryč. Ale žádné kroky jsem za sebou neslyšela. To bylo divné. Za běhu jsem se otočila, abych zkontrolovala situaci, a rázem jsem zůstala stát jako opařená. Ta bytost byla přímo za mnou. Podle postavy to byl muž, ale přes tmu jsem mu neviděla do obličeje. Jak se sem dostal tak rychle? Na delší přemýšlení nebyl čas. Jeho ruce, studené jako led, mě silou mrštily o vedlejší strom. Snažila jsem se bránit, ale ani jsem s ním nehnula, byl tak silný. Navíc mi vyrazil dech, a já se nemohla nadechnout.

„Prosím, neubližujte mi.“ Zasténala jsem překvapivě vysokým a vyděšeným hlasem, až jsem se divila svým uším. Oči jsem měla křečovitě zavřené. „Prosím vás.“ Zavzlykala jsem. Jeho ruce drtily mé paže a tlačily mě ke stromu.

Pak jsem ucítila jeho studený dech na svém krku.

„Prosím.“ Zopakovala jsem bezmocně.

Dlouho se nic nedělo. Jeho dech se vytratil a teď tu bylo jen mrtvé ticho. Cítila jsem pouze jeho studené ruce na svých pažích a začala se třást. Nevím, jestli to bylo jenom tou zimou, která z něj přímo sálala, nebo i mým strachem, ale třesavka se stále stupňovala. Tahle chvíle byla nekonečná. Jakoby ten útočník váhal a rozmýšlel co dál.

Potom tlak ustal. Už mě nic neomezovalo. To mě zmátlo. Otevřela jsem proto velmi obezřetně oči a ve svitu měsíce na okamžik spatřila jeho tvář. Díval se na mě se zmučeným výrazem, a přestože jsem si ten krásný obličej pamatovala úplně jinak, nemohla jsem ho nepoznat. Pak, jako mávnutím proutku zmizel a rozvířil listí stromů.

Zůstala jsem na tom místě ještě nějakou dobu jako zamrazená. Z transu mě probralo až policejní auto mého otce, který se po mně netrpělivě sháněl. Byl celý vystrašený, co se se mnou stalo a já mu pouze vysvětlila svou nehodu s autem, víc jsem nebyla schopná. Další události jsem si radši nechala pro sebe. Nevím proč, ale měla jsem takový podvědomý pocit, že by to nebylo to nejlepší. Ani pro jednoho z nás. Charlie mě tedy odvezl domů a vrátil se zpět do lesa, pro dodávku.

Když jsem toho dne ulehala ke spánku, má mysl byla natolik rozvířená, že jsem nemohla usnout. Stále jsem přemítala o té strašné chvíli v lese. O tom, že jsem mohla být okradená, znásilněná nebo dokonce mrtvá. Jen jsem na to pomyslela, naskočila mi husí kůže. Jedna myšlenka se mi však honila hlavou ze všech nejvíc. Myšlenka na toho útočníka.

Jak je možné, aby to byl on?  Proč byl tak rychlý? A proč mě napadl? Přemýšlela jsem nad jeho silným sevřením, nad tuhostí jeho svalů, které jsem se snažila odstrčit. Taková síla!? A co měl znamenat ten jeho ztrápený výraz, kterým na mě hleděl? Kdo byl vlastně tenhle člověk? Nebo lépe, kdo byl Edward Cullen?

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 3. Tajemný útočník: