Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 24. Okouzlená vším

05.10.2009 (17:30) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2347×

Stála jsem před tím skvostem a nemohla se vynadívat. Celá ta stavba působila tajemně, ale zároveň velice přívětivě. Kolem domu byla kouzelná zahrada, plná barevných květin a všelijakých stromů. Samozřejmě povětšinou to byly jehličnany, ale nacházely se tu i takové, které jsem v životě neviděla. O kousek dál protékal potůček, jehož zurčení se nedalo přeslechnout. Připadala jsem si tak trochu jako v ráji, ale nebylo to jen tím prostředím, nýbrž i jakousi vnitřní pozitivní energií, která jakoby z toho místa vyzařovala.

Nedokázala jsem to pochopit. Jak může být něco tak mocné? Takhle silně ohromit mé pocity a duši? Ještě nic mě neohromilo tak, jako tohle místo. Ale pak jsem si uvědomila, že to není tak úplně pravda. Podobně se přece cítím pokaždé, když jsem s Edwardem. Jenže ten pocit, kdy jsem s ním, je mnohem silnější, než jen toto místo. Možná právě díky jeho přítomnosti se teď cítím tak krásně. Možná kdyby tu se mnou nebyl, bylo by to jiné…

Přemýšlela jsem nad touto myšlenkou, až dokud mě z mého transu probralo něčí odkašlání. Trhla jsem sebou a podívala jsem se na původce toho děje.

Samozřejmě, byl to Edward. Díval se na mě velice pobaveným, ale zároveň takovým něžným způsobem, vlastním jemu samému.

„Promiň, nějak jsem se zamyslela.“ Omluvila jsem se popravdě. Na mé tváři musel stále být trošku nepřítomný a vyjevený výraz, ale postupně jsem se z toho vzpamatovávala.

„Moc by mě zajímalo, jaké myšlenky se ti honí v hlavě.“ Prohlásil a zadíval se mi do očí tím známým frustrovaným pohledem.

„Jak může být něco tak silné?“ Zašeptala jsem.

Usmál se něžně. „Působí to na tebe hodně mocně, že?“

„Silnější pocit jsem zažila jen když…“ Vypálila jsem bez rozmyslu, ale pak se zarazila. Ostýchala jsem se říct to na hlas. A navíc, říct to přímo jemu.

„Když?“ Pozvedl obočí, ale vypadalo to, jakoby si mé nenadálé rozpaky užíval. V očích mu poletovaly jiskřičky a čekal, co odpovím.

Povzdechla jsem si. „Zapomeň na to.“

Jiskřičky v jeho očích pohasly, protože viděl, že jsem rozhodnutá nic mu neprozradit. „Bello, pověz mi to.“ Pomaloučku se ke mně přiblížil, probodávajíc mě svým neodolatelným pohledem a lehce se ke mně naklonil. „Prosím.“

Byla jsem najednou úplně mimo. Co se se mnou děje? Nebo lépe, co to se mnou ON dělá? Tep se mi najednou rozběhl šílenou rychlostí. Utápěla jsem se se zatajeným dechem v jeho jantarových očích a nedokázala pohnout brvou. Bylo ticho, ale najednou se mi začala točit hlava. Dostavilo se i hučení v uších a já cítila, že se mi obraz najednou jaksi vytrácí.

„Bello dýchej!“ Slyšela jsem z dálky Edwardův hlas.

Omdlívám? Ne! To ne! Uvědomovala jsem si, co se děje a z posledních sil se chytila Edwardovy ruky. Pak mě pohltila tma.

Musel to být jen zlomek času, co jsem byla v bezvědomí, protože když jsem se probrala, byla jsem stále na tom samém místě, v Edwardově náručí. Zamžourala jsem očima a pokusila se z něj vymanit. „Já se vážně omlouvám.“ Vykoktala jsem a cítila, jak se mi do tváří vhání krev.

Edward mě po chvíli jemně pustil zpět na zem a s výrazem plným starosti si mě prohlížel. „Omlouváš se, za to že jsi omdlela?“

Kývla jsem jen hlavou a zadívala se do země. „Cítím se hloupě, když se v tvé přítomnosti vždycky sesypu, jako malá holka.“ Vzhlédla jsem zpět do jeho tváře.

V jeho očích se zračila něha a pochopení. „Nemusíš se cítit hloupě. Procházíš teď těžkým obdobím, tudíž je to naprosto normální a pochopitelné.“

„Ale tady nejde jen o to, co se v posledních dnech stalo. Je to mnohem složitější.“ Vzdorovala jsem mu, ale ještě víc jsem se do toho zamotávala.

„Tak co jiného máš ještě na mysli?“ Ptal se nechápavě.

Nervózně jsem si přešlápla. Zhluboka se nadechla a pokračovala. „Já nevím, jak to vysvětlit. Bude se ti to určitě zdát směšné, ale já si nemůžu pomoct. Nevím proč to tak je…“ Chrlila jsem ze sebe ta slova a pak se zase zarazila. Bylo až moc těžké, říct to nahlas.

„Neboj se to říct, já to pochopím.“ Přesvědčoval mě svým medovým hlasem.

„Zkrátka když jsem s tebou, cítím se vždycky takhle… Tak zvláštně ohromená, okouzlená, opojená… Slovy to ani nejde vyjádřit. Působíš na mě až moc zvláštně a já to nechápu…“ Rozpaky, které mnou zmítaly, byly téměř hmatatelné. V podstatě jsem se přiznala ke svým nejniternějším pocitům.

Díval se na mě a výraz v jeho tváři nic neříkal. Mátlo mě to, protože většinou dal znát, co si myslí nebo jak je naladěn. Ale teď nic. Mlčel a já začínala být ještě nervóznější.

„Nepřikládala jsem tomu zpočátku takovou důležitost, protože tak v podstatě působíš na každého. Vlastně celá tvoje rodina má takovou zvláštní auru.“ Snažila jsem se to vysvětlovat dál a má slova se mi zdála téměř neuvěřitelná. „Jenže teď se to začalo stupňovat. Je to čím dál tím silnější a já nevím, co mám dělat, abych tomu úplně nepropadla…“ Dívala jsem se mu plaše do očí a přemítala, co si tak může myslet.

Usmál se na mě a pohladil mě po tváři. Jeho dotek mne zastudil, ale nebránila jsem se.

„Asi jsem hloupá…“ Prohlásila jsem sklesle, když pořád nic neříkal.

Nadzvedl obočí a káravě se na mě zamračil. „To už nikdy neříkej!“ Chvíli se na mě díval a pak se uklidnil a pokračoval. „Bello, ani nevíš, co se ve mně teď odehrává. Je to pro mě těžké být s tebou a nesmět ti nic říct. To co cítíš ty a ostatní má svůj důvod, jen se bojím, aby to nepřesáhlo únosné meze. U nás obou. Mám strach, že už je pozdě…“ Mluvil a já se snažila pochopit co nejlépe význam jeho slov, ale nešlo mi to.

„Nerozumím všemu, co říkáš.“ Řekla jsem zamyšleně.

„S tím počítám.“ Zazubil se.

„Ty!“ Chtěla jsem ho osočit, ale nenapadlo mě žádné vhodné slovo. „A kdy mi to hodláš vysvětlit?“ Usmála jsem se.

„Až bude vhodná chvíle.“ Mrkl na mě. „Teď už pojď dovnitř, Alice už je celá netrpělivá.“

Úplně jsem zapomněla, že tu má být Alice a tak jsem jen kývla hlavou a chytla se Edwardova rámě, které mi nabízel.

Vydali jsme se po kamenné pěšince, která vedla přímo ke dveřím domu, a pak Edward vytáhl klíče, aby si odemkl. Když otevřel dveře, zůstala jsem opět stát jako opařená.

„Kolikrát ještě?!“ Vydechla jsem a podívala se na Edwarda. Vypadal nechápavě a zvědavě si mě prohlížel. Proto jsem upřesnila otázku.„Kolikrát ještě se mi dnes ohromením podlomí kolena?!“

Pobaveně se uchechtl. Přiblížil se k mému obličeji a mně se opět zrychlil tlukot srdce. Nakonec své rty namířil k mému uchu a medově zašeptal. „Tolikrát, kolikrát budu chtít.“

Začervenala jsem se nad jeho počínáním a musela se usmát. Ne, že by mi myšlenka na jeho blízkost vadila…

Potom jsem se znovu porozhlédla po místnosti, do které jsme zavítali. Edward mě zavedl dovnitř, abychom nepostávali u dveří a pak mi nechal chvíli, abych si prohlédla každý její kousek. Byl to obrovský vzdušný pokoj, ve kterém se skloubilo asi hned několik funkcí najednou. Byl tu velký skleněný jídelní stůl se sedmi židlemi, ale zároveň mnohamístná kožená pohovka s konferenčním stolkem a plazmovou televizí. Takže obývací pokoj a jídelna v jednom. Základ stěn byl bílý, ale zdobily je různé tapety s moderními motivy, které se všelijak prolínaly a tak to působilo opravdu okázale. Nacházelo se na nich také mnoho obrazů a obrázků. Některé byly velice moderní, ale našla jsem mezi nimi i kousky, které se mi zdály vážně staré. Nejvíc mě však zaujaly fotografie visící tu v hojném počtu.

Přistoupila jsem k jedné z nich a musela se bezděčně usmát. Byla na ní celá rodinka. Všichni se usmívali a nejvíc Emmett, který dělal Edwardovi parohy. Edward ke mně zezadu přišel a také se lehce uchechtl.

„Líbí se ti?“ Zeptal se.

„Jasně.“ Řekla jsem pobaveně. „Vypadáte jako spokojená rodinka.“

„Také jsme.“ Odvětil. „Jinak, tohle je má adoptivní mamka Esmé a tohle její manžel Carlisle.“ Vysvětloval a ukazoval na dvě usmívající se postavy, vypadající spokojeně a zamilovaně.

„Jsou asi moc hodní, když adoptovali tolik dětí a pomohli jim.“

„Jsou strašně velkorysí a všichni jsme jim neskonale vděční.“ Odpověděl zamyšleně. „Až se s nimi poznáš, budeš moct sama posoudit. Esmé už se na tebe těší.“ Dořekl a na konci se na mě usmál.

Ale to už se ze schodů, ústících do tohoto pokoje, přiřítila Alice a otočila mě od Edwarda, aby mě mohla obejmout. Byla tu nějak moc rychle a úplně mě svým příchodem zaskočila. „No kde jste?! Čekala jsem, až se tady vypovídáte a přijde nahoru ke mně do pokoje a vy nikde!!!“ Vyhrkla na nás naoko naštvaně a pořád mě drtila svým objetím. Zezadu jsem zaslechla Edwardovo uchechtnutí.

„Alice? Mohla bys mi už přestat drtit žebra?“ Zeptala jsem se po chvíli vřelého přijetí.

„Ach, promiň, zapomněla jsem.“ Zašvitořila a pustila mne. „Jak se ti u nás líbí?“ Vyptávala se nadšeně.

„Je to tu úchvatné.“ Snažila jsem se, co nejlépe shrnout své dojmy.

„Vidíš, Edwarde? Říkala jsem, že se jí tu bude líbit!“ Řekla Alice významně a pořád se nadšeně usmívala.

„Já jsem nikdy netvrdil, že se jí dům líbit nebude. Včera jsme se přeli o něčem jiném, sestřičko.“ Odpověděl pobaveně Edward.

„Ještě uvidíš!“ Odfrkla si Alice s úsměvem.

Unikalo mi tu něco?

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 24. Okouzlená vším: