Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 19. Návštěva

30.08.2009 (07:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3118×

V sobotu jsem do nového dne vstala s dobrou náladou a pohled z okna mě naplnil další vlnou radosti. Venku bylo jasno a oblohu brázdilo jen pár mraků. Za celou dobu mého pobytu ve Forks to bylo asi tak podruhé, co spoza mraků vysvitlo slunce. Měla jsem velké štěstí, že se tak stalo opět zrovna o víkendu.

Vyhrabala jsem se z postele a otevřela okno dokořán, abych nechala proudit čerstvý vzduch. Chvíli jsem se z něj lehce nakláněla, zavřela oči a nechala se po tváři šimrat teplými slunečními paprsky. Bezděčně jsem se musela usmát. Bylo to tak osvobozující a příjemné. Na chvíli vypnout a vnímat jen to krásné teplo. Pak jsem oči otevřela a zůstala jsem stále mile fascinována. Ten temný les kolem domu vypadal mnohem vlídněji, když na něj dopadala sluneční zář, stejně tak jako vše ostatní.

Šla jsem se obléknout a plánovala si, co vše dnes podniknu. Na sebe jsem si vzala tmavě modré kalhoty na doma a červené tričko s krátkým rukávem. Ranní hygienu jsem měla po chvíli také za sebou a mohla jsem se jít nasnídat.

Charlie už byl vzhůru a zrovna se dole v předsíni štrachal v jedné ze skříní.

„Dobré ráno.“ Pozdravila jsem ho s úsměvem, když jsem sešla schody.

Otočil se na mě. „Dobré ráno, holčičko.“ Potom si mě chvíli měřil zkoumavým pohledem a pokračoval. „Koukám, že jsi v dobré náladě.“

„V té nejlepší.“ Potvrdila jsem usměvavě.

„Takže včerejší ples se vydařil?“ Vyptával se Charlie. Chvíli jsem se zarazila při vzpomínce na ples a přemýšlela, nad slovem „vydařil“. Tak bych to asi nenazvala. I když na druhou stranu, usmířila jsem se s Edwardem, co víc si přát. Opět jsem se usmála.

„Ano to také, ale hlavně je dnes tak krásně!“ Odpověděla jsem mu upřímně. „Už jsi snídal?“

„Jojo, snídal. Jedeme s Billym dneska na ryby. Akorát nikde nemůžu najít pláštěnku.“ Vysvětloval Charlie.

„Pláštěnku?“ Uchechtla jsem se. „Byl ses už podívat venku?“ Ukázala jsem ke dveřím.

„Já vím, že se dneska vydařilo počasí, ale to se klidně může z minuty na minutu změnit.“

„Ale tati, nebuď takový pesimista.“ Povzbuzovala jsem ho.

„Třeba bude hezky celý den, ale třeba také ne. Každopádně, radši tu pláštěnku najdu.“ Ukončil rozhovor a pokračoval v prohrabávání skříně.

Zašla jsem tedy do kuchyně a připravila si müsli s jogurtem. Pořád jsem vymýšlela, co budu dnes dělat, abych zbytečně nezabila tak krásný den a zužitkovala ho. Také jsem se potřebovala něčím zabavit, protože jinak bych se stále musela užírat myšlenkou, že Edwarda uvidím až v pondělí.

Jason se mi do myšlenek dostával taky hodně často a nechtěla jsem ho mít neustále ve své hlavě. Co asi teď dělá? Uvědomil si své činy, když se probudil do střízlivého stavu? Moc mě mrzelo, že to muselo skončit takhle nevybíravým způsobem. Na druhou stranu jsem byla ráda, že to skončilo tak brzy, aniž bych k němu cítila něco hlubšího. Moc jsem si Jasona oblíbila a měla jsem ho moc ráda, ale to bylo naštěstí vše. Nejvíc mě bolelo to zklamání v něm. Nikdy bych si nemyslela, že se tak hodný, usměvavý a příjemný člověk, může takhle zachovat. V životě bych to do něj neřekla, a proto mě to mrzelo ještě víc.

Umyla jsem misku od jogurtu a zamířila ke koši na prádlo. Potřebovala jsem toho hodně vyprat, a dnes byl den k sušení prádla jako dělaný. Charlie měl sice sušičku, ale když bylo takhle krásně, proč nepověsit prádlo ven? Někdo jiný by si myslel, že jsem blázen, když si chci takhle stěžovat práci, ale mě to těšilo. Připomněla jsem si Phoenix, protože tam jsem prádlo jinak, než pověšením na šňůru, nesušila.

Roztřídila jsem si barvy a už zapínala praní první várky. Za tu dobu, než se to vypere, jsem si šla poklidit pokoj. Ustlala jsem si a vyluxovala. Pak už stačilo jen urovnat věci na stole a odnést dvě skleničky do kuchyně a bylo hotovo.

To mi tedy moc času nezabralo a tak jsem se tedy rozhodla pro úklid domu. Charlie odešel už během mého snídání a tak jsem měla celý dům jen pro sebe. Nejdřív jsem vypulírovala koupelnu. Veškeré povrchy jsem vyčistila čistícím pískem a do odpadů nalila přípravek na pročištění. Potom jsem vyleštila zrcadlo, srovnala poličky a vytřela. Měla jsem to hotové během chvíle a tímhle tempem pokračovala ve zbytku domu.

S Charliem jsme udržovali pořádek a dům nebyl až tak velký, takže jsem se ani nenadála a bylo to tu jako ze škatulky. To už mi na pračce blikalo světýlko, že je vypráno. Popadla jsem lavór a vyndala do něj prádlo, které krásně vonělo aviváží.

Ven jsem vyšla jen v triku a bylo mi pořád celkem teplo. Nebylo to na opalování, ale i tak mi to stačilo. Pohlédla jsem na dvorek a hledala prádelní šňůru, ale k mému zděšení jsem žádnou nenašla. Rychle jsem se vrátila do domu a prohledala zásuvky, ve kterých se většinou nacházely takovéhle praktické věci. Nakonec jsem nějaký provázek našla, i když jsem si nebyla jistá, zda je to přímo prádelní šňůra. Nedbala jsem na to a vypálila na dvůr, abych ho vyvěsila mezi dva stromy. Jen co jsem na něj pověsila prádlo, byla jsem spokojená.

Potom jsem si ven donesla rozkládací sedátko a pustila se do čtení knížky Vejce a já od Betty MacDonaldové, která byla vždy jednou z mých oblíbených a kterou jsem čítala v dobách pohody. Vždycky jsem si u téhle knížky příjemně odpočinula a občas se i zasmála. Opět mě zaskočila podobnost knížky s mým vlastním životem, i když jen malá. Hlavní hrdinka se také stěhuje na venkov, do státu Washington a nemůže si zvyknout na zdejší nehostinné prostředí. Zápasí s domácími pracemi a občas se jí dějí opravdu zábavné věci.

Byla jsem naplno zabraná do četby a pak jsem uslyšela takový pronikavý, jakoby pištivý zvuk. Byl někde blízko a zpočátku jsem nevěděla, co jej vydává. Po chvíli mi to ale došlo. Bylo to mňoukání a ozývalo se z křoví, které se nacházelo kousek napravo ode mě.

Zvedla jsem se, položila si knížku na sedátko, a potichoučku se vydala k tomu místu. Mňoukání neustávalo a čím jsem byla blíž, tím bylo hlasitější. Došla jsem ke křoví, ale nic jsem neviděla. Obešla jsem ho tedy a na druhé straně našla krásné malinkaté mourovaté koťátko. Mňoukalo, ale sotva mě uvidělo, přestalo a přicupitalo ke mně, takovým roztomilým vrtkavým pohybem. Hned jsem si ho s úsměvem vzala do náručí.

„No ty jsi krásné koťátko.“ Povídala jsem si s ním šišlavě a skoro bych se rozplynula nad tím roztomilým kukučem. Hladila jsem ho po hlavičce až k ocásku a vykročila k domu. Po cestě se mi uvelebilo v náručí a hlasitě předlo, až jsem se nad tím musela pousmát.

Bohužel jsem doma nenašla nic, co bych mu mohla dát k jídlu, kromě mléka s piškoty a pár plátků kuřecí šunky. Ale vypadalo spokojeně a pustilo se hladově do jídla. Sedla jsem si na židli a s úsměvem ho sledovala. Co s ním jen provedu? Mohl by být venku a já bych mu dávala na verandu krmení. Jen jsem na to pomyslela, zavrhla jsem to. Bylo mi líto nechat, takovýhle malý uzlíček samotný venku. Sice bylo dnes hezky, ale v horším počasí by asi zmrznul. Rozhodla jsem se, že si ho spíš nechám doma. I když jsem si nebyla jistá, co mi na tenhle nápad řekne Charlie. Ovšem za pokus nic nedám.

Pak jsem sebou trhla leknutím, protože se hlučně rozezvučel zvonek. Došla jsem ke dveřím a litovala, že Charlie nemá kukátko, abych zkontrolovala, o koho jde. Jen jsem je otevřela a pohlédla na osobu před nimi, držící v ruce pugét růží, tak jsem je zase naštvaně zavřela dotyčnému před nosem.

„Bello! Prosím, otevři mi. Musíme si promluvit“ Žadonil Jason a klepal na dveře.

„Už není o čem!“ Zakřičela jsem na něj přes dveře.

„No tak, Bello. Moc mě ten včerejšek mrzí. Takhle to nemělo dopadnout. Prosím otevři mi! Chci ti to říct do očí.“ Doprošoval se dál Jason.

Vzpomněla jsem si na ty chvíle strachu, které jsem s ním strávila, když mě násilím tlačil ke zdi, nebo když mě uhodil a nedokázala se přimět k tomu, abych mu otevřela. „Jasone, jdi pryč!“ Zaburácela jsem a do očí se mi nahrnuly slzy. Alespoň, že to nemohl vidět.

„Myslíš, že mi budeš schopná někdy odpustit?“ Zdálo se mi to, nebo jsem v podtónu jeho hlasu slyšela pláč? „Bello, prosím tě!“ Teď už to bylo nad slunce jasné. On plakal.

Nevím, proč jsem to udělala. Asi to bylo tou náhlou vlnou lítosti, která se ve mně vzedmula. Prostě jsem pomalu chytla za kliku a otevřela mu. Sama jsem měla na tvářích slzy, ale jemu jsem se nevyrovnala. Stál tam jako umučenec a v ruce pořád třímal ty růže, které mi hned, jak jsem otevřela, podával.

„Pro tebe.“ Vydechl omluvně.

„Nech si je pro Amandu.“ Odsekla jsem mu smutně a měřila si ho pohledem. Zdál se, být mou reakcí zaskočený a nepromluvil. „Tak mluv, co mi ještě chceš?“

„Chci to napravit. Prosím, řekni mi, co mám udělat? Udělal bych cokoliv, aby to bylo jako dřív.“

„Ale to nejde.“ Řekla jsem jednoduše.

„Proč?“ Ptal se a díval se na mě takovýma psíma očima.

„Jasone! Už nikdy to nebude jako dřív! Už jsem o tobě ztratila iluze, copak to nechápeš?“ Rozohnila jsem se.

„Já vím, choval jsem se jako hlupák. Ale každý někdy ujede, tak mi to odpusť, prosím.“

„Každý někdy ujede?“ Zopakovala jsem po něm nevěřícně. „Asi jsi zapomněl, že jsi mě při tom svém ujetí napadl a uhodil do obličeje.“ Řekla jsem rozhořčeně a při slově ujetí jsem si dala záležet na jízlivém tónu.

„Lásko, moc se omlouvám!“

„Neříkej mi tak!“ Skočila jsem mu do řeči, aniž by ji stačil dokončit. Z jeho úst to znělo tak otravně a ve mně v tu chvíli všechno vřelo. Dál mlčel a tak zvláštně se na mě díval, což mě znervózňovalo. „Už jsi skončil?!“ Zkřížila jsem ruce na prsou a nasadila znuděný výraz.

„Miluji tě.“ Vypadlo z něj z ničeho nic.

Uštěpačně jsem se uchechtla. „To už tady jednou bylo.“

„Ale já to myslím vážně.“

„Včera jsi to taky myslel vážně a pak jsi to svými činy naprosto popřel!“ Setřela jsem ho.

„Bello, já věřím, že mi to jednou odpustíš. Naše láska to překoná!“ Vypadlo z něj a já si připadala, jako když mluvím se zaseknutou gramofonovou deskou.

„Nemluv o lásce, když o ní nic nevíš a už vůbec nemluv o naší lásce, protože žádná NAŠE není!“ Vyjela jsem na něj netrpělivě. Copak to nepochopí? „Domluvila jsem!“ Tím jsem se snažila ukončit debatu.

„Já to takhle nenechám!“ Řekl Jason a jeho umučený výraz vystřídal nový. Teď se tvářil tvrdě a odhodlaně, připomnělo mi to jeho chování včera večer a po zádech mi přejel mráz.

„Co tím myslíš?“

„Dokážu ti, že mě miluješ! Jen to sama asi ještě netušíš!“ Říkal to s takovou jistotou, které jsem nedokázala uvěřit.

„Ty seš tak směšný!“ Zchladila jsem ho a otočila jsem se, abych se vrátila do domu.

„Kam si myslíš, že jdeš?!“ Zaburácel a v tu ránu si mě násilím otočil zpět k sobě. Cítila jsem jak vyděšeně se tvářím. Tohle bylo tak podobné včerejšku. Zatřásl mnou a křičel na mě. „Bello, miluješ mě! Já to vím, ty mě miluješ!!!“ Byl jako šílenec a pořád mnou lomcoval. Mlčela jsem a jen na něj se strachem zírala. „Řekni, že mě MILUJEŠ!“ Zavřal na mě a mně se do očí nahrnuly slzy.

„Jasone, prosím nech toho!“  Vzlykala jsem.

„Řekni to!“ Řekl výhružně.

„Miluji tě.“ Zašeptala jsem. „A teď už mě pustíš?“

„Já to věděl, že mě miluješ.“ Mlel si dál svou a podíval se na mě takovým zvláštním pohledem, za kterým se skrývalo něco, co jsem nechápala, jen jsem věděla, že se mi to vůbec nelíbilo. „Měli bychom konečně posvětit naší lásku.“ Řekl a na chvíli se na mě mlsně zadíval. Nevěděla jsem, co tím myslel a jen na něj nevěřícně civěla, ale potom přišlo pochopení, údiv a hrůza z toho, co jsem si domyslela.

„Ne! Jasone, na to vůbec nemysli!“ Vykoktala jsem vystrašeně a snažila se ho od sebe odstrčit, abych zapadla do domu a mohla se v něm před ním ukrýt. To bylo mé největší přání. Proč jen jsem tomu šílencovi, já hlupačka, otvírala? Proč jsem mu uvěřila tu komedii s lítostí?

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 19. Návštěva: