Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 16. Nákupy

22.08.2009 (15:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2882×

Večer jsme s Jasonem vyrazili na nedalekou pláž do La Push. Na chvilku jsme si sedli do takové malinké hospůdky, nacházející se na jednom z mnoha útesů. Bylo fascinující sledovat seshora nespoutané mořské vlny, tříštící se o útesy.

Celý večer utekl stejně rychle, jako ten předchozí. Bylo mi s Jasonem moc příjemně, i když mě dost často překvapoval svou sebejistotou. Políbil mě během toho večera snad stokrát a téměř vždy bez jakéhokoli náznaku. Byla jsem ze začátku v rozpacích, ale později veškeré zábrany padly. Domů jsem se dostala ještě později než včera a podle zhasnutých oken jsem usoudila, že Charlie už spí.

Loučila jsem se s Jasonem už v autě. Naposledy mě políbil, tentokrát nejintenzivněji za celý večer. Chtěla jsem to ukončit, protože to trvalo již déle, ale nenechal mě. Zhluboka jsem oddechovala a on stále držel mou tvář ve svých dlaních. Pořád mě líbal a rukama mi zajel pod tričko. To mě donutilo jednat. Prudce jsem ho odstrčila.

„Jasone!“ Vypálila jsem pohoršeně.

Díval se na mě překvapeně. „Tobě se to nelíbí?“

„Jasone, nejde o to, co se mi líbí! Jsi prostě moc hrr!“

„Odpusť prosím.“ Zatvářil se sklesle.

„V pořádku, jen na to musíme jít postupně.“ Snažila jsem se ho uklidnit a nasadila opět klidnou masku.

Když Jason odjel, oddechla jsem si. Ano, bylo mi s ním moc dobře, skvěle jsme si popovídali, přitahoval mě, ale tohle byla jedna z těch situací, kdy jsem cítila zvláštní paniku. Takový svíravý vnitřní pocit. Ještě v posteli jsem nad tím dumala, ale pak jsem usnula a mou mysl zaplnilo něco úplně jiného.

Stála jsem zase samotná v černém lese a nic neviděla. Stála jsem tam dlouhou dobu, přikovaná k zemi a dívala se před sebe. Byla jsem z nějakého nevysvětlitelného důvodu vyděšená. Potom jsem, ale odhalila ten důvod. Něco přede mnou stálo. Bylo to něco velkého, ale nevěděla jsem přesně, co. Najednou kolem mě prosvištělo něco jiného, a vzduchem zavanula taková příjemná vůně. Odkud jen jsem ji znala? V tu ránu se přímo přede mnou ozval řev nějakého zvířete.

Vzbudila jsem se a vyhoupla se do sedu. Přerývavě jsem dýchala a vyděšeně šátrala po nočním stolku, abych si rozsvítila lampičku. Už tak dlouho se mi žádná noční můra nezdála. Chvíli jsem seděla, a když jsem se dostatečně uklidnila, zhasla jsem a pokusila se znovu usnout. Naštěstí se mi to podařilo poměrně rychle a sen se už nevrátil.

Další týden utekl jako voda a přípravy na aprílový ples vrcholily. Všude byly rozlepené malé barevné letáčky, ale i velké plakáty, které zvaly studenty i veřejnost. Bylo úsměvné, že ačkoliv kolem toho byl takový humbuk, ve skutečnosti se ples konal v tělocvičně.

Náš vztah s Jasonem se za tu chvíli ještě víc upevnil. Téměř každý den jsme spolu někam vyráželi a poznávali se navzájem. Po tom incidentu v autě se držel trochu dál a snažil se na mě jít pomaleji, což mi vyhovovalo.

S Alicí jsme se docela sblížily. Na oběd si začala sedávat k našemu stolu a pořád o něčem vesele mluvila. Ostatní byli překvapení, kde je ta stará, tajemná a nemluvná Alice, kterou do té doby znali. Sama jsem byla udivená. Vypadala jako někdo nedotknutelný, jako bohyně, která by se v okamžiku mohla rozplynout, a zároveň byla v podstatě jako každý z nás. I když to stejně není přesné. Nikdo z nás se jí nerovnal. Byla hlavně obrovský živel. Pořád něco nadšeně plánovala a jak jsem brzy se zděšením zjistila, byla vášnivá milovnice módy a hlavně nakupování.

Seděli jsme zrovna u oběda a Jessika se rozplývala nad plesem. Kluci nás moc nevnímali a řešili včerejší basketbalový zápas.

„Ještě si musím sehnat nějaké šaty! Co ty Angelo? Už je máš?“ Začala Jess.

„Ne ještě nemám. Mohly bychom vyrazit do Port Angeles, ne?“ Odpovídala Angela.

„Do Port Angeles?“ Skočila jim do řeči nevěřícně Alice. „Nebylo by lepší zajet do Olympie nebo Seattlu?“ Navrhovala.

„Ale to je moc daleko.“ Namítala Angela.

„Nic není tak daleko, jak se zdá.“ Usmála se šibalsky Alice. „Co myslíš Bello? Kdy bys mohla jet?“ Otočila se na mě. „Nebo snad už šaty máš?“ Dodala, ale bylo vidět, že si myslí, že žádné nemám.

„Nemám.“ Odpověděla jsem s nezájmem. Nakupovat se mi vážně nechtělo.

„Tak co třeba v sobotu?“ Rozzářila se Alice.

„No, já nevím.“ Vymlouvala jsem se. Klidně bych si vzala nějakou sukni a halenku ze své skříňky. Myslím, že by to nemuselo být tak strašné. „Totiž, nevím, zda Jason něco neplánoval.“ Drcla jsem do něj.

„Co se děje?“ Odtrhnul se Jason od hovoru s kluky. Udělala jsem na něj významný obličej.

„Bella se bála, jestli jsi něco neplánoval na sobotu. Rády bychom jely nakupovat, kvůli tomu plesu.“ Mluvila Alice svým zvonivým hlasem a já se na Jasona pořád významně tvářila.

„Ne, v pořádku, nic jsem neplánoval.“ Podrazil mě a uličnicky se na mě usmál.

„Tak skvělé! Holky v sobotu ráno vás vyzvednu, pojedeme naším autem.“ Uzavřela toto téma Alice a z očí jí přímo tryskalo štěstí.

V sobotu každou z nás naložila červeným kabrioletem a zanedlouho jsme byly v Seattlu. Byl to opravdu náročný den, protože nás Alice tahala po všech značkových obchodech a do všech nákupních center. Sama si nakoupila ohromné množství věcí, až bych ani nevěřila, že to kdy obnosí. Jessika s Angelou si vybraly opravdu krásné šaty. Jess růžové s velkým výstřihem a Angela takové střídmější levandulové. Obě je měly až na zem a moc jim slušely. Já sama jsem se moc neangažovala do vybírání, ale to za mě obstarala Alice. Zatáhla mě do nějakého drahého obchodu a už podávala ramínka. Musela jsem si vyzkoušet snad dvacatery šaty. Nakonec mi Alice zvolila obepnuté tyrkysové šaty, které se nad koleny mírně rozšiřovaly a spouštěly se až na zem. Pod prsy byl pruh vyšitých flitrů, které šaty oživovaly. Zapínaní za krkem, společně s rafinovaným výstřihem tvořilo zajímavou kombinaci. Ačkoliv jsem módě nikdy neholdovala, musela jsem uznat, že ty šaty byly opravdu nádherné.

„Tyhle jsou naprosto úžasné Bello.“ Radovala se Alice.

„Také se mi líbí.“ Usmála jsem se. „Kolik, že stojí?“ Zeptala jsem se a podívala se na cedulku. Cítila jsem, jak šokovaně se tvářím. „Dva tisíce dolarů? To si děláš srandu? Kam jsi mě to zatáhla?“

„Ale vždyť je to tu hezké.“ Namítala Alice bezstarostně.

„To vidím, ale tolik peněz přece nemám!“

„Ale já ano.“ Usmála se šibalsky.

„Ne, to teda ne!“ Řekla jsem striktně. „Nechci, abys za mě cokoliv platila, a už vůbec ne takhle drahé šaty!“

„No tak Bello, udělám to ráda! Prosím.“ Škemrala Alice, ale já si stála na svém.

Nakonec jsme z obchodu vyšly s prázdnou a pro dnešek jsem toho měla dost. V prvním obchodě mé cenové kategorie jsem si přes Aliciny protesty koupila jednoduché černé koktejlky.

Domů jsem dorazila až večer a byla jsem naprosto vyčerpaná. Člověk by nevěřil, kolik kilometrů může ujít při pouhém nakupování. Ale když jdete nakupovat s Alicí Cullenovou, není čemu se divit.

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 16. Nákupy: