Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stmívání jinak - 11. Omluva

10.08.2009 (12:00) • Adelka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2486×

Vyšli jsme s Jasonem společně ze třídy, a když jsem věděla, že nás nikdo neposlouchá, otočila jsem se k němu a spustila.

„Chudák Lauren, co to mělo být?“ Zeptala jsem se ho, naoko pohoršeně.

„Pochop mě, Bello prosím. Potřeboval jsem nějakou výmluvu a tohle bylo první, co mě napadlo.“ Odpověděl mi s úsměvem. „Mimochodem, jak je možné, že posloucháš cizí hovory?“ Dodal a v očích mu pobaveně jiskřilo.

„Já neposlouchala.“ Zalhala jsem a začala se červenat. „To se zkrátka nedalo neslyšet.“ Vykoktala jsem.

„Jasně, a když ses Lauren při hodině smála, to bylo také náhodou, co?“ Propaloval mě svým pohledem a náramně se při tom bavil.

„Dobře, dostals mě, tak jsem toho zaslechla víc no…“ Vzdala jsem to rozpačitě.

„No a jak to tedy uděláme?“ Zeptal se najednou.

„Co máš na mysli?“

„No, kde tě mám vyzvednout, když nevím, kde bydlíš?“ Prohlásil naprosto sebejistě.

„Počkej, tys to myslel vážně?“ Vydechla jsem v úžasu.

„Samozřejmě, že jsem to myslel vážně.“ Mluvil pomalu, jako bych byla mentálně retardovaná a vpíjel se mi do očí.

„Aha.“ Tvářila jsem se nejistě, a hned jsem se za svou hloupou odpověď proklínala.

„Ale jestli nechceš, tak tě nemůžu nutit.“ Řekl a tvářil se trošku zklamaně.

„Ne, ne, tak to není.“ Vyhrkla jsem, abych zaplašila jeho špatné domněnky. „Jen mě to vykolejilo. Ráda s tebou půjdu.“ Usmála jsem se na něj.

Jeho výraz opět nabyl radostnějšího dojmu. Popsala jsem mu, kde bydlím a pak jsme se museli rozloučit.  Jen jsem mu ještě vysvětlila, kudy se dostane na další hodinu, kterou jsme měli každý jinou a pak se s úsměvem rozešli, každý vlastním směrem.

Byla jsem zmatená, protože tohle jsem nečekala. Takhle krásný a sympatický kluk, a vybere si zrovna mě. To není možné. Proč tady na mě reagují kluci úplně jinak, než ve Phoenixu? To jsem se tak změnila nebo co?

Doloudala jsem se až do třídy španělštiny, kde už na mě netrpělivě čekala Jessica. Věděla jsem, že také slyšela náš rozhovor s Lauren a teď bude chtít znát detaily. A také se stalo. Jen jsem si vybalila věci, už mluvila.

„Tak vy spolu nic nemáte jo?“ Schválně opakovala má slova a tvářila se uraženě.

„Nemáme.“ Nechápavě jsem jí odpověděla.

„Cituji tě: V pět u nás… Jak by asi věděl, kde bydlíš!?“

„On to nevěděl, až pak jsem mu to vysvětlila.“ Řekla jsem jednoduše a Jessica trochu pookřála.

„Aha, to mě nenapadlo.“ Řekla si pro sebe. „Tak mi budeš zítra vyprávět, co se dělo, viď?“ Dodala, už s úsměvem.

„To víš, že jo.“ Pousmála jsem se na ní.

„Bello, ty se tak máš. Já ti tak závidím.“ Začala pak Jessica.

„Prosím tě, Jess… Vždyť jdeme jen na pizzu. O nic víc nejde.“ Snažila jsem se ji přesvědčit.

„Co povídáš. Tys neviděla, jak na tobě visí pohledem? Pořád na tebe zírá. Tak zvláštně, jakoby obdivně.“ Nedala se Jessica a já jsem tomu nechtěla věřit. Na co by asi tak zíral?

„To není pravda.“ Přesvědčovala jsem ji, ale hlavně samu sebe.

„Ale je. Dokonce párkrát, když jsem se na něj při hodině otočila, tak koukal vždy na tebe.“ Přihodila si Jess do mlýna.

„Vážně?“ Optala jsem se nevěřícně.

„Jo, kdybys viděla Lauren, jak se na tebe tvářila.“ Zasmála se.

„Vždyť jsem ji pak viděla.“ Dodala jsem, teď už také se smíchem.

„Sakra, zlomila jsem si nehet.“ Prohlásila teatrálně Jess a udělala takovou legrační grimasu. Obě jsme se od srdce zasmály. Jenomže to už nás napomínala učitelka a náš rozhovor ukončila.

Na oběd jsem šla s lehkým chvěním v žaludku. Když jsem došla do jídelny, stál u zdi a čekal na mě. Usadili jsme se společně ke stolu, s ostatními spolužáky, s kterými jsem sedávala obvykle.

Jason některé z nich již znal, s těmi ostatními se seznámil a už s nimi vesele debatoval. Choval se tak přirozeně a nenuceně. Záviděla jsem mu. Sama, jsem často nevěděla, o čem si povídat, ale on to zvládal bravurně. Zrovna se dostali k probírání baseballu. Kluci vedli žhavou diskuzi a my s Jess jen nechápavě kroutily hlavami. Jason byl ke mně velmi pozorný. Často se na mě obracel, aby se zeptal na můj názor, nebo se jinak snažil zatáhnout mě do hovoru, ale málokdy jsem měla, co říct. Zvláště o baseballu. Většinou jsem mu vše odkývala a dál se věnovala obědu.

Na chvíli jsem se otočila k rohovému stolu a Edward na nás zase zíral. Tím stejným udiveným pohledem. Ale teď v něm bylo něco nového. Jakási podrážděnost. Nevěnovala jsem tomu tolik pozornosti, protože Jason na mě zase mluvil a tak jsem se obrátila zpět.

Oběd uběhl strašně rychle, stejně jako zbytek vyučování. Po tělocviku jsem spěchala na parkoviště, protože jsem chtěla být brzy doma. Jason mě chtěl sice odvézt domů, ale odmítla jsem to. Náklaďáček už byl dávno opravený a já se mohla v klidu dopravit sama. Navíc, jak bych to vysvětlila Charliemu? Domluvili jsme se, že každý pojedeme domů sám a v pět mě vyzvedne. Rozloučili jsme se už po obědě.

Když jsem vyšla z budovy a rozhlédla se po parkovišti, spatřila jsem Edwarda, opírajícího se ležérně o kapotu mého auta. Kolem bylo docela dost ostatních studentů a tu a tam se na něj někdo udiveně podíval. Nebylo zvykem, aby Edward Cullen na někoho vyčkával u auta. Alespoň podle toho, co jsem slyšela.

Došla jsem k autu a naschvál ho ignorovala.

„Bello.“ Řekl tiše.

Já jsem dělala, že to neslyším a pomalu jsem si vyndávala z batohu klíče od auta. Odemkla jsem a chystala se otevřít dveře.

„Rád bych si s tebou promluvil, Bello.“ Pokračoval Edward.

Lhostejně jsem na něj upřela svůj pohled. „Copak, pán se uráčil se mnou mluvit?“ Řekla jsem sarkasticky.

„Bello, chápu, že jsi naštvaná…“

„Ne, to teda nechápeš.“ Přerušila jsem ho. „Já totiž vůbec naštvaná nejsem. Proč bych měla být?“

„Já, myslel jsem, že na mě budeš naštvaná, když se tě snažím tak ignorovat.“ Řekl zmateně.

„Tak tos myslel špatně! Je mi úplně jedno, jak se chováš.“ Řekla jsem jasně a snažila se o co nejlhostejnější tón.

„Já.." Zasekl se na chvíli. "chtěl jsem se omluvit.“ Zašeptal a upíral na mě svůj zachmuřený pohled. „Možná bychom to mohli zkusit od znova…“ dodal s nadějí.

„Slyším dobře?“ Nechápala jsem jeho slova. Co ho podnítilo k tomu, aby odhodil tu svou masku ignoranta? Po celém měsíci, kdy jsem se snažila vytěsnit ho ze svých myšlenek, a už se mi to skoro podařilo, si jen tak přijde a nasadí mi nového brouka do hlavy?

„Já už se ti nechci vyhýbat.“ Řekl jednoduše. „Je to těžší, než jsem myslel.“ Dodal trpce.

„Jasně, a zítra si to zase rozmyslíš.“ Opáčila jsem.

„Nerozmyslím, vážně. Chci být tvůj přítel.“ Říkal prosebně.

Jestli si myslí, že si mě tak lehce udobří, tak to se spletl. Já si moc dobře pamatuju, jak se ke mně choval. Jak proti mně poštval Alici a také jak jsem ho za to všechno nenáviděla.  Rozhodla jsem se, že už s Edwardem Cullenem nechci mít nic společného a to taky platí. Nelze tak jednoduše zapomenout.

„Víš co?“ Řekla jsem nasupeně. „Je mi líto, ale já nechci.“

Další část

Autor: Adelka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Stmívání jinak - 11. Omluva: