Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Stíny minulosti - 17.kapitola

16.10.2009 (21:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2557×

17. kapitola – Myslel jsem, že vaříš líp

Odpoledne jsem zahlédla Victora s Edwardem, jak jdou k němu domů. Že by ta návštěva už odjela? Chtěla jsem se za ním vydat, ale před tím než jsem otevřela dveře z pokoje, jsem si to rozmyslela. Celý zbytek dopoledne jsem totiž přemýšlela nad Brianou a Victorem. Je možné, že by můj Victor mohl být i Brianin? Rozhodně ne, ale je mu tak podobný. Co se stalo s Brianiným Victorem? Proč o něm nebylo více zpráv?

Rozhodla jsem se, že pokud Victor nepřijde sám, nepůjdu za ním. Navíc jsem byla trochu naštvaná, že mi neřekl víc o té nečekané návštěvě, kvůli které jsme spolu nemohli být. Počkám a uvidím.

Potom jsem si sedla k počítači, abych zkontrolovala poštu od mámy. Nezklamala a byly tam dvě zprávy, za každý den jedna. Ta druhá mě, ale hodně překvapila, byl z dnešního rána.

Holčičky,

před pár dny jsem nabídla babičce, aby se k nám přestěhovala. Není už nejmladší a my bychom se o ni mohly postarat, ale ona to tvrdohlavě odmítala. Nechce prý na stará kolena měnit prostředí, ve kterém žila celý svůj život a kde jsou pochovaní její předci i manžel. Přesto mi nepřišlo dobré, aby bydlela sama.

Moje starost se také potvrdila, protože ji musela odvést záchranka do nemocnice, protože se jí udělalo najednou moc špatně, a kdyby tam nebyla jedna její sousedka, nevím, kde by dnes babička byla. Je mi líto, že se to dovídáte takto.

Henry to už ví a tak jsem ho požádala, aby babičku přesvědčil, že by se k nám měla přestěhovat, proto se nedivte, že dneska přijde později.

posílám pusu máma

„El, pojď sem.“ zavolala jsem na sestru jen, co jsem dočetla meil.

„Co se děje?“ vyběhla za mnou do pokoje s vařečkou v ruce.

„Babička je v nemocnici.“ řekla jsem naprosto neschopna dalšího slova. Je sice pravda, že jsme ji neviděly víc jak jeden rok, ale pořád to naše babička.

„Táta to ví?“

„Jo, zrovna je u ní v nemocnici a snaží se ji přemluvit, aby se přestěhovala k nám do Atlanty.“

„Myslíš, že se babička bude chtít stěhovat?“ zeptala se plna pochyb.

„Ona se stěhovat nechce, ale máma s tátou se ji snaží přesvědčit.“ a vysvětlila jí, co psala máma v meilu. Potom jsem, ale ucítila nepříjemný zápach. „Co to smrdí?“

„Panebože já zapomněla …“ nestihla ani doříct, na co zapomněla a už sbíhala schody a rovnou do kuchyně. Šla jsem hned za ní, ale už jsem jen viděla, jak odstavila čmoudící hrnec z plotýnky a rovnou na něj pustila proud studené vody. Jen to zasyčelo.

„Proboha, co to mělo být?“ zeptala jsem se, když si prohlížela spálený hrnec.

„Večeře …“ řekla naprosto skleslým hlasem. „když jsi mě zavolala tak jsem myslela, že odskočím jen na chvíli, navíc jsem to potřebovala uvařit, ale nějak jsem na to zapomněla.“ a znovu ukázala na hrnec.

„Tak to jen tak neumyješ.“ poznamenala jsem, když jsem si vzala hrnec do ruky. Potom se ozval zvonek u dveří a tak jsem šla otevřít. Byl tam Edward a Victor.

„Propána holky, co tady děláte?“

„Proč? Děje se snad něco?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Zrovna jsme šli k nám, když jsme oknem zahlédli kouř.“ odpověděl Edward. V tom vešla do chodby taky Elinor a v ruce stále držela ten připálený hrnec. Já jsem to už nevydržela a začala se na celé kolo smát. Celá ta situace mi přišla strašně komická.

„Co je tu k smíchu?“ zeptala se uraženě Elinor. Neměla jsem vůbec sílu zastavit ten příval smíchu a už jsem se dokonce začínala popadat za břicho, které mě z něj začalo bolet. Když jsem se na moment uklidnila tak jsem jí odpověděla.

„Ty …“ a ukázala jsem na ni, jak stále svírá ten hrnec. Potom to také pochopila a přidala se ke mně. Kluci se na nás ještě chvíli dívali, ale potom se také uvolněně usmáli.

„Tak povíte nám, co jste tady dělaly?“ zeptal se Victor, když jsme se trochu uklidnily.

„Elinor vařila večeři.“ odpověděla jsem.

„Aha …?“

„No a trochu se to připálilo.“ dodala Elinor a ukázala na hrnec.

„Teda, já myslel, že jsi lepší kuchařka.“ rýpl si do ní Victor.

„To jsem, za to může tady sestřička.“ nedala se El a Victor se na mě zkoumavě podíval, když jsme šli do kuchyně, kde se El snažila uklidit tu malou spoušť. „Potřebovala mě nahoře.“

„Ale kdo měl tušit, že ten hrnec necháš na plotýnce?“

„Snad se tu ještě nezačnete hádat, holky.“ sledoval nás pobaveně Victor. „Edwarde, řekni něco.“ Tím opět přesunul mou pozornost od připáleného hrnce a Elinor k Edwardovi.

„Jestli takhle vaříte pokaždé, musíte tu mít veselo.“ řekl a usmál se tím nádherně pokřiveným úsměvem, který jsem mu pochválila.

„Ne, takhle obvykle nevaříme.“ řekly jsme obě najedenou.

„Tak to je dobře, jinak byste za chvíli přišly o všechny hrnce a Henry by vám za to asi nepoděkoval.“ Když vyslovil tátovo jméno, vzpomněla jsem na to kde teď je a na chvíli mě úsměv přešel.

„Bell stalo se něco?“ zeptal se opatrně Victor. „Řekl jsem něco?“

„Ne, to ne. Jenom táta jel do nemocnice za babičkou.“ řekla jsem trochu smutně.

„To je mi líto, ale všechno dobře dopadne.“ Snažil se mě povzbudit Victor, vzal mě do náručí a políbil mě do vlasů. Mě ale v tu chvíli napadlo, jaké by to bylo cítit Edwardovy rty přesně na tom samém místě.

„Já vím, táta se snaží babičku přesvědčit, aby se k nám přestěhovala do Atlanty, kde se o ni postaráme, ale ona nechce o stěhování ani slyšet.“

„Henry jí určitě přemluví, nemějte strach.“

„No tak já se pustím do nové večeře.“ ozvala se Elinor ve chvíli kdy nastalo pro všechny v kuchyni tíživé ticho.

„Teď si, ale dej trochu víc záležet.“

„Nech toho, Victore, nebo uvidíš!“ a na znamení toho, co uvidí, my pohrozila vařečkou, kterou před malou chvílí vyměnila za hrnec.

Henry přijel až k večeru, ale protože jsme věděly kde je, neměly jsme o něj tolik strach. Přišel naprosto vyčerpaný, ale když uviděl na stole teplou večeři, roztál jeho obličej, na kterém se objevil vděčný úsměv.

„Jak je na tom babička?“ zeptala jsem se, když dojedl.

„Bude v pořádku, zítra nebo pozítří ji pustí domů.“ tak to byla dobrá zpráva.

„A mluvil jsi s ní o tom stěhování?“ zeptala se pro změnu Elinor.

„Mluvil.“

„A … co říkala?“ zeptala se netrpělivě El, když se táta neměl ke slovu.

„Klid, stěhovat se bude, ale ne k vám do Atlanty.“ Nechápavě jsme se na něj podívaly, co tím proboha myslel? Asi pochopil naše nechápavé pohledy a tak hned pokračoval. „Nastěhuje se sem. Je tu jeden pokoj volný a stejně tu bývám obvykle sám.“ Trochu nás tím, co řekl, překvapil, ale na druhou stranu jsem alespoň já byla ráda, že nebude sám, přestože mě nikdy nenapadlo, že by se táta s babičkou měli v tak vzájemné lásce, aby spolu mohli bydlet.

„Už jsi to volal mámě?“ zeptala jsem se, když jsem si informace, co mi sdělil, utřídila v hlavě.

„Ano a popravdě je docela ráda. To aby s vámi babička bydlela, nabídla jenom proto, aby nebyla sama.“ potom si ještě na něco vzpomněl. „Jo … máte už něco naplánováno na zítra?“

„Ne, nic naplánováno nemáme. Proč?“

„No, říkal jsem si, když sem babičku přivezu, aby tu už měla nějaké své věci. Tak jestli byste jí pro něco nezajely.“

„Jasně, máš klíč?“

„Jo někde tady ho mám.“ a zkoušel ho najít v kapsách na kalhotách, ale když tam nebyl, zvedl se ze židle a šel do chodby. Tam ho konečně v jedné kapse své služební bundy našel. „Tady ho máš.“ Podal mi klíč a šel si pustit televizi. Já jsem šla hned za ním a na Elinor zůstala ta horda nádobí.

Ráno jsem se dokonce divila, že Elinor neměla žádné námitky proti tomu, že musí stanout brzo. Posnídaly jsme a vyrazily jsme tedy k babičce. Táta nám dal do auta nějaké krabice. Než jsem si, ale stačila vzít klíče od auta Elinor už seděla na místě řidiče.

„Tak nasedej přece.“ Zavolala na mě, a když jsem nasedla, rozjely jsme se k babiččinu domku. Ještě jsem, ale zkontrolovala, že jsem si vzala klíč, a když si hověl v mé kapse, byla jsem spokojená. Babička a ani táta už nebudou sami.

„Čím začneme?“ zeptala se El, když jsme byly už u babičky.

„Ty jí sbal oblečení a já se jdu podívat nahoru.“ Nepamatovala jsem si, jestli jsem někdy babičku viděla chodit na půdu, ale mohlo se změnit tolik věcí a nerada bych tady nechala něco, po čem by se jí mohlo stýskat.

Vylezla jsem po starých, zchátralých a vrzajících schodech pod střechu. Všude bylo plno pavučin a prachu podle čehož jsem usoudila, že tady babička nic mít nebude. Potom, ale můj pohled spočinula na jedné velmi staré truhle. Když jsme si tady jako malé s El hrály, chtěla jsem se schovat do truhly, ale něco v ní bylo. Chtěla jsem tehdy ty věci vytáhnout, ale babička mě našla a zabránila mi v tom.

„To nesmíš, Isabello. Je to moc staré.“ odpověděla přísně. To byly časy, ale ta truhla mě nepřestala ani po tolika letech vábit. Nevnímala jsem pabučiny co se mi motaly do vlasů a šla jsem k té nádherně vyřezávané truhle. Prsty jsem jemně přejala po, dopodrobna vyřezávaném, víku a zase se ponořila do vzpomínek.

„Co tam děláš tak dlouho?“ houkla na mě zespodu El.

„Pojď se na něco podívat.“ zavolala jsem, když jsem se probudila ze svých vzdušných zámků. Potom jsem zaslechla, jak stejně jako já zdolává El to vrzající schodiště a nakonec se její hlava objevila ve dveřích.

„Páni tady asi dlouho nikdo nebyl, co?“ poznamenala.

„To určitě ne, ale podívej, co tu pořád zůstalo.“ Věděla jsem, že nejen mě, ale i El kdysi tahle truhla lákala. Na rozdíl ode mě si, ale Elinor dala pozor, kam šla a tak neměla vlasy plné pavučin.

„Musela toho hodně zažít.“

„To ano …“ odpověděla jsem a potom mě něco napadlo „Pojď, zkusíme ji otevřít.“ El se chvíli zdráhala, ale zvědavost ji nakonec nedala. Truhla sice měla zámek, ale nebyl zamčený a tak jsme ji otevřely bez větších potíží. To co jsme tam, ale našly, nás velmi překvapilo.