Tak mám tu pro vás další kapitolku Stínů minulosti. Doufám, že jsem vás tím potěšila. Měla jsem tvořivý týden a tak je tu vyjímečně další část. Pevně věřím, že se vám bude líbít a napíšete mi nějaké komentáře. Sám název vypovídá o tom, že se Bella vypraví do Dublinu, ale jinak se v této kapitolce nic moc neděje. Čti i pod čarou.
10.10.2009 (22:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2619×
12. kapitola – Výlet do Dublinu
Bellin pohled:
Elinor se vrátila až někdy odpoledne. Na tváři měla šťastný úsměv a na první pohled bylo vidět, že si den s Peterem užila, jak jen to šlo.
„Podívej se, koho vedu?“ zavolala, když jsem se chystala vstát, ale to už ve dveřích stál Victor.
„Ahoj marode. Tak, co už je ti líp?“ zeptal se a šel mi dát pusu na přivítanou. Elinor pro změnu takticky vyklidila pole a odešla nahoru do pokoje. Jako by se tady mělo dít něco, při čem by nám zavazela. V duchu jsem se tomu musela usmát.
„Jo už je mi líp.“ Odpověděla jsem a polibek mu opětovala. Před očima se mi, ale neobjevil Victorův obličej nýbrž Edwardův. Trochu jsem se lekla. Proboha na co to myslím? Jak si na Victorově místě můžu představovat Edwarda?
„Co jsi dělala celý den?“ zeptal se, když se odtáhl.
„Nic moc, dívala jsem se na nějaký film, potom tu byl na chvíli i Edward s Alicí.“
„Edward tu byl?“ zeptal se úplně překvapeně, jako by tu Edwarda nikdy nečekal.
„Proč by ne. Elinor ti volala, aby ses na mě přišel podívat, protože mi ještě ráno nebylo moc dobře, ale tys u sebe neměl telefon a tak ho vzal Edward. Je na tom něco špatně?“ nechápala jsem, co ho tak překvapilo. S Alicí jsme se skamarádili a ani s Edwardem jsme si nevadili.
„Nic, jenom mě to překvapilo.“ Odpověděl a usmál se na mě. Za chvíli na to sešla dolů také Elinor. Byla převlečená do pohodlného domácího oblečení a rovnou šla do kuchyně. Musela jsem jí říct o tom plánovaném výletu do Dublinu a tak jsem šla za ní a hned za mnou šel i Victor.
„Elinor? Bavila jsem se s Alicí a říkala jí, že bychom letos jeli zase na tu slavnost, kde jsme byly minule a tak mě napadlo, že tentokrát bychom si mohli taky obléct něco, abychom víc zapadly. Co ty na to?“
„Že je to super nápad. To, ale abychom jely do Dublinu.“ řekla zamyšleně.
„Na to jsem taky myslela.“
„Na jakou slavnost se chystáte?“ zeptal se zvědavě Victor.
„Tady kousek od Swords v malé vesničce slaví tradiční svátky a my jsme se loni strašně nudily tak jsme se tam jely podívat a moc se nám to líbilo. Jak se ta slavnost jenom jmenovala, nějak si nemůžu vzpomenout?!“ snažila jsem si na názv vzpomenout, ale marně jsem si lámala hlavu.
„Taky si to nepamatuju, ale mělo to něco společného s dožínkami.“ dodala El.
„Nemyslíte Lughnasad?“ (čti "lúú'nassa")
„Jasně, jak to víš?“ otočila jsem se zase na něj.
„Když jsem se vracel dneska do Swords, míjel jsem nějakou ceduli upozorňující na tenhle svátek a tak nějak mě to upoutalo.“ Odpověděl jakoby nic, ale přitom jsem měla pocit, že mi tak docela neříká celou pravdu. Vím, je to divné podezřívat svého kluka, se kterým jsem už měsíc, že mi lže, ale nemohla jsem si pomoct. Měla jsem pocit, že Victora znám, ale pořád jsem ho neznala stoprocentně.
„Aha, tak to jsem nevěděla. Loni nám o tom řekl jeden soused, co tam jel.“
„Takže se tam chystáte?“
„Jo, myslela jsem si, že bychom mohly vzít i Alici, kdyby chtěla jet. A taky mě napadlo jet za Curadem a zeptat se ho, kde seženeme nějaké kostýmy. Lidi tam chodili dobově oblékaní a nám se to strašně líbilo.“ ty kostýmy všem strašně slušely a tehdy jsem si připadala, jako bych se octla právě v té době.
„Vidím, že už se těšíš?!“
„Máš pravdu, pokud to bude, jako loni bude to skvělé.“ odpověděla jsem nadšeně. „Půjdeš s námi ne?“
„Takovou slávu si nenechám ujít.“
„Budeme ti muset sehnat taky něco na sebe. Ať spolu s Bellou ladíte.“ poznamenala Elinor a dala se do vaření večeře pro Henryho, který by se co nevidět měl vrátit z práce a podle všeho hladový jako vlk.
Edwardův pohled:
„Edwarde, co se to s tebou poslední dobou děje?“ ptala se mě Alice, když jsme odcházeli od Belly.
„Nic, co by se se mnou mělo dít?“ já věděl, co se se mnou děje, ale nikdo to nesměl vědět, dokonce bych byl i já sám rád, kdybych to nevěděl nebo ještě líp, kdybych necítil to co cítím k Belle.
„Něco určitě. Jsi celý takový roztržitý a pořád zamyšlený, ne že bys takový nebyl i předtím.“ Konec věty už řekla opravdu potichu, jako by to říkala jenom sama sobě.
„Jenom mám starosti.“ tohle jsem jí říct ještě mol.
„Kvůli Volturiovým?“ zeptala se.
„To taky.“
„Kvůli čemu ještě??“ byla strašně zvědavá. „Děje se ještě něco o čem bychom měli vědět? Víš, že pokud se něco děje, tak mi to můžeš říct.“ Snažila se ze mě vydolovat důvod mého podivného chování.
„Dělá mi starosti Victor.“
„Victor nebo Bella?“
„Oba.“
„Edwarde, nelži mi, prosím. Nemyslíš, že tě nějakou tu dobu už znám a poznám, když mi lžeš?“ to měla pravdu. Bydleli jsme pod jednou střechou už tak dlouho, že bych i bez čtení myšlenek na každém poznal, kdyby mi lhal.
„Máš pravdu.“
„A taky si myslím, že mám oči a vidím co se s tebou děje pokaždé, když se Bella objeví v místnosti. Vždycky se to snažíš zamaskovat a docela se ti to daří, ale jenom pro ně mě a Jaspera neoklameš. Bella se ti líbí.“ Vyřkla konečně nahlas to, co jsem se bál někomu říct. Poraženě jsem sklonil hlavu a čekal, až začne s výčitkami, ale nic se nestalo a tak jsem se na ni podíval.
„ Ty na to nic neřekneš?“ divil jsem se.
„A co bych ti na to měla říct? Snad jen aby sis dal pozor.“¨
„A nemyslíš, že si pozor dávám?“ zeptal jsem se jí podrážděně.
„Já vím, že jo. Taky by mě zajímalo, co budeme dělat, až přijedou z Voltéry. Měla by totiž přijet Jane s Alecem.
„Měla jsi další vizi?“ jenom souhlasně zakývala hlavou. „Mluvil jsem s Carlislem zítra by měli přijet a potom něco vymyslíme.“
„Jak myslíš, nebude to dlouho trvat a oni přijedou, jsou rozhodnutí, jenom čekají na Arův příkaz.“
Bellin pohled:
Večer jsem ještě šla s Victorem k němu, abych domluvila podrobnosti cesty do Dublinu. Alice se hrozně těšila a já začínala mít strach, že Edward a potom i Victor měli o jejím šíleném nakupování pravdu. Taky jsem se dozvěděla, že má přijet zbytek Edwardovy rodiny, koupily prý v blízkosti nějaký starší dům a rozhodli se tam strávit poslední měsíc prázdnin.
Když jsem se vrátila domů, udělaly jsme si s El a Henrym popcorn a sedli jsme si k televizi. Už mi bylo dobře. Od příchodu Edwarda se mi už špatně neudělalo a já měla radost z toho, že to tak rychle přešlo, nechtěla jsem strávit prázdniny v posteli jako nějaký marod.
Ráno jsem vstalo a něco dřív. Oblékla jsem se a šla El nachystat něco k snídani za včerejší večeři. Táta už byl v práci. Uvařila jsem tedy čaj a namazala každé dva rohlíky. Když jsem se podívala na hodiny, bylo ještě celkem brzo na to ji budit a tak jsem se rozhodla napsat mámě zprávu, jak si žijeme. Od Elina příjezdu jsem jí ještě nenapsala.
Zapnula jsem si počítač a šla rovnou do schránky. Měla jsem tam tři zprávy od mámy. Poslední byla z dnešního rána, než šla do práce. Měla o mě a El starost a byla rozhodnutá zavolat tátovi, pokud se do odpoledne neozvu. Hned jsem tedy začala smolit odpověď, která by ji upokojila.
Když jsem dopsala, podívala jsem se na hodiny a usoudila, že bych už Elinor mohla zbudit. Vypnula jsem tedy počítač a šla k ní do pokoje.
„El, vstávej. Jedeme do toho Dublinu.“
„Hm…“ evidentně se jí vstávat nechtělo.
„No tak, El. Alice bude muset čekat.“
„Kolik je hodin?“ zeptala se rozespale.
„Bude osm.“ s Alicí jsme byly domluvené na půl devátou. Věděla jsem, jak El nesnáší brzké vstávání, ale také jsem věděla že si nejmíň dvacet minut bude vybírat jenom oblečení, takže jsem ji musela vzbudit. „Vstávej, máš snídani na stole a čaj už budeš mít studený.“ řekla jsem a strhla z ní peřinu.
„Hej …!!“ okřikla mě, ale už byla vzhůru „Tak dobře, už jsem vzhůru, můžeš toho nechat.“ Ale já toho nenechala. Deku jsem jí nevrátila, ale ještě navíc jsem otevřela okna a vpustila do pokoje trochu chladného ranního vzduchu. „Zavři to okna!“ a vstala, aby ho mohla zavřít sama.
„Počkám dole, ale máš nejvyšší čas.“ s hrobovým klidem jsem odešla z jejího pokoje a šla do kuchyně.
„Bello, kde mám to červené tričko!“ volala na mě Elinor.
„V koupelně!“ úplně zapomněla, kde všechno nechala. El je přesně ten typ člověka, který kde se vysvleče, tam to nechá. Dolů nakonec přišla po dvaceti minutách a stihla sníst jenom jeden rohlík, který zapila už studeným čajem, když se ozval zvonek, což bylo znamení, že Alice je už tu.
„Pojď dál, je otevřeno.“ zavolala jsem do chodby, když jsem umývala nádobí.
„Ahoj holky, tak co nachystané?“ zeptala se, když za námi přišla do kuchyně.
„Vydrž minutku a můžeme vyrazit.“ Odpověděla jsem a utírala si ruce do utěrky. El si ještě letěla rychle vyčistit zuby a my se rozhodly na ni počkat v autě.
Do Dublinu jsme dorazily něco po deváté hodině a já hned zamířila k Curadovu krámku. Doufala jsem, že se jeho otvírací doba nezměnila a my nejdeme moc brzo. Měly jsme štěstí, otvíral pořád v osm. Byl takový čilý na svůj věk.
„Děvčata!“ usmál se na nás, když jsme vešly dovnitř. „Tak rád tě zase vidím Elinor.“ Curad byl jediný, který si nás nepletl. Nedokázala jsem pochopit, jak to dělá, ale ještě nikdy se při našem oslovování nepletl.
„Taky tě ráda vidím Curade.“ přivítala se s ním.
„Koho jste mi to přivedli?“ zeptal se Curad, když zahlédl vcházet Alici. Chystala jsem se je navzájem představit, když v tom se Curad na malý okamžik zamračil. Nechápala jsem proč, ale protože se jeho tvář hned rozjasnila ani jsem se ho na to neptala.
„Curade, tohle je Alice. Alice Curad, náš dobrý známý.“ Podali si navzájem ruce, ale ani Alice se moc neusmívala. Stejně jako Curada i ji přešla dobrá nálada. Nechápala jsem, co za tím může být.
„Tak, co byste potřebovaly děvčata. S čím vám může starý Curad pomoct?“
„Potřebujeme s něčím poradit.“ Začala El.
„Pokud to bude v mých silách, rád vám pomůžu.“
„Chystáme se na tu slavnost Lughnasadu a chtěly jsme se tě zeptat, jestli někde nepůjčují takové dobové kostýmy. Posledně tam lidé v nějakých chodili a nám se to moc líbilo.“ zopakovala jsem přesně to, co jsem řekla i Victorovi.
„Máte štěstí, jeden takový obchod znám. Provozuje ho můj kamarád. Je kousek odtud.“ A popsal nám cestu, jak se dostaneme do ulice, kde se zmíněný obchůdek s dobovým oblečením nachází. Nemohla jsem se dočkat, až si nějaký ten kostým sama vyzkouším. Měla jsem přesnou představu, jak bych chtěla vypadat. Jako dívka z obrazu. A to mi něco připomnělo.
„A jak jsi pokročil s tou knihou?“
„Ani se neptej. Je to nějaké zamotané, ale dneska mi má přijít další odborník, tak snad na něco přijdeme. Zatím to vypadá na hodně smutný příběh. To bylo jediné, co jsem se dozvěděl.“
„Tak jak se dozvíš něco nového, dej mi vědět, docela mě to zajímá.“ Potom jsme se s ním rozloučily a vydaly se do obchodu s kostýmy. Obchod byl opravdu blízko, když v tom se Alice najednou zastavila na místě a dívala se někam před nás.
„Alice?“ neodpověděla. Stála tam a jen zírala. Lidé kolem nás se po ní začaly dívat. „Alice, co je s tebou?“
„Promiň, jenom jsem měla pocit, že jsem viděla jednoho známého.“ odpověděla podrážděně. „Tak jdeme si vybrat ty kostýmy ne?“
„Půjde i Edward?“ zeptala jsem se a doufala jsem, že ano.
„Nevím, má teď nějaké starosti.“
Domů jsme dorazily až po poledni jelikož si Alice usmyslela, že se musíme stavit ještě v několika dalších obchodech a nakonec jsme byly rády, když se všechny tašky vlezly do kufru. Alice utrácela hrozně moc peněz, ale dělala jako by to byly jenom nějaké drobné. Já jsem díky koupi Leeina dárku moc utrácet nemohla, ale El mě podpořila a něco jsem si přece jen koupila.
Byla jsem spokojená v obchodě jsem si vybrala přesně to, co jsem chtěla. Všechny jsme si to také na místě vyzkoušely a i prodavačka, která tam byla místo Curadova kamaráda nás pochválila.
Doma jsme si nachystali něco k jídlu a potom jsem chtěla jít za Victorem a něco podniknout, ale zastavila jsem se hned u dveří. Před jejich dům přijela dvě auta. Obě byla luxusní a s tmavými skly. Z každého auta vystoupily dvě postavy. Dvě ženy a dva muži. Společně se vydali k Victorovu domu. Návštěva Victora tedy nepadala v úvahu a tak jsem nasedla do auta a jela do Rush.
Ahojky moc děkuju za komentáře moc mi pomáhá při psaní když vím, že se povídka líbí.
Taky tu mám dobrou nebo alespoň potěšující zprávu když se podíváte na SHRNUTÍ mých povídek uvidítě, že jsem tam dala prolog k povídce VE VÍNĚ JE PRAVDA. VE SNECH BUDOUCNOST? II doufám, že vás tato zpráva potěší
Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Stíny minulosti - 12.kapitola:
Prišli Volturiovci. Prúser začína... Zaujímalo by ma, prečo sa Curade tak škaredo tváril na Alice. No, snáď to zistím. Krásna kapitola. Idem sa mrknúť na ďalšiu. 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!