Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Spřízněné duše 3. díl

24.10.2009 (19:15) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1543×

3. Kapitola

Šla jsem si zpátky lehnou do pokoje a přemýšlela na tím, co se všechno stalo. O neznámém klukovi, jak moc se mě to všechno týká a co jsem se všechno dneska dozvěděla.

Druhý den jsem měla první hodinu až odpolede, čemuž jsem byla vděčná, celou noc jsem přemýšlela a moc jsem se nevyspala, tak jsem to doháněla dopoledne.

Budík mě probudil jen tak tak, abych udělala ze sebe člověka a vyrazila. Poslušně jsem se upravila, abych nikoho svým zjevem nevystrašila a šla do školy.

Bála jsem se, fakt jsem se bála, ne toho že je to co je, ale toho jak se k sobě budeme nyní chovat. Musím přiznat, že kdyby neviděla do jeho mysli a nezjistila, jaká čistá jeho mysl je, tak bych už do školy hrůzou nešla. Nyní bych jiný problém, jak se mám k němu chovat, bude mezi námi panovat trapné ticho? Ha ha, to je fakt vtipný, mezi námi a ticho, když slyšíme myšlenky toho druhého. Jsem blbá, už přemýšlím nad hovadinami.

Má první hodina byla Filozofické směry 20.století. A tak jsem se tam vydala a doufala, že tam ON nepřijde, abych měla ještě trochu času na setkání s ním.To mi ale vyvrátil šum vedle mě který způsobil.

„Ahoj.“ Podíval se s krásným úsměvem na mě.

Já snad nikdy neviděla nikoho kdo by se tak krásně smál jako On.

„Děkuji.“

No to se mi zase povedlo a to jsem si říkala, že si budu dávat pozor na to, co myslím.

Na to se na mě zamračil a jeho myšlenky se výřili okolo toho, abych mu nebránila ve čtení mých myšlenek.

Prosím tohle mi nedělej, tvá mysl je tak jiná než těch ostatních, je osvěžující nahlížet do tvých myšlenek.

Možná pro tebe je to osvěžující, ale pro mě zcela trapné.

Co si namlouvat. Je jasné, že ví, jak se mi líbí, není třeba už to zatloukat, když mi každou chvílí když se na mě podívá, myšlenky utečou špatným směrem. Ale jak je vidět nejen moje myšlenky tímto směrem utíkali, protože jsem zase na podklatě tohoto rozhovoru zrudla jako rak a jeho myšlenky ulétly.

Ona je tak krásná a ještě k tomu když se červená, musím se víc ovládat.

„To budeš v mé přítomnosti hlavně počítat?“ posměšně jsem se zeptala, protože mi přišlo vtipné, jak si stejně chce chránit myšlenky jako já.

Samozřejmě že ne, tedy aspoň doufám.

To už jsem nevydržela a začala se smát, až mě musel profesor okřiknout. Stejně jsem se ale skoro dusila. Ze zákeřnosti jsem byla ráda, že nejsem jediná.

No to máš pravdu, jediná nejsi, ale já na tohle nejsem zvyklý. Ale promluvíme si o tom večer.

VEČER? To chceš za mnou chodit každou noc nebo co? Šokovaně jsem na něj koukala.

Možná odopověděl a poputelně se u toho usmíval.

Já ale na rozdíl od tebe potřebuji spát.

To mě ale vadit přece nebude. Ještě více se na mě začal smát. Já jsem tomu ale vůbec nerozumněla, jak mu to nebude vadit, když budu spát? Tohle nechápu.

S tím počítám. Odpověděl na moji otázku a úsměv ho stále neopouštěl...

Mě ale výraz zmrzl a neustále jsem přemýšlela nad tím, co mi chtěl tím říci.

Nic jsem ti tím nechtěl říci a teď už by jsi měla dávat pozor, jinak s Yalu nebudeš mít nic.

No tak to má pravdu. Jsem tu pouze druhý den a jako by šlo všechno kolem mě. Takhle to daleko nedotáhnu, a stoprocentně když budu myslet jenom na něho.

Zamračila jsem se na Edwarda, protože se zase smál komplimentu, který jsem mu nevědomky věnovala.

Nechci, aby ses mi hrabal v hlavě. Obořila jsem se na něj, protože mi prošlo, že se stále více a více ztrapňuji.

To se na mě, ale zase koukal šokovaně, nechápala jsem, co jsem zase udělala a tak jsem se zaposlouchala do jeho myšlenek.

Cos to zase udělala? Já už tě zase neslyším, co jsi provedla? Tohle si večer musíme vyřešit.

Vůbec jsem tomu nerozuměla, co jsem udělala že mě zase neslyší?

Edwarde, co jsem udělala, já tě stále slyším?

Promluvila jsem na něj v myšlenkách a chtěla aby to slyšel.Přes jeho obličej, přelétl upokojující výraz.

Jo už tě taky slyším, ale předtím ne. To teď ale neřeš, večer přijdu a na něco příjdeme.

Bylo to divné, proč chce se mnou trávit takový anděl čas, co ho ke mně táhne a co táhne mě k němu.

Asi to slyšel, protože evidetně i on o tom přemýšlel.

Myslím, že to není jenom tak, že se navzájem slyšíme, natož ty jsi člověk, což je ještě divnější a evidentně z tvých myšlenek, chápu, že nikoho jiného než mě neslyšíš. To mě přijde divné a myslím, že to něco znamená, ještě ale nevím co to je. A co mě k tobě táhne? Co tebe? Víš to? Sám nevím, jestli je to tou abnormalitou nebo něčím jiným, ale nenechám to jenom tak.

Jeho myšlenky byly tak rychlé, že jsem se musela hodně soustředit, abych všechno pochytila. Už se na mě nepodíval a soustředil se na své myšlenky a na to o čem jsme právě mezi sebou „mluvili“, nikdo z ostatních si totiž nebyl vědom nějakého rozhovoru, který mezi námi byl.

Hodina mi skončila a já se tiše vydala na další. Párkrát jsem se ještě s Edwardem střetla, ale on byl tak zahloubán do svých myšlenek, že jsem ho nechtěla rušit.

Musím ale uznat, že když si mě nevšímal, několikrát jsem neodolala a nahlédla do jeho mysli, abych zjistila o čem přemýšlí. Nic jsem ale nepochytila, všechno bylo tak rychlé a bylo toho tolik, myslel na spousty věcí najednou, že kdybych se na to víc soustředila rozbolela by mě z toho hlava. Tak jsem jenom doufala, že nezjistí ,že se mi tak jeho mysl může stát nepřístupnou.

O čem to zase přemýšlím? Vůbec ho neznám a je mi líto, že mu nebudu moci koukat do hlavy? Fakt nejsem normální.

To jsem si nikdy nemyslel, ty opravdu nejsi normální. Dolétly ke mně Edwadovi myšlenky přes celou učebnu.

Nic jsem na to neříkala a koukala jsem na nějakou blondýnu, která se dožadovala jeho pozornosti. Bylo mi z toho na nic, jak se na něj koketně koukala. No prostě fuj. Jo byla krásná, ale ne pro mého Edwarda. Co to zase plácám MÉHO, vždyť on není můj.

Už jsem se na to nemohla koukat a tak jsem konečně věnovala svou pozornost profesorce, což jsem měla dělat už od začátku.

Byla jsem ráda, že už je konec, odjela jsem domů a postila si dlouhou sprchu na uklidnění. Užívala jsem si horké kapky na mé kůži a pokoušela se uvolnit.

Hezky to tu voní, ona vždycky krásně voní asi bych měl jít, slyším vodu. Co když... Ne ne ne, na to nemysli nebo se neudržíš. La la la la....nebo bych měl? Ne ne ne, to není správné. Dolehly ke mně myšlenky Edwarda.

Rychle jsem vypnula vodu a hodila okolo sebe velkou osušku.Vyšla jsem z koupelny, abych se ujistila, že nejsem blázen a že tu doopravdu je. Koukal na mě z černýma očima, trochu jsem se lekla a když jsem se podívala do jeho mysli, zase si něco jenom pobrukoval, ale bylo evidentní, že se musí uklidňovat.

Stáhla jsem k sobě obočí a začala se na něj mračit.

Co zase tady dělá, já myslela, že přijde až večer.

„Hm, já se omlouvám, ale večer jsi byla tak unavená a tak jsem přišel dřív, abys pak mohla v klidu spát. Určitě jsi se na dnešek moc nevyspala.“ vysvětloval ale na mě se nekoukal.

„Co je, Edwarde?“

LA la la, tralala, la ona tak krásně voní když je morká a je tak la la la tralala,

No tak z něho nic nedostanu.

„Prosím, mohla by ses jít obléct? Rozptyluje mě to.“ zeptal se mě a mě až nyní došlo, že jsem před ním jenom v ručníku.

Rychle jsem vpadla do ložnice a hodila na sebe první tepláky tričko, které mi přišlo pod ruku.

Přišla jsem zpátky k němu a koukala na sedí na sedačně a kouká na mě. Oči měl stále černé a stále si něco broukal.

Dneska se nepočítá, dneska se brouká? Sarkasticky jsem se zeptala,a le hned jsem toho litovala, když jsem viděla, že se ho to dotklo.

To jí to fakt nedochází? Zeptal se sebe, ale já nevěděla, o čem je řeč.

„Myslím, že bychom si měli promluvit, jak jsem před tím řekl, nikdy jsem neslyšel, že by člověk dokázal číst myšlenky.“

„Ale já myšlenky číst neumím, já slyším jenom tebe.“ oponovala jsem mu.

„No a nepřijde ti to trochu divné, že slyšíš jenom mě? Přece v tom musí něco být a ty jsi zase jediná osoba do jejiž mysli se nedostanu vždycky, jen tehdy kdy chceš.“

„Kdy chci?“ zamračil se nad tím, když viděl jakou mi ta zpráva udělala radost.

„Ano, myslím že tomu tak je. Vždycky když jsi se v mysli vyjádřila, abych ti nelezl do hlavy, tak jsem opravdu nic neslyšel.“ Hmm, tak to je zajímavé a velmi velmi pro mě dobré. Musím se to naučit používat, jak se jen dá.

Proč nechce, abych slyšel její myšlenky, to mi něco tají? Co to plácám...

„Ano, nechci, abys slyšel moje myšlenky, přece každý má nárok na trochu soukromí i ty.“

„Mě ale nevadí, že čteš ty moje.“

„Protože si pořád něco pobrukuješ a nebo si něco počítáš, takže je to jako bych ti v ní ani nečetla.“ Tomu se usmál a já s ním, ale viděla jsem, že si stále dává velký pozor na svoje myšlenky.

Opustili jsme téma čtení myšlenek a Edward mi začal povídat o sobě. No spíš to bylo tak, že já jsem měla na něj tisíce otázek a on se poslušně snažil na všechny odpovídat.

Povídal mi o sobě, jak byl přeměněn, o své úžasné rodině. Na tu jsem se ptala nejvíce, velice mě přitahovala, jak o nich mluvil,tak s láskou. Ikdyž jsem je nikdy neviděla, ihned jsem si je zamilovala. Carlisleovu a Esminu dobrotu a mírumilovnost, Alicinu ztřeštnětost a dobrosrdečnost, Rosaliinu krásu, Emmetovu dětinskost a Jasperův klidný náhled na věc. Byla to taková rodina snů.

Edwadr mi odpovídal opravdu na vše, na to jak a kde loví a všechno o jeho druhu. Ikdyž jsme řešili věci hrůzu nahánějící, bylo mi s Edwardem opravdu velmi dobře. Často jsme se nasmáli a on si hned dával pozor na to, co myslí. Bylo to zvláštní, ale mě bylo s ním krásně a tak jsem to neřešila. I náš způsob komunikace byl vtipný. Někdy jsme nemluvily a jen si v myšlenkách vyměňovali názory a někdy to bylo tak, že jsme tomu druhému nahlas odpovídali na jeho myšlenky. No prostě k popukání.

Čas mi s ním utekl strašně rychle, protože mě až probudilo, to že vstával k odchodu a venku už byla tma.

„Myslím, že už bych měl jít, je pozdě a měla bys už spát.“ Vůbec se mi nelíbilo, že chce tak brzo odejít. Na to se jenom zasmál

Je už půlnoc.

Odpověděly mi jeho myšlenky, já tomu nemohla uvěřit, že mi čas utekl jako voda a on teď odchází. Bylo mi to líto, ikdyž jsem nevěděla proč.

Taky se mi nechce jít, ale je už pozdě.

„ A kdy se uvidíme?“ Smutně jsem se ho zeptala a doufala, že to na mě nebude moc vidět.

„Máš ještě spousty otázek, nebo chceš vidět mě?“

TEBE Prolétlo mi hlavou, ikdyž jsem nechěla, aby to slyšel.

Jeho široký úsměv ale naznačoval to, že mě slyšel až moc dobře. Myslela jsem si, že se snad propadnu.

„Taky se na tebe moc teším a bude se mi stýskat.“ Pronesl a vyhoupnul se oknem ven.

Jak mi to může udělat, řekne že se mu bude po mě stýskat a pak si klidně, ale klidně odejde, to se dělá? Musím si dávat příště pozor na myšlenky, protože tohle se mi bude ještě dlouho honit hlavou.

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Spřízněné duše 3. díl: