Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí mi život začíná 24.díl

13.10.2009 (10:30) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1923×

Carlisle mě vzal do náruče a já už nic jiného neřešil. Byl jsem u ní, u mé Belli.

Celou svou myslí jsem se soustředil na Bellu a na to kde asi teď je. Vzpoměl jsem si jak ještě před hodinou jsem si bláhově myslel že Voltera je pro ni dost nebezpečné místo, to jsem se ale fakt sekl. Strach který jsem za ni prožíval není nic oproti strachu který prožívám nyní. Zjistil jsem že žije a mám ji zase stratit? Tak to nedovolím, ikdybych měl zemřít já udělám všechno pro to abych ji zachránil.

Probudil jsem se ze své apatie a poprvé si prohlídnul místnost ve které jsem se nacházel. Byla velmi ale velmi honosná. Modro-zlatá.Au,to s tou modrou mi dělají asi naschvál nebo co. Ležel jsem na posteli s nebesi a koukal na velkou modrou sedací soupravu, na které seděla Esme s Carslislem. Stále nic neříkali,asi si mysleli že mi dají čas až se vzpamatuji z toho šoku.

„Já jsem v pohodě.“ prohodil jsem snad jako kdybych nikdy nezkolaboval.

Carlisle se podíval na Esme a asi přemýšlel, jestli jsem duševně zdravý. Já zatím vstal v postele a chtěl jsem odejít abych zjistil jak můžu pomoci, nečinně sedět totiž nebudu, rozhodně nebudu.

„Edwarde, kam si myslíš že jdeš?“ zeptal se mě Carlisle a Esme po něm hodila zlobný obličej,kvůli tomu jakým tónem se mnou mluví. Nemusel jsem být Jasper a věděl jsem že její srdce by skoro třepotalo radostí že mě vidí.

Edwarde, tak ráda tě vidím, prosím neodcházej a pověz nám co se všechno stalo a jak si se sem dostal.“ začala zase Esme a silně mě při tom objímala.

„Promiň Esme,ale já teď musím jít.“ odstrčil jsem ji od sebe a byl si vědom že jsem ji tím ublížil.Ta kdyby mohla tak pláče a tak se schoulila Carliselovi do náruče.

„Edwarde to si fakt nemusel, tolik jsme vdečni za to že tě po tak dlouhé době vidíme a ty jsi tak odtažitý. Jsme tvá rodina a tak si myslím že si zasloužíme vysvětlení.“ Carlisle se mi díval při tom do očí a hladil Esme po vlasech, která stále vzlykala.

Ve mně to ale vřelo, byl jsem naštvaný proč mě tady takhle zdržují, když je Bella někde uvězněná a jak můžou být tak v klidu a chtějí se mnou řešit takové hovadiny jako je to co jsem dělal.

„Tak VY? Vy si zasloužíte vysvětlení? A co já? Moc dobře jste věděli že je Bella živá a nic jste mi neřekli, moc dobře jste věděli že mám dceru a nic jste mi neřekli. Jen kvůli vám jsem přišel o mnoho let, které jsem mohl být s ní, a navíc jste mě VY připravily o dětství mé dcery. Jste SOBCI. Užívali jste si jejich přítomnosti a mě jste NIC neřekli a to i přes to že víte,jak bez ní a teď i bez Rennesmé trpím. Já vám nedlužím vysvětlení já vám nedlužím NIC. Vy nejste moje rodina a to od té doby co jste mě vědomě připravily o tu mnou. My jsme měli být rodina já, Bella a Nessie. To ale není jen kvůli VÁM.“ Řval jsem na ně a kdybych mohl tak bych plakal.

Můj otec a má matka Esme na mě šokovaně koukali a věřím že kdyby mohli tak by taky plakali, tohle mi ale nepomůže. Jejich omluvy mi rozhodně nepomůžou. Kdyby mi o tom řekli, tak by Bella nemusela do Voltery, nebyla by sama,protože já bych ji ochraňoval a tak by teď nebyla mezi Rumuny, kteří ji nevyzpytatelně můžou něco udělat.

Otočil jsem se jim zády a odcházel,abych zjistil co má Voltera na záchranu mé Belli v plánu. Šel jsem chodbou a směřoval si to do hlavního sálu a doufal že tam najdu trojku abych jim nabídl svou pomoc. Byl jsem si vědom že mě Aro chce z celého svého srdce zabít a takhle ho jenom pokouším, protože to může udělat sám v záchvatu nepříčetnosti nebo mě prostě pošle do jasně sebevražedné mise na záchranu Belli.

Všechno mi bylo jasné,ale přesto jsem věděl že nečinně sedět nebudu.

Aro.

Čas plyne tak strašně rychleže i přes svoji upíří rychlost, si nejsem jistý jestli jsme připraveni. Volteru jsem shromáždil abychom si zhodnotili strategii, pokud ale Bella bude bezbranná tak si myslím že žádnou šanci mít nebudeme, protože budeme na cizím prostředí a hlavně oni mají Bellu a si nejsem jistý jsetli jsem ochoten nebo spíš schopen ji obětovat pro dobro Voltery. Ne....To nedokážu, udělám všechno pro to abych ji zachránil ať to stojí co to stojí.NO to ale není moc dobrý.

Když k nám přišel dopis od Rumunů, věděl jsem moc dobře že musí mít zrádce, jinak to prostě nedává smysl. Marcus mě upozornil na někoho kdo se mi straní a tak začalo moje tiché pátrání. Nechtěl jsem aby se mé podezření o zrádci vyneslo ven. Garda by mohla být otřesenou mou nedůvěrou a do by mohlo dělat zlou krev.

Začal jsem se zaměřovat na dotyčného a opravdu si všiml že se mi vyhýbá co může. A tak jsem se rozhodl si ji zavolat k sobě do pracovny, kde nás nikdo nebude rušit a doufám že i slyšet.

Čekal jsem se zlostí a nedočkavostí, kdy už příjde.Když se otevřeli dveře a v nich stála Jane, v očích strach z toho co se bude dít a to mě ještě více utvrzovalo v tom že je to ona.

„Jane, posaď se prosím“ rukou jsem ukázal na křeslo naproti mně. Mlčky se posadila a stále vyděšeně se na mě koukala.

Začal jsem se k ní přibližovat s touhou se ji nepatrně dotknout.Když ale postřehla to co se chystám udělat, vystřelila s křesla k zdi nejdále ode mě.

„Aro, mohla bych vědět pro jakou čest jsem byla k tobě poslána?“ ptala se strach ji třásl hlasem.

„Hmm...“ nechtěl jsem ji to říci, pokud se mýlím, nebylo by to dobré, určitě bych ji stratil.Koukal jsem se na ni a zase se k ní začal pomalu přibližovat.

„Víš já mám hodně práce, Pane, za devěd dnů se máme setkat ve Slovinsku a myslím že je ještě hodně toho udělat.“Stále jsem se přibližoval.

„Pane, mohl by jste mi říci co potřebujete?“pokračovala dál,protože jsem nic neříkal.Ještě jsem nebyl u ní,ale nechtěl jsem ji moc napínat, ještě by mi utekla.

„Víš Jane, poslední dobou jsem si všiml že se mi vyhýbáš,tedy hlavně dotyku se mnou. No a víš jak já rád všechno vím a tak mi to nedá spát.“ zasmál jsem se protože já přece spát nemůžu.

„Myslím si že mi chceš něco říci, nebo né?“ stále jsem se jí nedotýkal ale už jsem stál přímo před ní.

„Pane já...“ nedopověděla protože vyděla jak jsem se dotknut hřbetu její dlaně.

„Ne!“ zařval jsem,tak tohle jsem fakt nečekal.

„Ale Pane...“

„Jane, zbláznila si se. Jsi normální, jak se tohle mohlo stát.“ křičel jsem na ni až se pod strachem schýbala.

„Pane, já za to nemůžu. To prostě bylou Bellou a tím jaká je...“

„Jane, možná že bych si myslel že ostatní ale TY? Do tebe bych to nidky neřekl.Jak se to mohlo stát. Jak jsem mohl tohle dopustit.“ sklonila pokorně hlavu a očekávala verdikt.

„Jane, já si to nechám prosím projít hlavou,ano? Vyřešíme to až po Slovinsku, ano?“

„Ano Pane.“ přitakala se skloněnou hlavou.

„Teď běž, musím přemýšlet.“

Se slovy Ano Pane poslušně opustila mojí pracovnu.

NO a tak jsem tam kde jsem byl, na začátku.Tohle bude težší než jsem si myslel.

Po třech dnech jsem stále k ničemu nedošel, nebyl nikdo koho bych natolik podezříval,abych se odhodlal k přesvědčení. To jsem se ale už rozhodl že to takhle dál nejde.Musím na to přijít a to co nejrychleji. Přece nebudeme bojovat se zdrádcem ve vlastních řadách. A tak jsem zavolal Carlisleovi,aby přijel i se svou rodinou a pomohl mi co se jen dá.

Na druhý den jsem svolal všechny z Voltery do hlavního sálu, kde už čekali i Cullenovi.

„Děkuji všem že jste se tu sešli.Moc všichni dobře víte, co nás za šest dní čeká ve Slovinsku a tak jsem vás všechny chtěl povzbudit.My jsme vládly po mnoho a mnoho lidských pokolení a nikdo nám tuto vládu nevezme. My jsme Volturiovi, jsme skála kterou nikdo neotřese. Ano?“

Všichni na má slova burácivě křičeli slova vítězství.

„Možná se nevrátíme z boje všichni,ale mi se nedáme, proto berte tohle setkání jako oslavu, oslavu našich životů,neživotů.“ Na to se sudy po stranách otevřeli a všichni si nabírali krve co mohli.

Já jsem měl ale důvod pro to všechno. Mohl jsem se dotknout kohokoliv,aniž by to někdo zjistil a tak mohnl pokročit ve svém pátrání.

Oslava ale moc dlouho nevydržela, protože někdo nedovoleně vtrhl k nám. Já ho viděl, viděl jsem ho a mozek se mi zatemnil rudou barvou.Toužil jsem po jeho smrti. To ale Cullenovi vystřelili vstříc výtržníkovi a tak mi zabránili v útoku. Ještě že tak, Bella by mě asi zabila kdyby se to dozvěděla. Začal jsem se uklidnovata a normálně myslet.

Nebylo to lehké nechat ho naživu. Ale přesto jsem ho nechal ať ho odvedou do komnat pro Cullenovi. Neodpustil jsem si ale pár myšlenek, aby si uvědomil že tu není vítaný.

Carlisle ho odvedl a já se zatím pokoušel uklidnit všechny a aby pokračovali v oslavách. Pátral jsem ale stále nebylo nic kompromitujícího co by se mi hodilo.Myslel jsem si že jsem se dotkl už každého a tak jsem se posadil a přemýšlel na tím kdo chybí.

Po několika hodinách kdy se ti přepití začali vytrácet, se zase objevil ON. To chce snad zemřít nebo co? To si snad neuvědomuje že mě drážní k smrti?
„Ano já to vím,ale přesto jsem přišel.“ odpověděl na moje myšlenky.Ano, věděl jsem že je čte z Carlisleových myšlenek,ale ještě jsem si nezvykl.

„Tak s tím budeš muset začít, protože mě se tak lehce nezbavíš.“

Tak co k sarku chce? Naše spolupráce nebude hladká, když se chceme navzájem zabít.

„Ano to máš pravdu i já vás nemám rád, Ale teď přednější Bella a já chci pomoc, ať to stojí co to stojí.“

Hmm. Ať to stojí co to stojí? Věděl bych co by si za to mohl zaplatit.

„Když to bude třeba, tak to udělám“ Vidím že je fakt odhodlaný,

„Ano to jsem, pomůžu kde bude třeba.“ Jak to dořekl napadla mě skvělá myšlenka jak pomoci.

„Ano to bude dobré, jsem ochoten to udělat, ale co když to někdo zjistí?“

„O to se neboj.“ byla jedinná věta kterou jsem pronesl nahlas.

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí mi život začíná 24.díl: