Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí mi život začíná 16.díl

23.09.2009 (13:30) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2250×

Vystřelila jsem z domu,abych se přesvědšila o pravdivosti mé hypotézy a tak ho uviděla v celé své kráse. Vyděla jsem na něm že mi nevěří a nechápe co dělám zrovna v tomto domě. Ale já jsem zrovna nebyla schopna slov abych mu něco vysvětlovala. Jen jsem tam na něj koukala jako debil. A on pochopil že já jako první mluvit nebudu.

„ Co tu děláš.!“ řekl přísně až jsem se ho trochu bála a to mi jazyk ještě víc zkameněl.

„ Tady nemáš co dělat,tohle je můj dům.“ No tak tohle já už dávno vím. Musela jsem se tomu trošku usmát.

„ Já vím.“ stále jsem se ale trochu bála jeho reakce, na to až se na mě opravdu podívá.Koukala jsem na něj a očekávala, kdy mu dojde to jak jsme si fakt dost podobní. Najednou se mi podíval do očí,a já už jsem si myslela že mu něco došlo. Z toho mě ale vyvedl ten jeho výraz který nahodil, byl bolestný a pak trochu rozčílený, ze strachu jsem začala pomalu couvat. Když to ale zpozoroval, viděla jsem že mě nechtěl vystrašit.

„Kdo jsi a děláš v mém domě?“ zeptal se mě a myslel si jak jednoduchou otázku mi položil. V tom se ale mýlil, já o něm skoro vůbec nic nevím,jenom to že ho máma milovala a evidentě stále miluje.Nevím ale proč nejsou spolu, třeba mámu nenávidí a když zjistí co jsem zač tak mě zabije. Když se ale na něj podívám nezdá se mi to pravděpodobné,ale kdyby to chtěl udělat tak nemám jedinou šanci na obranu, protě by mě tu rozcupoval a ani bych si nevšimla jak.Navíc jsem Volturiová, a jejím mottem je Zatloukat, zatloukat, zatloukat. A on není nikdo vyjímečný, takže nevím jestli by zvládnul udržet tajemství.

Navíc vůbec,ale vůbec nechápu,jak to že mu nejsem povědomá, vždyť vypadám jako on,ale v ženském podání, jak to že mu nic nedochází. To se snad asi dlouho nepodíval do zrcadla a žil někde v pralese, jinak by hned pochopil. Já mu to ale říkat nebudu, nechám ho ať si domýšlí.

„ NO já jsem Nessie a v tomto domě jsem protože tvá rodina mi to dovolila.“ No dobře tak nedovolila,ale věřím,že můj pobyt tady nikomu z nich rozhodně nevadí.

Viděla jsem jak mě z něčeho podezřívá, možná že už mu to začíná pálit? Viděla jsem že mu něco nesedí,ale pak se asi rozhodl,že to nechá být.

„ Nessie, jako Vanessa?“ pokračoval ve vyptávání. Tak a co teď, když mu řeknu,že jsem Rennesmé, muže mu dojít, že jsou to jména žen které určitě znám. No jak jsem řekla, jsem Volturiová, takže Zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Viděla jsem že se mu asi nelíbí, jak nad každou pro něj triviální otázkou až moc dlouho přemýšlím. Ale výslech stále pokračoval.

„ A ty znáš mou rodinu?“ no to byla tedy blbá rodina, když jsem mu před chvílí řekla.Asi to pořádně nepochopil, jak blízké vztahy máme.

„ Ano znám je už docela dlouho, jeden čas jsem s nimi dokonce žila.“ SSSS, doprčic, no teď mu může něco dojít.S tím zatloukáním, to teda moc neumím.

„ Stále jsi se ale nepředstavil TY.“ převedla jsem řeč na něco jiného, ikdyž já už jsem dávno věděla kdo to je, byl to můj OTEC.

„ Já jsem Edward Cullen.“ NO jo vždyť tohle já už dávno vím, řekla jsem si pro sebe.

„Pane Cullene, měli bychom jít asi do domu.“ nebudu mu přece hned tykat, je to přece můj otec.

Nečekala jsem na jeho reakci a mířila si to do obýváku kam jsem si sedla na pohovku a čekala na něj. Byl trochu zdráhavý a dům si prohlížel s bolestí v očích,asi tu dlouho nebyl.

„Pane Cullene...“

„ Říkej mi prosím Edwarde“ přerušil mě. Tak to bude divné.

„ Edwarde, já jsem sem přijela, protože tu chci nějakou dobu zůstat. Pokud jsi sem přijel za stejným účelem, nebude mi rozhodně vadit, že tu se mnou budeš.“ Prosím ať zůstane, prosím ať zůstane.

On ale na to nic neříkal,ale koukal se na mě, jako by byl rozhodnutý, že tu sama nebudu. Byla jsem šťastná, nemusel nic říkat.

Koukala jsem na něj a viděla jsem to co jsem si přála, Otce. Ať se stalo co se stalo, přála bych si ho za otce. Máma ho přece miluje v tom by nemusel být takový problém.Ssssss, máma.

Bolestná vzpomínka na mámu se drala na povrch, rychle jsem ji zahnala a myslela zase na to jak jsem našla otce, po kterém jsem toužila.

Bylo vidět že i on je příliš zabraný do svých myšlenek a tak jsem se nechala unášet touto chvílí, kdy sedím na sedačce s tátou.

Co když ale? Co když ale,až zjistí co jsem zač,tak odejde.To nesmím dopustit, zrovna jsem ho našla tak nesmím dopustit aby mě opustil jako.... jako Caius,nebo.... tak tohle musí přestat.

„ Nechtěl by jsi se mnou na lov, dlouho už jsem nebyla a na mě se to už ukazuje.“ zeptala jsem se ho abych, setřásla myšlenky na svou rodinu. Žízeň ještě nebyla tak strašná,ale asi bych už měla jít.

Koukal na mě s otevřenou pusou, asi si myslel že jsem člověk, jak vtipné. Tomu se prostě nedalo nezasmát.

„ Jak je to možné, ….TY? ….Tak tohle nechápu.Vysvětlíš mi to? ….Vždyť tvoje srdce?“ nebyl schopen dál rozumnou myšlenku dohromady a můj smích se tím ještě zvětšil.Naštěstí se ale neurazil jen na mě koukal,abych to co nejrychleji vysvětlila.

„ No já jsem Edwarde jiná,ale jsem taky to co ty. Jednou ti to vysvětlím,ale teď ještě nenastal ten pravý čas.“ Bylo vidět,že z mojí odpovědí není rozhodně spokojen,ale já si musím stát za svým, nic mu neřeknu,abych o něj nepřišla. Doufám že nás tady nikdo z Cullenů nepřekvapí a nezkazí nám naše (doufejme) budoucí zbližování.

Mile jsem se na usmála, vzala jsem ho za ruku a spolu jsme vyrazili na lov.

„ Co máš ráda, za zvíře:“

„ Nejradši mám pumu.“ nevěděla jsem co jsem řekla,ale rozsvítil se jako sluníčko.

„ Já taky a vím o dobrém místě, pojď za mnou.“ zatahal mě za mou ruku a já ho následovala.

Pak už jsme nic neříkali,jen se nechali unášet instinkty. Odtrhla jsem naše spojené ruce a věnovala se své kořisti,nic a nikoho jsem nevnímala, takže když jsem zahrabávala mrtvou pumu, všimla jsem si jak na mě Edward kouká,ale z jeho očí křičeli otazníky.

Zase asi něco pochopil, to by mě zajímalo, čím jsem se zase prokecla.

Podívala jsem se na něj ať mi to vysvětli.

„ Víš o tom,že lovíš úplně stějně jako já?“ Vykulila jsem oči, vůbec jsem to nechápala. Je možné zdědit lovecký styl? O tom jsem neslyšela, ale jinak se to asi vysvětlit nedá. Přemýšlela jsem co mu na to mám říci, nic kloudného jsem ale nevymyslela a tak jsem jen ledabyle pokrčila rameny a doufala že to nechá být.

Bylo ale vidět,že mu tady toho hodně nehraje.

„ Měli bychom jít, začíná stmívat.“ přicházela jsem k místu ze kterého mě pozoroval.

„ No A?“ odpověděl mi z úsměvem na rtech.

„ To není tak jednoduché, já totiž musím spát.“ zase ta jeho vtipná reakce, když slyší něco čemu nerozumí. Vykulil oči,až jsem se bála že je budu muset sbírat.

„ Tak pojď“ vzala jsem ho za ruku a utíkala zpátky domu.

Když jsem si dělala večeři,vyděla jsem jak má na jazyku plno otázek na které chce znát odpovědi,ale pokouší se je udržet na uzdě.

Nebudu ho přece trápit,né?

„ Tak se ptej.“ bylo vidět že ho má slova potěšila.

„ No víš, promiň ale je tu spousty věcí kterým nerozumím, a ta hlavní je Co jsi zač?“

Tak na tohle bude těžké odpovědět,aniž bych mu řekla kdo jsem.

„ Já jsem poloupír.Spím, jím lidské maso, na slunci se netřpitím,ale piji krev.“

„ Ale pokud jsi poloupír v tvém těle musí kolovat jed,a jak ten jed reaguje na lidské jídlo.“

„ Můj jed všechno spálí, všechno zužitkuje. Je to prostě tak že moje tělo pracuje na vyšší obrátky a k tomu mu prostě jen krev nestačí.“

Sklonil hlavu dolů,a jakoby uvažoval jestli se mě má zeptat na další otázku. Pak se mi podíval do očí a smutně se zeptat.

„ A jsi nesmrtelná.“ pomalu pokládal otázku.

„ Ano jsem, pokud budeš chtít,tak se mě jen tak nezbavíš“ zažertovala jsem abych ho trošku rozveselila a taky to zabralo.

Lasagně už jsem měla hotové a tak jsem si je dala na talíř a ani bych mu nabízela ( což by bylo dosti trapné) jsem šla do obyváku na sedačku.

On mě z kuchyně následoval a ke mně si přisedl.

„ Neboj mě se tady jen tak nezbavíš“ s úsměvem na rtech pokračoval ve vtipu, který jsem začala.Asi si ani neuvědomoval, jakou radost mi tím způsobil. Jen tak se ho nezbavím, jediný kdo tu ale chybí je máma....

Z širokého úsměvu jsem rychle spadla do bolestné grimasi.

„ Co se děje?“ smutně se na mě kouknul, když viděl jak se tvářím.

Po tváři mi začali padat slzy.Rychle jsem je setřela, tohle mu fakt nechci vysvětlovat.

„ Já …. já jsem nedávno někoho ztratila a nevím jestli se mi ještě vrátí.“ N

Náhle mě objal.

Vůbec mě nezná, nic o mě neví a přesto mě tady utěšuje. Možná že už chápe co jsem zač,jenom si to jeho mysl neuvědomuje. Já bych se mu ale nedivila. Jak by ho mohlo napadlout, že jsem jeho dcera, když je po tisíciletí jasné, že upíři mít děti nemůžou. Tak se mu fakt nedivím,že mu to nedochází.

Nechala jsem se od něho utěšovat a bylo mi, na to jakou bolest cítím, příjemně.

„ Už jsem v pohodě“ prohodila jsem,když půl hodinu čekal až se uklidním.

„ Vím,že otázek na které se mě chceš zeptat je víc, tak se ptej.“

„ Myslím, že to může počkat, nyní by jsi se měla jít prospat.“ nesouhlasně jsem se na něj zamračila. Konečně jsem našla otce a mám jít spát, tak to ne. Co když mi zase zmizí, jako zmizel mámě? Chci si ještě užívat jeho přítomnost.

Je to vůbec možné? Může člověk milovat někoho, koho nikdy neviděl? Můžu milovat svého otce, ikdyž jsem ho před tím nikdy neviděla? Je něco takového možné? Nevím,ale vím co cítím, našla jsem tátu a nechci aby se mi vytratil ze života.

„ Prosím, já ještě nechci spát.“ rezignovaně se umál a pohladil mě otcovsky po vlasech. Ják to že mu není divné naše stejná barva vlasů? No nic.

„ Tak jak se z tebe stal poloupír, o tomto jsem zatím neslyšel.“

„ No má matka byla člověk a můj otec je upír. A z jejich vztahu jsem se narodila já.“

„ Počkej, NARODILA?“ zase ta jeho rakce se skoro padajícími oči.

„ Ano narodila, rostu rychleji než lidské děti,určitě by jsi to do mě neřekl,ale je mi devět, ikdyž vypadám na osmnáct.“ Jeho vykulená reakce se stále neměnila až jsem se trochu začala o něho bát.

Byla opravdu dlouhá,ale opravdu dlouhá chvíle ticha, než ji prolomil.

„ Kdo?.......“ zavřel oči,jako by tu myšlenku nechtěl ani říci nahlas.

„ Kdo? …..“ no tak jestli neumí upír dát smysluplnou myšlenku,tak je to asi dost velký problém.

„ Edwarde, jsi v prořádku, trochu se o tebe bojím.“

„ Kdo?...“ nereagoval na moji otázku a stále v sobě přemáhal tu svou.

„ Kdo je ….tvá matka?“ konečně to dořekl a s bolestí v očí se na mě podíval.

No a jsem v loji. Když řeknu kdo doopravdy je,že je Bella Swanová, tak hned pochopí kdo jsem a asi odejde.A když mu řeknu že je to obávaná Isabella Volturi,tak se tady zbalí a odejde. Ať udělám,co udělám stejně ho ztratím a to nesmím dopustit, mysli proboha, mysli.

Dívali jsme se navzájem do očí, on s bolestí,tak obrovskou jakou vidím jen u své mámi a já jsem se na něj dívala taky s bolestí, bolestí z pomyšlení že ať řeknu cokoliv,tak odejde.

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí mi život začíná 16.díl: