Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Smrtí mi život začíná 12.díl

18.09.2009 (15:45) • rebiseks • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2147×

Přistoupila jsem s Arem blíž k Tanye, která stále celou situaci vůbec nechápala a začala jsem se připravovat na to co příjde,na to co to pro mě bude znamenat,když to udělám, na bolest kterou mi to způsobí. A náhle jsem si vzpoměla na Jaspera.

,,Jasper, myslím že by jsi měl odejít.Nevím jestli se po tom všem co uvidím a ucítím, budu schopná tě chránit přede mnou.“ podívala jsem se na Jaspera,který ihned pochopil a naznačoval aby Emmet zastoupil jeho místo vedle Tanyi.Alice se koukala na to jak chce Jasper odejít a bylo vidět,že je jí nepříjemné pomyšlení, že odchází sám.

,,Alice, klidně běž s ním.“ byla ráda že jsem ji to nabídla,ale v jejím obličeji se zračila rozhodnost.

,,Ne Bello, já jsem si tohle vymyslela a tak tady zůstanu.“ s těmito slovy se koukala bolestně na Jaspera,který právě odcházel ze sálu.

„ No tak jdeme na věc, ať už to máme za sebou“ zavtipkovala jsem,ale nikdo mi neuvěřil.Měli pravdu, strašně moc se mi do toho nechtělo.Aro, kterého jsem stále drtila v náručí se na mě nešťastně koukal, když viděl mou nechuť.

,,Bello,já myslím že si to může počkat., ať se na to připravíš.“ chtěl mě pomoci a podpořit Aro,ale to nebylo zrovna to co potřebuji. „ Jsi hodný, ale jeslti to neudělám nyní tak už to neudělám vůbec, věř mi.“ zašklebila jsem se na něho.

Začala jsem se soustředit na Tanyinu mysl a viděla jsem přesně to co jsem nikdy vidět nechtěla, Její život s NÍM.Věděla jsem že to pro mě bude bolestivé se na to koukat,ale nečekala jsem jak to bude bolestivé.Nejhorší na tom bylo, že někdy se nějakým myšlenkám můžu úmyslně vyhnout,ale na tyhle vzpomínky jsem se ještě musela soustředit,aby s nimi mohla udělat, to co po mě Tanya chtěla.

Viděla jsem jak ji objímal,jak ji líbal a i jak se s ní miloval.Bolelo to strašně,ale po chvíli jsem se už dokázala soustředit i na drobnosti těch vzpomínek a ve všech byl Edward opravdu smutný,je divné že si toho nikdy nevšimla,když s ním žila.Ale i v jiných věcech byl rozdíl,to jak se jí dotýkal, jak ji líbal, bylo to tak jiné než jak se choval ke mně, bylo to tak chladné.Nikdy jsem neviděla ty jeho jiskřičky v očích a tu něhu se kterou na mě vždycky koukal,tady chyběla.Asi je něco pravdy na to co říkala Alice, třeba mě opravdu stále miluje a …

Najednou jsem už viděla všechny vzpomínky, které jsem potřebovala a začala se soustředit na jejich smazání. To že se to povedlo,mě přesvědčilo to jak je Tanya ještě více zmatená než před tím.Já totiž vzpomínky smazat umím,ale emoce nejdou,ty prostě nikdo nikomu vzít nemůže.Kdyby to totiž šlo, kdyby byl někdo kdo by to uměl, už dávno bych ho hledala,aby ode mě odebral tu bolest,která mě neustále spaluje.

Ze vzpomínek mě vytrhla Alicina vize.

Tanya ve službách Voltery,toužíci po pomstě nevědě pro koho.Svůj vztek používající proti nepřátelům Voltery.

„ Děkuji ti Bello, zachránila jsi mu život a nás jsi zachránila od bolesti z jeho ztráty.“ usmívala se a pomalu pouštěla společně s Emmetem neechápající Tanyu.

Já jsem pouze skryla svou hlavu do Arova ramene,abych nedala na sobě znát jaké to pro mě bylo strašné.Alice si všimla mé shrouženosti a se slovy ,,Je mi líto,že jsi to viděla.“ odcházela i se zbytkem rodiny.Věděli že teď chci být sama.

„Zlatíčko je mi to strašné líto.“ přimačkl si mě k sobě ještě více Aro ikdyž jsem si myslela že už to není možné.

„ Já ….já …..já nevím co ti mám na to říci.“ vážně jsem v sobě byla plna takových pocitů, cítila jsem se jako novorozená která je zmítaná svými emocemi.Byla ve mně bolest, zlost, láska , štěstí. Jak je vůbec možné něco takového prožívat.Je možné nenávidět někoho koho milujete? Ne, myslím že tohle nejde, je vidět že se v sobě vůbec nevyznám.

S Arem jsme šli za malou Rennesmé, tak mě totiž vždycky přivede na jiné myšlenky. Ve svém pokojíčku měla panenky která byla stejně veliká jako ona a Nessie, ji převlékala do svého oblečení.Celý pokoj byl pod hromadou oblečení. Ano ona vždycky mě přivede na jiné myšlenky.

„ Zlatíčko, co to tady má zase znamenat.“ pokusila jsem se na ni mračit,ale moc mi to nešlo.

„Ale mami, vždyť já musím si hrát. Za chvilku budu veliká a na tohle už nebudu mít čas a když jsem dostala tak krásnou panenku, tak ji přece musím zkusit jak ji sluší moje obleční a ...“ ukecená Rennesmé mi ještě dál chtěl oponovat,ale já jsem ji musela utnout, nebo by s tím brebentěním nikdy neskončila.

„ Zlatíčko to stačí, přišla jsem ti říci velmi dobrou zprávu. Už přijela babička s dědou.“

„Jéééééé, a proč si je nevzala sebou a jdu za nimi“

„ Ještě za nimi nechoď musíme si něco ještě vysvětlit. Však ty víš že jsem s narozeninama čekali jen až se vrátí“ na to jen zakývala svou hlavinkou. „ takže zítra bude oslava,ale prosím snaž se aspoň trochu dělat překvapenou, děda pozval spousty svých přátěl a ti tě chtějí překvapit,ano?“

„ No jasně mami“ odpálkovala mě jako by to mělo být nad slunce jasné.

-------------------------------------------------------

Narozeninová oslava se samozřejmě povedla.Bylo to opravdu obrovské,Aro se opravdu vyřádil a za pomoci Alice, která se nenechala odratit se vše stalo velkolepé.Přišlo spousty skupin z celé země,jen aby svou přítomností projevily úctu k rodině Volturiú. Rennesmé samozřejmě byla středem pozornosti a svými peprnými poznámkamy, dostala kde koho do trapné situace,ale všichni si ji oblíbily.

Mou obavou ale bylo aby Cullenovi po oslavě nechtěli odjet, protože mé pozvání bylo trvalé. To se ale nepotvrdilo, stále chtěli se mnou a malou Nessie zůstat.

Čas plynul a já viděla že nejsou ve Volteře ve své kůži, přece jenom ostatních způsob stravování byl proti srsti,věděla jsem že zvažují o odchodu . Já bych ráda šla s nimi,ale můžu tohle vůbec udělat Arovi? Ne to opravdu nemůžu. Byla jsem jak mezi mlýnskými kameny, ikdyž nikdo z nich si nedovolil nic říci. To se ale jednoho dne vyřešilo samo, když mě Aro zavolal do své knihovny.

„ Bello, chci s tebou o něčem mluvit.“ spustíl když jsem k němu přišla.

,,Co se děje tati.“ věděla jsem mu udělám radost když ho takto oslovím.

„ Já vidím že se s tebou něco děje,vím co tě trápí a proto tě tak mám rád.“ byla jsem z toho smutná,že to na mě tak lehne poznal,doufám že aspoň Rennesmé si ničeho nevšimla.

„ Já, tati, já tě neopustím. To neudělám, neboj se.“ Upřel na mě něžně svůj obličej. „ Bello, vždyť ty mě neopustíš, já se ani nenechám tebou opustit,ale vidím že tohle není pro tebe to nejlepší. Nenechám vás jít ale někam daleko, budeš hezky někde v Evropě,abychom to k sobě měli blízko.“ Byla jsem šťastná a i tak smutná,věděla jsem co ho muselo stát aby se mnou řešil můj odchod.

Nebyla jsem schopna slova a tak jsem k němu přišla sedla jsem si mu na klín a se slovy díky ho pevně objala. Ikdyž to nepotřeboval zhluboka se nadechnul. „ Myslím že bychom to měli oznámit i ostatním.“ Už jsem začala vstávat. „ Jo a Bello, já vím že jsem si nebyl jistý jak to cítíš, stejně jsem už koupil dům na kraji Anglie.“

„ Tati, ty jsi opravdu úžasný, vážně ti moc děkuji, a doufám že je blízko někde soukromé letiště,abychom se mohli často navštěvovat a taky když bude potřeba tak přijedu, nenechám přece všechnu práci Jane a Alecovi.“

„Neboj na to už jsem taky myslel,budeme se velmi často vidět, přece jenom Nessie velmi rychle roste,tak si nemůžu nechat ujít každý její pokrok.“ S úsměvěm na rtech mě doprovázel do pokoje Cullenů, kteří byly z nové zprávy přímo nadšeni.

Po týdnu jsem se přestěhovali, do krásného a obrovského domu. Rychle jsme se zapojily do ,,lidského“ života čas plynul velmi rychle. Já jsem občas odjela na výpravu a Aro byl u nás pečený vařený. Byly to časy relativního štěstí, pod tou vší spokojeností a beztarostností, byly stále bolestivé rány z odchodu Edwarda, nic jsme o něm nevěděli, Alice občas měla vize o kom jak je někde ve tmě,asi věděl že by ho jinak rodina mohla najít tak byl asi jako zvíře vycházející jen v noci.Její vize byly pro mě jako rány bičem, časem mi už je Alice ani neukazovala, když viděla co to se mnou dělá.

Malá Rennesmé už nebyla tak malou, rostla tak rychle až všem bylo velmi líto, jak ji opouští to ztřeštěné dětství. I já koukala jak moje maličká holčička dospívá.

Všechno vypadalo tak dobře,ale to jsem nevěla co nečekaného nás postihne a když na to teď vzpomínám stále si nejsem jistá jestli jsem se s tím smířila.

Autor: rebiseks (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Smrtí mi život začíná 12.díl: