Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sluneční svit-18.kapitola-závěr

12.08.2009 (08:00) • Terushka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1249×

18.Navždy bez slz aneb šťastný konec

Běželi jsme jen chvilku a najednou jsme se ocitly ve městě. I když nikde nebylo ani živáčka, zpomalili jsme. Byli jsme zřejmě někde na kraji města. Ani nevím jakého. Šli jsme tiše, neslyšitelně. Jakoby jsme letěli. Vlasy se nám oběma vířily vzduchem. A my letěli podél zdí nějakých továren. Zpoza rohu bylo vidět světlo. Zašli jsme za roh a já začala poznávat toto město. Pár bloků dál svítily pouliční lampy a davy lidí. Ani jsem si neuvědomila, že už je večer. Vzhlédla jsem nad sebe do mraků nad Vedarem. Slunce bylo jako vždy schované za mraky, ale i přes ně bylo poznat, že se stmívá. Stmívání, ano nejbezpečnější část dne, pro nás upíry. Připadalo mi zvláštní mluvit o sobě jako o jedním z nich. Jako o upírovi.

„Znáš to tu?“ prolomila ticho Barbie, když jsme se ocitly mezi lidmi.

„Vedar,“ přitakala jsem a usmívala se přitom jako měsíček na hnoji. Barb se mému výrazu zasmála. „Jsi ráda, že jsi doma?“ ptala se a sršela štěstím.

„Vlastně, ještě nejsme tak úplně doma.“ Pronesla jsem a v hlavě se mi na krátký okamžik mihla nádherná, bílá vila. Měla dvě poschodí a skrývala se mezi stíny obrovských cedrů. Pochopila jsem. Tam musíme jít. Domů. To je náš domov. Měla jsem strašnou radost, že jsi vzpomínám. Div jsem neskákala radostí. Přiložila jsem ruku na Barbařinu tvář a ukázala jí všechno co si pamatuji. Moc toho nebylo, ale přece jen něco. Usmála se a pohladila mou ruku. „Díky“ zašeptala. Pak jí úsměv z tváře zmizel a zatvářila se zděšeně. Pustila mou ruku a podívala se mi do očí. „Počkej tady!“ poručila. „Nikam nechoď, ano?Počkej tady, hned se vrátím!“ podívala se na mě vážným pohledem a zmizela za rohem.

Chtěla jsem běžet za ní, ale nakonec jsem ji poslechla a zůstala. Jak slíbila ani ne za minutu byla zpátky. Ale nebyla sama. Na každé ruce nesla jedno děťátko zabaleno v dece.

„Oooo!“vydechla jsem a rozběhla se k ní. Jak jsem mohla zapomenout! Vzala jsem jí děti z rukou. V očích mě začalo nepříjemně pálit. Chtěla jsem plakat. Ne, už jsem nemohla. Dala jsem každému děťátku pusu na čelíčko a vydali jsme se dále. „Díky!“ šeptla jsem tiše k Barb, abych děti neprobudila. „Víš, kde je ta vila?“ zeptala se mě tiše a vytáhla z kabelky dvoje tmavé sluneční brýle. Jedny mi podala. Zprvu jsem nechápala. „Oči!Nechceš přece, aby nás někdo poznal!“ vysvětlovala. Kývla jsem v pochopení a nasadila si brýle.

„Mohu?“ zeptala se a natáhla se po Nickovi. Usmála jsem se a podala jí svého syna. Opatrně si ho převzala a něžně ho pohladila po hlavičce.

„Myslím, že vím“ odpověděla jsem jí na otázku a zabočila do prázdné slepé ulice.

„Co chceš dělat?“ zeptala se mě a nechápavě na mě zírala.

„Tohle mě naučila moje druhá teta!“ podala jsem jí i Sabine a co nejtišeji vypáčila dveře od nového mercedesu. Zírala na mě s otevřenou pusou.

„Prosím!“ podržela jsem jí dveře na straně spolujezdce a šibalsky se na ní usmívala.

„Tohle se nesmí!“zabručela když nastupovala. Oběhla jsem auto a nastoupila na místo řidiče.

„Ale prosím tě !“zamumlala jsem a vytáhla klíček ze zapalování. Nastartovala auto a vycouvala z uličky. „Kam chceš jet?“ ptala se a otráveně koukala z okýnka.

„Domů přece!“odpověděla jsem, jakoby to mělo být snad nad slunce jasné a odbočila na Warren. „Počkej!Ty sis vzpomněla?“ ptala se nechápavě.

„Ano, na většinu ano“ odpověděla jsem jí s úsměvem na rtech. Vytáhla jsem z mercedesu co to jen šlo a rozjela se do rodného městečka.

Jako kdybych nikdy nezapomněla, jsem odbočila na skrytou odbočku k domu a prodírala se k lesem k vile. Přejela jsem potok a zaparkovala na příjezdové cestě u domu. Z vily vyletělo osm upírů a tři vlkodlaci. Když zahlédli, že nejsem sama všichni se přikrčili a z hrudi jim vycházelo nepříjemné vrčení. Vlkodlaci se trhnutím proměnily a s vyceněnými zuby vrčely na auto. Zhluboka jsem se nadechla a převzala od Barb děti. Opatrně jsem ty poklady usadila na paži a hrdě vyšla z auta. Barbie mě následovala. Postavili jsme se vedle sebe do obrané pozice. Byla jsem překvapená, jak silná jsem si připadala. Nikdy bych neřekla, že jednou budu schopná ze své hrudi vydat tak strašlivý zvuk.

Jeden z nich-ten největší byl nádherný. Jako člověk vysoký, tmavovlasý se snědou pletí. V černých očích měl i teď-jako obrovský červenohnědý vlk lásku, úlevu, ale i bolest. Dalším dva vlci byly světlejší v odstínu béžové. Jedna z nich byla dívka. Vypadala exoticky. Ten chlapec-byl jí velmi podobný. Mezi upíry jsem rozeznala Rosalie. Půvabnou vysokou blondýnku. A také Jaspera-jejího bratra-vysokého, blonďatého chlapce. Ostatní jsem nedokázala pojmenovat. Byla mezi nimi malá drobná dívka, svým způsobem podobná elfovi. Ale také vysoký, svalnatý chlapce. Připomínal grizzlyho. Avšak dívka, která upoutala mou pozornost, byla bruneta. Nádherná. Ne moc vysoká, ale způsob, jakým se na mě dívala, mě na moment vyvedl z míry. V jejích očích byla mateřská láska. Pochopila jsem to musí být maminka. Stála vedle chlapce s vlasy stejného odstínu jako já. Jeho oči těkaly mezi mnou a Barbie. Rosalie se hluboce dívala Barb do očí. Postavila jsem se před Barbie a aniž bych spustila oči z Rosalie, podala jsem Barb děti. Postavila jsem před ně, připravená chránit je. Z hrudi mi vyšlo děsivé vrčení a mé rudé oči spočinuly na Rosalie. Než stihl někdo promluvit, Rose povolila své obranné postavení a vydechla. Nastavila k nám ruce dlaněmi vzhůru.

„Rose?Co to děláš?“zavrčel na ní blonďatý muž přesně uprostřed. Zřejmě vůdce. Rosalie ho ignorovala a spustila paže. „Bethy,“ vydechla. Střelila jsem zmateným pohledem za sebe na Barbie a pak jsem si vzpomněla. Barbie říkala, že se sestrou si říkaly druhým jménem.

„Cary, to je dobré. To je Lilly.“ Hlas se jí při Rosalině druhém jménu zlomil. Největší vlk zavrčel. Obě jsem k němu střelily pohledem. Byl blíž než dříve. Hrklo ve mně. Nechtěla jsem mu ublížit. Otočila jsem k němu a na chvíli nevěnovala pozornost přicházející upírce. Zasyčela jsem na vlka, co jsem jen mohla a on zastavil. Otočila jsem se zpátky k Rosalie, která už byla jen pár metrů od nás. Neustále se dívala do Barbařiných rudých očí. Jejich podoba byla neskutečná. Byly jako úplné kopie. Existoval jen jeden rozdíl. Oči. Rosalie měla oči podivně zlaté, jako topaz. Zatímco Barbara karmínově rudé. Chvilku na sebe jen tak zírali a pak Rosaliiny oči spočinuly na dětech v Barbařině náručí. Ztuhla jsem. Rose střelila očima ke mně a pak zpátky k dětem. Zareagovala jsem tak rychle, že by to normální člověk neměl šanci postřehnout. Ruce mi vylítly k Barbaře a děti jsem si přitiskla co nejsilněji na hruď, abych je chránila. Všichni na mě zírali.

„Nessie?“ promluvil někdo za mnou. S trhnutím jsem nadskočila. Otočila jsem se a tam místo vlka stál zas ten vysoký, nádherný chlapec. Díval se na mě ze shora svýma velkýma, černýma očima plných lásky. Natáhl ke mně svou dlouhou, velkou ruku a než jsem mohla zareagovat pohladil mě po tváři. Jeho dlaň mě pálila na tváři a….hrozně smrděla. Až teď jsem si uvědomila, že smrdí celý. Fuj. Tak hořce, trpce a teple. Jeho „vůně“ mě dráždila v nose. Nakrčila jsem ho. Uchichtl se mému výrazu a ruka mu sjela k dětem. Ucukla jsem. Zpozorněl.

„Nessie, ty si mě nepamatuješ?“ zeptal se mě opatrně chraplavým hlasem. Zněl zklamaně.

„Jacobe, je normální ,že si po proměně nic nepamatuje.“ Promluvil ten blonďatý, zřejmě vůdce. Jacob si povzdechl. Ale blonďák neměl pravdu. Já si pamatovala. Pamatovala jsem si všechno. Teď už bych byla schopna pojmenovat zbytek. Ten vůdce je Carlisle, můj děda.

„Jacobe,“ zašeptala jsem. Podíval se na mě s nadějí v očích. „Ach Jaku!“ vyjekla jsem a v očích mě pálilo.

„Ness!“ zařval a přitáhl si mě i s dětmi do náruče. „Tolik jsi mi chyběla.“ Zamručel mi do vlasů. Ucítila jsem vlhkost na temeni a chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že pláče. Zabořila jsem mu hlavu do prsou a snažila se ho utěšit. „Jaku, no tak neplač. Už je to v pořádku. Jsem zpátky, lásko. Jsme zpátky.“ Dodala jsem nakonec. Odtáhl se, ale stále mě držel na ramena. Oči mu sjeli na děti. „Jsou nádherní.“ Šeptl a pohladil spící děťátka.

„Nádherní a jenom naše!“ přidala jsem a usmála se na lásku svého života. Sklonil se a něžně mě políbil na rty. Kolem nás už se shromáždila celá rodina. Následovalo dlouhé přijetí zpět do rodiny. Jako první u mě byla mamka. Jacob si převzal děti, aby mě mohli všichni umačkat. Esme vzlykala jako o závod, když mě objímala a Carlisle si dělal starosti ohledně mé dřívější potravy. Jasper byl neskutečně rád, že není nejslabší. Alice mi vynadala co to mám na sobě. Tolik mi všichni chyběli.Emmett mě na dlouhých deset minut sevřel do svého bratrského, medvědího objetí. A hrál si na uraženého, když jsem ho objala tak silně až mu křuplo v zádech. Táta mě s úlevou málem umačkal, jak mě líbal do vlasů. A máma? Ta mi udělala přednášku, jak jsem mohla být tak nezodpovědná, ale stejně jsem nakonec skončila v její náruči. Pokračovalo to objímáním mých smradlavých přátel-vlkodlaků. A teprve potom jsem si uvědomila, že jedna členka rodiny mne nepřivítala. Rosalie. Střelila jsem pohledem k místu kde stála naposled. A skutečně. Stále tam byly. Nepohnuly se ani o píď. Ta podoba byla neskutečná. Jsou si podobné jako vejce vejci. Stály tam a zírali na sebe jako do zrcadla. Chvilku jsem je sledovala dokud si se smíchem neskočily kolem krku. Hluboce jsem vydechla a rozběhla se k nim. Obě mě objaly. A tak jsme tam tak chvilku postávali v objetí a smáli se, než se děti probudila. Vzala jsem si Sabine od Jaka a ruku v ruce jsem se svou rodinou vyšla čelit osudu.

Autor: Terushka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sluneční svit-18.kapitola-závěr: