Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Sametový hlas-3. kapitola-Smutek

09.09.2009 (22:30) • Adka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1661×

3. kapitola-Smutek

Bella:

Když jsem se probudila, skláněli se nade mnou dva doktoři a jedna sestra.

„A slečna Swanová je už vzhůru.“ Řekl jeden z nich a mile se na mě usmál.

„No vždyť už bylo na čase. Slečno, musíme s Vámi probrat průběh dnešního dne.“ Řekl ten druhý a zahloubaně se díval na mojí kartu.

„Co se má dneska stát?“ zeptala jsem se jich. Snažila jsem se vzpomenout, ale nic mi v hlavě důležitého nenaběhlo. Jediné, co mě utkvělo v myšlenkách, byla vzpomínka na Edův hlas. Doktoři se rozhněvaně podívali na sestru, která zahanbeně pod jejich pohledem sklopila hlavu.

„Já moc se omlouvám, ale zapomněla jsem, to slečně Swanové sdělit.“ Povzdechla si sestra. Jeden z doktorů si taky povzdychl a pak se odhodlaně podíval na mě. Z jeho pohledu jsem vycítila, že je vcelku nervózní. A něco v mé hlavě mi říkalo, že se stane něco špatného. Bála jsem se najednou toho, co mi chce říct. Hlasitě jsem polkla a doktor se na mě jemně usmál.

„Nemusíte se bát, slečno Swanová. Nic hrozného se nestalo. Jen, že dnes v 16.00 hodin vás převážejí do nemocnice k Vašemu otci. Tady už déle nemůžete zůstávat a Váš otec nás požádal o převoz. Budete, předpokládám, žít u svého otce?“ otázal se doktor. A mně se v tu chvíli zhroutil celý svět. Dnes mě budou odvážet. A co Ed? Co bez něho budu dělat? Nemůžou mě od něho odloučit. „Já nechci!“ křičela jsem v duchu. S transu mě probralo až doktorovo významné zakašlání. Rychle jsem se k němu otočila a on se na mě poněkud s uklidněním díval. Rychle jsem si pozpátku přebrala jeho slova, abych došla k tomu, co chce ode mě vědět.

„Ach ano. Nejsem ještě plnoletá. Budu bydlet u otce.“ Řekla jsem a dál jsem se utápěla ve svém šoku.

„No tím je všechno vyřešeno. Odpočiňte si.“ Slyšela jsem doktorova slova, jako z dálky. Teprve, když jsem si uvědomila, že jsem sama. Tak jsem si opět vybavila onu krutou realitu.

„Ede?“ zavolala jsem. Ale nikdo se mi neozval. Zkusila jsem to znovu, ale opět nic.

„Ede? No to je skvělý opustil si mě a ani ses se mnou nerozloučil! Jak si mi to mohl udělat? Tohle přátelé nedělají!“ vykřikla jsem nešťastně do pokoje a s těmi slovy se mi z očí začali kutálet velké slzy. Začala jsem plakat. Uvnitř se mnou lomcoval nehorázný vztek, ale zároveň to byl i hrozný smutek. Něco vevnitř mě se trhalo na kusy. Bolelo mě srdce. Bylo mi tak moc líto, že se nechtěl ani rozloučit. Radši zmizel. Nechtěl tady už dál zůstávat. Všechno na mě pomalu doléhalo. Všechno, co se mi stalo. Nejdřív úmrtí maminky a teď mě on opustí jenom proto, aby se nemusel se mnou loučit!

Byla jsem tak moc nešťastná, že jsem ani nepostřehla, že už je 15.30. A já jsem měla jenom půl hodiny na zčlověčení a sbalení. Moc oblečení jsem tady neměla. A většinu mi už stejně zabalili sestry. Nešťastně jsem se tedy začala loučit s tím to pokojem, který mi dal to, co ještě žádný v mém životě. Poznala jsem tady smutek, bolest, přátelství, podporu, zradu. Od všeho kousek.

Viděla jsem, jak už pro mě jdou, jak už přicházejí sestry a doktoři. Ale všechno, jako bych viděla přes bílou clonu a hodně zpomaleně. Vnímala jsem jen svoje pocity. Naposledy jsem se ohlídla na svůj pokoj a měla jsem pocit, že v tu chvíli se něco uzavřelo hluboko do mne. A já jsem opět nabyla nového vědomí, že musím žít dál.

Edward:

Opravdu jsem si báječně zalovil. Kolem mě bylo spousta zvěře. I pumu jsem našel, z čehož jsem byl opravdu moc nadšen. Byl jsem tak moc plný, jako nikdy. To všechno jsem dělal pro Bellu. Nechtěl jsem jí zranit, i když jsem se za tím dokonale ovládal. Přeci jen jsem nechtěl nic riskovat. Bell nebyla žádný pokusný králík na zkoušení mé vůle. Moc jsem se na ni těšil. Byl už skoro večer. Konečně mi dá dneska odpovědi na mé otázky. Málem jsem si začal pískat, takhle dobrou náladu jsem neměl už opravdu dlouho. Usmál jsem se. A představil jsem si Bell. Zavřel jsem oči a plně jsem se oddal tomu obrazu. Něco mě nutilo k běhu. A tak jsem začal běžet před očima pořád Bellin obraz. S lehkým úsměvem mě vítr jemně švihal do tváře a rozevlával mi vlasy. Věděl jsem, že nenabourám. Moje instinkty byli až příliš dokonalé. Zachytil jsem však zajímavý pach, a tak jsem zpomalil a otevřel jsem oči. Nevěděl jsem, že už jsem tak blízko města. Byl to lidský pach, co jsem ucítil. Hodně jemný. Utrhl jsem několik kytek, abych mohl vysvětlit svoji přítomnost v lese. Ještě jsem si zkontroloval oblečení, a potom jsem vyšel pomalu do města.

Hned na okraji jsem potkal děvčátko s pejskem. To jí patřil ten jemný pach. Usmál jsem se na ni, aby se nebála. Ohromeně se na mě dívala, zatím co její pes začal divoce couvat pryč. Pokračoval jsem raději v cestě. Nepotřeboval jsem děvčátku vysvětlovat, proč se mě pes bojí. Městem jsem procházel opravdu pomalu. Nebavila mě ta pomalá chůze. Byl jsem až příliš nedočkaví. Nemohl jsem se dočkat Bells. Těšil jsem se, až jí uvidím opět živou. Ne jen obraz v mé hlavě, ale reálnou Bellu. Až budu vidět její pravidelné zvedání hrudníku, abych věděl, že je v pořádku. Opět budu slyšet její srdce, které má tak úžasný tlukot. A budu poslouchat ten dokonale líbezný hlas. Zkrátka jsem se na Bellu moc těšil. Bylo to pro mě mučení, být tak blízko a zároveň daleko.

Konečně jsem se dostal k malému okénku, které jsem viděl tak moc rád. Nechápal jsem však pocit, který jsem u něho najednou pocítil. Byl to pocit smutku. Zatřásl jsem hlavou. Opatrně jsem se rozhlédl okolo a skočil jsem dovnitř. Něco však bylo jinak. Místo Belliny vůně tu byla cítit jedině dezinfekce a čisté povlečení. Zmateně jsem přišel k posteli, ale nikoho jsem tam nenašel. Co se stalo? Kde je Bella? Ptal jsem se sám sebe.  Snažil jsem se něco pochytit z myšlenek. Ale žádné mi neříkali, co jsem chtěl vědět. Proto jsem se rozhodl jednat. Vyskočil jsem opět oknem ven a obešel jsem nemocnici. Dostal jsem se tak k hlavnímu vchodu. Vešel jsem dovnitř a uviděl jsem sestru, která Bellu ošetřovala. Urychleně jsem k ní přišel. Ta jakmile mě spatřila, oněměla úžasem. Pane jo, ten je ale krásný, jestli pak už má holku, anebo mě přišel pozvat na rande. Otřásl jsem hlavou odporem, když si začala přestavovat, jak s ní něco mám.

„Sestřičko, hledám dívku jménem Isabella Swanová. Nevíte, kde bych jí našel?“ zeptal jsem se a při tom jsem bedlivě pozoroval v hlavě každou její myšlenku. Snažila si vzpomenout a potom se jí v hlavě objevila podobizna Belly, jak jí přiváželi s havárie. A nakonec obraz, kterému jsem nerozuměl.

„Ach ano. Je mi líto, ale slečna Swanová zde již není. Dnes odpoledne jí převezly do jiné nemocnice.“ A pak jsem porozuměl tomu obrazu. Byl to obraz Belly, která byla naprosto nepříčetná. Hodně moc plakala a na nic nereagovala. Nikomu neodpovídala. Byl to hrozný pohled.

„Děkuju Vám, sestřičko.“ Řekl jsem zničeně a odešel jsem svižně pryč. Bylo mi jedno, kde jsem. Vyskočil jsem na nejbližší strom a tam jsem se rozvzlykal. Došla mi totiž krutá realita a to je ta, že Bell už nikdy neuvidím. Moje mrtvé srdce, jako by pukalo. Chytil jsem se za něj. Bylo mi strašně. Když jsem si pomyslel, že jsem se s ní dnes vůbec nerozloučil a ona si musí o mně myslet, že jsem jí zradil! Neměl jsem nikam chodit. Ale už je pozdě. Bell se už zpět nevrátí. Okamžitě jsem věděl, co udělám. Vzal jsem si s kapsy telefon.

„Haló?“ ozval se ze sluchátka otcův hlas.

„Ahoj Carlisle. To jsem já Edward. Vracím se domů!“ řekl jsem jen a položil jsem mu to. Zklamal jsem dívku, kterou miluji a vždycky budu. Nikdy už Bell neuvidím, vůbec si nedovedu představit, jak bez ní vydržím den natož celou věčnost! S obrazem Belly před očima, jsem seskočil ze stromu a vydal jsem se směrem k mému autu.

Autor: Adka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Sametový hlas-3. kapitola-Smutek: