Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Rebelka 16

26.08.2009 (16:00) • Niki311 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4518×

16. TA PRAPODIVNÁ RODINA

Edward:

Chtěl jsem jí vzít k nám domů. Seznámit ji ještě s Esme. Ona se na ni nejvíc těšila…

,,Dobře, ale doufám, že to tam není jako od těch z pohádek. Kobky, zapáchající místnosti, lebky, příkopy, netopýři a tma.‘‘

,,Ne, myslím, že je to přesně naopak.‘‘ Uchichtl jsem se. Vzal jsem ji kolem pasu a vedl k autu. Celou cestu si nepřítomně hryzala nehty a klepala nohou. ,,Klid Bells, jen když si o tobě něco špatnýho pomyslí, tak jim utrhnu hlavu.‘‘ Bella se na mě překvapeně obrátila.

,,Pomyslí?! Pomyslí! Ty umíš číst myšlenky?!‘‘ Křičela. Vyděsil jsem se, jak najednou explodovala hněvem. Dupl jsem na brzdu a zastavil u krajnice. Rychle jsem ji chytl za tváře a vpíjel se jí do očí

. ,,Klid srdíčko, klid… nesmíš se nervovat. Prosím…‘‘ Zašeptal jsem a políbil na čelo. Kdyby to trvalo i jen o chvilku dřív, mohla by se zhroutit. Objal jsem ji a ona začala vzlykat.

,,Nevím, co se to se mnou děje…‘‘ Vzlykala a pomalu ovládala třes vlastního těla.

,,Jsem tu…‘‘ Šeptal a rukou jí jezdil po zádech.

,,Ty-ty čteš myšlenky!‘‘ Skoro pištěla.

,,Neboj, tobě ne…tobě ne…‘‘ Zvedla zkoumavě hlavu.

,,Jakto?‘‘ Lehce jsem se usmál.

,,Nevím, u tebe mi to nejde…nikdy nešlo…‘‘ Políbil jsem ji na špičku nosu.

,,Nevíš, proč jsem tak reagovala?‘‘ Přitiskl jsem si ji k sobě.

,,Netuším, ale radši to nebudeme zkoušet dál.‘‘ Přikývla.

,,Řekneš mi pak někdy jejich myšlenky?‘‘ Otočila se a já na ni zíral.

,,No…jak chceš.‘‘ Uchichtl jsem se a vyjel. Když jsem zabrzdil před domem chvíli seděla jen v autě a s otevřenou pusou zírala dopředu.

Oh, jistě, zapomněl jsem jí říct, že jsme upíři a k tomu, že máme asi tak nekonečně mnoho peněz.

,,Huh…‘‘ Vydechla a já jí se smíchem otevřel dveře.

,,Děláš si srandu. V tomhle bydlíte?‘‘ Otočil jsem se k domu a chvíli na něj koukal…

,,No, dá se to tak nazvat.‘‘ Chytl jsem ji za ruku a společně šli k domu.

,Otevřu dveře a vyskočím na ni. Ne! Sakra! Ed! Nečti myšlenky!‘ Křičel.

,,Pozdě Emmette.‘‘ Zasmál jsem se před dveřmi a Bella na mě vykulila oči.

,,Emmett, měl jistý plán, jak tě dostat do nemocnice, ale byl přistižen.‘‘

,,To slyšíš už z takový dálky?‘‘

,,Je hned za dveřmi.‘‘

,,Aha.‘‘ ,,Pššt.‘‘ Vymyslel jsem nový nápad. ,,Čekej tu, nehýbej se, hned jsem zpátky.‘‘ Nechal jsem jí stát před dveřmi a utekl lidským během za dům a tam už jel upírskou. Vyskočil jsem na svůj balkón a rychle se převlékl.

,Kde má Esme tu kosu?‘ Zaběhl jsem do sklepa a objevil se za Emmettem, který v medvědím obleku čekal před dveřmi. Přikrčený, soustředěný a čekal až odemknu. Stoupl jsem si těsně za něj.

,,Jdu si pro tebe Emmette!‘‘ Vykřikl jsem hurónsky. Emmett se vyděsil. Rozbil zeď do šatníku a já vybuchl ve smích. Otevřel jsem Belle dveře a jen co mě viděla, celého zahaleného v černý kápi s kosou….

,,Bell?!‘‘ Oči se jí zvrátily dozadu a kolena se jí podlomila. Zachytil jsem jí dřív, než dopadla na zem. ,,Panebože! Edwarde! Cos mi to proved se šatníkem?!‘‘

,,Já nic to Emmett!‘‘

,,Oh, ty ses neudržel?‘‘ Zvedla Alice obočí.

,,Carlisle! Bella omdlela!‘‘

,,Někde ji polož ať se z toho prospí. Kdyby ale přestala dýchat hned mě zavolej!‘‘ Mlčky jsem přikývl zatímco se Emmett vyhrabával z kusů zdiva. Donesl jsem ji do svého pokoje, položil na sedačku a sundal ze sebe ten oblek.

Bezva, jsi fakt pako, nahodit jí infarkt!

Nebylo to úmyslně!

Ha,ha, ha a já ti v tom případě nelezu na nervy.

Tohle je něco jinýho.

Vypadá vážně krásně když spinká… nechceš si cucnout?

Co?

No, když se ti rozvalila po sedačce, tak si můžeš dát loka ne? Ani si toho nevšimne.

Vypadni mi z hlavy!

Ne, jsem tu s tebou. Já jsem ty, ty jsi já.

Kde sis to vymyslel? Na veřejných záchodcích?

Ne, tos mi nakecal někdy sám.

Nemyslíš, že bych si to v tom případě pamatoval?

Ne, nemusíš, na to jsem tady já.

Příště si asi budu muset udělat druhý mozek na tebe, protože mi lezeš na nervy.

Aha, takže já lezu masterovi na nervy?

Jo! Jsi mě urazil, budu asi brečet.

Bezva, vypadni!

Bééé, asi půjdu za maminkou! Sbohem burane!

Konečně.

Sedl jsem si na opěradlo a čekal, až se probere. Zase po dlouhé době jsem ji viděl, jak se ze spaní usmívá…Její rty se lehce pootevřely a tiše vydechovala. ,,Spinkej sladce…‘‘ Zašeptal jsem a sklonil se, abych jí políbil na čelo, ale těsně předtím jsem se zarazil.

,,Edwarde…‘‘ Zašeptala. Ztuhl jsem. Nikdy předtím jsem ji neslyšel mluvit ze spaní. Seděl jsem tam jako socha a čekal, co vypadne z mého anděla.,,Edwarde…‘‘ Vzdychala a já se pousmál a sedl na zem. Koukal jsem, jak se její rty lehce třou o sebe, mezitím, co šeptala láskyplně moje jméno.

Po chvíli vrzly dveře a v nich Emmett s obřím foťákem a škodolibým úsměvem.

,,Sakrá…. A já už doufal, že tě zbavuje panictví…‘‘ Povzdychl si a mě koutky rtů zaškubaly. Stále měl ve vlasech zapletené kousky zdiva.

,,Vypadni, nic se tu neděje, kdyby ano, tak o tom nemáš ani páru!‘‘ Zavrčel jsem a on hned zmizel. ,,Magor.‘‘ Zavrtěl jsem hlavou a zase sledoval její andělský obličej. Po chvíli zase vrzly a já tiše zavrčel.

,To jsem já…‘ Poslala mi myšlenku.

,,Už jsem se lekl, že je to zase Emmett.‘‘ Esme… moje adoptivní matka ke mně tiše doplula a sedla si vedle mě.

,Poslala jsem ho sekat zase zahradu.‘

,,Děkuju.‘‘ Zavrtěla hlavou a podívala se na Bellu.

,To je ona?‘

,,Ano.‘‘ Viděl jsem v jejích myšlenkách tu ohromnou radost.

,Vypadá mile. Jsem ráda, že už sis konečně někoho našel… mučilo mě vidět tě tak samotného. Všichni jsme se tady radovali, milovali své druhé polovičky a ty jediný…nejstarší z mých synů… jsi byl sám.‘ Opřela si hlavu o moje rameno a mlčky jsme seděli a koukali na spící krásku.

,,Já ji miluji…‘‘

,A tohle už se nikdy nezmění… naše city se nemění… teda, pokud tě někdo neoblbne…‘ ,,Myslíš, že mě taky miluje?‘‘ Zvedla hlavu a s lehkým úsměvem se na mě podívala.

,To bys měl vědět sám Edwarde. Ale podle toho, co tu celou dobu šeptá s lehkým úsměvem na rtech, s růžovými tvářičkami jako právě vykvetlá poupátka růže, si myslím, že tvé hluboké city opětuje stejnou měnou.‘ Konečně to byla ta Esme, která se dostala do naší rodiny… Byla to ta žena, která se k nám v první polovině dvacátého století nechtěně přidala.

,,Děkuju.‘‘

Bella zamručela.

,,Belli? Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit.‘‘ Pomalu zamrkala a chvíli zaměřovala na mě a pak na Esme. Zapíchla do mě ukazováček.

,,Tohle. Mi. Nikdy. Víc. Nedělej!‘‘ Pomalu se začala zvedat.

,,Omlouvám se za svého syna, on si rád dělá legrace.‘‘

,,Myslíte tohohle, nebo toho medvěda dole?‘‘

,,Oba.‘‘

,Je legrační, milá a upřímná…‘

,,Bello, tohle je moje adoptivní mamka- Esme. Esme, tohle je Bella.‘‘

,,Moc ráda tě poznávám.‘‘ Natáhla k ní bledou paži a Bella se posadila.

,,Mě taky paní Cullenová.‘‘ Potřásly si rukama.

,,Esme, prosím.‘‘

,,Tak Esme.‘‘ Zasmála se a chvíli rozhlížela po pokoji.

,,Já vás tu nechám, kdybys cokoliv chtěla Bell, jsem dole v kuchyni.‘‘

,,Dobře.‘‘ V tichosti se vypařila.

,,Co to bylo?‘‘ Vraždila mě pohledem.

,,Vyděsil jsem jen Emmetta, ale netušil jsem, že se taky lekneš.‘‘

,,Div jsem se nezbláznila!‘‘ Udělala gesto rukama a pak se zasekla na něčem pohledem. Soustředila se na to a vstala.

,,Co je?‘‘

,,To je tvoje knihovna?‘‘ Brada jí spadla a koukala na celou stěnu, pokrytou regály a stovky knih. Každá měla jinou vazbu, některé pokryté menší vrstvou prachu. Přejela prstem po rubech a zastavila se u jedněch knih.

,,Inkové?‘‘

,,Ehm…‘‘ Nevěděl jsem, co tím sleduje.

,,Tu trilogii miluju… Kouzelné, romantické, ale zároveň tak jednoduché… Četla jsem je už jako třináctiletá…‘‘ Pousmála se a stočila ke mně pohled. Už to nebyl ten přísný, ale zjihlý…

,,Antoine B. Daniel…‘‘

,,Zvláštní… oba tak jiní, ale stejně se zamilovali do sebe… ona dívka z lesa, která jako poslední byla v přítomnosti starého, nemocného krále, který zemřel… princezna… jediná indiánka s modrýma očima a on… Španěl s mateřským znamínkem ve tvaru pumy na zádech…‘‘ Jako kdyby byla mimo. Po chvíli zakroutila hlavou a dál jela prstem po knihách.

,,Na Větrné hůrce? Dvojí život Heleny Grahamové? Jana Eyrová? Vilette?‘‘

,,Znáš sestry Brontëovy?‘‘

,,Zbožňuju je, ale trochu mě udivuje, že i ty to čteš.‘‘

,,Mám rád klasiku…‘‘ Mávl jsem rukou a pomalu k ní došel.

,,Pojď se ještě na něco podívat.‘‘ Obmotal jsem jí ruce kolem pasu a došel k obrovským záclonám na jižní straně mého pokoje. ,,Zavři oči, nekoukej, až ti řeknu…‘‘ Pomalu jsem ji tam dovedl. ,,Dobře.‘‘ Zavřela pomalu víčka a já rozhrnul záclony.

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Rebelka 16: