Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Radiace - Bonus (14/15)

20.11.2009 (17:15) • Janna • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3503×

Bonus (mezi 14. a 15. částí)

Ten pocit byl, jako bych padala. Do hluboké studně, ne a ne najít dno. Cítila jsem ten tlak, který mi pulzoval v hlavě. Křičel, rval mě na kusy. Viděla jsem všude jen zelenou barvu, blyštící se a bijící mi do očí. Topila jsem se v té smaragdové vodě, nešlo se nadechnout.

A pak mrknul.

Nechtěla jsem se odtrhnout, protože dívat se do jeho očí bylo zkrátka úžasné.

Edward se na mě mile usmál a začal mi šetrně přejíždět prsty po linii obličeje, od spánku, ke rtům a krku.

Trochu surověji jsem ho popadla na obličej a rychle přitiskla své rty na jeho. Byli jsme v dokonalé souhře, uvědomovala jsem si, jak zrychleně dýchám, když se odtrhl a znovu spojil naše oči v pohled nekončící míle.

Pootevřeným oknem vál do místnosti chladný vzduch, naředěný vůní rosy v listech zeleně, která byla všude okolo. Téměř průhledný bílý závěs lehounce pohupoval v příjemném větříku a předváděl nám svůj spletitý tanec.

Přes čiré sklo sem dopadla pár prvních ranních paprsků a na Edwardově kůži tvořily jen matný odlesk; pozůstatek po tom, že nebyl jen obyčejným člověkem.

Ta noc, kterou jsme měly za sebou – nešlo to popsat. Bylo to jako výbuch vulkánu, tsunami ničící pobřeží, hurikán, který trhá domy ze svých základů. Tolik vášně a lásky v jednom jediném prostém činu, známého tak dlouho, jako je svět sám.

V těle mi stále proudily impulsy elektřiny, které byli jen tichým dozvukem po dnešní noci. Nikdy jsem netušila, o co přicházím, chtěla jsem to, ale teoreticky mi to bylo i jedno. Ach, kdybych jen věděla, jak to může být nádherné, přesvědčovala bych ho víc.

Na tváři mu hrál jeho obvyklý pokřivený úsměv; věděla jsem, že je vše v pořádku. Nebo minimálně do té doby, než vstaneme zpátky do reality a svůj sen plný vášně necháme za sebou.

* * *

Od té doby, co jsme přijeli do Forks, což už bylo také pár týdnů, se toho hodně změnilo. Například, Charlie se nastěhoval do Cullenovic domu, protože mi chtěl být na blízku, ale já jsem odmítla přestěhování do jeho domu.

Souhlasil, přičemž tomu napomohl hlavně fakt, že mě bude mít Carlisle – tedy doktor – neustále pod dohledem. Ovšem, znamenalo to i jistou přítěž, hlavně to, že jsme neměli s Edwardem tolik chvil jen samy pro sebe.

Bylo vtipné sledovat, jak Cullenovi hrají před Charliem tu svou hru na lidi. Každý večer si přáli dobrou noc, a když už Charlie spal, nenápadně vyklouzli ze svých pokojů a opět se věnovali své předešlé činnosti, a to hlavně lovu, který během dne nepřipadal v úvahu, aby nemohl Charlie nabýt podezření.

Dokonce i jedli, i když jsem radši nepřemýšlela nad tím, jak to potom dostávají ven. No, málem jsem se udusila smíchy, když jsem viděla Emmetta, jak si na cereální lupínky lije džus, a ve sklenici má nalité mléko. Nenápadně jsem mu naznačila, že to má být naopak, a on se po zbytek dne vždycky uchechtl, když se mi podíval do obličeje a nevěřícně zakroutil hlavou nad tím, jak to mohl udělat.

Jakoby se zdálo, že čas běží, a nezanechává žádné rány. Že tu žijeme poklidný život, doprovázený smíchem a občas i trochou vášně, když se nám podařilo s Edwardem ukořistit nějakou chvilku pro sebe, hlavně v době, kdy byl Charlie v práci, kam chodil jen v opravdu naléhavém případě; jinak byl stále u mě.

Ovšem, jak se říká, zdání klame.

Každým dnem, minutu co minutu, jsem cítila čím dál tím těžší atmosféru, která se hmotněla uvnitř domu. Pár dnů a přestal smích. Pár týdnů a přešli i úsměvy. Nechtěla jsem vědět, co bude následovat.

Někdy mi připadlo, jako bych už byla mrtvá, protože smutek, který jsem viděla vepsaný v každé tváři, která se kolem mě objevila, byl neskutečně skličující. Nedokázala jsem uvěřit, že je to kvůli mně, kvůli pravdě, kterou si každý uvědomuje.

Že brzy zemřu.

Od toho, co jsem slyšela ten jejich rozhovor, byl ke mně už Carlisle upřímný, a říkal mi vše, každou změnu, která nastala.

Dva až tři týdny, to je čas, který mi dává. To je čas, kdy se můžu ještě těšit ze světa kolem, kdy můžu mít otevřené oči, můžu naslouchat, můžu se dotknout Edwardových vlasů, můžu se nadechnout jeho vůně.

Jen dva až tři týdny, nic víc.

Vždycky jsem si myslela, že kdybych věděla, že mám umřít, že bych udělala ještě všechno, co jsem ve svém životě nestihla, nebo bych se o to minimálně snažila. Jenže doopravdy, v této realitě, jsem se na to dívala jinak.

K dožití života mi stačilo málo, chtěla jsem jen, abych mohla být každý den s Edwardem, hledět do jeho očí a snažit se ho přimět usmát, což bylo v poslední době velmi těžké.

Nebudu lhát, můj zdravotní stav se horšil. Každým dnem se objevovaly další a další nemoci, které můj organismus postihovali. Nešlo to zastavit.

Nebudu zachráněna, stejně jako Betty a Renée, také podlehnu té nechutné věci, která si říká radiace. Svoji porážku jsem přiznala už dávno, zvítězila jsi, radiace, já vím. Jako bych slyšela její smích, doprovázený pláčem a bolestí lidí, kteří neměli sílu ji čelit. Desítky tisíc lidí. A mezi nimi jsem dokázala poznat slabý obrys postavy, místo, které bylo prázdné, ale přitom obsazené.

Bylo to moje místo, jen čekalo, až si pro mě přijde smrt, a pak mě navždy pohltí ve své náruči.

Nemělo cenu se vzpouzet. Byl to fakt. Tvrdá skutečnost.

Kromě chřipek, nachlazení a podobných mírných nemocí mě začali zatěžovat i mnohem vážnější.

První z nich byla třeba anémie, chudokrevnost.

„Dalo se to čekat, radioaktivní záření způsobuje anémii,“ dokázala jsem si vybavit Carlislův hlas.

Mé tělo odmítlo bojovat. Vzdalo se dřív, než mé vědomí.

Jak to bylo v té básničce? Teď slza stekla po tvé tváři, naděje zhasla – už nezáří. [/viz >> celá báseň/]

Cítila jsem to podobně. Možná se někde uvnitř mě najde ještě kousíček světla. Světlo, které má značit naději, skrytou hodně hluboko uvnitř. Někde, odkud už nemůže být zachráněna. Přestože žije, je vlastně už mrtvá.

Jako já.

Otevřela jsem své zaslzené oči a pohlédla na slunce, které právě zapadalo za obzor, a na hladině moře tak vytvářeno překrásné červenozlaté obrazce. Jakoby by byl celý oceán v plamenech. Podobně jako mé tělo v posledních dnech. Teplota pod 37,5 byla jen vzácností.

Na tohle místo jsme s Edwardem chodívali často, abychom měli nějakou chvíli pro sebe. Většinou jsme jen mlčeli, hleděli na oceán, nebo navzájem do svých očí. Víc jsem už nepotřebovala. Jen jeho, aby byl stále vedle mě, abych cítila jeho ruku, kterou jsem drtila ve své dlani.

Trochu jsem se zavrtěla, tím pádem zavrzal i vozík pode mnou. No ano, mé svaly postupně ochabovaly, takže nebylo divu, že po několika dnech jsem se ani nedokázala postavit na nohy. Starostlivě jsem se dívala na svou kůži, povislou, plnou barevných skvrn. Bylo to, jako bych měla osmdesát let, ne sedmnáct.

Vlasy jsem už dávno neměla, místo toho mi hlavu vždy zdobil nějaký vkusný a hlavně drahý šátek, co mi koupila Alice.

Otočila jsem tvář ke středu mého vesmíru a on se na mě snažil usmát, i když na jeho obličeji se třpytilo něco, to tam nemělo být.

„Ty pláčeš?“ zeptal se mě opatrně.

To jsem si myslela, že mám oči jen vlhké, zase jsem spustila, skvěle.

„Neměla bych se spíš ptát já tebe?“ zašeptala jsem, natáhla ruku a setřela mu těch několik slz, které ho hyzdily, z jeho obličeje.

„Ach, lásko,“ zamumlal.

Klečel vedle mého vozíku, takže jsem ho mohla vzít za jeho obličej. „Miluji tě, navždy tě budu milovat, ať se stane, co se stane,“ vyznala jsem mu své city.

„Bellinko, nikdo nikdy nikoho nemiloval, tak jako já tebe, položil bych za tebe život, udělal bych cokolov, kdybych mohl,“ šeptal zničeně a po tváři se mu koulela další slza.

„Edwarde, poslouchej, nezapomeň, že já budu stále s tebou. V tvém srdci. Nikdy neodejdu úplně. Budu tě doprovázet po zbytek celého tvého života, každý krok, který uděláš, já budu hlídat. Moji lásku k tobě ani smrt nezdolá, na to není tak silná.“ Z očí mi tekly vodopády a já je jasně cítila, přesto jsem se je snažila ignorovat.

Edward tiše zasténal a skryl obličej ve svých dlaních. Toto gesto dělal pokaždé, když jsem se odvážila zmínit o mém konci, mé smrti. Nedokázal to unést.

Slyšela jsem tiché vzlyky, které se ozývaly zpod jeho rukou, snažila jsem se ho těšit. Opatrně jsem ho hladila po vlasech a vychutnávala si tyto poslední chvíle.

* * *

Znáte ten pocit, kdy chcete, aby určitá chvíle nikdy neskončila, ale naneštěstí čas začne ubíhat mnohem rychleji, než chcete.

Dny běží a já je nemůžu zastavit.

Při životě mě drží už jen několik nemocničních přístrojů. Z mého těla vedou všelijaké hadičky, slyším pravidelné pípání, které dokazuje, že mi srdce ještě nepřestalo být.

Mé dýchání je mělké, nepravidelné, často se dusím a vykašlávám nechutné věci.

Hýbat se je pro mě neskutečně obtížné a ještě horší nechat své oči otevřené. Proto je mám neustále zavřené, přestože nespím. Tlak, který mi proudí v hlavě je bolestný, jako by někdo bil zevnitř do mého těla.

Mučivá, nesnesitelná bolest, kterou nedokážu zastavit já ani Carlisle, který mě neustále zásobuje prášky, jejichž účinky jsem už zapomněla.

Mé tělo je v neustálém ohni, mám horečky kolem 40 stupňů.

Věděla jsem, že ten den přijde, že přijde doba, kdy začnu umírat, ale netušila jsem, že ta bolest bude tak ukrutná. Chtěla bych už zemřít, ať už mě od těch přístrojů odpojí!

Nedá se to vydržet.

Před pár dny, kdy jsem už cítila, že ten den pomalu nastává, jsem napsala dopis, kde jsem vyjádřila své city a díky všem mým nejbližším. Věděla jsem, že bych jim to nedokázala říct do očí, protože bych se ihned dusila svými vlastními vzlyky.

Jen když jsem brala do ruky tužku, už se mi třepala.

Tati, nedokážu ti dostatečně poděkovat za to, že jsi mi dal vůbec život. Přestože jsi měl s Renée nějaké spory, byl jsi mi vždy tím nejlepším tátou na světě. Pamatuji si ty doby, kdy jsem k tobě jezdila na prázdniny a chodili jsme rybařit. Jak jsem se málem utopila v řece, kdybys mě nevytáhl, jak jsme se společně smáli, jak jsme se dívali na zápasy v televizi. Ta doba byla tak bezstarostná a tak krásná, chtěla bych ji vrátit zpět. Je mi líto, že jsem s tebou v poslední době netrávila moc času. Hlavně ti děkuji, že jsi by byl v mých posledních dnech oporou, že jsi seděl u mé postele a nespustil ze mě oči. Renée by na tebe byla pyšná. S láskou, tvá Bella

Carlisle, děkuji ti za všechno, a hlavně za to, jak si mi v posledních dnech pomáhal, za tvé porozumění, za ochotu a námahu, kterou jsi kvůli mně vynaložil. Jsem ráda, že existuje někdo s tak dobrým srdcem, jaké máš ty, a každému bych přála, aby se inspiroval alespoň kousíčkem tvé povahy. Nic si nevyčítej, já vím, že jsi pro mě udělal všechno, co to jen šlo. Děkuji ti za vše, tobě navždy dlužná Bella

Esme, pokud bych někdy chtěla, aby někdo zaplnil místo, které zůstalo prázdné po Renée, byla by jsi to ty. Nikdy jsem nepotkala člověka, který by na potkání rozdával tolik lásky jako jsi to dělala ty. Přála bych si, aby každý měl mámu jako ty, aby se k němu chovala tak mile a láskyplně, jak to děláš. Byla jsi mi mou druhou mámou, děkuji, tvá skoro-dcera Bella

Alice, Jaspere, Rosalie, Emmette, neměla jsem to štěstí, abych vás dopodrobna poznala, ale i tak vám děkuji za ty všechny krásné chvilky, které jste mi daly. Alice, nikdy nezapomenu na naše nákupy, a mimochodem, ještě jednou děkuji za všechny ty šátky. Emmette, bude mi chybět tvoje bezstarostnost a smích, tvé nebojácné oči dítěte, které právě něco vyvedlo. Vás všechny považuji za své sestry a bratry, které jsem nikdy ve skutečnosti neměla, ale vy jste mi je nahradili dostatečně. Mám vás moc ráda a děkuji, vaše téměř sestra Bella

Každý lísteček zvlášť jsem vsunula do obálky. Nešťastně jsem si povzdychla, teď mě čekalo to nejhorší. Měla jsem se rozloučit s někým, koho bezmezně miluji. Prsty se mi klepaly, takže jsem se musela hodně uklidňovat, abych vůbec něco napsala.

Edwarde, ani nevíš, jak moc mě bolí, že musím tohle psát. Nechci se loučit, ale musím. Věř mi, že nikdy jsem nikoho předtím nemilovala, byl jsi první a taky poslední, kterému patří mé srdce. Nechávám ti ho tu, přestože odcházím. Kdykoli na mě pomyslíš, já budu s tebou. Stačí vzpomínka. Nevím, jestli budu moct vzpomínat tam, kam odejdu, ale věrně doufám že ano, jinak by to muselo být opravdové peklo. Lásko, miluji tě mnohem víc než sama sebe, udělala bych pro tebe cokoliv, klidně i umřela, což vlastně stejně dělám. Prosím, nenech se unášet v bolesti, nechci, abys trpěl. Vzpomínám si na všechny ty krásné chvíle, co jsem s tebou zažila, nezapomenu tu lásku, co jsi mi dával. Po tváři mi tečou slzy, že téměř ani nemůžu psát. Prosím, pamatuj si, že ty jsi byl pro mě vším, byl jsi můj život, byl jsi můj střed vesmíru, voda uprostřed pouště, kyslík, který dýchám. Prosím, slib mi, že si neublížíš. Prosím, kvůli mně. Nechci abys zemřel, přeji ti, ať prožiješ dobrý život. Najdi si novou dívku a žij s ní šťastně až do smrti, když jsi teď člověkem. Prosím. Já na tebe budu čekat na druhé straně, věřím, že se jednou shledáme. Mé srdce ti bude navždy patřit, s horoucí a nekončící láskou tvá Bella

Téměř jsem ten lístek ani nedokázala dát do obálky. Trvalo mi to hojnou chvíli, než jsem konečně obálku zalepila a napsala na ni, že ji nikdo nesmí otevřít, dokud nebudu pryč, a pak jsem ji položila na můj noční stolek.

Každý, kdo ke mně přišel, zavadil očima o tu obálku, ale nic neříkal. Byla jsem ráda, nechtěla jsem plakat víc, než bylo potřeba.

Teď jsem byla ráda, že jsem to udělala, protože bych už neměla sílu jim to říct. Z mých rtů se vydral zvuk jen málokdy, protože mluvení mi činilo šílenou bolest.

Cítila jsem Edwarda, který neustále seděl u mé postele, a držel mou dlaň. Byla by to chvíle jako každá jiné za poslední dny, kdyby se něco nestalo.

Mé srdce podivně poskočilo, pípání v místnosti se změnilo. Srdce nabralo šílenou rychlost, myslela jsem, že mi vyskočí z hrudi.

Nechápu proč, ale otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněly snad všichni, kteří byli doma, ale já se zaměřovala jen na jediný obličej – Edwardův.

Nedokázala jsem vyčíst, co se mu honí v hlavě, ale určitě to byla i bolest. Byl jediný, na kterého jsem hleděla. Nevnímala jsem výkřiky kolem, ani to, že mi Carlisle něco píchá do žíly. Nevnímala jsem nic, jen jeho obličej, jeho oči, v kterých se utápěla.

Pochopil to. Pochopil, že je konec a láskyplně se na mě usmál. Také jsem se usmála.

„Miluji tě,“ naznačila jsem němě rty.

„Jako já miluji tebe,“ zašeptal.

Začínala jsem cítit úlevu. Mé srdce znovu poskočilo a pak už jen dvakrát bouchlo. Konec, byl konec. S posledním bouchnutím jsem pocítila nejdříve ostrou bolest v hrudi a následně v mé hlavě, ale pak přišla otupělost.

Obličej orámovaný zlatými vlasy se začal rozmazávat, mé oči se samovolně zavíraly. Smrt se konečně dostavila k mým dveřím.

Tíha spadla. Bolest zmizela. A pak –

Byla tma.

A bylo světlo.

Kolem mě se rozzářilo bílé nic. Nevěděla jsem, kde to jsem, jen jsem věděla, že už jsem mrtvá. Podívala jsem se před sebe a spatřila dvě postavy.

Betty a Renée.

Každá měla napřáhnutou jednu ruku směrem ke mně, usmívali se. Usmála jsem se na ně a popošla pár kroků. Chytila jsem každou za jednu ruku.

A pak jsme společně, s úsměvem na tváři, vykročili vstříc věčnosti.

Edward

Vytáhl jsem z kapsy kus papíru, který nesl jasnou známku toho, že byl nesčetněkrát rozložen a zase složen.

Mé srdce ti bude navždy patřit, s horoucí a nekončící láskou tvá Bella

Ta slova mě bila do očí jako rudá barva býka. Tekly mi slzy a já cítil jejich kalnou a slanou chuť, když mi stékaly po rtu.

Znovu jsem papír schoval do kapsy. Hleděl jsem na ten mramorový náhrobek, na kterém se nesly slova:

ISABELLA SWANOVÁ
*13.9.1987 †8.12.2004
MILOVANÁ DCERA A PŘÍTELKYNĚ

IN MEMORIAM

Políbil jsem černou růži a pak ji s láskou položil na bílý náhrobek.

Mé srdce puklo s jejím posledním dechem. Už nikdy nebudu žít normálně. Chtěl bych svůj život ukončit a shledat se s ní hned, ale chtěla, abych žil, tak budu žít. Pro svou milovanou Bellinku udělám cokoliv.

Nechám to na osudu, kdy nás nechá si opět pohlédnout do tváře. Jen zbývá doufat, že bude ke mně milosrdný.

Živote, už teď tě proklínám.

<< 14. část | 15. část >>
>> Shrnutí povídek <<

Autor: Janna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Radiace - Bonus (14/15):