Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Půlnoc- část.7

30.01.2009 (18:50) • Arya • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5088×

7. Ostří

Nehybně jsem stála u dveří. Už asi půl hodiny jsem sledovala jak sedí na posteli a přemýšlí. Nevím nad čím přemýšlel,ale vím, že mě neposlouchal. Hned potom co Jasper v klidu oznámil, že Sokie má jen dvě možnosti. Mlčet a nebo zemřít, Edward se zavřel a odmítal kamkoli jít, s kýmkoli mluvit. Alice stále tvrdí, že nás Sokie prozradí.
„Edwarde, já…“ začala jsem, ale on mě přerušil zvednutím ruky. Během chvilinky jsme seděla vedle něj.
„Proč se tak trápíš?“ řekla jsem, možná až příliš soucitně.
„Kdybys to viděla. Bylo to.. Jako kdyby nás obdivovala. Chápej Bells, ona nejenže ví kdo jsme. Ona se nás ani nebojí. Prostě jí připadáme dokonalí.“ mluvil pomalu a potichu. Zavrtěla jsem hlavou.
„Copak je důležitější než udržet nás v bezpečí?“ můj hlas zněl přísně a naštvaně. A to jsem nechtěla.
„Nemůžem ji jen tak zabít. To přece nejde.“
„Nemůžeme se nechat jen tak odhalit!“ oponovala jsme mu a snažila se v jeho očích najít na co právě teď myslí.
Bezmocně se na mě podíval a objal mě.
„Nevím si rady. S ničím“ zašeptal mi do ucha.
Pevně jsme si ho k sobě přitiskla.
„Přece víš, že Aliciny vize jsou pravdivé, ale záleží na nás jak se rozhodneme.“
„Já vím… Ale, jestli naše tajemství vyplave na povrch , budeme se muset zase stěhovat a jak dobře víš. S tebou není bezpečno nikde.“
Usmála jsem se.
„Je čas jít spát.“ zašeptala jsem.

-----------------------

Ráno byla Edwardova nálada ještě horší. Možná kvůli tomu, že dnes musel se mnou zase na přednášku. A na přednášce bude Sokie. Cestou do školy do bylo ještě horší. Tvářil se jako kdybych ho vedla na popravu. Nechápala jsem to.
„Co ti je?“
„Sokie si už je jistá v tom co včera teprve tušila.“ sykl.
Zajíkla jsem se . Vykoukla jsme z okýnka svého červeného Mercedesu. První pár očí , kterých jsem si všimla byly Sofiiny oči. Byla tvrdé a chladné. Skoro jako oči upíra.
„Tak to je problém,“ tohle jediné jsme ze sebe dostala.
„Je tu ještě šance ji přesvědčit o tom, že nejsme to co jsme?“ zeptala jsem se.
„Nevím. Ale rozhodně…“ v jeho očích mu teď šibalsky hrálo. Znovu jsme nechápala jeho výkyvy nálad. Naklonil se ke mně a něžně mě políbil. Jaké štěstí, že teď už dýchat nepotřebuji. Protože zapomínání toho dýchat kdykoli mě políbil mi zůstávalo až do teď.
„Tak tenhle způsob si můžeme kdykoliv zopakovat.“ řekla jsme jen co se odtáhl.
„ Myslím, že na přednášce na to moc času nebude.“ zasmál se.
„Pomohlo to a nebo ji musíme přesvědčit ještě víc?“ řekla jsme a usmála se.
„ Váhá. Je jí to divné ,ale myslím, že zbytek přesvědčování si nechám na doma.“
„Co bude dělat u nás doma?“ zeptala jsme s zmateně.
„Kdo říkal, že u toho musí být Sokie?“
Konečně mi to docvaklo. Koukla jsme zklamaně na hodinky na palubce a vystoupila z auta.
„Je čas jít.“
Také vystoupil z auta a okamžitě ke mně přišel. Položil mi ruku kolem ramen a zašeptal mi.
„Usmívej se.“
„Zase?“ odpověděla jsem otráveně.
Jen přikývl a naprosto normálním krokem prošel kolem Sokie.
„Dobré ráno.“ nechápu jak to dělá. jeho hlas zněl ještě sametověji než jindy.Tuhle část přesvědčování mohl taky vypustit.
„Ahoj.“ pozdravila odměřeně. Včerejší nadšení zmizelo.
Spokojeně jsem namířila spolu s Edwardem do budovy. Kdykoli jsem e ohlédla Sokie šla za námi jako stín.
„Co ta holka chce?“ zeptala jsem se podrážděně.
„Pozoruje. A já nevím proč. Je to horší než neslyšet žádné myšlenky.“
Šťouchla jsem ho do žeber.
„Buď rád , že nic neslyšíš.“ řekla jsme vítězoslavně a vešla do dveří.
Přednáška byla nudná. Celou dobu nás pozoroval nejeden pár očí. Ovšem jen jeden vůbec nehnul.Je vážně otravné být upírem. Nechápu proč každý tak civí. Já už na sebe do zrcadla notnou dobu tahle necivěla. Z přednášky jsem šla s Edwardem rovnou na oběd. Vyhlédli jsme si jeden stůl, který byl celkem daleko od ostatních.
S poloprázdnými podnosy jsme si prohlíželi zbytek jídelny.
„Někdo jiný s podezřením?“ zeptala jsem se.
„Ne, Sokie zřejmě mlčí. Zatím.“
Jeho oči se vpíjely do partičky holek. Jedna z těch holek byla i Sokie.
Nechápala jsem ji. Pomalu jsem se zvedla a odnesla plný podnos do koše. Pár kluků se po mě kouklo když jsme procházela. Sokie si jen změřila podnos v mé ruce. Usmála se na ní a svým plavým krokem jsme došla zpět k Edwardovi.
„Půjdeme?“ přikývl a odešli jsme. Tak moc bych si přála nikdy se nevrátit.

Autor: Arya (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Půlnoc- část.7: